Rusko je velmoc? Spíše ztrouchnivělý kolos se zaostalou ekonomikou. Dvě ponaučení z dekolonizace TOMASZ MAKAREWICZ
23. září 2022 (přeložil neúnavný Luděk Vašta.)
V představách kremelských elit může Rusko stále hrát roli Sovětského svazu. Někteří západní komentátoři se nechávají touto fantazií vodit za nos. Ve skutečnosti země nemá k tomu potenciál a pouhé napodobování SSSR je fatální nápad – píše ekonom dr. Tomasz Makarewicz
V polovině roku 2021 Spojené státy stáhly svůj nesouhlas s výstavbou plynovodu Nord Stream 2. Washington toto rozhodnutí prezentoval jako gesto dobré vůle vůči Evropě, zejména pak Německu, po Trumpově bouřlivé čtyřletce. Mezi řádky se také dalo vyčíst, že Američané nemají zájem na bolestivějších sankcích proti Rusku, jelikož ho nepovažují za hrozbu pro Evropu ani za vážného konkurenta. Bidenova administrativa, stejně jako dříve Trumpova a Obamova, se raději zaměřila na Pacifik a jihovýchodní Asii a na hru proti svému skutečnému soupeři, Číně. Komentátoři v Evropě si užasle mnuli oči – vždyť přece Rusko je supervelmoc a druhá vojenská mocnost na světě, dědic SSSR, jak je možné ho takhle brát na lehkou váhu?
Stejný tón dominoval diskusi o ruské agresi proti Ukrajině. Až donedávna byly běžné názory, že Ukrajina prostě nemá šanci, že ruští vojáci se v nejlepším případě zastaví na Dněpru a že dodávky zbraní NATO mohou u Ukrajinců vzbuzovat jen falešnou naději. Koneckonců ruský kolos má nepřeberné lidské zdroje, silnou armádu a moderní, technologicky vyspělý zbrojní průmysl. Ukrajina (a možná celá východní Evropa) by se měla smířit se skutečností, že patří do ruské sféry vlivu.
Tento narativ vyústil v exotické spojenectví Henryho Kissingera (který volal po uznání hranice z roku 2014), Noama Chomského, Johna Mearsheimera, Tulsi Gabbardové (bývalé demokratické prezidentské kandidátky a nyní hvězdy konzervativní stanice Fox News), redaktorů levicového časopisu Jacobin, představitelů německé armády a světa kultury, maďarské vlády a našeho rodáka Łukasze Warzechy. Řada z těchto osobností také opakovala kremelský narativ, že expanze NATO v našem regionu zbytečně provokovala Rusko.
Mezitím válka zkompromitovala ruskou válečnou mašinérii. Symboly prvního pololetí invaze jsou neúspěšné nájezdy výsadkářů VDV na Hostomel a Oděsu, v bahně uvízlý obrněný konvoj u Kyjeva, tanky vystřelující věžičky do stratosféry a želví tempo dělostřelecké války na Donbasu. V září Ukrajinci u Charkova dokázali, že dokážou zaútočit stejně účinně, jako se umí bránit, a to se stále nedostatečnou pomocí Západu.
Putin měl během několika dní hladce obsadit Ukrajinu, místo toho musí oznámit první mobilizaci od druhé světové války a poníženě přihlížet, jak mu Čína krade sféru vlivu ve střední Asii.
Jak k tomu došlo? Proč komentátoři Rusko tak přeceňovali? Proč máme pouhý stín SSSR místo důstojného nástupce? V tomto článku bych rád poukázal na dva strukturální, ekonomické důvody slabosti Ruska: Rusko nemá potenciál hrát si na SSSR a pouhé hraní si na SSSR je špatný nápad.
Ponaučení první: podmaněné národy se počítají
V ruském narativu o „ruském světě“ je patrné jasné pohrdání Ukrajinci a obyvateli bývalého sovětského impéria obecně. Kreml zde ostatně není žádnou výjimkou, všechny říše rády zdůrazňovaly údajnou nadřazenost vládnoucí etnické skupiny a snižovaly přínos podmaněných národů, od římské nechuti vůči „barbarům“ (z nichž se rekrutovali nejznamenitější římští císaři) až po britský mýtus o „břemenu bílého muže“.
