Italské mistrovské značky 3: Ducati - Aprilia - Bimota - Iprem

Ducati

Ducati vstoupila do MS Grand Prix spolu se znovuzrozením čtyřtaktních motorů v nejsilnější kubatuře a hodlala tak plně zhodnotit své dlouhodobé zkušenosti a výborné výsledky ze závodů superbiků. V roce 2002 při domácí italské Grand Prix v Mugellu představila poprvé veřejně svůj motocykl pro MotoGP a další sezónu už byli její jezdci Loris Capirossi a Troy Bayliss výrazně vidět na závodních tratích. Capirossi dokonce dokázal jeden ze závodů vyhrát a v celkovém pořadí obsadil možná až nečekané pěkné 4. místo. Po několik let byl právě Capirossi hlavní jezdeckou postavou Ducati, vedle něhož se střídali další jezdci jako Bayliss, Checa či Gibernau. Například ale angažmá Seteho Gibernaua v roce 2006, který byl jen pár let předtím vlastně největším soupeřem Valentina Rossiho, se příliš nevydařilo. Jeho působení u Ducati je totiž asi nejvíce vzpomínáno jen v souvislosti s velkou hromadnou havárií na Grand Prix Katalánska, do níž byli tehdy zapletení oba jezdci Ducati. Pro Seteho to vlastně ve finále znamenalo konec jeho jezdecké kariéry.
Ale ještě jeden mnohem příjemnější moment téhož roku je spojen s Ducati. Příznivci tohoto týmu (a určitě nejen oni) mají asi stále v paměti především poslední závod sezóny ve Valencii. Do týmu byl povolán Troy Bayliss, který téhož roku získal pro Ducati titul mistra světa superbiků a možná jako za takovou malou odměnu si mohl opět zkusit MotoGP. Nabízené příležitosti se chopil dokonale a způsobem start-cíl tento závod vyhrál. Capirossi druhým místem stvrdil první vítězný double pro Ducati.

Zatím první a jediný titul zajistil pro Ducati Casey Stoner

Od roku 2007 začalo v MotoGP platit pravidlo o maximálním objemu motoru 800 cm³ (dosud to bylo 990 cm³) a právě Ducati se s touto změnou vypořádala nejlépe. Ke Capirossimu přišel do týmu Australan Casey Stoner a hned s novým motocyklem získal titul mistra světa. V angažmá u „Dukny“ zůstal ještě další tři sezóny a zřejmě jako jediný dokázal bezezbytku využít potenciál nepříliš snadno ovladatelného motocyklu, což ostatním jezdcům činilo potíže. Po celou dobu patřil každoročně k aspirantům na další mistrovský titul, ten však opět získal až po přestupu k Hondě v sezóně 2011. Toho roku totiž došlo u Ducati k velké jezdecké rošádě. Stoner odešel ke konkurenční Hondě a k Ducati místo něho přišel několikanásobný mistr světa Valentino Rossi. V MotoGP měl již tituly s Hondou i Yamahou a obecně se předpokládalo, že dříve či později přidá ještě titul, nebo dokonce více titulů, na Ducati. Zde však tvrdě narazil, a přestože se celý tým snažil motocykl všemožně (někdy ale spíše nemožně) vyvíjet, nedalo to za celé dva roky více než jen dvě pódiová umístění. To nikdo nečekal a Valentino už vůbec ne. Nutno ovšem objektivně dodat, že tehdejší úroveň motocyklů Ducati nelze ani zdaleka srovnávat se současnými stroji. Bylo to velké zklamání a po dvou v podstatě promarněných letech se tedy Rossi pokorně vrátil zpět k Yamaze. Uvolněné místo v týmu zaujal jeho krajan Andrea Dovizioso, s nímž se dokázala Ducati postupně opět vrátit na vítězné příčky. Ovšem nebylo to hned a chtělo to pár let tvrdé práce a trpělivosti. Dovizioso má nyní u Ducati odkrouceno celkem sedm sezón a pár posledních let je vždy pasován na jednoho z aspirantů na mistrovský titul. Ty však sbírá famózní Marc Márquez, a přestože je „Dovi“ vždy jeho největším soupeřem, skončil za poslední tři roky pokaždé na druhé příčce.

Andrea Dovizioso je hlavní hvězdou italské značky už několik let, titul mu však stále uniká

Takže od doby Caseyho Stonera čeká Ducati stále na svůj další titul. Možná jí ho měl přinést Jorge Lorenzo, jehož angažmá u Ducati je rozhodně nezanedbatelnou epizodou posledních let. Tak trochu jako by se svým přestupem od Yamahy vydal ve stopách Valentina Rossiho. Jeho dvouleté působení u Ducati (2017-18) bylo velice sledované a diskutované, ale očekávané naděje nedokázal splnit ani on. Přesto to se třemi vítěznými Grand Prix nebylo zas tak špatné a ve světle právě uplynulé sezóny se jeho přestup k Hondě ukázal jako velice nešťastný.

