ThomasCrown

Zveřejněno: 05.10.2021 13:00,Kategorie: Dumka,Zhlédnuto: 1061x,Komentářů: 5x,Hodnocení: 5.00 od 5 uživatelů

takové moje malé ohlédnutí za báječnými devadesátkami - co bylo a už není. Trochu jsem se rozepsal.

Černí jezdci

Určitě to sami znáte. Máte někde doma vystavené staré fotografie, chodíte kolem nich a někdy, občas, se zastavíte a zadíváte se na ně. 

A možná krátce zavzpomínáte. Nic víc. 

Takové fotografie jsou určeny pro výzdobu Vašeho domova, nebo kanceláře či pokoje na studentských kolejích. Jsou jakýmsi doplňkem Vašeho života. 

Kromě nich ale existují i další fotografie.  Jsou někde zastrčené, zapadlé. 

Ale, když je náhodou, po letech, například při úklidu objevíte, skutečně se zasníte. 

Posadíte se a díváte se na tu svoji dávnou minulost a přitom všechno, co fotografie ukazuje, se vám zobrazí jako by to bylo včera. 

A nejen to, co je na obrázku vidět, ale všechno, co s tím momentem souvisí dlouho před ním a možná i dlouho po něm. Žene se vám to hlavou a vy jste schopni, civíce na fotografii, zůstat sedět v garáži, nebo na půdě, nebo kde jste ji našli, celé odpoledne. 

Civět a vzpomínat.

Mám v pracovně svůj vlastní obrázek plný vzpomínek. Trochu zastrčený. 

Není zapadlý, ale není úplně nápadný. 

Vlastně jsem jej objevil teď, když mě žena, po dvanácti letech donutila posunout nábytkem, aby se to tu lépe vyčistilo. 

A měla pravdu. 

To ženy mají. Často. 

A tak jsem ji objevil. Starou fotku. 

Není nijak vydařená. Špatná kompozice, hlavní postavy jsou malé a dominantní na tom obrázku je nějaký náklaďák, který stojí opodál a o který vůbec nejde. 

Jde o těch pět osůbek uprostřed téhle malé, stále ještě barevné i když vybledlé kartičky. 

Jsme to my. Králové silnic. Pět náruživých motorkářů na krásných Jawičkách.  

Jsme na cestě, nabaleni se spacáky a stany.  

Zastavili jsme, ani ne na odpočívadle, spíše z hlíny udusaném, nebo uježděném placu vedle silnice. 

Koukal jsem na tu fotografii a posadil se do křesla v pracovně. Skrz žaluzie prostupovaly paprsky odpoledního slunce a v jejich pruzích se válel úklidem zvířený prach. 

A mě vířily v hlavě vzpomínky.

Je to dávno? 

Začátek devadesátých let minulého století.  Minulost.

Úžasné období, kdy jsme naprosto všichni měli pocit, že svět je růžový, otevírají se nám nové a do té doby netušené možnosti, a my se budeme mít skvěle. Všichni.

S hlavou oblacích a plnou představ o tom co bude a nebude jsem tehdy, úplně náhodou, objevil ve firemní prodejně ve Strašnicích ČERNOU JAWU. Jednalo se o typ 639, kterých tenkrát jezdilo sice hodně, jenže většinou šlo o takovou divně rudou barvu. Skoro, jako by se jednalo o propagandu sovětských bratří. Rozhodně to nemělo nic společného s tradiční jawáckou červenofialovou. Pak se tu a tam objevila bílá, ale to mi připadalo moc policejní, nebo záchrankové. Ale tehdy, v roce 1991, se najednou vyrojily černé a modré.  Ty byly dokonce metalizované. 

Ta černá, to ale bylo něco. 

S chromovanými doplňky, skoro jako Harley. 

Jasně že jenom skoro a že bylo potřeba přimhouřit obě oči, ale už to vypadalo jako stroj, se kterým se dá vyrazit kolem světa. 

Když jsem pohladil hranatou černou nádrž, našlápnul páku a uslyšel ten typický dvoutaktní zvuk Jawáckého dvouválce a ucítil olejovou vůni z výfuku, věděl jsem, že bude moje. 

Byla moje.  

Pak už stačilo jen ze sklepa vytáhnout starou, černou, koženou bundu po dědovi, koupit černé kožené kalhoty. Z boku šňerovací, to bylo důležité. Sice nijak účelné, ale efektní. 

A přilbu, černou samozřejmě.  Ta měla plexisklo, jak jinak než černé. Pravda trochu nepraktické za večerního šera, ale image černých jezdců je přeci podstatnější, než abyste viděli, kam přesně jedete.

Jezdec bez smečky je vlk samotář. 

Pro černého jezdce dobrá image do filmu, ale pro mladého kluka toužícího po zábavě trochu prázdno. Zajel jsem za Milanem, spolužákem z učňáku. Měl taky Jawu a znal další. 

Postupně jsme byli čtyři a navíc našli klub. Ne jen tak leda jaký, ale Jawa klub. 

Na Koněvově třídě v Praze, v malé garáži na malém dvorečku, malá pípečka a velká dílnička. A spousta lidí, kterým k životu stačí jen držet motorku za řídítka a prohánět se po silnici.  

A taky obrovský špalek s hřebíky a kladivem. Něco jako ruleta pro motorkáře. Ostrou hranou kladívka si každý zatloukal svůj hřebík. Kdo zatluče první vyhrává, nic neplatí, ale hodně pije, protože kupují ostatní, a to v pořadí, v jakém zatlučou svůj vlastní hřebík. 

Hop panáka do chřtánu a jede se další kolo. Nikdo nezvládne vyhrávat dlouho. 

Někdo odpadne už po pár kolech. 

Báječný svět motorek. Báječný svět bez starostí. 

Přes týden pracujeme a studujeme. V úterý do klubu. Téměř jako britští gentlemani.  

A o víkendu na cestu. 

Kamkoliv. Na sraz motorek, do přírody, k vodě, nebo jen tak do neznáma a zpět. 

Postupně jsme se vyjezdili ve čtyřech. Já, Milan, se kterým jsem chodil do školy, jeho soused Láďa a jejich kamarád, „malej“ Milan. Bylo to pohodové, příjemné souznění stejně starých kluků. Ale přeci jen tomu něco málo chybělo. 

Určitý rozruch. Dynamika. Nějaký živel. 

Chyběl tomu „Divoch“. 

Divocha jsem osobně neznal, byl to kámoš kluků. 

Celou dobu našich spanilých cest byl na vojně. Teď měl na víkend volno. 

Byla to ještě doba, kdy se stále rukovalo povinně. 

