hansdorf

Zveřejněno: 07.09.2023 09:10,Kategorie: Dumka,Zhlédnuto: 1925x,Komentářů: 6x,Hodnocení: 5.00 od 7 uživatelů

K plánu dobrého treku bys měl mít neméně dobrý záložní plán

                               Jak jsem jel na Ukrajinu a skončil v Srbsku  

Koncem června jsem se vrátil z druhého treku po Turecku ,který mi vzal necelý měsíc. V jeho závěru jsem nekřesťansky  prochladl a zmokl  a měl náladu pod psa. Proto jsem uvítal, když mi začátkem srpna kamarád Ivo hodil laso a nabídl mi , že mi ukáže krásné kouty slovensko-polského pomezí , potom kus Ukrajiny s Nikolou Šuhajem a když zbyde čas, tak nějakou štreku po Rumunsku.  Sice se mi doma nedařilo protikusu vysvětlit, že ukrajinské poloniny nejsou  frontovou linií  a zavládlo mrazivé mlčení. Ale znáte to, žádná ženská neví co chce, ale nedá pokoj , dokud to nedostane.

Ze stáje beru druhou BMW R 1100 GS, kterou jsem na podzim koupil  v Brně za dobrý peníz v solidním stavu a nechal ji protáhnout velkým servisem.  Tyhle motorky se mi ukázaly jako nejlepší volba pro dlouhý cesty.  Nenáročné, s výdrží jak buldok , dlouhým dojezdem na nádrž (550km) , jednoduché  , bez zbytečných elektronických číčovin (pouze vypinatelné ABS) a opravitelné kdekoli.  Navíc  nestojí majlant, a kdybych o ni přišel , tak mě to nepoloží. Mají pouze tři vady ,  nebezpečný slepý úhel ve špíglu – párkrát jsem měl fakt štěstí- , doslova slaboduché  slabé  přední světlo , v porovnání třeba se Suzuki GSX 1400 je to o level níž, a občas  by se hodil šestý kvalt. Slepý úhel jsem zlikvidoval dolepem  třícentimetrových kulatých zrcátek , které jsem za necelé dvě stovky koupil v eshopu, a fungují skvěle. Světlo dořeším náhradou  staré klasické žárovky  za  LED žárovku, už to mám vyhlídnutý .  A ten šestý  kvalt budu muset holt oželet, to zas žíly netrhá . 

Mezitím mi Ivoš posílá trasy, slintám jak bernardýn  a domluvíme místo setkání, on dofrčí do Popradu (SK) motovlakem  a já vyjedu z Moravy o den spíš , najdu poblíž nějaké ubytko  a ráno o půl deváté sraz  v Tatranském  údolí , minimarket. Ráno to s hřejivým sluncem   beru směr Olomouc, Lipník nad Bečvou,Valmez přes Horní Bečvu na Makov(SK)  do Žiliny a pak  po dálnici pod Tatrami do Kežmaroku, kde jsem zavčas zabukoval ubytování, Studio Piáno za neuvěřitelných 285 Kč. Cesta v pohodě, jedu na kochačku , max . 120, a těším se na další zážitky. Motorka spokojeně brblá,krajina ubíhá , nálada I.A. ,  pozor dávám ve Valmezu, kde na radnici sedí nějaký iniciativní blbec a osadil  cestu  fotoradary – loni mi přišel pozdrav za 600 Kč- projíždím to dračí doupě  a upaluji dál.  V Zašové  další radar , záludně umístěný na konci obce, ten jsem podcenil a včera zaslal blbovi do Valmezu dalších 700Kč za překročení rychlosti (60km/h). Nemám rád tyhle vychcany, udělat měření na konci obce je hodno  obskurních bolševických praktik.

 Prokličkuji  kolem Bečvy  průsmykem do Makova  a dojíždím do Žiliny. První zádrhel, obloha se zatáhla, ochladilo se a přišla prudká přeháňka, která mě nahnala na benzínku. Provoz šíleně zhoustl , tak dávám kávu, zapálím si a čekám, však se to rozejde. Hovno, nic se nerozešlo. Nadávám  jak starý námořník, ale nepomáhá to, prší stále, tu více , tu méně. Déšť skutečně nemusím, jednak  kvůli bezpečnosti na dvou kolech, potom taky z cesty nemáte nic, je to otravný  a navíc  jsem nedávno v Turecku protrpěl tři dny deště v kuse jak zvíře. Takže otevírám top case a vytahuji nepromok, který jsem před pár dny pořídil v Brně (Bonomoto ,jsou tam bezva kluci) ,zapínám vyhřívání gripů   a vyjíždím z benzinky  směr východ.

 Slovenská dálnice Žilina –Prešov je skvělým důkazem jak se dálnice dělat nemá, serou se s tím už desítky let a je doslova k hovnu, z hlediska plynulosti provozu. Co je mi platné, že tam jsou bezva úseky , když je po trase několik nedokončených hrdel, kde se musí jet krokem anebo se stojí v obcích .  A chuťovkou je nájezd  na dálnici od Žiliny pod hradem Strečno  po staré cestě, kde se kolony v obou směrech pohybují šnečím tempem. Sláva motorce, kde se dá to předjíždím , do očí mi  chvístá voda, bojím se, aby mě někdo zprava nesejmul, ale jde to a slovenští řidiči aspoň v tomto směru byli ohleduplní. V protisměru potkávám pár podobných nešťastníků na motorce, pozdravíme se a jedem dál.

 Generál Pavel by ze mě měl radost, asi 4x jdu z nepromoků a zase zpátky , a s radostí pozoruji,že doba pro navlečení nebo svlečení nepromoků se výrazně zkracuje.  Počasí totiž blbne a vůbec se nedá odhadnout ,jak bude za deset minut. Nakonec rezignuji a nechávám nepromok na sobě. Jsem v Popradu a sjíždím z dálnice doleva na Kežmarok, kde mám mít ubytko.  Kežmarok jsem našel, ale ubytko ne. Navigace Garmin  adresu nezná a zase začalo pršet. Všude kolem samej cikán , jeden se snaží vyloudit cigáro .  Nakonec mám štestí, bílá kůže která šla náhodně kolem mě řekla , že jsem kokot , protože Studio Piáno není v Kežmaroku, ale v Huncovcích , pět km zpátky.   Garmin  adresu tam znal , a tak za chvíli stojím na místě.  

