Italské mistrovské značky 2: MV Agusta - Morbidelli/MBA – Minarelli - Garelli

MV Agusta

MV Agusta se účastnila MS hned od prvního ročníku 1949. V silné konkurenci především italských a britských značek bylo ale obtížné se prosadit, a tak svůj první titul získala „až“ v roce 1952 ve třídě do 125 cm³ s anglickým jezdce Cecilem Sandfordem. Majitel firmy hrabě Domenico Agusta ale usiloval především o titul v nejprestižnější kategorii pětistovek. To však byla cesta ještě mnohem trnitější. Na TT 1953 zahynul Les Graham a o dva roky později se musela MV Agusta vypořádat s tragickou smrtí jejich další naděje Raye Amma. Ten dokonce zahynul při svém vůbec prvním startu s tímto motocyklem na jednom z předsezónních závodů. MV Agusta toho roku alespoň dominovala stopětadvacítkám, když Ubbiali, Taveri a Venturi obsadili první tři místa. Titulu mistra světa v královské kubatuře 500 cm³ se hrabě Agusta konečně dočkal v sezóně 1956 . Na radu svých „špionů“ na Britských ostrovech angažoval mladého Johna Surteese a ukázalo se, že mu tato sázka na britskou kartu vyšla dokonale. Hned první rok spojení MV Agusty se Surteesem znamenalo vytoužené celkové vítězství a jak se ukázalo v dalších letech, nezůstalo jen při jednom. Toto angažmá bylo výhodné pro obě strany a společně z něho dokázaly vytěžit velké úspěchy. Surtees se ukázal nejen jako vynikající jezdec, ale též jako výborný technik (vzpomeňte na jeho vlastní motocykl Surtees Special 7R), který dokáže přesně stanovit, co jeho motocykl potřebuje. Stávající čtyřválcový motor byl „vytuněn“ na vyšší výkon a jeho maximálka se pohybovala někde kolem 250 km/h. S určitými menšími úpravami byl vlastně používán dalších deset let. Byl to dosud nejúspěšnější rok této italské stáje, neboť vedle Surteese získal Carlo Ubbiali ještě další dva tituly, a to ve třídě 125 a 250 cm³.

První tituly v pětistovkách přinesl MV Agustě John Surtees

V následujících letech nastalo období největších úspěchů a slávy MV Agusty. Po sezóně 1957 odstoupily z mistrovství světa značky Moto-Guzzi, Gilera i Mondial a MV Agusta oslabenou konkurenci doslova válcovala na všech frontách. V sezónách 1958-1960 její jezdci získali každoročně tituly světových šampiónů ve všech kubaturách od stopětadvacítek až po půllitry. Největšími hvězdami byli John Surtees a Carlo Ubbiali. V podstatě neporazitelný Surtees zaznamenal hned třikrát po sobě vždy vítězný double 350 a 500 cm³ a nejspíše by jeho nadvláda trvala i nadále, ale po sezóně 1960 „Big John“ motocyklů zanechal a přestoupil do Formule 1. Zde se v roce 1964 stal mistrem světa a je tak dosud jediným, kdo má mistrovský titul z vrcholných závodů motocyklů i automobilů. Vedle Surteese vládl v sedle MV Agusty v nižších kubaturách Carlo Ubbiali. V průběhu let 1955-60 se stal 5x mistrem světa 125 cm³ a k tomu ještě 3x ve dvěstěpadesátkách (+1x Mondial). Na konci roku 1960 se ale poměrně nečekaně rozhodl svou kariéru ukončit. Následně se MV Agusta zaměřila v podstatě jen na pětistovky a třistapadesátky. V Surteesových stopách se vydal Gary Hocking, jenž dokázal v roce 1961 vyhrát obě tyto kubatury, ale na základě určitých neshod s vedením firmy v průběhu další sezóny ze stáje odešel. Vrátil se zpět do rodné Rhodesie, kde ale bohužel ještě téhož roku zahynul při automobilových závodech. To už ale MV Agusta měla Mika Hailwooda, který v dalších sezónách rok co rok rozšiřoval svou i týmovou sbírku titulů třídy 500 cm³. Ve třiapůlích ale MV Agusta nestačila na japonskou konkurenci a tituly sbíral Jim Redman s Hondou.

