Na obzoru se silnice začala ostře stáčet doleva. Zhluboka jsem se nadechl a plynulým pohybem pootočil zápěstí pravé ruky. To prozatím vcelku klidné stádo divokých koní se ve vteřině změnilo v běsnící bestie a přešlo do zuřivého trysku. Cvakl další rychlostní stupeň a mně začal stoupat do hlavy ten starý známý nádherný pocit. Adrenalin tekl proudem do každého kousku mého těla, srdce mi bušilo tak silně, jakoby si chtělo prorazit cestu skrz koženou leteckou bundu, sněhobílá šála se rozevlála a veškeré problémy i zbytečné myšlenky zůstávaly v prachu cesty. V tu chvíli neexistovalo nic, jen ten pocit.
Zatáčka se přibližovala čím dál rychleji a já cítil to soustředění. Bok lehce vysunutý, ruce nachystané čekající na povel ve správném momentu. Stroj se ostře sklápí k zemi, koleno se lehce vychýlí. Stupačka se dotkne asfaltu a započne ohňostroj malinkých jiskřiček. Byl jsem tak blízko silnici, která pode mnou ubíhala velikou rychlostí. Spustil jsem levou ruku lehce se dotkl asfaltu konečky prstů. Zatáčka pomalu končí a tak ještě více beru za plyn. Bylo to tam. Ideální stopa. Stroj se narovnal u pravého okraje silnice a já cítil čiré blaho. Dokonalé splynutí stroje a člověka. Byl to ten nejhezčí pocit na světě. Bylo to neopakovatelné a jedinečné ale já to chtěl cítit znova. Rychlost mě zcela pohlcovala a já dychtil po dalším asfaltovém oblouku. Zcela opilý tím úžasným pocitem jsem najel ještě odvážněji než předtím a sklopil stroj prudce k zemi. Náhle vzduch prořízne hlasitá rána a já začínám ztrácet kontrolu nad strojem. ruce marně přejíždějí přes páčky na koncích řidítek. Kontakt s asfaltem, bolest. Vzduch je cítit směsicí spálené gumy a škvařícího se masa. V očích hrůza, svodidla se blíží, zmatek, oči se přivřou, ruka zatne v pěst. Ozve se tupá rána, prasknutí kosti a pak už nic. Jen tma. Jako když v divadle náhle vypnou všechna světla. Ticho.
Náhle přichází pocit zcela odlišný. Temnota se rozjasní. V těle cit žádný. Naprostá lehkost, stav bez tíže, jakoby duše opustila vězení svého těla. Bolest je ta tam. Ostré bílé světlo, nepříjemné však není. Zrak lehce rozostřený, v dáli mlha. Když tu z mlhy vynoří se ona. Nádhera v hmotné podobě, oděná celá v bílém. Tmavé dlouhé vlasy kopírují ladné křivky její štíhlé postavy. Tvář andělská, úsměv překrásný. Krásnější stvoření jsem neviděl. Kráčí ke mně ladným krokem. Pohledy se střetnou.
„Tohle je nebe?“ Ptám se. Ona se lehce usměje, chytne mne za ruku a povídá: „Ne, tohle není nebe. Tohle je ARO.“