Nikde nikdo , tak volám na číslo, co mi došlo z booking.com. Ozve se mi volaký  Bohuš a za chvíli je tam mladý  sympaťák. Hodí mě na pokoj, společné WC i sprchy,ukáže kuchyňku  a  motorku mi schová do dílny,která je pod  ubytkem. Pokoj poplatný socialismu, ale všude čisto, jdu do sprch a udělám ze sebe zase člověka. Pak skočím do nějaké restaurace asi 200m dál , nechám se nachytat na brynzové halušky (stály za hovno)  a zapíjím žal slivovicí.  O dva stoly dál totiž zazněla čestina, manželé kolem padesáti .  Dali jsme řeč , může mě mrsknout, do včerejška tam bylo deset dnů super krásné počasí, oni zítra balí a jedou domů. Ráno chci vyrazit, ale dílna zavřená. Volám Bohušovi, žádný problém , řekne mi jak se tam vplížit a otevřít bránu jak do dílny , tak z areálu.  

Ráno bylo   krásné, chuchvalce mlhy se rychle trhají a pohledy na Tatry jak z pohlednice. Vjíždím do Tatranského údolí  a hledám minimarket. Nenašel jsem , tak se hodím k nějaké restauraci, poručím preso ( 3€)  a dívám se ,kolik chtějí za jídlo. Skoro jak v Praze, klasická turisticky provařená destinace. Posílám SMS Ivošovi, že jsem zde , ať dorazí za mnou.  Čekám a zvonek, Ivo. „Hele, musíš za mnou, mám velkej problém.“ Následuje instrukce kam a za tři minuty jsem u něho.

Tak to bude skutečně problém. Mašina BMW 800 ťuklá  , Ivoš  jedno kopyto natažený a v ruce drží army  balení obvazu. „Co je ?“  , vypadne ze mě.  A už z něho leze story, při výjezdu z motovlaku mu na mokré rampě ujelo přední kolo  a šel na hubu. A mašina mu zalehla kotník. Natahuji mu nohu a zouvám botu, opatrně i ponožku.  To je nadělení !  Kůže sezhora dokrvava sedřená, to by celkem šlo, ale kotník  doslova nafouklý zleva i zprava, jako bych se díval na prdel a ne na nohu. Dělá ze sebe geroje, že to vydrží a že můžeme jet nějak dál.  „ Ivo, říkám , nedělej ze sebe čuráka , s tímhle musíš do špitálu,  a ne na trek. A  tu nohu musíme hned ošetřit , je to těžký výron a nedej bože snad i naštíplý kotník. Zkus malinko pohnout chodidlem! Sice bečí, ale jde to, sláva, šlachy jsou v pořádku.  

Zoufale  se dívám kolem sebe , hledám kostival nebo aspoň jitrocel.  Nic , samá tráva, sem tam kopřiva a jiné po čertech nepotřebné býlí.  Skočím do obchodu, paní prosím nemáte kostival doma ?  Slovena se na mě dívá nechápavě, ale pak jí to secvakne. „Myslíte  kostihoj ?, tak ten nemám .“ Rychle ji popíšu stav, ona někam zmizí a za chvíli je zpátky s velkou lahví černohnědého lihového extraktu z kostivalu.  Zázraky se dějí, chtělo by se zvolat, i na Slovensku. Rozstřihuji obal  obvazu, udělám obklad z překladu obvazu , mohutně promáčím extraktem a říkám : „ Ivo, teď to bude asi bolet, ale musíš to vydržet.“  a přikládám flastr na poraněný kotník. Má-li se měřit hloubka motorkářského zážitku jeho intenzitou , pak Ivo právě dosáhl maxima a bude si to pamatovat do konce života. Bylo mi jasný, že lihový extrakt na  sedřený kotník do krvava bude pálit jak čert. Ale jiná možnost nebyla , kostival je doslova  zázrak na  krevní zhmoždeniny  a je to hra o čas. Navíc se odřenina spolehlivě zdezinfikovala , vůbec  nebyl čas na hrdinství. Ty grimasy nebudu opakovat a ty nadávky taky ne, ale přešlo to rychle  a  kotník jsem zavázal za jedna. 

Po kratší diskuzi zvítězila varianta návratu Iva domů přes Bánskou Bytrici , dálnicí na Blavu a pak na Prahu.  Nemocnici v Popradu jsme vyloučili pro  spoustu problémů od příjmu, platby, čekání,úschovu motorky, hospitalizaci  atd. BMW  mělo posunutý ochranný pravý rám a jinak to šlo.  Takže Poprad , Brezno a na B. Bystricu, vyjíždíme. Nový problém po pár stovkách  metrů.  „ Nemůžu řadit , dolů to jde , ale nahoru s tím nehnu, chtělo by to nějaký provaz  a tahal bych za to rukou .“  Otevírám top case , vím, že jsem tam dával nějaký věci , co se občas hodí , od izolačky po kombinačky.  Nacházím gumovýho hada s háčky. Jeden zoban do šajtrpáky ,přetáhnout přes nádrž doprava a tuplovaně zaseknout za rukojeť. Vypadá to neuvěřitelně , ale fungovalo to !  Dostávám mazáckou pochvalu, že to je skoro geniální, a že tu zkurvenou nohu nemusí namáhat. S několika zastávkami    jsme projeli od severu na jih Slovenska,  Poprad –Bratislava  přes Bánskou Bystrici .  Na začátku  Blavy se na pumpě OMV loučíme a  Ivo mizí  po dálnici na západ směr Praha.  

Zůstal jsem sám .Vracet domů jsem se nechtěl, to bych si zase vyslechl trefných  poznámek  . Co dál ? Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo přihodit, Ivo měl svoji trasu perfektně naplánovanou a já se na to zcela spolehnul. Nic jinýho jsem nachystaný neměl.

