Italské mistrovské značky 1: Gilera - Moto Guzzi - F.B Mondial - Benelli

Gilera

V prvním roce MS 1949 zůstal Nello Pagani s pětistovkovou Gilerou jen o jeden jediný bodík na 2. místě za mistrem světa Grahamem. Třetí byl v celkovém pořadí Artesiani s další Gilerou. Hned ale další sezónu přinesl Umberto Masetti pro Gileru první světový titul. Ročník 1951 ovšem patřil pro změnu Geoffu Dukovi s Nortonem, který vyhrál třídu 350 i 500 cm³. V dalším roce ještě svůj titul třistapadesátek obhájil, ale na trůn pětistovek opět usedl Masetti. V té době už Norton pomalu ztrácel krok s konkurencí italských firem, čehož si byl Duke dobře vědom a pro následující roky podepsal „vlastizrádnou“ smlouvu s italskou Gilerou – a dobře udělal! V letech 1953-55 totiž vyhrál v sedle Gilery 3x po sobě titul mistra světa v nejprestižnější kategorii do 500 cm³ a po dva roky (1953 a 1955) skončil za ním jeho týmový kolega Reg Armstrong. Duke dokázal za tyto tři mistrovské roky vyhrát 13 Grand Prix z celkového počtu 24 vypsaných závodů, a pokud závod dokončil, tak většinou vítězně. Na svém kontě z té doby má totiž jen tři dokončené závody bez vítězství: 2x druhý a 1x třetí, tedy vždy pódium.S roční pauzou dokázal po něm pro Gileru získat královský titul ještě Ital Libero Liberati, za nímž skončil Bob McIntyre. Jméno tohoto Skota už navždy zůstane spjato s Gilerou především v souvislosti se závodem Senior na Tourist Trophy 1957. Jednak zde McIntyre poprvé zajel jedno kolo průměrem nad 100 mil v hodině, a jednak je tento závod nejdelším závodem v celé historii MS Grand Prix: 8 kol = 485,8 km; čas vítěze: 3 hod 2 min 57 sec. I to jsou historické milníky spojené se značkou Gilera.
V září 1957 ovšem Gilera oznámila, že se nadále již nebude účastnit motocyklového MS a krátce nato přišly se stejným prohlášením další dva italské týmy, Moto Guzzi a Mondial. Byl to doslova šok! Vždyť všechny tyto značky byly v té době právě na vrcholu a sbíraly jeden titul za druhým a například v královské kubatuře do 500 cm³ vybojovali Umberto Masetti, Geoff Duke a Libero Liberati v rozmezí let 1950-1957 celkem šest mistrovských titulů v sedle motocyklů Gilera. To vše bylo ale najednou pryč.

Masetti získal první titul, Duke je výrazně rozmnožil

Krátkou epizodou byl ještě návrat motocyklů této značky na scénu Grand Prix v roce 1963. Bývalý šestinásobný světový šampión Geoff Duke totiž nasadil do pětistovek svůj vlastní tým Scuderia Duke s upravenými motocykly Gilera z roku 1957! Dnes něco nepředstavitelného. S těmito doslova veterány startovali Derek Minter, John Hartle a Phil Read. Hartle s Readem na Dutch TT v Assenu dokonce obsadili první dvě místa, i když je nutno brát v úvahu odpadnutí Mika Hailwooda, který jinak všechny ostatní závody pětistovek vyhrál. Tento projekt byl možná zajímavý, ale rozhodně nebyl perspektivní a nadále nepokračoval.
Dlouhá léta se tak Gilera v MS neangažovala. Až v roce 1992 se opět toto slavné jméno objevilo ve startovních listinách Grand Prix. Po dva roky jsme mohli sledovat její návrat, tentokráte ve třídě dvěstěpadesátek. Ovšem ani Ruggia s Lavadem či o rok později Casoli s Gramignim se výrazněji neprosadili. S novým tisíciletím ale zaznamenala tato značka přeci jen vítězný návrat. Bylo to v kategorii 125 cm³, kde se stal mistrem světa Manuel Poggiali. O rok později byl ještě těsně druhý za překvapivým šampiónem Arnaudem Vincentem z Francie (Aprilia), ale další léta byla opět slabší a na Gileru zbyla umístění v podstatě někde až ve druhé desítce. Svou účast v této třídě pak Gilera ukončila v sezóně 2006. To už se ale výrazně angažovala ve dvěstěpadesátkách, kde za řidítky seděl vytáhlý mladík s velice razantním jezdeckým stylem a táááááákovouhle hřívou na hlavě – Marco Simoncelli. Až na vrchol to s Gilerou dotáhl v roce 2008, kdy se stal mistrem světa. Tato spolupráce trvala do roku 2009, když následně byly dvěstěpadesátky transformovány do kategorie Moto2 s jednotnými motory Honda. Tím také končí dosavadní účinkování značky Gilera v MS Grand Prix. Slavná firma, kterou založil pod svým jménem Giuseppe Gilera v Ancore roku 1909, již samostatně neexistuje a její obchodní název je dlouhá léta součástí koncernu Piaggio.

