Krátké hodnocení po dnech:

1. den - přílet, Ha-noi: Vyzvedává nás Michal (český spolupracovník Rajbasu dlouhodobě žijící v Hanoi), doprava je organizované šílenství které má jedinou logiku: větší má přednost, semafory jsou spíše dekorace. Všichni nahání turisty co nemají šikmé oči na peněženky, zapalovače, jídlo, do hotelů, restaurací, vychcaní jak mraky... Organizace zájezdu je příšerná, takže velké rozčarování - negativní. Nakonec odpoledne dorazil Láďa a Chi (naši průvodci). Motorky nejsou v moc dobrém stavu, ale nejsme tady na parádu, startují, jedou a i svítí. Nočním vlakem do severnější části Vietnamu. Nechtějí naložit motorky, protože nemají centrální stojan. Ale nakonec to vůbec není problém... Asi za úplatu na záchod ve vlaku chodit jen v botách... A po rýžovém pivu bolí hlava jako sviňe. Ujasnili jsme si kdo je náš pravý průvodce a organizace se tím velmi ulehčila.

2. den - příjezd do města (Lao-Cai), snídaně - zamiloval jsem si Vietnamskou kávu, pak přejezd do Sapy. Hotel ujde, jen jsem našel švába v oblečení. Vyrazili jsme na offroad projížďku - jsem se málem posr... Malá chybka a končíme v rokli pod námi..., takže 25km v těžším terénu, scenérie úžasné. Petr párkrát spadnul - únava začala pracovat. Dorazili jsme zpět, masáž v centru města (spíš to vypadalo jako bordel). Večer pivo a spát.

3. den - Přejezd do Bac-Ha. Hotel méně luxusní, ale tradiční. V Bac-Ha mají pekárnu, tak netrpím hlady. V noci divné chroupání - červotoči. A od 3 ráno zasraní kohouti přesně proti oknu do koupelny.

4. den ráno v hotelu - kluci ve vedlejším pokoji nás zavolali, že hlavně ti co nemají rádi pavouky se mají přijít podívat - kurva větší hovado jsem nikdy neviděl - do rukou bych ho neschoval... Už se nebojím těch miniatur v ČR Přejezd do Ha-Giang po offroad trase. Řidičskou chybou jsem si vykloubil koleno, které do pár vteřin zapadlo zpátky, ale bolest neskutečná. Nemůžu chodit, ale na motorce se jet omezeně jet dá. Přemýšlím nad koncem zájezdu. Uvidím co ráno. Hotel bída, tak poprvé spánek ve spacáku...

5. den - noha lepší, ale celkově na motorce utrpení. Doufám že nepojedeme offroad. Hned po startu jsme se blbě domluvili a část z nás se ztratila úplně jiným směrem: zbytečně +60km Luxusní scenérie, jen nasedání a vysedání raději vynechávám - to je na dlouhé lokte. Zpátky k původní skupině a uháňet co to dá do cíle kvůli zpoždění. Na cestě jsme měli par pádů - Honza to položil při předjíždění autobusu - naštěstí jen odřená ruka. Dojíždíme do vesnice Meo-Vac v horách - penzion, tradiční stavba, 4 koupelny, 2 záchody, spíme v jedné místnosti - ale nádhera To jejich kafe prostě miluju. Odpočinek na matraci na zemi z bambusu - tvrdá, ale moc pohodlná. Noha začíná poslouchat, ale natekla.

6. den - vyrážíme z Meo-Vac, noha se lepší, nemůžu stále chodit, ale rozhodně lepší. Domluva na motorkách začala fungovat skvěle, čekáme na sebe, ukazujeme si při předjíždění. Offroad je dnes náročný - všichni dostali pořádně zabrat. O bolesti pozadí nemá cenu hovořit - je to peklo... Oběd v garáži. Dorazili jsme do Bac-Me, hotel mezi dvěma karaoke bary. Stereo vřeštění Vietnamských dorostenců mi rve uši. Krátký přepis rozhovoru mezi Laďou a jedním z nás:
1) hele ty vole, tady je strašně moc ještěrek po zdi
Láďa) to nejsou kurva ještěrky, ale Gekoni. Ti žerou komáry a mouchy.

Rozhodně nedoporučuji návštěvu Vietnamu milovníkům psů...

7. den - ráno se podařilo - dostal jsem kafe Vyrážíme na 160km dlouhou cestu do Ba-Be (prý tu žije jeden z největších pavouků na světě). To mám opravdu velkou radost Po cestě v horách 3 uzávěrky - 1. popadané kameny na ceste, 2. nová silnice po sesuvu půdy, 3. po sesuvu půdy srovnání do původní podoby. Oběd celkem ušel, v lékárně jsme sehnali kafrovou mast - na to že neobsahuje chilli to vypadá, že koleno po aplikaci vzplanulo samovolně. Dojíždíme do Ba-Be, 16km před cílem padne tma, motorky svítí na dobré slovo - některým ani to dobré slovo nepomáhá. Všechny bolí prdele až až. Gekoni pobíhají po privátním penzionu (jsou fakt boží), večeře Mňam, a tradičně mini banán jako zákusek. Finálně ujeto přes 220km (Chi, kde udělali soudruzi z Vietnamu chybu?).

8. den - Ráno v Ba-Be. Vstávání je v duchu rest Day. Káva instantní - to si trochu podělali reputaci majitelé šikmoocí. Výlet lodičkou do jeskyně, kde bydlí netopýři, jen z těch několika tisíc netopýrů se nějaké to procento dohodlo, že nám to dole dají trochu sežrat, tak raději opouštíme smradlavé místo jako poražení. Moc hezké, ale dlouhé, takže od dřevěné lavice na lodi zase bolí prdel lodičkou na oběd a zpět na základnu v Ba-Be kde výjimečně přespáváme 2 noci. Update o noze: lepší ani horší... Prostě pořád na hovno... Odpoledne zvěsti, že se na nás obrací tajfun, který na Filipínách zabil přes 11tis lidí. Jsem ještě celkem v pohodě. Venku začalo pršet - přestávám být v pohodě. Tak raději usínám. Jo, a největšího pavouka jsem naštěstí nepotkal, takže nemusím měnit prádlo...

9. den - ráno v Ba-Be kde sakra nemají tu dobrou kávu Venku stále prší. Nu což, vyrážíme a dočasně přestalo pršet - jen tak krápe. Doufám že moje nová kožená bunda obstojí náporu té trochy vody co padá. Když začínám mi mokrá kolena - co nepromoky? Neeeeeee. Však pršet za chvilku určitě přestane. Noha začíná bolet, tak se nepromoky nekonají. Konají se až o 90km dále - tak 35km před Cao-Bang. Tam už se třepu jako ratlik a hrdost jde stranou. Na hotelu Bang-Giang dopajdam do pokoje, sundám boty, vyleju vodu a pak se osprchuju. Až pak sundávám bundu a kalhoty. Výlet po okolí - čekám na bankomat, kde si pan rozhodl strávit příjemnou chvilku čtením displeje na ATM. Přišel jsem jako druhý - škoda. Zdejší tržnice - koupíte cokoli (šroubky, pálenku z gekonů, helmu na motorku pro nejmenší - Honzovi kupodivu skoro i byla). Ptám se Chi, zda-li jsou zdejší HTC One za 3.100kc a SGS4 co vypadá jako SGS3 za 2.100kc fake? No, no, not orižinal... Dnes už nic nechystáme, tak kdyby něco, přidám comment. Jo a byla káva, takže den je hnedle krásnější