Promítám si v hlavě mapu. Chtěli jsme jet přes Slovensko-Polsko na Ukrajinu a potom do Rumunska.  Tedy ze severu na jih. Co kdybych to vzal opačně? Z jihu na sever, což by znamenalo přes Maďarsko do Srbska a tam mám dvě možnosti. Kopírovat Dunaj  po severní hranici a přes Bulharsko do Rumunska na prvním přechodu.  Anebo to vzít po jihozápadní hranici  Srbska –BiH  ,podél Driny až k národnímu parku Tara, tam na NP Golija  směr Kosovo, odbočit směr Niš a přes Pirot podél pohoří  Velké Planiny zase do Bulharska ? Vítězí varianta č.2.  No a pak je to jasný, kousek Bulharskem a přes Dunaj  do Rumunska, přechod Calafat.  Tam něco po rovině a napíchnu se na začátek Karpat, které  obloukem z jihu na sever  procházejí Rumunsko.  Aspoň si zase projedu Transalpinu a Transfagaraš , projebu se Sedmihradskem do severních Karpat , Vatra Dornei  a přes  Satu-Mare do východního Maďarska. Pak už jen po dálnici HU- SK – CZ , a jsem skoro doma.

O.K. , platí !  Nakopnu  GS a v dusném odpoledni mažu přes Bratislavu na Rajku. Mám za sebou asi 350 km a plno práce. Chci dojet až do Nagykaniszy (270km)  a tam schrupnout v nějakém penzionu, kterých jistě bude dost. Všechno bylo v pohodě , až zase na to zatracený počasí. V Szombathely chytám prudkou bouřku a mažu na pumpu. Dojelo i pár maďarských motorkářů a čekáme až to přejde. Nepřešlo. Takže zase nepromok a pro jistotu zkusím první penzion na výjezdu. Obsazeno , hahaha.

Posílám domů SMS ať mi najdou tři penziony v Nagykanisze přes booking.com a pošlou na mobil. Jedu v dešti a už mě to sere, neuplynul zatím jediný den ,abych  na sebe nerval nepromok.  V Zalaegersegu je skoro tma a kolem  desáté dojíždím do cíle.  První  hotel zavřený. Druhý a třetí obsazený , jenom jedno se nemění, chčije a chčije. Ale aspoň je teplo. Cinknutí  v mobilu- Ivo – už je doma, jde spát a zítra maže do nemocnice. Sláva, aspoň jeden už je v pohodě.

No nic, řeknu si v duchu. Půjdeš na noční a padám dál.   Na  chorvatské hranici  přestalo pršet, sláva  ,nepromok dolů.  Upaluji na Zagreb (138km)  a na jeho začátku se stáčím doprava na Bělehrad (dalších 400 km) .  Dobrá nálada mě opouští, hlavní světlo na GS stojí za hovno a jízda v noci  má svá rizika. Navíc se všude začalo blýskat, ale zatím neprší. Sotva jsem projel srbské hranice, začalo zase chcát. A to tak, že velmi. Na první pumpě za čárou je nával, plno autobusů z ČR , vnímám nápis  CK Valaška , bledí Češi  upalují  na Jadran.  Nejdu ani na hajzl, tam bych se nedostal a mažu na dál. Na druhé pumpě volno, tak si dám kávu , cigáro a zírám na mapu v mobilu.  Musím ještě 80km a odbočit na Šabac , pak Loznica ,Zvornik,  Bajina Bašta ,Užice …a pak?  Co blbneš magore, nadávám si v duchu. Potřebuješ do postele a ne se tady prcat na cestě.  A protihlas říká, dobytku, měl jsi jet domů, vymyslel by sis nějakou historku a teď bys ležel  s Mařenou pod kanafasem.  A k ránu bys jí přilehl košulku , pak si dal vejce na špeku a bylo by ti dobře. 

Pršet přestalo  o půl sedmé, shazuji nepromok , dopuji kávou a jsem někde u Loznice. Otevřený motorest,kde musela být nějaká pijatyka, hosté se teprve rozcházejí.  Jdu dovnitř, dám si horký čaj  a  láhev Knjaza Miloša.  To není chlast, ale minerálka a  moje malé tajemství. Přišel  jsem na to úplně náhodou před dvěma roky , ale funguje to.  Má extra vysoký obsah sodíku i vysoký podíl magnézia  a dokáže vás spolehlivě dostat na nohy,což se prokázalo i teď.

Už je úplně světlo , mohu se kochat krajinou a nebát se, že mi pod kola vlítne nějaká pačucha jelení skvrnitá , čokl nebo vysoká.  Jihozápadní Srbsko je krásná záležitost z pohledu přírody i motorkáře.  U Loznice totiž najedete k řece Drině, hranici mezi Srb a BiH , která vás vede krásnou krajinou podél řeky k národním parkům Srbska – NP Tara a NP Golija s kaňonem řeky Uvac . Potom můžete pokračovat  k zimnímu lyžařskému centru pohoří Kopaonik  směrem ke Kosovu.  Po cestě najdete turistická centra Zlatibor, zajímavá města Bajina Bašta, Užice a srbskou Sibiř, město Sjenica a vlastně celou nabídku srbského folklóru , od vynikající slivovice, klobás, slaniny , pršutu, sýrů i kereamiky. K tomu přehršel medů, džemů, sušených hub a  nevímco dál.

Tak jsem se utahaný po noční šichtě projebával  Srbskem  a docela se mi to líbilo. Jedinou vadou na kráse byl chlad a mlhy , v noci mohutně sprchlo  a na koupání to rozhodně nebylo. Se slzou v oku vzpomínám jak jsem předloni ve vedru spadl do Driny slitej jak hovado  a koupačka byla doslova boží. Je kolem 8 a zastavuji u nějaké domácí hospody u cesty vedle Driny. Malá, skromná ale čistá s názvem Japonská zahrada a sednu ke stolu na terase. Vyjde starší paní , „jelovnik“ ,požádám srbsky  a ponořím se do četby jídelního lístku.  Vyhrály vejce na špeku a za deset minut jsou na stole, k tomu nakrájená rajčata a čaj plus bílý chleba. Měl bych spíš napsat  vejce se slaninou , protože plátky  slaniny do zlatova a do křupava opekla paní  sólo a položila vedle míchaných vajec. Naprosto senzační a navíc po probdělé noci spása pro tělo i duši. Doslova jsem to vylízal. Odvedle mě pozoruje starší chlápek a ptá se ,kolik mi je. Když se to dozví (65), řekně,že má 79 , tak si společně  zapalíme a dáme pokec o životě. Pak poděkuji za skvělé jídlo , kopnu do vrtule a mizím. 

Cítím se o level lépe.  Dorážím do Bajina Bašta , stojí se tady zastavit. Ryze srbské městečko, plno ovoce a zeleniny, kousek za ním nejkratší evropská řeka Peručac  (160m) a poblíž NP Tara. Dělají tady legendární  rakiji Klekovača ,  ale nemám protikus na chlastačku .Tak si zajdu alespoň na tržnici a slintám na pestrou nabídkou ovoce a zeleniny u místních trhovců. Pak se zase naseru u bankomatu, mám kartu na výběr zdarma „po celém světě“ , ale bedna  se mě vychytrale zeptá zda souhlasím s poplatkem.  Zmáčknu „ne“ a ona mi vyflusne   kartu do obličeje. Mačkám tedy „ano“ ,hbitě mi strhne 125 CZK  za výběr a milostivě vydá dináry.

Pokračuji dál  , teď už v teplém a slunném dni , směr Užice.  Našel jsem si na booking.com nějaký ubytko , fakt už potřebuji do postele a kolem druhé  jsem tam.  Jak sedláci u Chlumce, ubytko na webu existuje , de facto ho nemůžu najít , ani přes navigaci ani přes mobil, místní nevědí. Začínám se potit jak dveře od chléva a jsem vzteklý.  Dám si proto preso, kolu  a vyseru se na další hledání a volím směr Zlatibor.  

Tady se musím nasrat na srbské řidiče, kokoti na druhou .  Tři pruhy , z toho dva do kopce , jeden v protisměru z kopce dolů.   Celkem rozumně se dá předpokládat , že v onom pruhu dolů jedete rychleji než ti v protisměru do kopce. Dvojitá nepřerušovaná čára a přesto se mi dvakrát stalo, že nějakýmu čurákovi byly dva pruhy málo a razil v protisměru přímo proti vám. Kokoti, iba kokoti !!! Za to bych bral papíry na doživotí.  Leknutí léčim  cigárem a svou minerálkou na nějaké pumpě a dál  dávám bacha. Míjím  odbočku na vesnice  Kačer, Mačkat a projíždím Čajetinou.  Tady najdete nejlepší klobásy,špeky , šunky apod. z celého Srbska.  Osobně jednoho machra řezníka  znám , Rade Šopalovič, Mačkat , škoda, že tyhle produkty  v ČR nenajdete. A taky slivovice je tady vynikající. ( jukni http://www.sopalovic-siret.com/ ) Přijíždím k Zlatiboru , asi největšímu turistickému středisku v Srbsku , přirovnal bych to ke Špindlerovu Mlýnu nebo Dolní Moravě. Stejný overturismus , stejně bezohledný přístup k přirodnímu dědictví.  Money make money a ekologové si můžou políbit prdel .  Nevím, zda jde o balkánskou cestu nebo zkorumpovaný úředníky, ale ono to nakonec vyjde nastejno.

Tady určitě nocleh shánět nebudu , to by mi muselo jít o život , a to zatím nejde. Jsem sice už strženej  jak šestka matka , začínám zívat  a tak jdu na bok.  Vytahuji mobil a juknu na mapu. Před sebou mám Zlatarské jezero a hezkou štaci Kokin Brod s překrásnými výhledy na jezero  , tam dám určitě pauzu a snad tam něco bude. A kdyby nebylo o kus dál je městečko Nova Varoš , tam určitě  bude vedle cesty něco ke slehnutí.  Potom je kaňon řeky Uvac  s překrásnými výhledy (ale ne z cesty)  a pak je Sjenice.

Sjenice, Sjenice…skončím až tam- bleskne mi hlavou  -  jednak to tam trochu znám a bezpečně vím, že ubytování tam stopro najdu , i kdyby čert na koze jezdil. Celá cesta od Užice do Sjenice je překrásná , provoz za Zlatiborem rázně opadává , jste na horských náhorních plošinách s překrásnými loukami a lesy  kolem 1000-1200m , není vedro a kdo chce poznat krásy Srbska, ať dál nepřemýšlí.  Úsek od  Loznice do Sjenice nabízí  pestrý mix přírody, folklóru a balkánského koloritu za více než příznivé ceny.  

Jak jsem usmyslel, tak jsem udělal.  Jedu pomaleji , bavím se přírodou  a krásnými výhledy. Po cestě dávám  nějaký kávy a dlouhej kouř , v Nova Varoš dám zmrzku jako pozdní oběd a potkám dva motorkáře z Německa , nebyl čas na plk, oni odjížděli, já přijížděl.  Vyjíždím na Sjenici , provoz opadává úplně, parádní nová asfaltka mě vytahuje výš, nádherný lesy. Chtělo by to nějakou babu coby batůžek , v tom zdravým povětří člověka napadne ledaco.

Kolem šesté jsem ve Sjenici , nasměruji to k hotelu Lane  ( česky skutečně ekvivalent laně) a modlím se ať  mají volno.   Bingo ! Mají , za 28€ překrásný až luxusní pokoj se snídaní. Navíc mi nabídnou motorku   schovat do podzemní garáže  pod hotelem.  Proto u mašiny nechám helmu,rukavice,bundu i kalhoty.  Hodím na sebe dole  kraťasy a triko, do ruky igelitku ,kde  mám věci na spaní a je vymalováno.  Hodím sprchu a jdu si dát něco na zub, centrum je pár metrů daleko.   Lehce pojím , obkroužím  náměstí  , na hotelu dám ještě vynikající ovčí sýr  s chlebem a zalehnu.  

Než usnu , podívám se do mapy na vzdálenosti. V kuse jsem ujel  od Tatranského údolí do Sjenice   1540 km .  Pasuji se na tuplovaného starého idiota , navíc nepoučitelného a je po mně jak po žabě. 

Ráno o půl osmé už sedím u švédského stolu  a bohatě posnídám.  Jdu na recepci  a domluvím se, aby mi otevřeli podzemní garáž, abych  mohl vypadnout. Zrak mi padne na sklenice zlatých medů, které tam společně s kopií diplomu – 2. místo na regionální soutěži – osvědčují, že jde o špičkový produkt. „Koliko to košta ?“ ,ptám se.  Dva tisíce dinárů , tedy asi 400Kč ,zní odpověď.  Proč ne ? , stejně potřebuji něco , co bych doma odevzdal jako odpustek  své lady.  Poprosím, ať mi to zabalí do nějakého solidního obalu, splněno a vyjíždím.  Projíždím náměstím a stopnu u pekařství. Kupuji  skvělou bílou veku a vedle v obchodě  další úlovek, baterii  12  minerálek  v petkách po 0.3 dcl Knjaza Miloša. Už jsem o tom psal , tahle minerálka s vysokým obsahem Na,Mg je pro motorkáře doslova požehnáním, společně s kávou by postavila na nohy i mrtvého. Potom taky půl kg  sjenického přírodního  jogurtu  a o jídlo na den mám vystaráno. Dohromady všechno asi za stovku, nekup to !  

Sjenice  je podle mě nedoceněným motorkářským rájem. Levná, nezasažená masovou turistikou .  Nové silnice se spoustou zatáček ,ale i rovinkami  ,které vás provedou krásnou podhorskou a horskou krajinou,  co by kamenem dohodil  přechod do Monte Negro,  výjezdovka  jak na Novi Pazar  s nádherně zachovalým tureckým centrem, tak i na Niš , podle mě to nejvíce srbské město ze všech , s bohatým balkánským koloritem i spoustou památek od antiky po  období turecké nadvlády, vedle řada vinařství i termály Niška banja. K tomu skvělá regionální gastronomie a  špičkový srbský kaviár – ajvar. Pár km od Sjenice   je Park prirode  Golija , jedna z nejhustěji zalesněných oblastí v zemi ,   biosférická rezervace UNESCO a tam mířím.  

Je krásně, slunce svítí  a skutečně si užívám, vadou na kráse spousta odpadků vysypaných debily podél  sjezdu ze sjenické náhorní plošiny  k řece Vara ,kde najdete i jezero.  Golija  je překrásná , nejvyšší vrch Jankov kamen 1883 m.n.m.,  a ty výhledy  směr Monte Negro nebo směr Kosovo ( Prokljetije) jsou boží.  Kdybych  měl  sebou přítelkyni ,tak to tady zaseknu  a budeme se bavit pěší turistikou a poklady lesů. A večer něčím úplně jiným. Sjíždím z hor do města Raška , historického  centra  raně středověkého Srbska.  Dnes je to klidné  městečko (7tis.)  s nádherným  starým náměstím .  Neodolám, posadím se do venkovní osvěžovny , dám si něco na pití  a sleduji jak se kolem mě klábosí . Je to typický ranní rituál, nikdo nikam nespěchá , chlapi probírají své záležitosti , ženský  hlídají  potomky a vyměňují  si  rady z domácnosti, prostě pohoda.  U motorky potkám  asi padesátiletého Srba , který má vedle obchod s ovocem a zeleninou, nádhera. Říkám, že má dobré zboží , on se ptá odkud a kam jedu , tak mu vychválím Srbsko a štace  co jsem projel . Je nadšený , klepe mi po rameni a rád by si se mnou dal po kalíšku rakije.  

Z Rašky  to beru na pohoří Kopaonik (2017m.n.m) . Při nástupu musím projet  bránou , výběr vlezného. Dědula na mě koukne a mávne rukou ať jedu.   Je to taky krásná přírodní  turistická  záležitost na léto i na zimu , ale bohužel developeři si to tady rozebírají jak housky na krámě, naprosto necitlivě  , úřady to buď  tolerují , anebo musí být zkorumpované na sračku. Přesto stojí za to se sem podívat. Do Niš to mám asi 130 km, jsem z hor venku , dostávám se do vrchoviny a teplota jde razantně nahoru.  Cestou míjím  spoustu sadů, kde právě dozrávají  slívy a švestky všeho druhu, ten cukr z nich jenom kape a pálenka z nich musí teda být. Míjím  bezínku, teploměr jim ukazuje 39 C a zima mi věru není. Najíždím na zbrusu nový dálniční přivaděč  a můžu si vybrat jestli do Makedonie nebo Bulharska, volím za b)  ,objíždím Niš a ujíždím na Pirot, město pod pohořím Stará Planina. Tam mám  domluvená ubytko, Zoe apartmens, Cara Dušana 16.   Naprosto pohodový majitel, za 25€ kousek od centra a tržnice. Ve sprše spláchnu pot a špínu  a mažu se najíst. Je neděle a skoro všechny restaurace mají zavřeno. Jednu solidní však najdu , poručím si čevapi s chlebem, kislo mljako , na závěr slivovičky a jdu si lehnout. Dnešek byl  skvělý.

Ráno  vyrážím na sever pod úbočím pohoří Stará Planina ,  směr Zaječar , přechod do BG , odhadem asi sto kilometrů.  Prvních 30 km je užší silnice, kvalitou nic moc, vesničky kterými projíždím zanedbané a chudé. Nevidíte nic, protože jedete úzkým údolím porostlým keři a stromy, tak tady bych věru nechtěl zůstat trčet.  Pak mě láká odbočka doprava na Babin zub , nejvyšší místo Staré Planiny. Tak tam už je to podstatně lepší záležitost , která za návštěvu stojí , ale já nemám čas a navíc jsem tam už byl. Pak  se dostanete výš, je už na co se dívat , není chlad a krajina se otevírá. Dojíždím do Knjaževacu  , město vypadá o.k. , ale mě postačí  sjet na hezkou benzinku. Tam utratím zbytek dinárů za benzín, dám preso a nějaký pišingr , pak si zapálím a koukám do mapy. 

Padesát  km na čáru , to je kousek.  Dotknu se okraje Zaječaru a po silnici mířím na čáru do BG.  Naprosto v pohodě , mají tam společnou kontrolu  , nikdo nedělal vlny a za tři minuty jsem v Bulharsku. Beru to  směr  Vidin , cca 60km ,kde mě čeká přechod do Rumunska, Calafat.  Tenhle kout Bulharska je doslova o ničem , těžká nuda a  tak jsem rád, že dojíždím na lajnu . Zase hladký průjezd, pohoda.  Za přejezd Dunaje se platí , ale zase mám štěstí , chlápek na mě mávne ať jedu  a jsem v Rumunsku. 

Další  zastávka na benzínce a koukám do mapy. Mám to dalších 150 km na začátek Karpat , volím štaci Băile Herculane na úpatí  národního  parku Domogled-Valea Cernei, kde jsou  termály, známé už od antiky.  Tady si dám figuru do pořádku. Cesta byla naprosto v pohodě, maximálka v obcích nikoho nevzrušuje , policejní hlídky nikde, zrádné radary také ne. V polovině odbočím do města Orsova  a vyberu z bankomatu  nějaké lei. Orsova by taky stála za hřích , ale už mám noty srovnané. Kolem páté jsme na místě Băile Herculane , ubytko chytám hned. Všimnu si , že nějaká ženština  ukazuje autu kam má najet a zatím nějaký název „Casa“ .  Zajedu k ní a ptám se, zda mě vezme taky, že jo a ať jedu do dvora.  Ukáže mi  ubytko, vypadá hezky a žádá 240 lei. Krát skoro pět a jste doma.  Usoudil jsem, že to zkouší  , nasadil  přísný kukuč  a beru věci , že odcházím. Vyměkne a kolik, že dám. Dvěstě !  Kývne na souhlas , vysázím bankocetle a přehodím hadry. Chci na termál  zregenerovat figuru , pěkně jsem ji cestou ztrhal  .

Ptám se , kde jsou termály pro lidi, prý nahoře , hotel Roman  6 km.  Vyrazím z té casy  , po cestě se stavím v pekařství   , vyjdu a ejhle u chodníku taxi. Nabere mě a vyrazíme .  Termál jsem si perfektně užil. Jednalo se o pár trubek zaražených do příkrého svahu ze kterých tekla horká voda do řeky . A mezitím, z obyčejných šutráků udělaný 4-5 mělkých prohlubní, bav se jak chceš.   Žádný kabiny, no WC , tak igelitku věsím na větev stromu, nadivoko jdu do plavek  a plácnu sebou do první lóže. Věřte nebo ne, líbilo se mi to. Voda měla asi 40-42C , a když máte dost  , sednete si na šutr nebo se převalíte do chladné vody bystře tekoucí řeky Cerna .  První  kolo jsem přehnal a málem mě mrsklo, dělají se mi mžitky před očima , tak se důkladně ochlazuji v proudu řeky. Nasere mě nějaká rumunská vuvuzela , nějaká fuchtle přes padesát ,kyprých tvarů, neustále vydává zvuk podobný zvuku sirény nebo troubení slona . Sedne si kousek ode mě,  řve jak do lesa , strýc Pepin z Postřižin je vedle ní  velmi tichý člověk. Naštěstí brzo vysublimovala a je zase klid. Tahle naturální extáze trvala asi hodinu a půl, z větve sundávám igelitku s věcmi, opět nadivoko se převlékám a pěšky procházím celými lázněmi  Băile Herculane , protože  moje casa je na opačném konci. 

Jedním slovem nádhera. Herkulovy lázně jsou známé už od 2. století, kdy zde vládli Římané. Nejlepší léta zažily v 19. století, kdy byly součástí Rakouska - Uherska. Je zde celkem 16 minerálních pramenů . Bohužel dnes jsou lázně Herculane skomírající troskou.    Rumunští bolševici tento architektonický skvost nechali zcela zchátrat. Zařízení jsou většinou uzavřena, přístup k termálním zdrojům je omezený a historické centrum je v dezolátním  stavu, něco málo se sice spravilo a spravuje  , ale… Po cestě dávám langoš za 19 Kč , dojdu do casy , zabiju krvežíznivého komára  a usínám.

Je pondělní ráno , dávám svačinu na sedle GS a vyrážím do hor , stoupám a vyjíždím stále výš a výš pohořím  Muntil Godenau  , přejíždím hřeben a klesám zase dolů směrem k městu  Târgu Jiu a dál  k městečku Novaci , nástupnímu  místu pro nájezd na Transalpinu, značenou 67C.  (  197km). Transalpina má celkem 134 km a je magnetem pro motorkáře z celé Evropy. Vedou se stálé spory, co je hezčí – Transalpina nebo Transfagarašan.  Loni to u mě vyhrál Transfagaraš , letos to vezmu z opačného směru a uvidíme. Udělám začátečnickou hrubku, pár km za Novaci na mě začne problikávat žebravý oko, furiantsky usoudím, že po cestě bude pumpa  a jedu dál.

Zastavuji u nějakých stánků  a kupuji sklenici medu, aspoň bude porovnání  mezi ČR-SRB-RO v domácí soutěži . Protože  tahle štreka je notoricky známa,napíši jenom  nádhera, nádhera , nádhera !  Odpustím si  další popis, kromě toho, že moc motorkářů jsem kupodivu nepotkal . Žebravý oko přestalo problikávat a svítí trvale a začíná se mi navalovat. BMW R 1100 GS má   rezervu na  sto km. A dál?  Chlácholím se myšlenkou, že po polovině to bude s kopce J a když pojedu úsporně, že to dám.  Nadávám si do blbců, protože než bych si užíval  legendární trasu i krásné počasí a krajinu, modlím se , aby mašina naposled neškytla a vyser si oko ! Nebudu vás napínat, v Petresti ,pouhých 5 km !!!  před koncem Transalpiny , byla malá pumpa Cata Oil.  Dávám plnou do hrdla , vlezlo se tam 25.76 lt při deklarovaném objemu nádrže u BMW   25lt.   Jsem z toho venku ! Na oslavu si dám preso i cigáro , mazácky mrknu na další rozpis , chci dorazit  ještě dnes k začátku Transfagaraše, městu Curtea de Arges . (223km). Mažu si to po dálnici Sebes-Sibiu  pak vím, že mám odbočit doprava… tam to někde bude.

Opět se mi dostává poučení , že jsem totální blb a blbem zůstanu.  Ve stařecké pýše ,že všechno vím, jsem projebal odbočku a zajel na nějakou silnici zasranou náklaďáky a nervózními osobáky . Omyl  zjišťuji pozdě  a pohledem  na mapu vidím, že už bude „lepší“ to tak nechat. Dojíždím do Curtea de Arges a hledám Casa Nevada, kde jsem si zabukoval nocleh. Je to si 5 km za městem ,směr Transfagaraš.  Majitel asi 45letý muž na mě čeká, ukáže mi ubytko, čisté a pěkné, zinkasuje 185lei ,  schová mi motorku a poradí , kde se najíst.  Najeto 520km.

Transfagarasan  je dle mnoha názorů jednou z nejmalebnějších silnic na světě, v Rumunsku nazývána jako „Cesta světa“ ( „Drumul din nori”). Stejně to řekl  i Jeremy Clarkson, který silnici navštívil při natáčení jednoho z dílů známého motoristického pořadu Top Gear.  Je dlouhý cca 90 km a nachází se mezi obcemi Câr?i?aora a Arefu.  Ráno vyrážím z Casa Nevada a asi po deseti km najíždím na legendární cestu 7C  a užívám si . Jedu pomaleji , jsem zvědavý jestli potkám medvědy na cestě jako loni (nepotkal) , a neustále poměřuji Transalpinu s Transfagarašanem.  Dostávám se nad přehradní jezero Vidrari  a mířím úzkými klikatými úseky stále výš.  Vyjíždím z lesních úseků a jsem odměněn krásnými výhledy i desítkami vlásenek , na pár místech stejně jako na Transalpině prodejci  od ovčích kůží přes med,houby, borůvky po brynzu ,sýry a klobásy se špekem. Neodolám, ovčí sýr ,klobásu i kousek špeku koupím, zastavím a gábluji na místě.  Sýr za jedna, špek vynikající a  klobása byla podprůměrná.

Pokračuji dál po 7C (krása,krása,krása) a za chvíli budu na jejím konci.  Tak co je lepší , Transalpina nebo Transfagarašan ?  Loni to vyhrál  Fagaraš , letos se mi jeví lepší Transalpina. Takže plichta ,nerozhodně, skutečností je, že obě jsou přenádherné a úchvatné .

Dojíždím  do  Câr?i?aory  a  vjíždím do Sedmihradska , centrální části  Rumunska ohraničenou hřebeny Východních, Jižních a Západních Karpat. Nechci  jet po hlavní cestě a stáčím to na městečko Agnitu , přejedu ji a upaluji na  Sighi?oaru, jejíž historické centrum se dostalo mezi památky UNESCO . Je na co se dívat , od  opevněných starých kostelů sloužících jako bezpečný úkryt  před nájezdy  útočníků, přes zvlněnou otevřenou krajinu se stády krav a ovcí i mnoha desítkami  čápů , hledajících něco na jídlo.  Za Agnitou narážím na úplně novou asfaltku , jak na Západě , a jsem v rauši , to se jim fakt povedlo.   Sighi?oaru  objíždím  a mířím na Sovat , lázeňské středisko se slavným Medvědím jezeru se slanou vodou a léčivým bahnem.  Tady by se mi líbilo, vyhnat revma z těla . Vůbec celé Rumunsko je krásné , zatím neprosáklé masovou turistikou , nádhernou přírodou ,památkami , gastronomií  i  příznivou cenovou hladinou. Neodolám,  u nějakého stánku  s cibulí a česnekem , kupuji  věnec cibule i   svazek česneku. Tahle cibule je vyhlášená jako příloha do salátů všeho druhu , není tak štiplavá jako naše , a o využití česneku z Transylvánie darmo vykládat. Vedle nabízí langoše , kupuji , nechám potřít zakysanou smetanou  a mám gastrozážitek. Langoš přišel na 35 Kč  a GS bych s ním možná zakryl.

V Sovatu mě vypeče navigace , místo směr na Bicazskou  soutěsku , mě dotáhne do nějakých prdelí  a zbytečně najíždím 50km plus ztráta času. Na dnešek jsem měl v plánu Transfagaraš, projet Sedmnihradskem  i Bicazskou soutěskou , vzít to NP Ceahlau  a skončit ve Vatra Dornei , středisku Severních Karpat. Tedy asi 500 km . Hlavně tak, abych  v klidu a pohodě někde složil hlavu  a  nemusel na noční. Srát se to začalo zajižďkou u Sovatu , za Bicazskou soutěskou se zatáhlo a začalo pršet, takže do nepromoku.  

A pak už to bylo jen a jen horší.  Musel jsem v hustém dešti pomalu, ztrácel čas a 47 km před Vatra Dornei objížďka. Ne deset nebo dvacet km , ale skoro padesát. Sice přestalo  pršet, ale nastoupila tma a  mlha , vzduch byl tak kurevsky vlhký, že mi voda stéká po štítku jak za deště a hadry se prosycují chladem. K tomu doslova debilní hlavní světla na na BMW R 1100 GS, pokud je jasno , jakož takož to jde. Ale pokud se viditelnost díky  sníží , moc toho nevidíte. Jedu 30-40 , třikrát mě málem srazí  osobní  auto  a je mi jasné, že je to o hubu. V deset jsem ve Vatra Dornei  a zoufale, jako vždy , hledám ubytko. Třikrát mě vyhodili, že mají plno , rezignuji  a chystám se na noční , náladu mám pod psa ,protože vím, že riziko karambolu je vysoko. 

Zasáhla vyšší moc , při vyjíždění z města uvidím  bokem ceduli Hotel Bukovina , stočím to k němu. Bude už jedenáct, ale u ponku je živo , nějaká parta tam chlastá jak o život.   Máte pokoj ?  Máme, navíc za 110 lei.  Mladý borec mi ještě odsouhlasí schovat motorku ke vchodu , pod střechu, a zavede mě na pokoj.  Malý,ale teplý a čistý,i se sprchou ve které je mýdlo i šampón.  Cítím se jako kriminálník po právě vyhlášené amnestii prezidenta republiky, která mu odpustila skoro celý trest.