Nezapomenutelný Marco Simoncelli získal pro Gileru poslední titul mistra světa

Mistři světa s motocykly Gilera:
2x Umberto Masetti (500 cm³: 1950 a 1952)
3x Geoff Duke (500 cm³: 1953, 1954 a 1955)
Libero Liberati (500 cm³: 1957)
Manuel Poggiali (125 cm³: 2001)
Marco Simoncelli (250 cm³: 2008)

Moto Guzzi

Nejúspěšnější závodní období motocyklů Moto Guzzi spadá do první dekády mistrovství světa. Hned ve zcela prvním ročníku 1949 vyhrál Bruno Ruffo dvěstěpadesátky a Moto Guzzi byla také nejpočetněji zastoupenou značkou v celém jezdeckém poli. V roce 1951 Ruffo vítězství dokázal zopakovat a triumf Moto Guzzi potvrdil ještě svým druhým místem Tommy Wood. Vlastně s výjimkou Ambrosiniho na třetím a Wheelera na sedmém místě to byla v první desítce celkové klasifikace samá Moto Guzzi. Ještě zajímavost k Ruffovi: kromě dvou zmíněných titulů s Moto Guzzi získal v roce 1950 také titul se stopětadvacítkou Mondial (viz. další kapitola) a stal se tak prvním vícenásobným mistrem světa.

Bruno Ruffo vyhrál hned první ročník existence MS

Moto Guzzi dominovala ve třídě 250 cm³ i v další sezóně a opět to znamenalo pro tuto značku vítězný double – tentokráte v pořadí 1. Enrico Lorenzetti, 2. Fergus Anderson. Za první čtyři ročníky MS měla Moto Guzzi ve dvěstěpadesátkách na svém kontě tři mistrovské tituly a naprostou většinu vyhraných Grand Prix. Oproti dnešku se tehdy sice mistrovský seriál neskládal z takového počtu závodů a za první čtyři sezóny jich bylo pro dvěapůle vypsáno jen devatenáct, z toho ale Moto Guzzi dokázala celkem13x vyhrát. Ročník 1953 ovládla ve dvěstěpadesátkách (i stopětadvacítkách) německá značka NSU, ale u Moto Guzzi nemuseli smutnit. Nově se totiž zaměřili hlavně na vyšší třídy 350 a 500 cm3. Zejména třistapadesátky zcela ovládli na několik let dopředu. Stejně jako ve dvěstěpadesátkách 1952, znamenala následující sezóna rovněž vítězný double ve třiapůlích, jen tentokráte v opačném pořadí – 1. Anderson, 2. Lorenzetti. Fergus Anderson dokázal v dalším roce svůj titul obhájit a je jistě zajímavé, že tento Angličan startoval v poválečných letech také u nás, ať již to bylo např. na Velké ceně Prahy, na Okruhu prezidenta Beneše v Táboře, na Svatokopeckém okruhu u Olomouce nebo také v Plzni-Lochotíně. Po svém druhém titulu ale svou závodní kariéru ukončil a stal se manažerem závodního týmu Moto Guzzi. Na jeho místo byl angažován Bill Lomas, který mistrovskou šňůru protáhl o další dva roky. V obou případech za ním skončil Dickie Dale, známá postava také z naší Grand Prix v Brně (vítěz 500 cm³ 1958). Na něj ještě v další sezóně dokázal dalším mistrovským titulem navázat Australan Keith Campbell, rovněž brněnský vítěz pětistovek 1955.