Mnozí komentátoři se nechávají přistihnout při takové identifikaci sovětského impéria s Ruskem. Tomu přeje skutečnost, že hovorově se často používají slova Sověti a Rusové jako synonyma a navíc mnoho západních publicistů zapomíná, že sovětské impérium zahrnovalo také země Varšavské smlouvy.
V době pádu Berlínské zdi měl Sovětský svaz asi 287 milionů obyvatel, ale jen polovina z nich (147 milionů) žila v RSFSR. K tomu by se měly připočíst satelity ve východní Evropě s celkovou populací asi 112 milionů lidí.
Celá říše měla tedy asi 400 milionů obyvatel, ve srovnání se 144 miliony v Rusku v roce 2020. Jinými slovy, Rusko má dnes sotva 36 procent (třetinu) lidských zdrojů, které měl k dispozici SSSR těsně před pádem komunismu.
A aby toho nebylo málo, tak drtivá většina zbytku je nyní na straně Ukrajiny. V podstatě už tato statistika je sama o sobě dostatečným argumentem k vyvrácení teze, že Rusko může být stejně silné jako SSSR, ale pojďme dál.
V imperiálním pohrdání podmaněnými národy se skrývá přesvědčení, že důležitá je pouze metropole a zbytek je přímo břemenem, které vyžaduje nákladnou „civilizační“ misi. V případě sovětského impéria je takový narativ naprostý nesmysl.
V roce 1945 se Stalinovi podařilo zmocnit se území, jejichž úroveň hospodářského rozvoje daleko převyšovala úroveň Ruska. Východní Německo, Československo, Polsko, Maďarsko jsou země se solidní průmyslovou základnou, která zásadním způsobem přispěla k budování sovětské vojenské moci.
Například v 80. letech vyráběly polské závody BUMAR asi 160 tanků T-72 ročně, což je tolik, kolik vyrábělo každý rok v posledním desetiletí celé Rusko! (Abychom byli spravedliví, Rusové nyní vyrábějí novější verze tohoto tanku.) Polský zbrojní průmysl zásoboval armády Varšavské smlouvy tahači, radiostanicemi, obrněnými transportéry, vrtulníky, puškami – a tento seznam mohl pokračovat pro Polsko i další sovětské satelity. Zmíněné země také v posledním čtvrtstoletí provedly úspěšné politické a hospodářské reformy, dokázaly dobře využít evropské integrace a poskytnout svým občanům vyšší životní úroveň než Rusko.
Hodnotu sovětských satelitů lze přiblížit také jednoduchým měřítkem lidského kapitálu. Tzv. šanghajský žebříček je známý žebříček světových univerzit. K dokonalosti má daleko, ale docela dobře odráží, kde se daná země zhruba nachází. Rusko má v současné době na tomto seznamu 10 univerzit a pouze jednu (Moskevská státní univerzita) v první dvoustovce. Polsko přes tři dekády příšerného řízení vysokého školství se může pochlubit 11 záznamy v žebříčku, i když dvě nejvyšší (Varšavská univerzita a Jagellonská univerzita v Krakově) jsou teprve v páté stovce. Česko má 8 univerzit, Maďarsko 4 a východní Německo má nejvýše Drážďany a Lipsko (obě ve třetí stovce). Potvrzuje to i moje osobní zkušenost – na mezinárodních vědeckých konferencích představují Rusové zřetelnou menšinu ve skupině východoevropských akademiků. Hovoříme tedy o obrovském lidském kapitálu, o který Rusko přišlo s rozpadem SSSR.
Stejný vzorec se opakuje i v samotném SSSR. Kremelská propaganda může psát o Ukrajincích jako o nevzdělaných vidlácích, ale ukrajinský průmysl byl pro sovětskou ekonomickou a vojenskou moc klíčový. Rád bych čtenářům předložil dva typické příklady.
Když se Ukrajině podařilo potopit křižník Moskva, mohli jste narazit na tvrzení, že Rusko další vyrobit nedokáže. To není nadsázka. Rusko samozřejmě neztratilo plány této lodi, problémem je absence odpovídající infrastruktury. Moskva (původně Slava) byla jedním ze tří křižníků třídy Projekt 1164 Atlant a všechny tři byly postaveny v loděnicích v Mykolajivu. Čtenáři mohou toto město znát ze zpráv z fronty – po neúspěšném pochodu na Oděsu se Mykolajiv stal baštou Ukrajinců naproti Chersonu. Problém spočívá v tom, že v Rusku dnes neexistuje žádná loděnice, která by byla schopna zvládnout podobný projekt.
Zajímavé je, že v Mykolajivu postavili Sověti také jedinou ruskou letadlovou loď (Admirál Kuzněcov). Tato loď je v tak ubohém technickém stavu, že má problém rozvinout rychlost potřebnou pro bezpečný vzlet letadel (připomínám, že se jedná o letadlovou loď), kterých se Rusku ostatně také nedostává. Není jasné, zda se tuto loď podaří někdy opravit.
Přejděme k druhému příkladu. Současné vlny sankcí nám připomněly, že ruský zbrojní průmysl není soběstačný a potřebuje zahraniční komponenty a stroje, například optiku a mikroprocesory. Proto mám pro čtenáře následující hádanku: ze všech sankcí uvalených na Rusko po invazi na Krym a Donbas v roce 2014, tak sankce které země zasáhly ruský zbrojní průmysl nejvíce? Přesně to samozřejmě nevíme, ale existují silné indicie věřit, že... ty ukrajinské. Podle zprávy Evropské rady pro zahraniční věci z konce roku 2017 mělo Rusko například problémy s nalezením náhrady za ukrajinské proudové motory a lodní strojovny. Chtěl bych zdůraznit – nemluvíme zde o oceli nebo jednoduchých šroubcích, nýbrž o technologicky sofistikovaných součástkách.
Tyto příklady jsou známkami zřetelného trendu. SIPRI (Stockholm International Peace Research Institute) každoročně zveřejňuje ukazatele TIV (trend indicator values, hodnoty ukazatelů trendů), které jsou populárním měřítkem skutečné hodnoty vývozu zbraní mezi zeměmi. V níže uvedeném grafu vidíme tento ukazatel pro USA a SSSR/Rusko za poslední čtyři desetiletí:
Jak je vidět, hodnota sovětského vývozu zbraní klesala po celé poslední desetiletí existence SSSR a po roce 1990 se zhroutila. Ruský zbrojní průmysl nikdy neobnovil svou zahraniční pozici z dob SSSR, ale zaznamenával systematický nárůst až do invaze na Krym, po níž ho sankce stáhly zpět na úroveň roku 2000. Je to ještě markantnější, když se podíváme na poslední dva roky:
[Viz druhý obrázek SIPRI: ukazatel TIV Włochy = Itálie, zbytek je srozumitelný]
Rusko přišlo o titul druhého největšího vývozce zbraní ve prospěch Francie a hodnota jeho vývozu je navíc nižší než vývoz dalších tří největších evropských výrobců (Itálie, Německa a Španělska) dohromady. Ano, chápete to dobře: i bez účasti USA ruský zbrojní sektor vyváží sotva polovinu toho, co údajně netečná Evropská unie.
Výše uvedené úvahy ukazují, že rozdíl v počtu obyvatel mezi bývalým sovětským impériem a současným Ruskem je také dobrým měřítkem rozdílu jejich ekonomických a průmyslových potenciálů.
Rusko prostě nemá tu ekonomickou sílu být novým Sovětským svazem v situaci konfrontace s bývalými satelity. Bez podmaněných národů, bez jejich úsilí a zdrojů zůstává z impéria pouze fasáda.
To nás přivádí k další otázce: má vůbec smysl pokoušet se obnovit SSSR?
Ponaučení druhé: sovětské impérium bylo nefunkční
V diskusi o SSSR nesmíme zapomínat na jeden důležitý fakt. Sovětský svaz se zhroutil sám od sebe, pod tíhou politicky a ekonomicky neefektivního systému moci. Ekonomové se ohledně příznaků této neefektivnosti shodují poměrně jednomyslně.