Divoch rozhodně nepatřil k těm, kteří by tam bývali šli dobrovolně. 

A tak jeho první slova, jako odpověď na otázku, jak se má, byla snůškou těch nejvulgárnějších výrazů házených do placu zcela nahodile a s takovou náruživostí, že není možné je, jakkoliv reprodukovat. Bez jeho vyjádření a nasazení by to ztratilo onu procítěnou hloubku odporu a zhnusení nad něčím tak nepříjemným, jako byla základní vojenská služba. 

Když si ulevil, seskočil z kašny, na které seděl už půl dne, široce se usmál a vykřiknul, že nás taky rád vidí.

Za Divochem jsme jeli do Jindřichova Hradce. Měl na víkend volno – opušťák, povolení opustit posádku. Bafnul tedy motorku a čekal na nás uprostřed náměstí u kašny. 

Tak jsme se domluvili. 

Stál tam dvě hodiny, než jsme dorazili a nudil se a očumoval holky co chodily okolo. 

Musel čekat. 

Tenkrát ještě mobily nebyly. Nešlo se spojit jinak. 

I proto ten výlev hněvu hned na začátku. 

Pak se podíval na mě, „tebe eště neznám, ty seš ten Michal viď? Hele nemám v čem spát, vezmeš mě k sobě do stanu? Díky!“ řval mi do ucha a bodře mě plácal po zádech. 

Nešlo vzdorovat. 

Apropo stan. Vybavení tehdy, hodnoceno dnešním pohledem, jsme měli poněkud spartánské, místy domácky „dolaďěné“.

Začínalo to už u motorkářských kufrů. To bylo něco, co tady před rokem 1989 neexistovalo. Neprodávalo se to a pokud někdo měl originál kufry, podařilo se mu je získat z druhé ruky. Tedy z druhé německé ruky. Západní druhé ruky. To pak byl velký borec a bylo téměř úplně jedno na jak kvalitní motorce je má navěšené. 

Já byl o stupínek níže. Měl jsem kufry sice také z druhé německé ruky, ale té východní. Pasovaly na stroje MZ, ale zručný zámečník je snadno a rychle upravil a napasoval na Jawičku. Kufry to byly hranaté, nijak zvlášť pohledné, leč objemné, zamykatelné a vodotěsné, takže více než dostačující. 

No a pak tu byli kutílci. Výrobci čehokoliv z čehokoliv.

Asi nejčastěji viděnou byla varianta vyrobená ze záchodového rezervoáru. 

Nádobu na vodu, kterou splachujeme toaletu dnes známe nejčastěji porcelánovou. Tehdy byly z plastu. Sice bílé, ale když se stříkly na černo, trochu upravily, vypadalo to docela jako kufr na motorku se speciálním cestovatelským designem. 

Tehdy nám to stačilo. Důležité bylo, že se do toho a na to daly naskládat věci na cestu.  

V kufrech nějaké oblečení, trocha zásob. 

Spacák a stan zabalit do velkého igelitového pytle a přivázat na kufry. 

Můj spacák tedy byl ještě po tátovi. To, čím byl vyplněn, ať to bývalo cokoliv, nebylo nikdy nijak aktualizováno, oživeno či jinak povzbuzeno k činnosti kterou mělo plnit. V důsledku se tak, za ta desetiletí, spacák stal skutečně hodně, hodně, ale doopravdy hodně málo výhřevným. Konec konců i ten stan byl po tátovi, patrně pořizován současně se spacákem v první třetině minulého století. Klasické áčko pro dva, hliníkové, výškově nastavitelné tyče, a hlavně obyčejné plátno, žádná nanovrstva nebo mikrovlákno. A tak byl jednak těžký a jednak vodě neodolný. Jeho funkce spočívala vlastně v určité formě milosrdenství, když sice propustil celý objem kapaliny padající z nebe, ale jeho vlákna ji rozdělila na miliony milikapiček. Do stanu tedy déšť vstupoval v podobě vodní mlhy. 

Cestovatel v jeho útrobách tak zažíval pocit deštného pralesa.  

Vyrazili jsme i s Divochem. 

Jízda s ním se stala… neuspořádanou. 

Pro něj nebyla motorka dopravním prostředkem. Nástrojem pro kochání se. 

Byla únikem, horskou dráhou, nakopávačem adrenalinu, gymnastickým náčiním i miláčkem. Rajtoval na ní jako na šílené krávě. Brzda plyn. Po zadním, po předním kole, nohy vytrčené do prava, do leva, podle toho, jak potřeboval vyvažovat. 

A řvali. Divoch i jeho motorka. 

Divoch za jízdy řval, jásal, křičel i nadával. Prostě si jízdu po všech stránkách užíval.

A my ostatní jsme okolo něj tvořili jakousi čestnou stráž andělů a dávali na něj pozor. 

Někdy to nevyšlo. 

Když v prudké zatáčce motorku moc naklonil a musel, jak se silnice najednou „zlomila“ vzít za brzdy, už se válel. Jawička se sklouzla stranou cesty a zadním kufrem narazila na starý kamenný patník. Kufr se roztříštil a Divocha i motorku pokryla myriáda bílých teček, skvrnek a kalužinek.  

V kufru měl mléko na snídani. Tenkrát se ještě prodávalo v takových nechutných igelitových pytlících. Ty praskly a dva litry mléka potupně potřísnily Divocha a jeho krásnou černou motorku. 

Ponižující.

Smrděl jako batole ještě večer, když jsme šli do hospody.

Hospoda byla z pohledu Divocha zcela nezbytnou součástí cestování na motorce a jeho života vůbec. Ať jsme se vydali jakýmkoliv směrem, skončili jsme dříve nebo později u hospody. Kalíšek pivíčka byl jeho názor na potřebu doplnění tekutin.  

Ten mazlivý výraz v podstatě podtrhuje jeho vztah ke konzumaci národního nápoje. 

Vlastně by se tímto úhlem pohledu dalo tvrdit, že Divoch patřil mezi výrazné vlastence. Nebo alespoň zdatné podporovatele našeho prvenství ve spotřebě chmeloviny na hlavu.

Jeli jsme, na sever, někam k Děčínu. Už se smrákalo. Blbě jsme viděli, byli jsme unavení a začínali mít hlad. Zastavili jsme u hospody, takové té úplně obyčejné, kterých v té době bývalo podél silnice ještě docela dost. 

A jak se ukázalo, v téhle se vařilo skvěle. 

Byla to česká kuchyně se vším všudy, a tedy i nezbytným pivečkem. Pár jsme jich tedy dali a po zavíračce jsme motorky odtlačili kousek za hospodu. 

