Slávek-cbr

Zveřejněno: 05.03.2020 12:45,Kategorie: Sraz,Zhlédnuto: 2203x,Komentářů: 6x,Hodnocení: 5.00 od 6 uživatelů

Říká se, že každý ročník je jedinečný a neopakovatelný. Je to pravda. I když se opakuje počasí, atmosféra je jedinečná. A nikdy nevíte, co vás potká. Po cestě i na místě..

Jeden z nejzajímavějších „Elefantů“ pro mě byl, tuším, že z roku 2016, kdy jsem dojel na místo stopem. Asi třicet kilometrů od místa mi tenkrát vypověděl službu Dominator, slaná voda, to je prevít.. Nechal jsem motorku u nějakýho baráku a pokračoval dál s jakýmsi kolegou z čech na MZ 150. Byla to hrozná sranda, vůbec to nejelo a docela jsme bloudili. Nakonec jsme ale trefili, celou noc hustě sněžilo a bylo to úžasný. Zpátky jsem jel s kamarádem autem a po cestě jsme vyzvedli i motorku. To je ale jiný příběh..

   Letos jsem se rozhodl, že bavorský les dobiju s lehkým dvoutaktním endurem Yamaha DT 125 LC II, parádní youngtimer patřící mojí dcerce. S úpravami polárního expresu jsem začal hned po Vánocích – úložné prostory, nosiče, brašny, revma a bordel kryty – vše ze zásob, co dílna dala. Tak nějak mi k tomu punk sedí víc, než uhlazený „adventůra“ motocykly.  Do startu zbývá týden a na spuštěných web kamerách je idylická bílá zima. Bohužel ale předpověď počasí ohlašuje brutální oteplení zrovna na pátek, den odjezdu. No uvidíme..

   Den D je tu. Ještě ráno koukám na kamery, sníh pomalu, ale jistě ustupuje hnědýmu bordelu. No nic, tak budou bahenní lázně. I to už jsem zažil. Vyrážím na místo hromadnýho odjezdu. Je pod mrakem a občas kápne. Vyrážíme na čas v devět. Pro jistotu lezu do nepromoku, což se ukázalo, jako príma nápad. Cesta tam je většinou i trochu cílem. Jedeme v celkovém počtu šesti motorek – já na DT, Liberty 125, ČZ prase, Jawka 350 a dvakrát Africa Twin. Cesta je příjemná, ČZ jede první a určuje tempo. Z kopečka to mydlíme šedesát, do kopce dle náročnosti. Oběd ve Vimperku a poslední tankování u přechodu je každoroční klasika. Počítám spotřebu a dostávám se okolo pěti  litrů – paráda. Teď už bez zastávky až na místo. Celou cestu německem leje a místama skrzevá mlhu není vidět na sto metrů. Mám lehce vlhký pocit v klíně. Sakra, mám nemoky a skoro bych přísahal, že moč ještě udržím. A ejhle, udělala se loužička na klíně a skrz zip protekla pomalinku, ale jistě. Nevadí, oblečení na převlečení mám dostatek, praxe mně naučila. Jsme na místě a jako mávnutím proutku déšť ustává. Sjíždíme už tradičně do srdce areálu na naše stálé místo. Čas máme parádní, stany budeme stavět ještě za světla. Vytahuju sekerku a polní lopatku a mydlím ostružiní hlava nehlava. Docílil jsem takřka dokonalého místa pro stan můj a Honzy. Jsem z toho blbnutí úplně propocenej. Svlíkám se a strašně se ze mě kouří, je to sranda, skoro přes svojí páru nevidím. Chvilku jsem středem zájmu kolemjdoucích. Pro představu, ten kdo viděl návštěvníky, tak vypadám úplně stejně, jen ten kouř není modrej..

   Večer je v tradičním duchu – pivo, slivovice, rum, skotská, tatranskej čaj, kapitán Morgan, rum, pivo, slivovice… jo a buřta. Odcházím na večerní průzkum a zastavuji se u známého, vida mají k večeři taky rum a slivovici. Tak jsem chvilku zůstal..  Okolo jedné lezu do spacáku. Jde okolo partička čechů a zabydlují se u našeho ohně, kde vedou spoustu zajímavých debat, teorií a i příběhů. Mají výdrž a hulákaj tak do tří. Pak mizí a nahrazuje je jinej uřvanej magor, který svým hlasitým projevem sděluje světu „že nesouhlasí se systémem“. I ten pak odpadá. Vstávám v půl sedmý. Lezu do oblečení a mokrejch bot. Nemůžu si pomoci, ale miluju tyhle sobotní rána – všude klid, vůně ohňů a spící stany. Někdy dost hlučně spící, proto vstávám tak brzo. Jdu uklidit binec kolem ohně po nezvaných návštěvnících a nalézám telefon. Pokládám ho na židličku a zbytek pálím. Přidávám na oheň a jdu na ranní procházku.

Projdu si areál, fotím zajímavá zákoutí a motocykly. Bavorský les se pomalu probouzí. Kupuji si kafe, volám domů holkám a mávám do web kamery. U stanu jsem zpět kolem desáté. Jdu balit. Kolegové zůstávají do neděle, ale má večer celkem dost pršet a moknout ve stanu se mi nechce. Nakládám, loučím se a vyrážím. Jedu sám a užívám si cestu. Opět projíždím hustou mlhou před hranicemi. Fotím motorku u sněhu na parkovišti, kde jsem byl kdysi kontrolován místní policií a vzpomínám, jaká to byla sranda – vida zase další příběh, nikdy to není stejné.. Na hranicích tankuji a až do Prahy držím plnej. Je to paráda – rychlost 80 – 100, podle terénu a povětrnostních podmínek. Trošku bojuji s předjížděním kamionů – jedu jen o fous rychleji a tlaková vlna u kabiny mi připomíná prolomení bariéry nadzvukové rychlosti. Jakmile jsem před, jsem vítěz. Pro představu  - víte, jak to vypadá, když se honěj dva kamiony, jeden jede 88 a druhej 90..  Dojíždím k Dobříši a najednou huuuuuu. Nejedu.. Sakra, co se mohlo pokazit? Spíš automaticky zkouším přepnout na rezervu, ale to je blbost, najel jsem sotva 120 kilometrů. A vida, tdn dn dn drrrrrrr. A jede se. Pak mi došlo, že jak zpátky jedu sám a furt plnej s otevřenou přívěrkou, tak ten komár žere jak slon, asi deset na sto..

Jsem doma, všechno smrdí, je špinavý, vlhký a hnusný. Mě nevyjímaje. A má zlatá žena vše vypere, vyvětrá, uklidí a vůbec mi nenadává, má pochopení pro moje úchylky a to je na tom to nejhezčí. Tak zas za rok a zase jinak!