Je šest ráno a dávám vale Vatra Dornei ,  je šedo a mlhavo, ala zaplaťpánbůh neprší . Cesta vede přes národní parky  Muntii  Rodnei  a Muntii  Maramuresului  , mlhy se postupně trhají , svítí slunce a můžete se kochat , doslova přenádherná horská krajina s výhledy, které vám berou dech .  Tenhle kout Rumunska byste vynechat neměli. K tomu kostely  typu Dracula s typickými dvojitými kříži , tak známé z hororových snímků o  transylvánských upírech.

Plán pro dnešek zní , projet k Satu Mare , pak  na hranice RO/HU a zastávka v Máteszálce , kde jsou termály a kde ten hnusný chlad dostanu z těla. Pak se uvidí. Počasí se razantně zlepšilo, jasno a teplo , a když jsem z Karpat sjel k Satu Mare doslova horko. Na čáře kolony, pomalu předjíždím, nikdo mě nejebe , pak společná rumunsko-maďarská kontrola „keep smiling“ a  posílají mě pryč mávnutím ruky .Jsem u Orbána.  

Za dvacet minut jsem na termálech , chvíle dohadování u poklady , proklamuji, že jsem penzista , maďarsky  „ nyugdíjas“  a chci na tři hodiny „három  óra“ do termálu. Három óra prošlo , penzista ne – mám špatnou výslovnost , říkám „nudyáš “ a ono to foneticky správně  je „ nugdyjáš“ , jak ve scénce Wimmer &Černoch  „Jak  mluvit maďarsky“. Termály byly skvělé, prohnal jsem jsem figuru proudy tryskající horké vody , a za hodinu a půl jsme ten zase dobrý známý motorkář , nabitý energií na další cestu.

Nedělám cavyky, skočím do Tesca , čabajka , veka , ženské domů nějaký pití , na sedle dám jídlo a vyrazím.

Trasa Máteszálka – Olomouc má 700km , a pak ještě dalších 70 do chalupy.  To dám , říkám si , hlavně aby nepršelo nebo mě jebne.  Je kolem třetí hodiny,  takže do půlnoci bych měl překročit rodný práh. Jako by mě motorkářský bůžek chtěl odměnit za ty strasti na cestě, naprosto v pohodě a klidu , no problem, Budapeští projedu jak  nůž máslem, doplňuji pouze palivo a kávu plus cigáro. Plánuji, že větší zastávku dám v Bratislavě, první pumpa je OMV Jarovce  po pravé straně. Když dojedu , nevěřím svým očím, vypadá to tady jak na orientálním bazaru , samej hnědej , populace 20-30 let, bradatí a černovlasí , k tomu pár komplet rodinek s dětmi , vše v osobácích typu BMW, Audi i Mercedes …, obsluha pumpy vyditelně vystresovaná nestíhá a je nervózní , hajzl ani nezkouším  . Všichni  směr Západ. Vzpomenu na začátek 90. let, kdy známou nepustili do Rakouska, protože neměla mezinárodní očkovací průkaz na papouška , kterého si vezla sebou…

Skrečuji zastávku a posouvám ji na poslední slovenskou pumpu Slovnaft  Kúty před českou hranicí. Tam bude klid.  Nebyl, jako přes kopírák  stejně jako na OMV , až na to, že jsem svědkem jak obsluha nahání partičku, která sice zboží vzala , ale nezaplatila… Naseru se  podruhé a zástávku naplánuji na Shellu ,první pumpa za čárou. Na hranicích v Lanžhotu pak policisté nekompromisně odklánějí všechny dodávky bokem a prohlížejí je, na osobáky sílu nemají. Co se tehdy dělo nevím, nikde ani zmínka o exodu doktorů a inženýrů , takže asi nic. Menší zastávka v Brně na OMV , tma tmoucí a bolí mě oči , to ty slavný světla na GS , a poslední  zastávka za Olomoucí na MOL, tam mě obsluha zná a já jí taky. Dám  si v klidu poslední kávu a cigáro , žádnej kočovník, a o půl jedné dojíždím domů.

Ta moje na mě trpělivě čekala, tak ji hned na krk pověsím česnekový věnec proti upírům z Transylvánie , vytáhnu medy ze Srbska a Rumunska a další věci , co jsem pokoupil . Vlezu do sprchy , dáme pokec a ještě něco navíc , a odebírám se do věčných lovišť.

Najeto celkem 5027 km, spotřebováno půl litru oleje a trek na Ukrajinu je za mnou.

Co říct na závěr ? Určitě tři  věci , BMW R 1100 GS je naprosto úžasná  motorka a už se nedivím, že Igor Brezovar si na cestu kolem světa vybral právě ji.

Za druhé , i zdánlivé maličkosti mohou mít  rozhodující slovo ve vašem životě. Jak se mě potom svěřil Ivoš , před trekem pořídil nové pneu.  Vždy předtím nové gumy  umyl v technickém benzínu, aby je zbavil kluzkého mastku , kterým jsou ošetřeny z výroby.  Benzín mu však došel , nejbližší  obchod byl dál než chtěl, a tak je na dvaceti km „ojel“,, že to bude dobrý.  Jak potom sám seznal, nebylo.  A díky tomu jsem  se místo na Ukrajině  objevil v Srbsku a užil si svoje.  Tak to někdy na světě chodí .  

A za třetí – ze zemí, které jsem projel musím opakovaně na bednu dát Rumunsko . Krásná příroda,úchvatná historie , geogaficky pestré jak sbírky v Národním muzeu v Praze ,  vyžití pro motorkáře „Top five“ , obyčejní lidé naprosto v pohodě  a naprosto skvělá policie. Není totiž nikde vidět , a když je , tak má zrovna něco důležitějšího na práci , než buzerovat motorkáře. A žádný fotoradary, které vám pak posílají pozdravy z Valmezu , Maďarska i Rakouska. Neviděl jsem ani jednu dopravní nehodu , bůh suď jak to tam dělají , omezení rychlosti v obcích jsou všem pro srandu králíkům. Hrozně by mě lákalo zvolnit krok, nabalit ženskou a užívat si krás Transylvánie i Sedmihradska ve dvou.  Takže někdy příště !

P.S. úvodní foto termály  Băile Herculane, Rumunsko