Byla tam autobusová zastávka. Plechová, zelená, už docela dost orezlá bouda. Podlaha byla udusaná hlína na stěně vylepený starý, dávno neplatný jízdní řád a spousta duchaplných nápisů a kreseb dokola. Nic nám nevadilo. Spali jsme spořádaně až do rána.  

Jen při rozbřesku nás trochu rušilo mrmlání spořádaných občanů jedoucích do práce. Stáli před zastávkou a nějak se jim nepozdávalo, že se jim válí cizí mládež uvnitř. Ale pohled na řadu motorek a těla v černých kůžích uvnitř zarazil jakoukoliv diskusi. 

Nechali nás dospat. 

Probudilo nás až odfouknutí brzdícího autobusu. 

Skočili jsme na Jawičky a frčeli dál.

Směřovali jsme na sraz motorek. To bývala vždy výjimečná událost. Pokud možno na docela odlehlém místě se sjelo až neskutečné množství motorkářů. 

Přes den se soutěžilo v disciplínách jako ovládání motorky na šikovnost, rychlost sundání a nasazení kola a řadě dalších. Někdo soutěžil, někdo se díval a všichni dohromady popíjeli. Večer pak prostor rozčísnul zvuk kapely, kterou nikdo neznal, ale která snažně dělala o to větší rámus, aby na ni už nikdy nikdo nezapomněl. 

A pak půlnoční překvapení. 

Tenkrát to bylo striptýzové vystoupení.  

Těžko říci, kde tu chuděru našli a kdo ji dokázal ukecat.  

Bylo ale zřejmé, že je vystrašená. Hodně. 

Možná předpokládala vystoupení v umírněné klubové atmosféře.  Tady byla strčena na pódium ve velké tělocvičně, která byla přeplněna stovkou vytlemených, oplzlých a opilých motorkářů. 

Zírali. 

Ona na ně, oni na ni. 

Když jim došlo, o co tu běží, spustili vyrvál a povzbuzování, jako na fotbalovém utkání. Snažila se to ano. Začala se tak nějak vlnit, jak zaslechla útržkovitě tóny hudby, která se nesla nad tím řvoucím davem. Postupně nervózně odkládala některé části svého oděvu a začala odhalovat svoji, nijak zvlášť modelovanou postavu. 

Chyběl tomu spád, romantika i erotika, a tak se na pódium snášely stále hlasitější a oplzlejší výkřiky.  V kalhotkách, které by spíše seděli mladší sestře, už to nevydržela, hrábla po svršcích rozházených kolem a utekla za oponu. 

Už ji nikdo neviděl. Ani nechtěla zaplatit.

Vysloužila si ale bujarý potlesk a tím to mohlo skončit. 

Ale rozjásaný Divoch měl evidentně pocit, že rozjeté vystoupení má mít svůj vrchol. Vyskočil na pódium, s kelímkem v ruce se začal vlnit v rytmu hudby a postupně, nikoliv však cudně, odhazovat co měl na sobě. Dělal to s takovým nadšením, radostí a spontánností, že strhnul všechny ostatní. Ve chvíli, kdy jeho tělo zakrývaly pouze slipy s medvídkem Pú, pár řetězů kolem krku a chlupy na hrudi, řičel sál nadšení. 

Když Queeni z reprobeden z plna hrdla vykřikovali, že jsme šampioni, Divoch rozkročen na pódiu, s hubou od ucha k uchu a rukama nad hlavou, když v jedné stále třímal nepostradatelný kelímek, sklízel mnohonásobně větší ovace, než, kterých se kdy dostalo umělkyni před ním. Medvídek Pú se v tu chvíli válel v prachu pod pódiem a tělocvičnou se nesl řev, potlesk, dupání a nadšené volání Divochova jména. 

Bylo to úchvatné. Zábavné a rošťácké. 

Z celého Divochova vystoupení čišela touha prostě ostatní jen pořádně pobavit. 

A všichni to tak cítili. 

Díky tomu jsme se pro ten večer stali obecně uznávanou partičkou a pití jsme měli až do rána zdarma.

Na některé akce se naše společenstvo rozrostlo. Občas s námi jezdili „mlaďoši“.  Partička kluků, kteří bydleli kousek od nás. Měli slabší motorky a byli o něco mladší, tak o čtyři pět let. Zdá se to jako minimální věkový odstup, ale v mladistvém rozpuku se jedná především o velký názorový rozdíl na spoustu věcí. Včetně jízdy na motorce. 

Naše partička nebyla nikdy úplně reklama na bezpečnou jízdu, ale tak nějak jsme vnímali že jsou určitá rizika, která není vhodné podstupovat. Nebo je alespoň dobré je mít pod kontrolou. Mlaďoši naopak skotačili na silnici, jako by to byla horská dráha a oni měli lístek až na konečnou.  V plné rychlosti se navzájem dojížděli tak, že přední kolo toho druhého téměř lízalo zadní kolo toho před ním, předjížděli se bez ohledu na šíři silnice a počet a typ čar uprostřed a k brzdě se chovali, jako by se nesměla opotřebovat. 

A tlemili se. Všemu a pořád. 

Nejvíc tomu, když jsme se jim my snažili vysvětlit, jací jsou oni pitomci.  

Měli nás za staré pardály, kteří se prostě jen podmračeně dívají na to, jak si oni užívají života.  Měli prostě pocit, že jsou borci a patří jim svět. Tak to bývá.

            Ještě, než jsme dorazili k Jablonci, kde se měl konat další sraz, jeden z mlaďochů vystřelil mimo silnici.  V serpentinách se prostě najednou nevešel. Ale jak mají tihle týpci kliku, skočil tak tři metry vzduchem a pak se sklouznul deset patnáct metrů po svahu a netrefil přitom ani bytelnej žulovej patník z doby Marie Terezie, ani jeden z těch mohutných stromů co jich tam rostlo jako v lese. Válel se na zemi a tlemil se. 

A ostatní z jeho partičky stály na kraji silnice, kukali na něj ze srázu dolu a tlemili se taky. 

