Osobnosti paddocku - Pierfrancesco Chili

Úvod kariéry strávený v Grand Prix

Pierfrancesco, původem z Castenase na okraji Bologně, se o motorky zajímaly již od mládí. Když mu bylo přibližně 14-15 let, vypomáhal v motocyklové dílně svého strýce. Ten byl v jeho kariéře velikou oporou a výrazně mu pomáhal zejména v závodních začátcích. Byla to Chiliho živá, nekompromisní a poněkud i drzá povaha, která ho už od úvodu celé kariéry reprezentovala a doprovázela. Co navíc, zasloužila si velký obdiv mezi fanoušky.

Frankie Chili

Pierfrancesco známí pod mnoha přezdívkami jako – „Frankie“ (zdrobnělina křestního jména), „tuňák“ (díky své rychlosti v mokrých podmínkách) nebo „modrooký tygr“ (kvůli používanému designu na závodní přilbě), je žijící motocyklovou legendou. Italský pilot je několikanásobným vítězem závodu Grand Prix, ve kterém začínala jeho bohatá kariérní dráha. Nejdříve se v ní představil pouze epizodně (kategorie 125 cm3, roky 1984 a 1985 při závodech v San Marinu na technice MBA) a následně již plnohodnotně v letech 1986 až 1994 na motocyklech Suzuki, Honda, Aprilia a Yamaha.

Galline HB Honda 1988

Jeho první kompletní sezóna byla hned v kategorii 500 cm3. Pierfrancesco dostal jedinečnou možnost pustit se do boje se jmény, která všichni dokonale znali z novinových titulků a plakátů. Jistě, šlo o jména jako Lawson, Gardner, Freddie Spencer či Ron Haslam. S těmi všemi hned v prvním roce změřil síly. V královské kategorii setrval celkem pět sezón se stále zlepšujícími se výsledky. Jeho jediné vítězství ze závodu 500 GP bylo to z roku 1989 v Misanu, za velmi nepříznivých podmínek s nízkou přilnavostí trati (nutno také poznamenat, že né všichni závodníci do závodu nastoupili). Svým výkonem jen potvrdil skvělý cit pro jízdu ve špatných podmínkách. Ve slibně rozjeté kariéře dále pokračoval ve střední kategorii.

Galline HB Honda 1989

Rok 1990 byl jeho poslední kompletní sezónou v královské kubatuře

Své zbývající čtyři vítězství na úrovni 250 cm3 získal v letech 91 až 93, během kterých v této kategorii působil. Z vítězného kvarteta byly celkem tři z roku 1992 (Německo, Nizozemsko a Anglie). Tyto výkony ho dovedly k celkovému třetímu umístění v šampionátu jezdců, které bylo ve světě prototypů jeho maximum. V týmu Telkor Valesi Racing se tehdy setkal s vycházející hvězdou následujících let, Maxem Biaggim. Úplně posledním vystoupením ve světě prototypů byla jeho divoká karta v Mugellu z roku 1995 kdy byl osloven Claudiem Castiglionim, aby odjel závodní víkend na motocyklu Cagiva GP 500. Závod mimochodem dokončil na desátém místě.

Rok 1991

Telkor Valesi Racing, na pódiu také s týmovým kolegou Maxem Biaggim

Po sezóně 1993 opustil svět 250 cm3

Divoká karta z roku 1995

Bojovník a idol kategorie SBK

Největší kariérní úspěch si vybudoval v kategorii SBK, do které nastoupil od roku 1995, do soukromého týmu Ducati. První sezóna byla sezóna učení, ale i přesto byl schopen vyhrát závod v Monze. Po tomto zajímavém roce sice ještě dostal nabídku pro návrat do kategorie 250 cm3 pro rok 1996, nakonec se rozhodl zůstat ve světě superbike.

