Jedu takhle po ránu do práce a akorát když najíždím na výpadovku do města, předjíždí mě houkající policejní motocykl. Silnice dosti plná, klasická ranní kolona ploužící se rychlostí 80 a méně. Zařadím se tedy za pana policistu a nechám si klestit cestu mezi auty. Moc se s tím nepáře, skoro mám pocit že se předvádí, chvílemi mám o něho až strach a nechávám si větší odstup abych ho nepřejel až někde vezme o auto jedním z těch širokých kufrů. Jedu takhle za ním pěkných pár kilometrů, pohoda a klídek, než se naše cesty rozdělí. Kdyby toho neměl plný brejle, jistě by mi pokynul na rozlučenou.
Ve městě je úsekový radar. Je trochu volněji tak to napálím, hnedka ale musím na brzdy a říkám si že dneska tam moc nedám. Prokličkuji pár aut, ještě to stačím trochu rozjet a už mě bere koncová kamera. Zvedám ruce a zdravím chlapce u monitorů.
Odpoledne pak cestou z práce pozoruji policisty hnedka na několika křižovatkách, kterak otáčejí své hlavy aby neviděli jak si krátím cestu jízdou po tramvajovém pásu. Vždycky mají najednou nějákou jinou práci. Trošku to dycky voroštuju a koukám do zrcátka jestli bude nějáká akce. Není nic. Jen nuda.
Chápu že nemají moc možností ale chtěl bych vidět alespoň snahu. Oni však řeší asi důležitější věci, jako lékárničky chudáků v orezlých autech které s oblibou zastavují a podobně...
Mohl bych se smát že mi vlastně pomáhají a chrání, správně by však měli chránit ostatní před takovými jako jsem já. A z toho je mi smutno. Chtěl bych se dožít doby, kdy policie bude fungovat tak jak má. Tak jako funguje v civiliovaných státech. Aby z ní jednou mé děti měli respekt a zároveň věděli, že se můžou spolehnout. Aby si policajti na policajty jen nehrály jako je tomu dnes.