Tempo industrializace zemí Varšavské smlouvy bylo nepochybně impozantní (i když za cenu tragických krvavých obětí, zejména v Sovětském svazu), ale sovětský ekonomický systém velmi rychle vyčerpal svůj potenciál. Po celou studenou válku měly komunistické státy problémy s rozvojem lehkého průmyslu a rychle začaly v technologických závodech prohrávat se Západem. Hřebíkem do rakve sovětského impéria byla počítačová revoluce, které se SSSR neuměl přizpůsobit. Jako zajímavost lze připomenout, že na konci socialistického Polska budoucí prezident Aleksander Kwaśniewski, ale tehdy ministr komunistické vlády snil o polském Apple. Nepovedlo se – ani v Polsku, ani v Rusku.
Mezitím se kremelské elity rozhodly pro jiný ekonomický model: SSSR se stal jedním z nejdůležitějších výrobců energetických zdrojů. Pro Moskvu měl být hlavním zdrojem západních deviz – ale také nástrojem geopolitického vydírání – plyn. V tomto smyslu je Putinovo Rusko skutečně pokračovatelem SSSR.
Potíž je v tom, že tento model nemá budoucnost. O nástrahách prokletí přírodních zdrojů a tzv. holandské nemoci jsem psal už na OKO.press dříve.
Ve stručnosti: pokud se plyn a ropa stanou pro ekonomiku hlavním zdrojem příjmů, vláda a podnikatelské elity přicházejí o stimuly k investicím do jiných průmyslových odvětví a na druhou stranu silná měna pomalu tato odvětví dusí. V důsledku toho dostáváme stát, který se stává technologicky závislý na těch, kteří náš plyn kupují. A ještě k tomu Putin pokračuje v další sovětské tradici, podle níž korupce není jen vedlejším produktem, ale dokonce jádrem modelu řízení hospodářství.
Výsledky vidíme na bojišti, se symbolickou rolí tanků. Rusko teoreticky pracuje na moderních bojových systémech, například tanky T-14 Armata na papíře vypadají stejně dobře nebo dokonce lépe než ty západní. Armaty byly poprvé představeny veřejnosti v roce 2015 a v Moskvě se hovořilo o nákupech, které půjdou do stovek. O sedm let později mají Rusové několik prototypů a nejsou s to zavést hromadnou výrobu vzhledem k západním sankcím a nedostatku příslušných součástek. Na Ukrajině jsme za to viděli mraky T-72 – první exempláře byly vyrobeny v roce 1969 (Putin v té době končil střední školu) a nové verze tohoto tanku zůstávají dodnes hlavním produktem ruského zbrojního průmyslu. Mezitím se hlubší modernizace armády ukázala být stejným klamem jako modernizace hospodářství (zde doporučuji zprávu SIPRI o stavu ruské armády ještě z roku 2020).
Putin spotřebovává zbylé zdroje
Když to shrneme, Putinovo Rusko se snaží zavést jen mírně modernizovaný ekonomický model, který odsoudil SSSR k technologické stagnaci a nakonec k pádu. A k tomu všemu ještě Rusko nemá průmyslový ani lidský potenciál sovětského impéria.
Rusko není velká neporazitelná říše, ale země s ekonomikou velikosti Brazílie a dvěma třetinami jejího obyvatelstva. Jediným trumfem Ruska jsou jeho zásoby zbraní a zastaralý zbrojní průmysl zděděný po SSSR. Putin před našima očima tyto zdroje spotřebovává rekordním tempem jako na běžícím páse.
Na druhé straně mají země NATO mnohonásobně větší ekonomický a vojenský potenciál, proto také západní pomoc neprodlužuje agónii Ukrajiny, ale dává jí reálnou šanci vyhrát a urychluje dekolonizaci Ruska.

Tomasz Makarewicz
Juniorprofesor na univerzitě v Bielefeldu. Zajímá se o interakce finančních trhů a makroekonomie, dopady měnové politiky na makroekonomickou a finanční stabilitu a spekulativní bubliny.

tomasd.> Tohle zapadá do těch sraček, co vidíme

tomasd.> tvl nemohl bys příště příspěvek ňákej aspoň trochu delší? tohle není sitcom, nýbrdž vážné diskusní fórum, vole

... ale né, teď vážně tyjo čumim - zajímavý vidět, kolik různejch info a názorů se děje, o nichž kolikrát vůbec netušíme..

tomasd.> hezký

ale počkáme, co na to patapuff

Naposledy editováno 05.10.2022 12:42:37