Tak moje poslední cesta byla asi ta nejnáročnější, jak psychicky tak i fyzicky, kterou sem za tu dobu co pravidelně jezdím na východní Ukrajinu zažil. Průjezd přes hranice proběhl naprosto hladce, dokonce nás odbavili přednostně. Průjezd Ukrajinou proběhl na místní podmínky až překvapivě bez problémů, zpozdilo nás jenom proražené přední kolo. Naštěstí nám ho místní opravili na koleně kladivem a ten kousek do servisu sme už dojeli. Zbytek cesty byl v klidu, místní nás zdravili troubením a máváním.

Po distribuci jídla a zimních bot sme byli ukrajinskou stranou požádáni o asistenci při evakuaci civilistů z města Debalceve. Musím říct, že takový zmar a destrukci jako tam sem ještě nikdy neviděl a doufám že už nikdy neuvidím. Hrůza to vidět na vlastní oči. Samotná evakuace probíhala celkem spořádaně, chodili sme od domu k domu a bušili na dveře. Řada místních ale o žádné evakuaci ani nevěděla, nikdo jim o tom jednoduše neřekl. Velká chyba na ukrajinské straně. Nastupování do přistavených autobusů probíhalo ale celkem bez incidentů. Problém nastal až při odjezdu - zástupci separatistů zjistili, že 30 ukrajinských autobusů je plných, ale ty nachystané separatisty, mířící do Doněcku, byly až na jeden úplně prázdné. Nakonec ale všechny odjely, i ty prázdné. Jak to s nimi dopadlo nevím.
Avizované humanitární příměří bylo víceméně dodržováno, dělostřelba na obou stranách probíhala pouze ojediněle.

Potom se ale boje hozhořely nanovo a my tak nějak uvázli uprostřed. Všechny naše pokusy dostat se pryč nebyly úspěšné, jediná cesta byla pořád pod palbou. Situace je tam dost špatná, přímo katastrofální. Vojácí nedostávají žádné rozkazy, velení je úplně odepsalo. Nezaznamenal sem ani žádné pokusy o řešení situace. Navíc nemají dostatek munice a hlavně jim chybí protitankové prostředky. O zraněné se nemá kdo postarat. Mrtví leží kde padli. Smyčka se utahuje, i když úplné oblíčení zatím nejsou (alespoň 14. 2. ráno nebyli) - silnice je téměř pořád pod kontrolou ukrajinské armády. Projet po ní je ale o kejhák, často na krátko dobu padne do rukou separatistům a "kotel" se na nějakou dobu zacvakne. Při našem odjezdu se už zbývající vojáci rozdělili víceméně na dva tábory - na ty co se chystali vzdát a na ty co se rozhodli zůstat až do konce. Jsou dost rozhádaní a frustrovaní.

Ukazovali nám spoustu ruských dokumentů, krabice od potravinových dávek s logem Armáda Ruské federace apod. Pořád dokola se ptali kdy jim pošleme Javeliny. Viděli sme i ty "místní domobrance" a pěkná část z nich byli Čukčové. Mezi tou horou dokumentů po padlých byly asi jen dvoje nebo troje ukrajinské dokumenty. Jediní cizinci (kromě hrstky novinářů) co sem tam viděl byl jeden polák a jeden mlaďoch z Moldávie. Žádné "legie NATO" se opravdu nekonají nebo o tom aspoň nevím.

Projet se nám podařilo až byla cesta relativně bezpečná. Debalceve sme opustili v koloně společně se zraněnými a hrstkou civilistů. Žádné příměří se ale nekoná, nikdo to ani nečekal.

Nefer> no to mi nepovídej, že by pan europoslanec Ransdorf lhal...to se mi u komunisty ani nechce věřit
Jinak každopádně díky za report a obdivuhodnou činnost

Nefer> Takže to víceméně odpovídá tomuhle článku odkaz

To si ti vojáci nezaslouží...Ten neschopný lampasácký dobytek by zasloužil postavit ke zdi..