A tak jsme šli a pomohli mu vytáhnout motorku a jelo se dál. Večer pak mlaďoši, v rámci oslav husarského kousku svého hrdiny dne, pošťuchovali Divocha tak dlouho, až ho vyhecovali k souboji kelímky + komínky. Měli pocit, že je nepřepijem. A to si Divoch nemohl nechat líbit. Byl jsem první na ráně, koho potkal tak mě dotáhnul k ohni a už se soutěžilo. Vůbec mu nevadilo, že jsme dva proti třem, z ostra se do toho pustil a už se pilo a prázdné kelímky jsme skládali na sebe do komínků. Až do odpadnutí posledního.  Vzhůru k nejvyššímu komínku. Vzhůru k výškám. Vzhůru k opilosti. Celý večer jsme rozumovali nad ohněm, statečně popíjeli a budovatelsky vztyčovali. I když jsem se Divochovi v jeho absorpčních schopnostech nemohl vyrovnat, snažil jsem se alespoň důstojně sekundovat. K našemu překvapení okolo jedné hodiny ráno se mlaďoši potupně vyzvraceli do houští a uznale pokývali, že naše komínky jsou vyšší.  Divoch jásal a byl by ten náš husarský kousek ještě oslavil, ale já nechtěl dopadnout jako poražení. Raději jsem zavřel krám. 

Usnul jsem vedle stanu.

Ráno jsme měli na programu spanilou jízdu. Špagát motorek se žene krajinou, vlní se, duní to do dálky a nikdo nemá šanci se včlenit, nebo přejet křižovatku, dokud ta mnoha, ale mnoha metrová bestie nezmizí v prachu a oblaku smradlavého dýmu. Po včerejším soutěžení jsem se soukal na motorku velmi opatrně a svítící sluníčko mi nedělalo radost ani dobře na hlavu. Divoch kolem poletoval rozjásaný, jako by se nic nedělo, jako by včera žádné pivo nevypil. Nechápal jsem. 

Vyrazili jsme a užívali si jízdu, která byla nahlášená a povolená. Přesto chtěli policajti prudit. Nemám rád policajty. Naše policajty. 

Zažil jsem policii v Itálii. Chlapi jak hora, jasné instrukce, žádné smlouvání. Tyhle naše kreatury, kterým byla uniforma veliká, jezdili v rozhrkaných autech a dohadovali se o každé hovadině, to byla hrůza. 

            Karel, starý vlk, co jel v předu, aby nás vedl, se nějak utrhnul. Měl staré cestovní BMW, ale jak tak hezky svítilo sluníčko, nikdo nikde, nějak za to víc vzal a odskočil. Na takové skoro lesní křižovatce stálo policejní auto a mávli na něj ať zastaví. Ještě ani nestačil vypnout motor, když jsme postupně začali dojíždět další a čistě ze zájmu se stavěli kolem. A další a další motorky. Kluci, holky v kožených bundách, někdo tu a tam nějaký řetěz. Deset dvacet, sto. V policejním autě byly vidět jen bílý čepice nad palubkou, jak se gumídci skovávali. A tak jsme jim zatroubili všichni pro radost, a vyrazili dál. 

Už nás nikde nikdo nezastavil. 

            Policajty jsem neměl rád. Pořád chtějí jen zbytečně obtěžovat, znepříjemňovat.

Ještě když jsem začínal jezdit, měl jsem takovou tu starou českou přilbu – Cassida. 

Jiná se pořádně sehnat nedala. Byla neforemná a nepraktická. 

Slídové „okénko“ se zamlžovalo, protože tam nebyl téměř žádný systém odvětrávání. Měli jste možnost jet co nejrychleji, aby pod ní foukalo, nebo si otevřít hledí. 

Vjížděl jsem tenkrát do Krumlova a rozhlížel se kudy kam. Slídu zvednutou, abych vůbec něco viděl, protože jsem jel skoro krokem. A už u mě byli dva zelenáči. Málem mi skočili pod kola. A že prý pokuta, protože nemám ochranu očí, kterou nařizuje zákon. A já na to, že to tedy ne, že bych nic neviděl, že jim to musí být jasný. Jasný jim to bylo, ale měli ze mě srandu a podávali si mě jak tenisák přes síť, až jsem nakonec zaplatil a jel. 

A přilbu jsem měl dál otevřenou. 

Blbci.

Vyrazili jsme na západ. Do Plzně. 

Po cestě Divochovi došlo, že v Mejtě má kámoše, dlouhého Vencu. Dlouhej Venca, kromě toho, že, podle slov Divocha, to měl být správnej týpek, byl bubeníkem místní kapely. „A to přece musí být rachot ne?“, zubil se Divoch a už nás táhnul do Mejta.  

Zaparkovali jsme u kostela. 

Znáte ty westerny, kdy na opuštěném nádraží stojí na jedné straně kolejiště partička kladných a přes koleje na druhé straně náspu partička záporáků, prsty se tak zlehka chvějí velice blízko koltů, pověšených samozřejmě proklatě nízko? 

A hudba stupňuje dramatičnost i hlasitost. A jen se čeká, kdy a kdo první tasí. 

Taková atmosféra byla v Mejtu. 

Obecně kluci z Mejta neměli rádi nikoho, kdo sem nepatřil. Kluky ze sousedního Holoubkova, kteří tudy projížděli na motorkách, honili až daleko za hranice Mejta a schazovali je ze silnice. 

Japa tedy naložit s takovou partičkou z Prahy, jako jsme byli my? 

Ale Divoch se zazubil, vrazil hlavu do hospody, zeptal se, kde je zkušebna kapely a s čerstvě načepovaným půllitrem se hnal do schodů, aby rozrazil dveře.  

Dlouhej Venca, když ho uviděl, zabubnoval virbl, vysrknul pivko, co mu Divoch podával a pak ho mohutně obejmul, až ho málem pohltil. 

Že se tomuhle megatlusťochovi říkalo dlouhej Venca jen dokresluje, že v Mejtu bylo skutečně všechno jinak.  Jakmile se vyjasnil přátelský vztah mezi našimi styčnými důstojníky, ostatní nás okamžitě vstřebali jako organickou součást sama sebe. 

Jako bychom prostě byli všichni z Mejta. 

Mělo to své výhody, neboť se tak výrazně zvětšil vozový park a úderná síla Mejtských. 

Kluci z Holoubkova měli tedy pro tento víkend utrum. Mejto vyhrálo kontumačně. 

To byl dostatečný důvod pro oslavu.

Vydali jsme se tedy na kopec nad Mejtem. Vytlačili jsme tam sud, bubny i dlouhého Vencu. Rozdělali oheň a už se slavilo a bratřilo.  V té záplavě nových přátel, ani nevím kdy, se po mém boku objevila Marta.  Nádherná, štíhlá, dlouhovlasá. Že prý nemá půllitr a jestli nebude vadit, když budeme pít z jednoho. 