Lorenzetti na dvěstěpadesátce, Lomas na třistapadesátce a třistapadesátka, která v půlce 50. let ovládala světové okruhy

Samostatnou kapitolou je účast Moto Guzzi v nejprestižnější kategorii do 500 cm³. Přestože zde žádných mimořádných úspěchů nedosáhla, i když tři vyhrané Grand Prix se rozhodně počítají, nelze její účast opomenout. Nasazovala v ní totiž v letech 1955-1957 svou pětistovku V8 s naprosto unikátním vidlicovým osmiválcovým motorem. Byl to nejúžasnější motocykl mezi všemi tehdejšími stroji. Ale už ze své podstaty byl nejsložitější a tedy nejproblémovější. To jde spolu zákonitě ruku v ruce. Nikdy se jeho vývoj nepodařilo dotáhnout do úplného konce a plně využít potenciálu této pozoruhodné konstrukce. Motor často nedokázal trvale pracovat na plný počet válců a například Lomas k tomu jednou poznamenal: „Za jízdy se dalo někdy jen těžko určit, na kolik válců motor pracuje, ale když naskočil na všech osm, tak jsem to sakra poznal.“ Vleklé technické a finanční problémy s nasazováním tohoto stroje vyvolávaly různé rozpory uvnitř Moto Guzzi a ve finále to mělo za důsledek odchod Ferguse Andersona z manažerského postu. Chtěl se raději vrátit opět mezi jezdce, ale bylo to bohužel osudové rozhodnutí. V jednom předsezónním závodě roku 1956 zahynul...
Stejně jako Gilera vyhlásila po sezóně 1957 Moto Guzzi konec svého působení v motocyklovém sportu. Na rozdíl od Gilery se do této oblasti na vrcholové úrovni již nikdy nevrátila. Dodnes je ale firma plně funkční a zaměřuje se především na velkoobjemové cestovní motocykly.

Jedinečná osmiválcová Guzzi velkých úspěchů nedosáhla, ale pamatuje si ji každý

Mistři světa s motocykly Moto Guzzi:
2x Bruno Ruffo (250 cm³: 1949 a 1951)
Enrico Lorenzetti (250 cm³: 1952)
2x Fergus Anderson (350 cm³: 1953 a 1954)
2x Bill Lomas (350 cm³: 1955 a 1956)
Keith Campbell (350 cm³: 1957)