Mistři světa s motocykly Ducati
Casey Stoner (MotoGP: 2007)

Aprilia

Zcela první vítězství si Aprilia připsala na Velké ceně Československa v roce 1991, když jako vítěz závodu stopětadvacítek projel cílem Alessandro Gramigni a v dalším roce dokonce dokázal vybojovat pro Aprilii také první mistrovský titul. S roční pauzou ho v roce 1994 získal rovněž Japonec Kazuto Sakata, který s Aprilií slavil ještě jeden titul v roce 1998. Největší slávu ale Aprilii přinesl Max Biaggi. Bylo to ve třídě dvěstěpadesátek, kde tři roky po sobě (1994-96) nenašel přemožitele. V černých barvách vyvedený motocykl se stal jednou z ikon závodních tratí a z té doby také pochází jedna z Maxových přezdívek – Černý korzár. Biaggi vlastně získal čtyři tituly v řadě, ale ten poslední již s motocyklem Honda. Teprve pak přestoupil do pětistovek a někdy mu bývá vyčítáno, že zbytečně dlouhým setrváváním ve dvěstěpadesátek propásl vhodný čas vybojovat nejprestižnější titul.

Ve stopětadvacítkách byl úspěšný Sakata, dvěstěpadesátky v půlce 90. let patřily Biaggimu

Mezitím se totiž na v sedle Aprilie objevil jeho krajan a postupem času jeho „úhlavní“ soupeř Valentino Rossi. Ten svou vůbec první Velkou cenu vyhrál v roce 1996 u nás v Brně a o rok později již mohl na stejném místě slavit také svůj první titul mistra světa. Na nic nečekal a rok nato již jezdil dvěapůle. V sezóně 1998 sestával tovární tým Aprilie pro dvěstěpadesátky z dvojice Tetsuya Harada + Loris Capirossi. Spolu s Rossim (v samostatném týmu Aprilie) tvořili téměř neporazitelnou trojici a o titulu se mezi nimi rozhodovalo až v posledním závodě sezóny na Grand Prix Argentiny. Tam došlo ke známé kontroverzní kolizi obou týmových kolegů. Viníkem byl jednoznačně určen „Capirex“, který zezadu sestřelil Haradu, ale nakonec k žádné penalizaci nedošlo a platily dosažené výsledky. Capirossi dojel druhý, což pro něho znamenalo mistrovský titul, Aprilia s ním však spolupráci ukončila. Další sezóna 1999 to byla taková Rossiho klasika. V každé třídě byl jeho první ročník vždy jakoby seznamovací a další rok hned získal titul mistra světa. Měl to takto již ve stopětadvacítkách a tento svůj „oblíbený postup“ úspěšně uplatnil i v roce 1999 ve dvěstěpadesátkách. A nakonec to takto bylo i po jeho přestupu do nejsilnější třídy pětistovek, který následoval ihned po jeho mistrovské sezóně čtvrtlitrů. Sice ho od takového rychlého přesedlání na nejrychlejší motorky mnozí odrazovali (včetně jeho otce Graziana), ale jak se ukázalo, Valentino dobře věděl, co dělá.

Sezóna 1998. Rossi se učil, o vítězství se prali Harada a Capirossi, jehož manévr vešel do dějin

Další mistrovské tituly přinesli pro značku Aprilia v následujících letech Locatelli (2000) a Vincent (2002) ve stopětadvacítkách, po nich ještě ve dvěstěpadesátkách Melandri (2002) a Poggiali (2003). To všichni byli bezesporu vynikajícími jezdci, ale ani jeden z nich se nedokázal během své nepochybně úspěšné kariéry vypracovat až mezi tu hrstku opravdových superhvězd. To přišlo až následně s Jorgem Lorenzem. Ten je dosud vůbec nejmladším jezdcem, který v Grand Prix MS startoval. Svůj debut si odbyl na Grand Prix Španělska 2002 v Jerezu, kde v pátečních tréninkových jízdách ještě nemohl startovat, neboť nesplňoval tehdy platnou minimální hranici 15 let věku. V sobotních kvalifikacích, tedy přesně v den svých narozenin, již ale nic jeho startu nebránilo. Po třech letech ve třídě 125 cm³ (2002-2004) přešel do dvěstěpadesátek, kde v ročnících 2006 a 2007 dokázal na Aprilii získat dvakrát po sobě titul světového šampióna. Díky Bautistovi a Talmacsimu, prvnímu a dosud jedinému mistru světa z bývalého „východního bloku“, brala Aprilia v těchto dvou letech současně také tituly ve stopětadvacítkách. Na ně dokázali navázat ještě v roce 2009 Julian Simon a nakonec ve vůbec historicky poslední sezóně stopětadvacítek, před zavedením Moto3, ještě Nicolas Terol. Ohledně Lorenza bylo jasné, že po dvou titulech musí postoupit výše a od roku 2008 podepsal v MotoGP smlouvu s továrním týmem Yamaha, kde se bez bázně a hany směle postavil proti svému týmovému kolegovi Rossimu.