Postupně jsme se, kromě pivního skla dělili ještě o deku, a nakonec i spacák. Dívala se mi do očí temným, možná lehce alkoholově rozostřeným pohledem a mluvila něco o tom, že vždy chtěla kluky z Prahy. Nějak mi tam divně zvonilo to množné číslo, ale jak jsem upil pár piv, moc jsem neřešil hloubku myšlenek. Navíc bylo teplo, Marta měla rozepnutou košili, a tak jsem se nemusel dívat jen do očí. A mohl jsem víc než se jen dívat.  

Probudila nás zima za svítání. Nebyl nikdo, kdo by udržoval oheň. 

Marta byla pryč i s mojí dekou. 

Stejně tak zmizela většina místních. Zůstalo na nás přilepeno jen pár největších násosků, kteří neměli kam, nebo za kým jít.  

Svorně, na znak nehynoucího bratrstva pivních skautů jsme pomočili doutnající popel a kopli do sudu i do bubnu. Oboje se kutálelo směrem k Mejtu, tak jsme vyrazili za nimi. 

Buben jsme našli ve strouze vedle silnice pod kopcem, sud stál přesně uprostřed vozovky. Bílá čára, jako by procházela přímo jeho středem. Přišlo nám to magické. A tak jsme na to chvíli němě zírali. Nejvíc magické nám přišlo, že zrovna nikdo nejel a do toho sudu nenaboural. Nikoho z nás ale nenapadla slova důstojná tak magického okamžiku, tak jsme popadli sud i buben a valili si to k hospodě. 

Seděli jsme na sluníčku a přemýšleli, jak naložíme se sobotou, když se přiřítil Divoch. „Špatný zprávy, jdou po tobě chlapče“. Křičel na mě už z dálky.  

Kdo? Proč? nechápal jsem. 

Frajer od Marty, dneska dorazil, všechno se dozvěděl, je čas vydat se na cestu. 

Smír a přátelství včerejšího dne hraničící s pokrevním bratrstvím byly evidentně zapomenuty. Nemělo smysl pátrat po dalších detailech. Rázem jsme věděli, co si počneme se začínající sobotou. Seděli jsme na motorkách a uháněli pryč z Mejta.

Nechtělo se nám cestovat po dálnici, a tak jsme za chvilinku zahnuli směrem na Plzeň. Bylo vedro, pařili jsme se v přilbách a kůži a tak, když jsme uviděli v dálce se lesknout vodu, s chutí jsme zahnuli. Vlastně nikdo z nás si nezabalil na cestu plavky, a tak jsme se tu promenádovali v trenkách různých barev či, slipečkách prazvláštních vzorů i střihů. 

Byly přeci devadesátky. 

Ale nevadilo nám to. Voda byla úžasná a my tady dováděli, mezi množstvím ostatních děcek. Naše motorkářská důstojnost byla sice ta tam, ale osvěžení na duchu i na těle za to stálo. Když jsme se unavili, lehli jsme si na splav a pozorovali vodu, piknikující rodiny a slunili jsme svá bílá těla. 

Z dálky jsme mohli působit dojmem vorvaňů, kteří se rozhodli spáchat kolektivní sebevraždu na mělčině. 

Nevadilo nám to. Byl nádherný den a nám bylo příjemně. 

Už se nám nechtělo cestovat. Našli jsme kemp kousek stranou a pronajali si malou chatičku. Motorky vyskládané před terasou přilákaly prťouse z celého kempu. Děcka zvědavě okukovala naše stroje a rozumovala. A žadonila. „Hele svez mě. Svez mě jo.“

A tak jsme se vytasili s nabídkou. Dáme fotbálek, když nás mládežníci porazí, budou mít právo usednout na naše stroje a nechat se povozit po kempu. 

Okamžitě byl vyklizen plac mezi chatičkami, důležitost zápasu se roznesla, a tak to přilákalo jako rodiče, tak starší sestřičky našich soupeřů, které se tu na dovolené s rodiči výrazně nudily a tohle pro ně byla vítaná zábava. A pro nás nečekaná šance.  

Hráli jsme s nasazením, ale prťatům šlo o hodně. Navíc hlediště je hnalo. Roznesli nás na kopytech. A tak si mohli vybrat, kdo by se na které chtěl povozit. 

Rozárka, copatá treperenda, co dala několik gólů si vybrala „tu černou“, mojí. 

Rozumná holka. 

Posadil jsem ji před sebe, chytla se řídítek a už jsme dělali slalom mezi chatkama.

Byla nadšená, pištěla radostí. A co teprve já, když se přiznala, že tady má sestru a že je to támhleta pěkná, vysoká vlasatice. Tak střídáme, protože Tereza byla fakt kus. Shodila sestru, sedla si za mě a vyrazili jsme se projet. Ó jé.

Uprostřed kempu se zatím připravil táborák, kolem něj se sesedli dvojice, jak se kdo stihnul dát dohromady a už se opékaly buřty a vyprazdňovaly kelímky a stavěly komínky. 

Všechno byli Češi, jen jedna zahraniční návštěva. Rodina s karavanem až z Holandska se dvěma holkama. Tátovi a mámě se to moc nezamlouvalo, ale holkám se náš způsob zábavy líbil a přitáhly k ohni. Rozverně juchaly a statečně popíjely. A pak se, nevíme kdy, někdo s jednou z nich vytratil. 

Máma z holandská řádila jak fúrie, něco na nás křičela, ale my jí nerozuměli. Navíc jsme měli upito, a tak jsme se tlemili každé hovadině. A když někdo vykřiknul že je to v pořádku, že holka bude asi bludná Holanďanka, poprskali jsme oheň a váleli se vedle něj. 

Smíchy jsme brečeli. Holandská máma spíš vzteky. 

Nemohla vědět, že se její dcera muchluje na loďce uprostřed rybníka. 

Zjistila to až policie, kterou nechala zavolat. To bylo hijó, protože policie neuměla anglicky. Kdosi z nás se vzmužil do role tlumočníka, ale jednak nebyl zcela nestranný a jednak byl pod vlivem, tak komunikace moc nepokročila. 

Stejně se nakonec policie dopátrala toho, že holka zcela dobrovolně, bez cizího donucení vstoupila do lodi a tak nebylo co řešit. 

My i policie jsme popřáli Holanďanům dobré noci a jásali nadšením nad tím mezinárodním dramatem u jezera na západě Čech. Ráno jsme se probrali a koukáme, holandský karavan je fuč. Asi ukončili dovolenou krapet dříve. 

Měl jsem tenkrát drobné výčitky svědomí. To se mi někdy stává. 

Od té doby jsem ale potkal v Praze řádit dostatek mládeže z Holandska i od jinud a když jsem viděl, co předvádějí, tak jsem uznal, že to bylo v pořádku. Výčitky mít nemusím.

Divoch byl z naší sestavy asi nejvíc nespoutaný, ale možná nejvíc spravedlivý. Jeli jsme si jednou v serpentinách na Šumavě a najednou se mezi nás hrne borec s autem a div že by nás před zatáčkou nevymáčknul ze silnice. Všichni jsme hrábli po brzdách a koukali udělat místo, jedině Divoch zabral za plyn, v zatáčce, bez ohledu na možný provoz v protisměru se nacpal vedle auta a začal mu za jízdy kopat do dveří. Neřešil, jestli uvnitř sedí svalnatý vymaštěnec, nebo jestli ho auto smete ze silnice. Prostě byl zdravě rozčílený a dal svému rozčílení zdravý průchod. Byl to Divoch.

Na svých Jawičkách jsme si tedy počátkem devadesátých let takhle křižovali republikou a bylo nám fajn. 

Jenže, pořád to bylo na dosah domova. Vlastně takové ježdění kolem komína. 

Kdyby byl problém, do garáže je to kousek, nic neděje. 

Postupně jsme začali cítit, že by to chtělo něco jiného. Něco se širším záběrem. 

Něco, co nám bude dávat pocit skutečného cestování. 

Něco, kde s ujetou vzdálenosti se bude zvětšovat případná náročnost řešení nahodilých problémů. S každým dalším kilometrem by případná oprava bude více a více jen a jen na nás. Prostě něco, kde bychom si připadali opravdu jako cestovatelé. 

Volba, po dlouhém večeru u pípy v Jawa klubu, padla na Rakousko. 

Ať jsou tam jezera, kopce, výhledy, serpentiny, prostě motorkáře ráj. 

Vyjedeme si na GrossGlockner. 

„No ja, schtimt“ shrnul to pohotově Divoch.

V dnešních dnech sjednocené Evropy, cestovního pojištění odklikaného v mobilu a několika platebních karet v kapse je pro nás cestování, alespoň v rámci kontinentu, zábavou nikoli však pocitem dobrodružství spojeného s nějakým vážnějším rizikem. Odkudkoliv jsme schopni si mobilem přivolat asistenční službu, nechat se dopravit do hotelu, do nemocnice, nebo do hospody, v nejhorším si nechat motorku, nebo auto odtáhnout až domu před barák. Jenže tenkrát… Smrděli jsme korunou, platební karty znali z filmu a s pojištěním neměli žádné zkušenosti a ani chuť za něj dávat peníze. Stačilo nám povinné ručení, i to jsme platili znechuceně. 

Proto tak dlouhý výlet pro nás tenkrát skutečně znamenal dobrodružnou výpravu. 

Už jen z toho důvodu, že všichni dohromady jsme byli schopni nashromáždit jen o něco málo více než omezený počet šilinků. Těmi se tehdy v Rakousku platilo. 

Od některých zběhlejších motorkářů z klubu jsme pár informací dostali, ale nebylo to nic rozsáhlého. Internet tady ještě neběhal a po knihovnách jsme nechtěli běhat my, a tak jsme jen věděli, že jedeme někam k jezerům a že se budeme drásat do velkého kopce na ledovec po silnici plné serpentin.

Už jen to slovo ledovec v nás vyvolávalo zbožnou úctu. 

A možná i děsivé představy. 

Jak na něm budou ty motorky klouzat? 

Jaká tam je zima? 

Jak řídký je v té výšce vzduch?  

Někteří pak promýšleli, jestli by nebylo dobré zajet na Markétu a od plochodrážníků si tam půjčit nějaké pneumatiky s hřebíky. Jiní dumali nad zimní výstrojí. 

Kam nacpeme péřovky, spacáky, sněžnice a jiné v té výšině, krajině mrazu a sněhu jistě nepostradatelné propriety? 

I to se nakonec vyřešilo samovolně. Neměli jsme na takové věci peníze a stejně bychom je do kufrů nenacpali. 

Navíc nám staří vlci v klubu řekli ať nekravíme a jedeme. 

A tak jsme jeli.

Na Lipno ze všeho nejdříve. 

To byla cesta, kterou jsme znali. Měli proježděnou, zažitou. Lipno je naše moře. 

Tady to tenkrát vypadalo opravdu jinak než dneska. 

Po holandských Marínách ani vidu, opráskané hospůdky se střídali s nově vznikajícími doupaty s červenými neony a koupat se dalo skoro všude. 

„Horní planá, prdel zakopaná“, říkávalo se tehdy. Protože tu nebylo vůbec, ale vůbec nic. Nebo jo jeden kemp a jinak jen voda. Pokud vás bavil windsurfing nebo rybaření, tak dobrý, jinak nuda. 

V sousedství Černá v Pošumaví. A hele diskotéka. 

To tady byla novinka. Jojo tenkrát se tam začal život rozjíždět. V rozpadajícím domečku ve sklepení klubeček. Oprýskané zdi, křiklavě natřené dveře, abyste trefili, a hlavně velké reprobedny a barevná světla. Spousta barevných a blikajících světel. A samozřejmě zrcátková koule nad parketem, bez té by to nešlo.  A diskjockey s obrovským magnetofonem, gramofonem a mikrofonem. Víc netřeba. 

U vstupu do podzemí pikolík rozdával účtenky. Každý si během večera nechal u baru zaznamenávat na svoji účtenku svoji útratu.  Před odchodem pak sečíst a zaplatit.  Orazítkovanou účtenku předložit u východu, jako propustku zpět do světa.

Když je lístečků moc a vydávají se příliš rychle, někdy se to tak semele, že se jich vydá více, než by mělo. Dostal jsem dva. Byly tak těsně na sebe „nalepené“ že jsem to v první chvíli ani já, ani pikolík neviděli. Teprve, když jsme si sedli ke stolu oddělili se mi od sebe. Tak nějak na to zírám, když Divoch zařve „bezvá, tomu se říká volná pivenka“ hrábnul po ní, aby byla ve správných rukou a pod jeho dohledem. Důsledně nám nařídil, aby si každý z nás na svoji osobní účtenku objednal jedno, dvě pivka, pár brambůrek či něco takového a pak už jsme pilně celý večer zaplňovali jednu společnou „volnou“ pivenku. Při odchodu, značně podroušeni, jsme si každý zaplatil ty svoje dvě pivka. Koukali na nás divně, ale smůla kluci, do teď Vám tam docela dost dlužíme. Sorry jako.

            Ráno slunce pálí, hlava bolí, ale lezeme ze stanu a sedáme na stroje. A frčíme na čáru. To je pocit. Vyrážíme na našich motorkách do Rakouska. A není nám ani trochu ouzko. V devadesátkách to ještě mělo příchuť kouzla. Měli jsme ještě v paměti omezené možnosti cestování, a tak přejíždět hranice beze strachu, bez ponižujících prohlídek a bez několikahodinových front si skutečně užíváme. Svalíme se přes kopec dolů do Lince a u mostu zastavíme a čumíme na Dunaj. A připadá nám to úchvatné v té cizině. 

Navigaci nemáme. To se tenkrát fakt ještě nenosilo. Jen autoatlas. To je ale A4 bichle a tak nás nebaví ho pořád tahat z kufru a studovat. Ale není potřeba, přibližný směr známe a překvapivě jsou zde zřetelné, velké, přehledné a v čas a v dostatečném množství rozmístěné ukazatele. Jedeme, jako bychom to tady znali a byla to naše vyježděná trasa. 

To z domova neznáme.

Mrmláme jenom u pumpy, když si to přepočítáváme na naše šušníky. 

Ale nedá se nic dělat, chceme-li dojet do světa, musíme klopit, alespoň za ten benzín. 

Ani nám nevadí, že se tu a tam někdo pochechtává našim spacákům a stanům zabaleným v igelitu a přivázaným ke kufrům. Pravda není to zrovna ukázková cestovní bagáž, ale drží a nezvlhne, tak co. 

Jedem, a to je důležité. Pro nás důležité. Jak se to pozdává ostatním, je jedno. A kdo za sebou veze holku, tak ta si takhle obložená může připadat skoro jako kdyby seděla v křesle na GoldWingu. 

Chce to jen maličko fantazie. 

Všechno chce špetku fantazie.

Celkem snadno se dostaneme k jezerům. A je to pro nás naprostý ráj. 

Sluníčko svítí na úžasnou vodní plochu, plachetničky, parníčky, kolem toho se se klikatí silnice, která tu a tam vjede do tunelu, nebo alespoň galerie pod skálou a nad tím vším se tyčí, přímo z vody, obrovské kopce. Skály, které sahají až bůhví kam. A zelená tráva je tady tak zelená, jako na těch fotkách v reklamním katalogu cestovek a modrá hladina vody je tu neskutečně modrá. 

Prostě jsme fascinováni, uneseni a konečně skutečně na cestě. 

Drandíme podél jezera, projíždíme tunely, zastavujeme ve vesničkách a procházíme se podél vody. 

Traunsee se pro nás stává místem našeho snění. 

Zatavujeme na odpočívadle a koupeme se. Skotačíme jako malí kluci, bereme se na ramena a hrajeme „rytířské“ souboje, cácháme vodu na všechny strany a rochníme se, že rakouská děcka, co se tady koupají, se nestačí divit. 

Pak se svalíme do trávy a baštíme svoje zásoby paštik a chlebů ještě z Čech. 

Penězma na nějakou kávu, nebo pivko rozhodně nemůžeme mrhat. Ty jsou na benzín a na vjezd do areálu GrossGlockner. Prý se tam platí, říkali staří a zkušení. Jen nevíme kolik, údajně se to každý rok mění. 

A tak ani za kemp nechceme utrácet. Na louce vedle jezera si hodíme deky a u motorek se chystáme podřimovat až do rána. Bývalo by to vyšlo, kdyby nezačalo pršet. Cedit. 

Voda se řinula z rakouského nočního nebe, a tak jsme se museli uchýlit pod stříšku. 

Byly tam veřejné záchodky, sice v noci zavřené, ale jejich střecha přesahovala samotnou budovu, tak jsme se pod ten přesah namačkali. Leželi jsme prostě kolem dokola záchodků jak housenky obtočení, namáčknutí ke zdi, abychom byli krytí stříškou a spali až do rána. Nikomu to tenkrát nevadilo. 

Ani ráno, když přijelo auto agentury, která měla na starosti úklid, na nás jen mávli, jako že život je fajn. 

A že byl fajn. 

Koupel v jezeře, rychlá snídaně a do sedel. 

Zase skály, zase jezera, zase zakroucená silnice, a tunely a úžasná cesta. 

Směřujeme do Zell-am-See. Už podle názvu nám přišlo, že to bude hogo-fogo. A taky jo. Parkují tu drahá, naleštěná auta a není nikde prostor pro nikoho, kdo není ochoten platit. Jen jsme se na chvilku zastavili na malém parkovišťátku u hotýlku, abychom se poradili jak dál. Ještě jsme ani nestačili vypnout motorky a už na nás z okna pořvávala německy cosi nevrlého nějaká stařena. Nerozuměli jsme slovům, ale evidentně se jí nelíbilo, že se jí na parkoviště vyskládalo tolik motorek, které se tou bagáží ale vůbec nevypadají honosně, bohatě a nabubřele.  

„Ty seš ale nepříjemná rakouská bába,“ houknul na ní do oken Divoch. 

Ale popojeli jsme. Našli jsme vjezdovou bránu na Grossglockner Strasse. Ale už bylo docela pozdě na to tam dneska vjíždět, a tak otočíme a zaparkujeme v kempu těsně před. 

Kemp přecpaný motorkama. 

Božími stroji. A my tam mezi nimi. 

My s naším plátěným stanem a spacáky v igelitu. Ale tady se nikdo neposmívá. Jen tak na sebe mávnem, občas někdo položí dotaz odkud jsme (Československo v té době fungovalo jako dobrá země – Havel, Jágr, beer). 

Šli jsme spokojeně, a hlavně brzy spát. Hlavou se nám honí představy, co a jak to bude vypadat zítra. Jsme nedočkaví, trochu se bojíme, ale svorně se těšíme.

A bylo na co. To horská dráha v té nejlepší podobě. Vracečka střídá vracečku a s každým otočením se posouváš o patro víš. Po jedné straně hobluješ skálu, po druhé straně díra do údolí, že bys zvracel. A zase zatáčka a zase poskok o jedno patro. Je to let do nebes. 

Rytmus se najde celkem snadno, před zatáčkou ubrat, podřadit, naklopit a zabrat za plyn. Rozjet motorku, před zatáčkou ubrat plyn, podřadit naklopit a zabrat. Hlavně neztratit otáčky, hlavně neztratit rychlost. Jawičky se snaží, supí do kopce a my letíme. Hlava se vznáší a vůbec nevadí, že střelci na větších a silnějších mašinách se kolem nás prosmyknou a zmizí v prachu. Sem tam zastavíme na odpočívadle a zíráme dolu, fotíme sebe, fotíme motorky a řveme jak pominutý. Řveme nadšením, že jsme tady. 