Sezóny 1995 a 1996

Od sezóny 1998 nastupoval již na tovární technice Ducati (motocykl 916 v týmu Ducati Corse ADVF Virginia Ferrariho). Chili v tomto roce vyhrál pět závodů a skončil celkově na čtvrtém místě, což je jeho nejlepší výsledek v historii. Ducati měla v tomto období dva tovární týmy, které mezi sebou nelítostně bojovaly. Pro další sezónu však měla továrna v plánu zúžení programu pouze na jeden tým a pro Chiliho nakonec u Ducati nezůstalo místo (za Ducati Performance v roce 1999 nastupoval úřadující šampion Carl Fogarty a Troy Corser).

Rok 1998 a tím Ducati Corse ADVF

Tvrdé boje s Carlem Fogartym, rok 1998

Po sezóně 1998 tedy přestoupil pro rok 99 na techniku Suzuki v okouzlujících modře žlutých barvách (GSX-R750 v týmu Alstare Corona Suzuki) a získal šesté místo celkově. V nezapomenutelné sezóně nového tisíciletí si s deseti umístěními na pódiu zajistil čtvrté místo v šampionátu a opětovně dorovnal své maximum z roku 1998. V roce 2001 výsledkově sestoupil na sedmé místo konečného účtování, s jediným vítězstvím sezóny ve které dominoval Colin Edwards.

Alstare Corona Suzuki 2000

2001 Alstare Corona Suzuki GSX-R750 & Pierfrancesco Chili

Během následujících let navazoval na solidní výsledky v top deset, a vždy byl poblíž pódia. Se Suzuki ale už nepokračoval. Po nezdařené sezóně 2001 se od roku 2002 vrátil do Ducati s motocyklem 998 RS týmu Ducati NCR Axo.

Ducati NCR Axo

V roce 2003 se tehdejší, již čtyřicet letý Chili v týmu PSG-1 (opět s milovanou technikou Ducati 998 RS), blýskl několika třetími místy a jedním vítězstvím v Laguna Seca. Tovární Ducati Team přihlásil v té době jediné dvě Ducati 999 se kterou Neil Hodgson suverénně ovládl celou sezónu. V roce 2004 zůstal Chili ve stejném týmu a rozhodl se pokračovat v závodění s motocyklem specifikace 998, protože v jízdě na nové 999 nenašel ten správný cit. No, ono to ve skutečnosti bylo ještě trochu jinak. Motorka totiž používala rám 998 RS, ale motor byl specifikace modelu 999! Motorka tak byla jakýmsi hybridem a neoficiálně se nazývala 998.5. Vznik modelu 998.5 bylo pouze důkazem prvotních problémů s modelem 999, která v úvodu pro některé jezdce vykazovala problémy s ovládáním v závodním tempu. Chiliho volba „hybridu“ se ukázala jako správná, když o titul bojoval až do předposledního závodu sezóny 2004.

Raritní fotografie Chiliho v sedle modelu 999

Chili se sice pokoušel o jízdu na modelu 999, do závodů sezóny 2004 však nastupoval na motocyklu nazývaném jako 998.5

V roce 2005 přestoupil do týmu Klaffi Honda s nováčkem Maxem Neukirchnerem. Poslední sezónu odjel v roce 2006, opět na Hondě, u týmu D.F.X.. Jméno Pierfrancesco Chili si za své výkony na trati zasloužilo skvělé renomé a celé legie fanoušků. V letech 1995 až 2006 vyhrál celkem 17 závodů na strojích Ducati, Suzuki a Honda. Většinu ze 276 odjetých závodů absolvoval na motocyklu vyhlášené italské značky z Boloně.

Klaffi Honda

Mnoho ze svých největších úspěchů zaznamenal v Británii. Dvě vítězství v Brands Hatch a jedno vítězství v malebném Donington Parku, zanechalo u fanoušků série SBK ve Spojeném království nesmírně hluboký vzkaz. Anglie byla pro něj jako druhý domov.

Za jednoho z největších rivalů kariéry považuje Carla Fogartyho, jejichž boje se během společných let u Ducati na trati i mimo ni skutečně vyostřovaly. Po roce 1999 se ale jejich vztah vrátil znovu k normálu a dnes jsou dokonce přáteli. Nebyl to však jen Fogarty, koho považuje za top rivaly kariéry. Určitě nesmíme opomenout ani Noriho Hagu, Colina Edwardse, podobně jako Troya Baylisse a Neila Hodgsona. Samotný Chili mezi zmiňovaná hvězdná jména také bezpochyby právem patří. Díky svému přístupu k závodění a fanouškům byl ikonou.