F.B Mondial

V porovnání s Gilerou či Moto Guzzi byla produkce firma F.B Mondial vždy poměrně malá, a tak jí světovou proslulost zajistily především úspěchy na závodní scéně. Společnost založili v roce 1936 v Croce di Casalecchio bratři Boselliové a z toho vychází i část firemního označení FB: Fratelli Boselli = Bratři Boselliové. Zpočátku se zabývali výrobou malých nákladních tříkolek. Za 2. světové války byl jejich výrobní závod zničen a se zachráněnými výrobními stroji se roku 1944 firma přesunula do Milána. Tam si od roku 1948 začali bratři plnit svůj sen, tedy stavět motocykly. Prvním byla sportovní stopětadvacítka, s níž se Mondial v roce 1949 zúčastnil nově vzniklého mistrovství světa. Třída 125 cm³ měla tehdy vypsané jen tři mistrovské závody, ve kterých bodovali výhradně italští jezdci na italských strojích. Vedle převažujícího Mondialu zde byly zastoupeny ještě značky Morini a MV Agusta. Prvním mistrem světa se stal Nello Pagani s Mondialem, který vyhrál dva závody. Třetí vítězství přidal Gianni Leoni rovněž s Mondialem. Obdobné to bylo v další ještě úspěšnější sezóně. Jezdci na Mondialech obsadili všechna tři první místa v MS a opět vyhráli všechny tři závody. Mistrem světa se stal tentokráte Bruno Ruffo před Leonnim a Ubbialim. Rovněž ročník 1951 přinesl absolutní triumf Mondialu. Ubbiali, Leoni a McCandless obsadili první tři příčky celkové klasifikace a rovněž vítězství v každém závodě připadlo Mondialu. Za první tři roky tedy získala firma Mondial všechny tři tituly a vyhrála rovněž všechny závody. Až v roce 1952 dokázal Cecil Sandford s MV Agustou prorazit nadvládu Mondialu. Ubbiali obsadil sice hned druhé místo, ale v dalších létech jako by Mondial vyklidil své někdejší pozice. Přesto byl ještě dvakrát Provini a jednou Lattanzi vždy na čtvrtém místě celkového pořadí světového šampionátu.

Prvním mistrem světa stopětadvacítek se stal Nello Pagani

Návratem na vrchol, a to hned dvojnásobným, byla pro Mondial sezóna 1957. Ve stopětadvacítkách dokázal Provini předčit dvojnásobného obhájce titulu Ubbialiho s MV Agustou i jeho týmového kolegu Taveriho a vrátil titul opět Mondialu. Ještě většího triumfu dosáhla ovšem tato milánská firma poněkud nečekaně ve vyšší kategorii do 250 cm³. Zde totiž dokázali její jezdci obsadit dokonce první tři místa. Mistrem světa se stal Cecil Sandford před Provinim, které ještě na třetím místě doplnil Sammy Miller. Zdálo se, že se Mondial nadechl k mohutné ofenzívě a bude nutné s ním opět počítat na místa nejvyšší. Leč jak to mnohdy bývá, tak vše bylo nakonec jinak. Vedle Gilery a Moto Guzzi vyhlásil totiž taktéž Mondial, že odstupuje z motocyklového sportu. Po dvou mistrovských titulech se to zdálo být nepochopitelné, ale ekonomická situace neumožnila firmě nadále provozovat finančně velice náročnou závodní činnost. Pro zachování chodu firmy musela závodní okruhy opustit a již se na ně bohužel nikdy nevrátila. Ještě ale přeci jednu stopu v motocyklovém sportu zanechala. Své dva závodní stroje totiž zapůjčili k prostudování Soichiro Hondovi, který se se svými motocykly chystal vstoupit na scénu Grand Prix. Možná tak pozdější obrovské úspěchy Hondy vycházejí v prazákladu alespoň částečně z určitých základních prvků konstrukce Mondialu.

Provini na Mondialu, mistr (125GP) i vicemistr (250GP) světa 1957, vpravo čtvrtlitr s nezbytnou aerodynamickou kapotáží

V dalších letech se Mondial se svou produkcí nedokázal vyrovnat konkurenci větších firem a postupně několikrát měnil majitele. Pod různými vlastníky byla výroba motocyklů několikrát zastavena a znovu obnovena a i dnes najdeme na trhu velice pěkné motocykly Mondial, přičemž rodina Boselliů má pořád ve značce svůj podíl. Patří jí polovina, druhou vlastní pan Cesare Galli prostřednictvím své společnosti Pelpi.