A to ještě není všechno. Vyškrábeme se na vrchol, necháme stát motorky na parkovišti a jdeme se projít po ledovci. Dneska tam už možná není vůbec, nebo je maličko. Tenkrát to byla ještě pořádná masa sněhu a ledu. Byli jsme u vytržení jak neználci. Jsme s našima motorkama 2400 metrů nad mořem a dupeme tady po něčem co je tak staré, a tak majestátní, že to i v nás vzbuzuje úctu.

Ukousneme něco málo z našich zásob Lunchmeatu a tradá, jede se dolů. To je neskutečná jízda.  Rozjet, brzda, ponořit se do vidlí, náklon, zabrat za plyn a znovu. Je to téměř nekončící tobogán. Ráj pro magory na motorkách. 

Když stojíme na odpočívadle, trochu ztratím další díl své autority v mužstvu. Chlapci nadšeně hází sníh a kusy ledu na rozpálené brzdové kotouče. Jsou tak rozžhavené z toho brždění, že led a sníh po dotyku okamžitě se zlostným zasyčením mizí. Je to zábavné, ale mě se vybaví školní hodiny cvičení z materiálů. A tak chytře dím, že jsou magoři že si takhle zadělávají na průser. Vždyť díky vnitřnímu pnutí v důsledku rozdílu teplot může kotouč prasknout. Hezky jsem to řek, skoro odborně. Sám sebe v duchu chválím.

„A nejsi trochu magor ty“ neváží si Divoch mých dobrých rad. „Jako že by ten kotouč byl udělanej z tak blbýho materiálu, že by motorka nemohla vůbec vjet do sněhu, když jsi před tím brzdil?“ No jo, každá dobře míněná rada nemusí být dobrá že? Raději se dávám na ústup a velím k odjezdu. 

Zbývající sešup je úchvatnost sama. Ale dole musíme montovat.

Na parkovišti u výjezdu zastavíme, protože Láďa má pocit, že mu to moc a pořád brzdí. Je jedním z těch, kteří jedou ve dvou. Dva lidi znamenají dvojitou bagáž. Tedy při nejmenším. A tedy i dvojitou zátěž, a tedy i dvojitě větší šlapání na brzdu. Utavili se pakny zadní brzdy. Teplem se „nafoukly“ a brzdí pořád. Není divu. Všichni jsme si vzpomněli, jak byl před odjezdem Láďa nadšený že to nacpal do těch kufrů pro dva lidi úplně v pohodě. Sice jsou plné, ale tak akorát. A pak dorazila Romana a „miláčku, šikulko, že tam dokážeš naložit ještě tyhle čtyři igelitky.“ Bylo to neskutečné, ale společně jsme to tam namačkali. A co ne, to jsme si rozebrali my, co jsme jeli sólo. I tak ale měl z toho kopce dolu co brzdit.

Jenom to kolo sundat dolu z těch paken dalo fušku. 

Co teď? S Rakušákama si moc nepokecáme, navíc těžko budou mít to správný nářadí. Ty nám dají možná telefon na asistenční službu. Ale co my s tím?

Naštěstí tady parkuje i pár českých zájezdových autobusů. Tenkrát to ještě nebyly zahraniční modely, ale staré dobré rozhrkané karosy. Sice v nich byly pohodlnější sedačky na dlouhou cestu, ale jinak stroj, který potřeboval „svoji“ údržbu. Chlapi nám půjčují rašpli. Jo to je ten nástroj. A tak sjedeme pakny na správnou tloušťku hodíme kolo na motorku a jedeme. 

Pár Rakušanů okolo uznale kývalo hlavami, někteří si odvezli fotografii nezvyklé opravy přímo na cestě. A tak máme večer o čem povídat. Sedíme u lahviček pivka a znovu a znovu každý z nás projíždí jednotlivé úseky horské cesty, které se mu nesmazatelně vryly do hlavy. Rukama svíráme pomyslná řídítka, točíme plynovou rukojetí, chytáme za brzdu a jsme zase tam nahoře. V nebi.

Bylo to naprosto úchvatné. Nezapomenutelné.

A nejlepší na tom je, že úplně podobně to vypadá téměř u každého stanu v tomhle kempu. Louka plná motorkářů, kteří si vyrazili zaskotačit na motorkách.

Domů frčíme podél jezer. Každý, kdo tudy jel, musí uznat, že je to stavěno přímo pro motorkáře. Hladký, kvalitní asfalt, který se vine mírně zvlněnou krajinou, chvíli lesy, chvíli jezera, sem tam městečko. Jede to samo. U Lince večeříme – zbytkový Lunchmeat a čaj na propanbutanovém vařiči. Jmenoval se krab, bylo to takové velice nestabilní, bomba jak lak na vlasy, která občas vypadávala z plastového kroužku, a tak se třeba i stalo, že se celý obsah plynu vyfouknul mimo. Ale pokud jste měli štěstí, mohlo so vám podařit na tom i uvařit. Čaj, nebo polívku. 

Od Lince stoupání do kopce za stálého smrákání. Pak najednou tma jak v pytli. Rakouské silnice měly tenkrát, před sjednocením Evropy výhodu, že je lemovaly žluté čáry. V noci to bylo nádherně reflexní. To by vedlo i slepýho. A tak drandíme jak po kolejích až na hranice. Přehoupneme se k nám, a hned v první zatáčce mále vypadneme ze silnice. Nedošlo nám, že naše kdysi bílé, neudržování zešedlé, či zcela vymizelé čáry nejsou téměř vidět. Oproti Rakousku strašný rozdíl. V součtu s únavou velké riziko, a tak sebou praštíme do trávy u lesa, kousek od silnice někde tam nahoře na hřebeni mezi rakouskou a českou Šumavou. 

Probuzení v Čechách má tu výhodu, že si zajedeme na brunch, i když se tomu tak ještě neříkalo. Časný oběd ve skoro prázdné hospodě posloucháme rádio, kde se zrovna vzdává své funkce prezident Havel. Padá z toho na nás divná tíseň. Dojedeme si na Lipno, kde bychom rádi navázali na rakouské skotačení u vody. Ale nějak to není to ono. Postupně musí někdo odjet domů, jiný si jede něco zařídit. 

Společenstvo černých jezdců se rozpadá.

Ještě se občas potkáme v Jawa klubu, ale pomalu si vymizíme. 

Někdo začne podnikat, někdo se ožení a odloží motorku, jiný se netrefí do zatáčky. V druhé polovině devadesátých let už o sobě nevíme.

Sedím v pracovně a smutně držím zarámovanou fotografii v ruce.  

Černí jezdci jsou minulostí. 

Teď bych měl uklidit.