Vždycky jsem byl slušnej a hodnej kluk, a měl starost o své kamarády a své blízké. Záleželo mi na nich víc, než na sobě. Pro svou přítelkyni bych udělal cokoliv a vždy jsem se snažil být vnímavý, pozorný, nosil jsem květiny atd. Ale po 4 vztazích výsledek vždy stejný, já se zlomeným srdcem v depresi, zatímco bejvalka si vždycky poradila. A já byl za debila a všem pro smích.
Tak po posledním fiasku jsem si řekl dost. Začal sem kašlat na všechno, na kamarády, na jejich záležitosti a dělal radost jenom sobě. Žil si bezstarostný život a ničím se netrápil, dělal jsem si co chtěl a flirtoval pokud to jen šlo. Ale co se nestalo, najednou se občas nějaká hezká holka chce projet na mašině, nebo si zatancujem, nebo chce s něčím pomoct a občas i něco víc.
Prostě tak říkajíc sem začal mít úspěch a najednou jsem nebyl za debila ale kamáradi mě plácaj po ramenou jak mě vždycky vidí pokaždé s jinou holkou a jak se mám skvěle.
A zvláštní je, že když paralelně vedu takovéhle polovztahy tak fungujou nejvíc.
Tak když si mi tuhle kamarádka stěžuje, že jsem my chlapi strašní hajzli tak co mám na to říct.
Je to proto, že Vy slušné kluky prostě nechcete, jenom z nich děláte blbce. A tak se tu ptám... proč?
Po tomhle stylu života totiž netoužím, je to jen náplast na bolest.