10. den - všichni plni zážitků z večerního karaoke. Ani bych nečekal, jak se tam dá vyblbnout. Asi nejvíc si to užil Milan, který pustil mikrofon z ruky jen sporadicky Snídaně stojí za prd - tak si dam 4 tousty s marmeládou. Zbytek skupiny odjel na největší vodopády ve Vietnamu (které si částečně přivlastnila Čína a je potřeba mít s sebou při vstupu pas a nějaké pozvání), Mílovi před odjezdem vzplanula motorka - prý zkrat. Chi tradičně řeší problém na místě a s úsměvem. Zůstávám na hotelu a pokouším se vyprat toxický odpad z předchozích dnů - nehty mi neslezly, takže toxicita nebyla vysoká... Kluci se vrátili z výletu, jedna motorka umřela, Mílovi upadl výfuk, vodopády prý byly nádherné, ale zas o tolik jsem nepřišel. Větší zážitek prý byl spíše místní trh kde naše skupina působila spíše jako vetřelci. Bylo zde možné sníst a vidět opravdu skvosty... Radeji nepopisovat do detailů. Večer malý výlet do města, socha Hočimina s doutníkem na náměstí vypadá vcelku zajímavě, hned za ní si parta starších lidi pouští jakousi muziku a snaží se při tom naučit taneční kroky (alespoň mi to tak připadá). V kamenném obchodě ze mě mají místní prdel - dvoumetrový týpek se tu moc často neukazuje. A když už, tak nekulhá Zpět na pokoj, dorazil Petr na pokec (bylo to příjemně prokecaná asi 1,5 hodinka). Samozřejmě byla i káva

11. den - zapomněl jsem zmínit, že bydlíme nad tržištěm a přesně od 7hod ráno do noci tu má jeden prodejce spuštěnou 20ti vteřinovou reklamní smyčku - spolehlivý budíček. Vyrazili jsme na 260km dlouhou trasu do Cua-Ong. Cesta byla na zdejší poměry celkem v pohodě a celá původně po silnici (ale Vietnam nemá jen silnice, takže offroad nás neminul). Před koncem cesty narazíme na kolonu kamionů, autobusů a aut. Motorky se dokážou prosmeknout mezi. Vzhledem ke strhaným střechám, blátě na silnici (které opravdu nepříjemně klouže) a rozházenému bordelu to vypadá, že tudy prošel náš tajfun z Filipín - docela mazec. Řidiči tu nejsou moc ohleduplní, takže pád v koloně kamionů není nic bezpečného. Hotel přesně vedle vlakových kolejí a železničního přejezdu - v noci nic moc. Večer jsme našli hospodu na večeři plnou místních, byli jsme tradičně středem pozornosti i kvůli naší průměrné výšce která je vysoko nad 180cm. Smršť s místními se snad ani nedá moc dobře popsat, ale byla to legrace (mót - hai - bá - zó si budu asi dlouho pamatovat). Jídlo excelentní. Snad jen překvapení v podobě krevet, které po odklopení vyskákaly z misky na stůl a snažily se utéct. A psí maso místo hovězího... Krevety byly excelentní, chobotnice taky, a tím moje degustace končí. Vracíme se zpět a děláme ostudu - místní to ale chápou a baví se s námi. Milan a Honza v mezičase návratu na hotel odtlačili spícího taxikáře před kavárnou asi o 10 metrů dál - v kavárně se tím všichni baví, fotíme se s místními. Návrat na hotel, uskladnění motorek v restauraci. Mají málo pokojů, takže se musíme uskromnit. 3 chlapi na dvoulůžkový pokoj. Srážíme postele a zkoušíme usnout. Mým spolunocležníkům se to daří, ale Míla si rychle přivlastnil i část mé 1/3 postele. Řešení je rázné... Míla je vykázán - do doby než usne vše OK :-)

12. den - ráno nám tradičně běhá po pokoji Gekon :-) snídaně na silnici, kde nám místní udělají omeletu do bagety s chilli omáčkou. Přesouváme se neskutečnou místní dopravou do Ha-Long, kde necháváme motorky a počkáme na loď, kde budeme i nocovat. Trvá to asi hodinu, než se objeví lístky a jdeme na loď. S námi rusky mluvící pár v letech a 2 holky šikmoočky (po minulé zkušenosti, kdy jsem se seknul jen o 20 let raději netipuji, ale mladice to zrovna nebudou). Výlet do jeskyně se pro mě nekoná - koleno, výlet na kajaku už ano - ale že bych se bavil veslováním po obrovské vodní ploše se říct nedá. Odplouváme o několik set metrů dále a kotvíme. Zábava se nějak nerozjíždí, zákaz pití vlastního alkoholu namísto 5x dražšího, který prodávají na lodi nás taky trochu demotivuje - pijeme na tajnačku, ale náš "guide" nás varuje, že budeme muset zaplatit jakési fee, pokud nás chytnou. S Honzou se snažíme si popovídat, ale je to marné, je to marné, je to marné... Neustále nás vyrušuje náš místní guide. Večeře byla perfektní, krevety, chobotnice a další a další... Loď vypadá poměrně luxusně, posádka už na tom tak dobře není... Náš místní guide je neskutečně ukecaný, jeho vietnamská angličtina je trochu náročná na poslech a bohužel neví, kdy přestat. Jdu raději spát.

13. den - ráno v Ha-Long Bay, chladné a pochmurné počasí - typické v tomto podzimní počasí (do 20 stupňů Celsia). Snídaně je na můj vkus poměrně bídná, balíme a dozvídáme se, že se přesuneme na jinou loď a ta s námi bude jezdit celé odpoledne po Ha-Long Bay. Odmítáme a raději se přesuneme na další stanoviště už blízko Hanoie. Náš guide svou vlezlostí kazí náladu všem. Kormidelník nesmyslně pluje hadím stylem... Nedělá mi to úplně dobře a nejsem sám :-) Ještě blbneme a děláme pár fotek jen tak pro srandu a alespoň se tím spraví nálada našeho týmu. Jakmile slyším "Ladies and gentleman" speciálně ve vietnamském podání, tak se mi otevírá kudla v kapse. Tak změna programu. Jedeme směr Bac-Ninh což je v podstatě předměstí Hanoie. Probíhá přestávka na mou oblíbenou kávu a ještě stále neoblíbený zelený čaj. Na zítřejší dopoledne se předběžně chystáme na Hadí farmu. Na vietnamských cestách se snažíme zuby nehty přežít svým evropským způsobem jízdy na vietnamském bojišti zvaném "silnice pro motorová vozidla". Nejde to a musíme se přizpůsobit místním zvyklostem. Předjíždění nákladních aut z prava je naprosto standardní manévr, buvoli na procházce po dálnici taky, 3 nákladní auta vedle sebe na dvouproudé silnici taky žádný problém. A do toho se plete našich 8 motorek a asi miliardy skútrů místních, kteří nám to dávají sežrat i s navijákem. Dojíždíme do cíle do Bac-Ninh a máme všichni oči na vrch hlavy. Naštěstí nikdo nikoho nesestřelil, ani Míla, který má speciálně vypěstované vazby na skútry převážející eternity (druhý den ve Vietnamu jednoho místního Míla vytlačil mimo silnici a zbaběle ujel) :-). V cíli dostáváme bezva pokoj s jedním oknem - bohužel na chodbu. Kluci šli ven, já jsem raději kvůli kolenu odmítl. Dorazil Petr z vrchního patra s IT problémem - samozřejmě vyřešeno během krátké doby :-) Kecáme dobré 3 hodiny o zážitcích a nasmějeme se až až. Dorazí Míla a jdeme chrnět.

