5. Firemní vozidla

Zde je objektivní odpovědnost provozovatele v podstatě již zavedena. Pokud se zástupce právnické osoby přizná, že neví, komu bylo vozidlo svěřeno a nařízena jízda, je právnická osoba postihnutelná pro porušení § 10 odst. (1) pís. d) zákona a bude se jednat o správní delikt.

Chybou je tedy prohlásit, že nevíme, kdo vozidlo řídil. To rezultuje v pokutu. Zde se nabízí trojice východisek:

a) udat takovou osobu, jejíž totožnost úřadu k ničemu není (nelze zjistit, zda existuje, nelze ji kontaktovat, vypadá to věrohodně)
b) účelově udat existující osobu, která je se záměrem seznámena a ví, jak se chovat. Tato pak předvolána a úřadu sdělí, že vozidlo toho dne od PO převzala, ale později jej zapůjčila jiné fyzické osobě, k jejíž identitě nebude vypovídat. V tom případě už nelze aplikovat ustanovení o správním deliktu právnické osoby, protože PO svým povinnostem dostála.
c) mimoto, jakkoli to zní někomu zvláštně, právnická osoba má také osobu blízkou. Tedy, jako zástupce právnické osoby víme, komu bylo vozidlo svěřeno, ale k jeho osobě nebudeme vypovídat, protože je osobou blízkou naší právnické osobě. Tento poslední postup je poměrně raritní a netestovaný, nicméně je to také cesta.

Rozsudek 1 As 21/2011 - 52 ukazuje, na co je třeba dávat pozor. Dále viz článek našeho spolupracovníka BorKura.

Poměrně hodně otázek směřuje k tzv. knize jízd. Za posledních 5 let mi není znám případ, kdy by si správní orgán ve věci dopravních přestupků byť jen vyžádal od finančního úřadu knihu jízd, natož aby na ni dosáhl. Zato je mi známo, že si ji úřad vyžádal od firmy na komunikačním levelu bejvalej fízl-bejvalej fízl a dostal ji. Ve správním sestřeleno, důkaz byl získán mimo řízení a v rozporu se zákonem. Fízl kolaborant odměněn finančním postihem za vynášení dokumentů z firmy bez vědomí vedení.

Sig píše: Toho kdo přesně v danou chvíli řídil firma uvést musí jinak ji hrozí: