vkládám jeden článek pro zamyšlení, vemte si z něj co chcete, ale je to tak.

Neviditelný blahobyt a přežraná společnost
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten – v pořadí devětadvacátý – typ pečiva. Přitom za svého mládí – stejně jako u nás – znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Nejde o to, že by to byl problém jen nějakých rozmazlených Italů – všude v Evropě, včetně Čech – je to podobné. Nepíši o rozdílu mezi „bohatým“ Západem a „chudým“ Východem... z tohoto rozdílu v praktickém životě zbývá stále více už jen mýtus. Zdejší podhorské údolí u Vicenzy je sice z hlediska zaměstnaneckých příjmů bohatší, než řekněme naše Vysočina, zato Praha by ho mohla strčit do kapsy. Mluvím o materielním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší.
Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna. Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.
Z hlediska makročísel jsme bohatli a často si žili nad poměry. To se spoustě lidí nezdá. Kam se skryl ten blahobyt z mikropohledu všedního života?
Máme ve všem větší výběr. Jednotlivé věci jsou výkonnější a pracujeme na ně méně než kdysi. Problém je v tom, že je nesrovnatelně více příležitostí k utrácení.
Jídlo: před 20ti lety na něj padla až polovina rodinného příjmu. Dnes je to třetina, čtvrtina. Ovšem až další čtvrtina dnes padá na komunikace (mobil, internet, kabelová TV), o čem se kdysi ani nesnilo.
Nebo drogerie: za svého dětství pamatuji mýdlo a šampon. Nic víc. Dnes máme u vany na každý typ vlasů specielní šampon, dále kondicioner a balzám, pěnu do koupele, sůl do koupele, tekuté mýdlo na ruce, sprchový gel na tělo, tělové mléko, a zvlášť šampon na intimní partii.

Sportovní pomůcky: dříve jsem drandil na universálním kole v trenýrkách nebo teplácích. Dnes je na hory mountain-bike, na asfalt rychlostní kolo s karbonovou vidlicí, cyklistické kalhoty s vycpaným rozkrokem, cyklistické triko s odsáváním potu, cyklistické boty s klipsnou, cyklistické rukavice , cyklistická přilba a cyklistické brýle. Zvláštní speciální sadu oblečení zvlášť potřebujete do posilovny, na běhání, na lyže nebo skateboard. Když jsem jednou vstoupil ve starých trenclích do posilovny... no, vypadal jsem v tom specializovaném spolku dost divně...
Speciálním případem je tzv. Nová kancelářská vrstva. Jde o mladou a střední generaci, pracující v kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst, mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil. Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... :)) Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace...i přesto, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den. V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. Desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu.
Současná ekonomická krize znamená, že se tento zběsilý kolotoč spotřeby pro ještě větší spotřebu (jak lze laicky přeložit vládní „stimulace růstu ekonomiky) o něco zpomalí. Nikdo nebude mít hlad, většinou nebude muset ani slevit ze svého spotřebního standardu. To nejhorší, co se může stát, je, že přijde o místo v nepříliš efektivním podniku a stát jej bude platit, dokud si nenajde práci novou. I tato nezaměstnaná menšina však bude po dobu nezaměstnanosti kupovat a jíst stejné potraviny, bude dále psát SMSky ze stejného mobilu, užívat bytu, auta, kola, elektřiny stejně jako dřív. Možná odloží dovolenou v cizině nebo výměnu auta.
V tom spočívá ona neviditelnost blahobytu a zároveň neštěstí naší doby... Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné.
Nejsem apoštolem boje proti konzumu. Ani zenovým mágem, který levituje nad světským shonem a káže odříkání. Sedím s vámi také u stolu a s celou kumpanií si vesele cpu břicho. Nechť se lidé přecpou k smrti nebo nechť si hladoví podle své diety. Nechť mají svobodnou volbu.
To co chci, je ukázat, u jak bohatého stolu sedíme (aniž bychom si to uvědomili). Že už ani nejíme z hladu, ale vymýšlíme si delikatesy, abychom trumfli sousední stůl. Třeseme se strachy ze změny, kterou nazýváme krizí, byť je to jen přestávka mezi jedním a druhým, ještě skvělejším chodem, který číšník servíruje. A že pokud nechceme přímo přestat jíst a držet půst, je dobré tu a tam otevřít oči a nechat se zasáhnout zábleskem uspokojení. Abychom přes všechen stres a fňukání z té žranice alespoň občas něco měli.