Od roku 2000 spousta titulů, ale jenom jedna skutečná superhvězda - Jorge Lorenzo

Ovšem také Aprilia se dlouhodobě angažuje v nejsilnější kategorii, i když výsledů srovnatelných se svými úspěchy v nižších třídách zatím nedosahuje. Svou účast v pětistovkách zahájila v roce 1994 s dvouválcem o objemu 380 cm³, který byl později postupně navyšován až na plnohodnotných 500 cm³. Nejlepším výsledkem dvouválcové Aprilie bylo několik třetích míst: 1x Romboni ve zmoklé a do dvou jízd rozdělené Dutch TT 1997, 2x Harada v roce 1999 (celkově 10. místo v MS) a nakonec ještě 2x McWilliams v roce 2000 (celkově 14. místo v MS). Další účast Aprilie v nejsilnější kubatuře je spojena s nástupem čtyřtaktů v této třídě, a tak do roku 2002 vstoupila „Aprilka“ s novým motocyklem s tříválcovým čtyřtaktním motorem 990 cm³. Ovšem ani zde se nedokázala vyrovnat těm nejlepším a její jezdci se po tři roky umisťovali v celkové klasifikaci až ve druhé desítce (nejlépe Colin Edwards na 13. místě v sezóně 2003). Po sezóně 2004 se Aprilia ze scény MotoGP stáhla a její návrat jsme mohli zaznamenat až v roce 2012. Tehdy vstoupila do jakési nově zavedené „druhořadé“ kategorie MotoGP s názvem CRT (Claiming Rule Team) a nasazovala stroj s označením ART - Aprilia Racing Technology. Od sezóny 2015 se již prezentuje s plnohodnotným továrním týmem jako Aprilia Racing Team Gresini.

Mistři světa s motocykly Aprilia
Alessandro Gramigni (125 cm³: 1992)
2x Kazuto Sakata (125 cm³: 1994 a 1998)
3x Max Biaggi (250 cm³: 199, 1995 a 1996)
2x Valenino Rossi (125 cm³: 1997, 250 cm3: 1999)
Loris Capirossi (250 cm³: 1998)
Roberto Locatelli (125 cm³: 2000)
Arnaud Vincent (125 cm³: 2002)
Marco Melandri (250 cm³: 2002)
Manuel Poggiali (250 cm³: 2003)
Alvaro Bautista (125 cm³: 2006)
Gábor Talmácsi (125 cm³: 2007)
2x Jorge Lorenzo (250 cm³: 2006 a 2007)
Julián Simón (125 cm³: 2009)
Nicolas Terol (125 cm³: 2011)

Bimota

Tato relativně mladá firma byla založena v Rimini v roce 1973 a její název je tvořen z prvních dvou písmen příjmení tří zakladatelů: Valentino BIanchi, Giuseppe MOrri a Massimo TAmburini. Základní konstrukční filozofií Bimoty byla stavba vysoce kvalitních motocyklů s použitím stávajících motorů především japonské provenience. Pokud například v typovém označení motocyklu Bimota najdete písmeno „Y“, bude se jednat o stroj s použitím motoru Yamaha. Písmeno „H“ zase označuje motor Honda a tak podobně.

Největším úspěchem Bimoty v MS Grand Prix byl zisk mistrovského titulu ve třídě do 350 cm³ v roce 1980. Motocykl sedlal Jihoafričan Jon Ekerold a jeho vítězství je považováno de facto za poslední titul, jenž získal jezdec se statusem soukromníka. Bimota mu sice za určitých podmínek poskytla motocykl a potřebné díly, ale rozhodně se nejednalo o podporu na úrovni továrního týmu. O titulu se rozhodlo až ve zcela posledním závodě sezóny na Nürburgringu, kde v přímém souboji dokázal Ekerold zvítězit a porazit domácího Antona Manga. Bimotu měli toho roku k dispozici třeba také Reggiani či Matteoni, později např. Reiner, nebo naopak ještě před Ekeroldem v r. 1979 Michel Rougerie - to jen abychom zmínili pár dalších známých jmen sedlajících motocykl této značky.

Mistři světa s motocykly Bimota
Jon Ekerold (350 cm³: 1980)

Iprem

Pod tímto označením nenajdeme žádnou tradiční motocyklovou fabriku, ale speciálně zkonstruovaný motocykl, nesoucí vlastně název hlavního sponzora tohoto projektu. Eugenio Lazzarini se s tímto motocyklem zúčastnil v roce 1980 MS Grand Prix ve třídě do 50 cm³ a hned sním dokonce dokázal obhájit svůj „kolibří“ titul z předešlého roku. Tehdy to bylo ještě s Kreidlerem, což byl nejrozšířenější motocykl nejnižší objemové kubatury té doby. Účast Ipremu v MS neměla dlouhého trvání a omezila se vlastně právě jen na tuto jedinou, ovšem mistrovskou, sezónu.

Mistři světa s motocykly Iprem
Eugenio Lazzarini (50 cm³: 1980)

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)