14. den - ráno tradiční budíček kvůli bolesti kolene - začínám si zvykat. Jelikož máme okno jen virtuálně, musím se podívat kolik je hodin - sakra: 3:30. V 6:30 už toužebně očekávám snídani - potkávám Chi a ten mi sděluje, že snídaně se koná venku. Čekám na ostatní a dáváme si na ulici míchaná vajíčka v housce - jídlo asi za 8 Kč na osobu a je toho ranec, hned vedle jakási vysoká škola - určitě je na co koukat. Pak ranní káva a vyrážíme. Dorazili jsme na Hadí farmu. Netuším co nás tu čeká. Po krátké chvilce kdy nás obsluhuje asi 15 lidi z personálu (nás je 8) mi je vše jasné: vyberte si kolik porcí hada. Nevím jestli budu jist, ale přikývl jsem ze ano. Přinesli živého hada - prý je to show. Před námi ho živého rozpárali, vydali srdce a žlučník. Do láhve alkoholu dali trochu krve a do druhé trochu žluče. Srdce bije na talíři ještě asi 6 minut - vypadá to šíleně. Nu co už - zkusit se má vše. Nejodvážnější Petr snědl srdce, zbytek jsme si ťukli s alkoholem s krví. Hadí maso je zvláštní a za zvláště příjemný zážitek to nepovažuji. Další cesta byla celkem v pohodě (jen Laďovi prasklo spojkové lanko - oprava 5 minut) až do místa na mostě, kde Chi zastavil. Ukazuje z mostu na úzkou cestičku dolů mezi banánovníky... A kurva. Dolů to šlo celkem dobře, jedeme v centru Hanoie po ostrově plného banánovníků - velmi originální pocit. Dusno je na padnutí. Někdo z kluků (a nejsem si jistý ani sebou) měl nápad, že uděláme společnou fotku a aby to nebylo tak jednoduché, tak budeme mít na sobě jen motorkářské boty a helmu... A banánový list na to, aby kritici nebyli pohoršeni. Jelikož je v Hanoi veřejné obnažováví nepřípustné, tak jsme museli na tajno :-) podařilo se, doufám že fotky brzy dostanu. První výjezd na most se dle očekávání nezdařil a v půlce jsem pozpátku sjel dolů - dost nepříjemný pocit. Jirka ukazuje ať pořádně zatáhnu za plyn a nebojím se toho. Druhý pokus vychází. Dorazili jsme do hotelu v centru Hanoi, vrátil jsem svého Djebela, dali si pivo, ponakupovali nesmysly, které jsou stejně krumply, jako u nás na výstavišti. Kafe nakoupeno do zásob. Otravní prodavači se nám snaží vnutit čepice, nějaké sladkosti, očistit boty, zapalovače, peněženky, ovoce, klobouky a nepotřebné cetky... Po 100 metrech nasazuji opravdu nepříjemný pohled a přestávají se dotazovat. A od těch odvážných požaduji, aby mi na prodávanou věc nechali vyšít nebo vytisknout "Get the fuck out". Ani jeden mi to nesplnil, takže jsem nakoupil jen to, co jsem opravdu chtěl. Chi nás bere do hospody s jeho místními kamaráda - neskutečná prdel :) Během hodiny jsme byli jako jedna rodina. Kluci vietnamští s námi drží basu a snaží se nás přepít. Vzdávají to a jdeme na karaoke. Tam to dopadá trochu fiaskem (obyvatelé Vietnamu mají karaoke jako národní sport a našinci jako chlastací řvaní do mikrofonu). Loučíme se s Chiho kamarády. Pozdě večer diskotéka v ulici Ma May v centru Hanoie - končí přesně ve 24hod. Ale opravdu to tam žije.