Mistři světa s motocykly Mondial:
Nello Pagani (125 cm³: 1949)
Bruno Ruffo (125 cm³: 1950)
Carlo Ubbiali (125 cm³: 1951)
Cecil Sandford (250 cm³: 1957)
Tarquinio Provini (125 cm³: 1957)

Benelli

Italská firma byla založena v roce 1911 v italském Pesaru a zprvu se zabývala jen výrobou náhradních dílů a opravami motocyklů. Výrobu vlastních motocyklů zahájila v roce 1921 a za dva roky pak spatřil světlo světa první závoďák. V úvodním ročníku MS 1949 obsadil Dario Ambrosini na Benelli druhé místo ve třídě dvěstěpadesátek a rok nato už v této kubatuře slavil titul mistra světa. Úspěšně vykročil také k jeho obhajobě, když počátkem sezóny 1951 vyhrál GP Švýcarska a na TT obsadil druhé místo. Bohužel v tréninku na další závod ve francouzském Pau smrtelně havaroval. V reakci na tuto tragickou událost odvolala továrna Benelli nejen účast v tomto závodě, ale následně se zcela stáhla z vrcholového motocyklového sportu.

Dario Ambrosini dal značce první mistrovský titul, o rok později se bohužel zabil

Opětovný návrat této populární italské značky na scénu Grand Prix jsme mohli zaznamenat až o mnoho let později. Počátkem 60. let sedlal jejich motocykl nejdříve Silvio Grassetti a v roce 1964 přinesl Tarquinio Provini pro Benelli po dlouhých letech opět vítězství v Grand Prix. Dalším známým a velice populárním jezdcem Benelli byl obrýlený Renzo Pasolini. Svého času byl, zejména na domácí scéně, velkým rivalem Giacoma Agostiniho a dokázal před ním zvítězit třeba v italském šampionátu. Na světové scéně ale vládl Ago. Pasolini za ním skončil nejlépe na druhém místě ve třiapůlích v roce 1968 a na třetím o dva roky později. Ročník 1969 znamenal pro Benelli opět titul mistra světa ve třídě 250 cm³, který získal Australan Kel Carruthers. Přitom měl motocykl této značky k dispozici až od čtvrtého závodu MS na Tourist Trophy. Dokázal ale tento slavný závod hned napoprvé vyhrát. O titulu se muselo nakonec rozhodovat až v posledním závodě celé sezóny ve Španělsku. Před ním vedl Herrero s 83 body, za ním měli Andersson a Carruthers shodně o jediný bod méně. Závod, a tím také titul, ovšem vyhrál Carruthers. Technicky vzato to byl vlastně vůbec poslední titul se čtyřdobou dvěstěpadesátkou. Obhajoba se totiž nekonala. Od roku 1970 byly novým reglementem FIM povoleny pro dvěstěpadesátky jen dvouválcové motory a Benelli tak de facto zůstala jen kategorie 350 cm³.

Kel Carruthers vyhrál poslední titul mistra světa se čtyřdobou 250

V letech 1967-1969 se bez větších úspěchů objevovala též v pětistovkách. Přesto byl jeden z těchto závodů nadmíru zajímavý. Závod na Monze 1968 měl mít totiž jednu velkou senzaci. Mike Hailwood, který vlastně v MS skončil v předchozí sezóně po odchodu Hondy ze scény Grand Prix, dostal nabídku startu na MV Agustě. Mělo to ovšem podmínku, že nesmí porazit Agostiniho. To Mike odmítl a požadoval rovný souboj, což nechtěla na domácí půdě zase riskovat MV Agusta, a nakonec tak ze všeho sešlo. Vzápětí se ale zrodila jiná senzace. Bleskově byl totiž dojednán Hailwoodův start na konkurenční Benelli. V samotném závodě ale Hailwood z druhé pozice na mokru záhy havaroval. Zvítězil tak Agostini před Pasolinim. Závodní historie Benelli v MS Grand Prix skončila rokem 1971. I když se později ještě zkoušela prosadit v závodech superbiků, na své úspěchy již nedokázala navázat.

Mistři světa s motocykly Benelli:
Dario Ambrosini (250 cm³: 1950)
Kel Carruthers (250 cm³: 1969)

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)
Jan Rameš - (Odebírat články autora)