martinbr

Zveřejněno: 05.06.2019 18:35,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 1861x,Komentářů: 3x,Hodnocení: 2.00 od 1 uživatelů

Podle Dana Pribáně bylo nejlepších 1000 kilometrů právě těch posledních - po cestách Česko-Slovenska. Inspirovali jsme se tímto tvrzením, využili volna díky dětem na škole v přírodě, nasedli v Praze na autovlak do Košic a užili si cestu domů.

Cesta

Proč jet tři dny něco, co se dá ujet za den? Na to určitě každý motorkář najde svoji odpověď. Pro mě s  manželkou byla volba jasná - využít volna s dětmi na škole v přírodě a prodloužit si víkend na dvou kolech. Už plánování byla radost - vzali jsme papírovou mapu, vybrali body, kam chceme dojet a ty pak pomyslně spojili.

Prvním bodem bylo Praha Hlavní nádraží - jako výchozí dopravní spoj jsme vybrali autovlak. Přečetli jsme různé články, i například letitý zde na Motorkářích, půjčili si od kamaráda kurtny a dle instrukcí ze zakoupené místenky zamířili do fronty na nakládce.

Pokud jste nikdy autovlakem nejeli, není čeho se obávat. Obsluha i další motorkáři pomůžou s bezpečným upevněním. V osm večer vyřídíte expedici, po deváté se začíná nakládat a za další hodinu můžete naskočit do lůžkového kupé a spát až do rána. Mě drncání probudilo v 6 ráno v oblasti slovenského Liptova. Součástí místenky byly jídelní balíčky a ráno káva.

Den 1 - Košice > Štrba

Motorku jsme po cca půl hodině čekání ve stanici Košice našli v takovém stavu, ve kterém jsme ji předchozí den přivázali. Po nezbytném papírování vyrážíme do městského centra. Je 9:05 a už vyhledáváme stín - všechny tři dny počasí přálo spíš pobytu u vody a ne pobíhání ve "full gear". V centru jsme prošli skutečné farmářšké tržiště (ne ten hipsterskej nesmysl na náplavce), koukli do kostela, prošli parkem k fontáně a vyrazili směr Spiš. Státovka na Spiš je "horská cesta" jak do Rakouska. Krásný asfalt, upraveno, výhledy. Tím, že jsme zvolili hlavní cestu, setkali jsme se jen s jedním "rómským safari". Velká romská rodina a ukrutné množství odpadků. Nebyl čas zkoumat detaily a opět zaplouváme do lesa, jakoby žádná osada neexistovala. 

První zastávka Žehra, kostel zapsaný do Unesco, druhá zastávka Spišský hrad. Taky Unesco. Parkoviště zdarma, příjemná obsluha, krásný hrad. Na hradě jsme chtěli strávit více času, takže převlékačka do civilu. Ne, že bych byl vyložně paranoidní, ale nadměrný spěch a černé myšlenky jsme vyřešili pomocí "cestovatelského" pletiva na bagáž. Do Pacsafe velikosti L se vejdou dvoje vysoké enduro boty, dvoje kalhoty, dvě obité bundy a páteřáky. Na helmy jsme měli zámek na kolo a celý balík zamknuli k motorce. Sice to není vrchol bezpečnosti, ale alespoň to odradí náhodného pobudu a my si v klidu prohlédli hrad. 

Po převlečení pokračujeme směr Levoča, kde jsme si po prohlídce náměstí dali vynikající pozdní oběd v restauraci pod věží městské fortifikace. Pokračujeme přes Kežmarok na podhorskou cestu přes Smokovec, Polianku a Hágy. Parkujeme v penzionu v Tatranské Štrbě. Zubačkou vyjíždíme k plesu a po procházce večeříme v restauraci, kde jsme s manželkou jedli naposledy před 11 lety. Vaří pořád skvěle. I přes varování "paní domácí", že už v podvečer chodí medvědi, jdeme zpět do Tatranské Štrby pěšky. Medvěda jsme neviděli, ale lišku ano.

Den 2 - Štrba > Jedovnice (CZ)

Snídani a jedeme. Původní plán podívat se na elektrárnu Čierny Váh vzal díky závoře "Národní park Nízké Tatry" za své, vracíme se a "po staré" křižujeme podhůřím ve směru Liptovský Hrádok, severně objíždíme Maru a pokračujeme na Ružomberok a jižně Vlkolínec. 

Vlkolínec jsem naposledy viděl těsně po jeho otevření před cca 20 lety. Jedná se o skanzen, který je částečně obydlený. Dalo by se to rozdělit na část "pro turisty" a pak tu "normální", kde nechybějí obyčejné domy/chaty. Opět jsme využili uložení věcí u motorky a jdeme "na lehko". Když vidíme, jak se vesnicí táhnul oblečený motopár, nelitujeme. Je skoro 30 stupňů a místo další cesty bych se viděl někde na zahrádce s malinovkou. Součástí skanzenu je i malá "zoo", kde mají třeba i lišku.

Navléknutí do (v mém případě) mokrého mundůru a jedeme. Čeká nás cesta přes Půchov do Sidonie. V Sidonii jsem doufal v nalezení domu, kde se narodila moje babička. Vesnicí jsme projeli křížem krážem, nenašli, ale pak se na dobrých 15 minut zastavili s místní starší paní, která sice o mém původu nic nevěděla, ale hezky se s ní mluvilo. Kladně zhodnotila, že "máme prstýnky, takže se spolu netaháme nesezdaní", nabídla nám kávu a popřála šťastnou cestu a spokojený život. Ze Sidonie pokračujeme do ubytování v Jedovnici na Blanensku. Pivo jenom zašumělo, usínáme v 9. .. a viděli jsme cestou v lese lišku a přes cestu přeběhla veverka.

Den 3 - Jedovnice > Praha

Na doporučení si užijeme silnici 374 do Adamova, kde se zastavujeme u známých dominant. Nad tímto svatostánkem socialismu nikdy nepřestávám žasnout. Stavujeme se u kamaráda v Brně v Medlánkách na kávu a hurá přes Vysočinu domů. Kamaráda ani nepřekvapil výběr silnice 374, jen nedokázal pochopit, že jsme si to dali pouze jednou.

Domů chceme přes Vysočinu: Třebíč, Telč a Pelhřimov, kde se stavíme na pozdní oběd v Hotelu Farma. Tam je kuchyně sázka na jistotu. Chvíli posedíme, nabereme síly a poslední úsek krájíme krásnou krajinou přes Benešov a Týnec nad Sázavou domů.

Sumář

- 3 dny, 936 km, 3 lišky a jedna veverka