15. den - ráno se budíme brzy (bolehlav ze včerejška), poslední balení vaků z motorek, nandavám na hlavu 3 proutěné klobouky a odcházíme z hotelu. Po Laďovi mi bude smutno, tak se loučíme a nasedáme do taxi. Na letišti jsme byli do 50 minut. Odbavení už v pohodě (přílet byl o mnoho komplikovanější), dáváme si evropskou snídani za docela velké peníze v bezcelní zóně, nasedáme do letadla a zjišťujeme, že poletíme šílených 10 hodin do Moskvy. Pak další 3 hodiny z Moskvy do Prahy. Přílet do Moskvy v pohodě, máme hodinku a půl do odletu směr Praha, GATE nalézáme v pohodě, v okolí už se ukazují nám známé typy lidé (holek) které nevypadají jako malé děti, ale normální český ženský (speciálně jedna v zeleném svetru se nám všem zamlouvá - češka :) ). Nastupujeme do letadla Aeroflot, letušky jsou sice Rusky, ale stojí to za to. Hlášení o nějakých problémech před odletem, tak se o nějakých 30 minut opozdíme. No problem. Všichni z nás v poloprázdném letadle zalomí a usnou, protože cesta do Moskvy byla útrpná. Přílet a dosednutí v mlze - všechna čest pilotovi. Zapínám telefon a doráží spousty SMS jestli jsem v pořádku. Chvilku před námi spadlo u Moskvy letadlo. Vysedáme, čekáme na zavazadla, nandavám 3 proutěné klobouky, beru zavazadlo a vycházím Exitem. Úsměvy ostatních napovádají, že vypadám jako kretén, ale to vůbec nevadí. Nalézám tvář své drahé polovičky - ta se smíchy málem posrala :) Kulhající zarostlý evropan s vietnamským kloboukem, pytly pod očima, v kožené motorkářské bundě (zakoupená před 14ti dny) co vypadá jako by byla krávě z držky vytažena. Ale to je úplně jedno. Jsem doma a půjdu se oddat domácím radostem, které mi celý ten čas chyběly :)

Jinak Vietnam jako takový byl super, lidé na vesnicích jsou přátelští, nejlepší dny byly víceméně mimo civilizaci na malých městech a vesnicích. Někdy vám děti mávají, protože takhle velké lidi a motorky ještě neviděli a mají obrovskou radost, jiné mávají a rovnou nastavují ruku. Liší se to provincie od provincie. Lidé na horách nedotčeni civilizací jsou ti nejúžasnější. Nechtějí peníze, protože je nepotřebují, rádi vám pomohou kdykoli to bude potřeba, téměř pořád mají úsměv na rtech. Ale opravdu je to různé dle místa kde se právě nacházíte. Někdy chtějí i peníze za to, že se jen nechají vyfotit. Naopak ve velkých městech se předhání, aby prodali co nejvíc. Pokud nekoupíte, tak začnou citové vydírání. Extrém všeho byl, že mě jedna babička s klobouky (ač už jsem měl 2 na hlavě) dala facku, protože jsem od ní nekoupil další klobouk. Co se týká provozu na zdejších komunikacích - našinec se za pár dnů dokáže i samostatně pohybovat na motorce, ale nepochybně se těším domů na to, že nebudu muset neustále pozorovat mraky skútrů a aut, které místo blinkrů používají klakson, a když už použijí blinkr, tak z 50% budou stejně zahýbat na opačnou stranu. Příroda je tu neuvěřitelná. Popsat slovy rozhodně nejde a fotografie nedokáží dostatečně vylíčit scenérie, které tu lze vidět. Během 1 hodiny na motorce lze přejet 3 nebo 4 horské hřebeny a vidět desítky kilometrů přírody, která se mění za každým hřebenem na krásnější, rozlehlejší, nebo naopak zjistíte že za posledním hřebenem je 30km údolí a řek, které je třeba o 1300 metrů níže.

Náš český průvodce Laďa se zprvu zdál jako protiva (s poměrně drsnou chřipkou kterou si přivezl se ani nedivím), ale postupem času se z něj vyklubal bezva parťák, který má můj velký obdiv. Velké Diky Láďo. Náš vietnamský průvodce Chi byl taky bezva, ale bylo jasné, že už jsme ho někdy evidentně srali :-) I tomu patří velký dík za trpělivost a přístup. Přes to všechno se těším zpět, těším se na svoje nejbližší, protože mi už chybí. Bylo to dlouhé, ale bezva zážitek :-)










































































































































Naposledy editováno 21.11.2013 08:25:46