Edwards, Haga, Chili, Bayliss

Konec aktivní kariéry

Všechno dobré jednou musí skončit. Oblíbený Frankie ukončil závodní kariéru v roce 2006, kdy mu absolvovaná nehoda poškodila pánev. Po několikatýdenní rekonvalescenci a návratu přibližně v polovině sezóny, oficiálně nahlas oznámil svůj úmysl ukončit kariéru. Vlivem zranění už totiž nikdy nebyl tak rychlý jako dříve. Ve věku čtyřiceti dvou let se musel vzdát toho, co celoživotně miloval nade vše. Na okruhu Magny-Cours, posledním závodě světového šampionátu superbiků 2006, se tak rozloučil a definitivně uzavřel svou bohatou kariérní cestu.

Rok 2006

Bylo pro něj obtížné se od světa jedné stopy odtrhnout. V následujících letech se tedy chvíli věnoval komentování pro televizní stanici LA7 a byl krátce k vidění i na jiných pozicích. Do paddocku se vrátil v roce 2009, kdy se stal manažerem týmu Guandalini Ducati. Tato práce ho však moc nenaplňovala. Později se pokusil založit si vlastní tým v Moto3 a CIV, ale ani tyto pokusy nevyšly. Výsledky jezdců se nedostavovaly a on nechtěl být se svými týmy jen do počtu. Navíc mimo závodní sedačku už necítil tu pravou vášeň pro věc.

Po definitivním stažení se z motocyklového dění zakoupil hotel a založil v něm rodinný dovolenkový plážový penzion s názvem „Bagni Romina“, pojmenovaný po jeho manželce. Penzion se nachází v okolí Misana. Během pár let k penzionu přidal i nové apartmány a přes letní sezónu má tedy na starosti chod podniku a dvou přilehlých pláží, o které se musí starat. Pierfrancesco se v důchodu opravdu nenudí.

Po definitivním opuštění světa motocyklů se věnuje svému dovolenkovému penzionu v Misanu

Život s Parkinsonovou chorobou

Je možná méně známo, že velký bojovník ze závodních tratí svádí aktuálně jeden další souboj i v civilním životě. Chilimu byla totiž po problémech s třesem rukou v roce 2018 diagnostikována Parkinsonova nemoc – degenerativní onemocnění mozku, které vede k třesení, ztuhnutí těla a obtížím při udržování koordinace. Navzdory této velké životní ráně si padesát osmiletý Pierfrancesco Chili zachovává nadhled nad situací a přirovnává ji k jezdci, který se právě zvedl z pádu. Zatímco někteří žurnalisté spekulovali, zda není nemoc důsledek překonaných nehod v jeho kariéře, on sám tuto možnost nepřipouští a odmítá se těmito spekulacemi zabývat.

Díky včasné diagnóze a lékům je schopen onemocnění udržovat na rozumné uzdě. Tak či onak, Chili má motocykly v srdci. Proto se opět pokoušel také alespoň o exhibiční jízdy na závodním motocyklu, například po boku svého bývalého rivala Troye Baylisse v Austrálii. Vlivem své nelehké diagnózy to však bylo skutečně jen na pár okruhů... Na dění kolem motocyklových závodů však nikdy nezanevřel.

Pierfrancesco Chili stále patří mezi nejpopulárnější jezdce z prostředí motocyklových závodů, a to i přesto, že nikdy žádný světový šampionát nevyhrál. V bojích na trati byl tvrdý, nekompromisní a nikdy nikomu neustoupil. Nezapomenutelný byl i díky svým spontánním „striptýzovým vložkám“ po závodech, kdy častokrát házel své použité závodní vybavení fanouškům.

Divákům po závodě častokrát věnoval části své závodní výbavy

Pierfrancesco Chili sice nikdy nezískal světový titul šampiona, mezi fanoušky patřil mezi ty nejoblíbenější jezdce

Informace o redaktorovi

Tomáš Scherer - (Odebírat články autora)