Mike Hailwood bývá označován za nejlepšího jezdce všech dob, na MV Agustách sbíral tituly jak na běžícím pásu

V roce 1965 se v týmu vedle Hailwooda objevil Giacomo Agostini. Když se na to podíváme s odstupem mnoha let, tak asi nenajdeme nikde takhle silnou jezdeckou dvojici bok po boku v jedné závodní stáji. Agostini je dodnes statisticky nejúspěšnějším jezdcem celé historie MS, Hailwood zase bývá nejčastěji označován za nejlepšího jezdce všech dob. V té době také měl zkušenější Hailwood nad Agostinim převahu a získal další titul v nejprestižnější třídě pětistovek Po sezóně 1965 ale odešel k Hondě, neboť již nepociťoval takovou podporu ze strany vedení MV Agusty, které se rozhodlo svou budoucnost spojit především s Agostinim. Giacomo tedy převzal úlohu týmové jedničky s úkolem pokračovat ve vítězném tažení této veleslavné značky. Za poslední roky získali totiž jezdci MV Agusty v nepřetržitém sledu 8x titul mistra světa v pětistovkách! Ago se tohoto úkolu zhostil naprosto bezezbytku. Dva roky patřily jeho duely Hailwoodem na Hondě k nezapomenutelným jezdeckým zážitkům a nepochybně patří do klenotnice motocyklové závodnické historie. Zatímco Hailwoodovi patřil po dva roky titul mistra světa do 350 cm³, Agostini získal své první tituly pětistovek. Když však po sezóně 1967 odstoupila Honda z MS a tím pádem skončil rovněž Hailwood, neměl Agostini se svou MV Agustou na závodních okruzích výraznějšího konkurenta ani v jedné z nejvyšších objemových kubatur. V období pěti let 1968-1972 získal zcela jednoznačně vždy mistrovský double v kubaturách 350 a 500 cm³.

Giacomo Agostini asi zůstane navěky neporaženým v počtu titulů, z nichž drtivou většinu získal na motocyklech z Varese

Rokem 1972 se ale přeci jen začínala rýsovat konkurence v Jarno Saarinenovi, který Agostinimu ve třídě 350 cm³ dokázal pořádně zatopit. V té době k MV Agustě přišel další vynikající jezdec, Phil Read, jehož příchod měl nakonec značný vliv na Agostiniho následnou kariéru. Zatímco Saarinenova kariéra bohužel záhy skončila tragicky, Read se začal na úkor Agostiniho stále více prosazovat a dokonce získal titul v královské kubatuře pětistovek! Vzájemné vztahy mezi nimi začaly být velice vyhrocené. Situace v týmu byla neudržitelná a po skončení roku přišlo něco nemyslitelného - po devíti letech obrovských úspěchů ve službách MV Agusty přestoupil „Ago Nazionale“ k japonské Yamaze! Read zůstal u Agusty a dokázal svůj titul obhájit, triumf italské značky ztvrdil ještě druhým místem jeho nový stájový kolega Gianfranco Bonera. Nakonec se ukázalo, že to byl úplně poslední titul pro MV Agustu. V dalším roce se totiž stal mistrem světa Agostini s Yamahou a Read obsadil druhé místo. Byl to vlastně poslední ročník působení továrního týmu MV Agusty v MS Grand Prix.

Posledním jezdcem, který získal pro značku hraběte Agusty titul, byl Phil Read v roce 1974

Další sezóna 1976 do určité míry znamenala návrat „ztraceného syna“. Yamaha sice Agostinimu vyplatila tučnou prémii za titul, ale do dalšího ročníku MS již své motocykly nenasadila. Giacomo se tak vrátil do sedla MV Agusty, ovšem již pouze ve svém soukromém týmu. I tak dokázal ještě vyhrát dvě GP ‑ ve třídě 350 cm3 na Dutch TT v Assenu a s pětistovkou pak v posledním závodě sezóny na Nürburgringu, což bylo vůbec poslední vítězství jak Agostiniho, tak MV Agusty. Tím se účinkování této nejslavnější italské motocyklové firmy v MS po mnoha letech uzavřelo. Dnešní působení MV Agusty v kategorii Moto2 již není pro milovníky této značky to pravé…

Mistři světa s motocykly MV Agusta
Cecil Sandford (125 cm³: 1952)
8x Carlo Ubbiali (125 cm³: 1955, 1956, 1958, 1959 a 1960; 250 cm³: 1956, 1959 a 1960)
Tarquinio Provini (250 cm³: 1958)
7x John Surtees (350 cm³: 1958, 1959 a 1960; 500 cm³: 1956, 1958, 1959 a 1960)
2x Gary Hocking (350 cm³: 1961; 500 cm³: 1961)
4x Mike Hailwood (500 cm³: 1962, 1963, 1964 a 1965)
13x Giacomo Agostini (350 cm³: 1968, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1973; 500 cm³: 1966, 1967, 1968, 1969, 1970, 1971 a 1972)
2x Phil Read (500 cm³: 1973 a 1974)

Morbidelli/MBA

Firma založená Giancarlem Morbidellim se původně zabývala výrobou motorových pil a jiných dřevozpracujících strojů. Ovšem jeho nadšení pro motocykly převažovalo a právě „dřevovýrobou“ pokrýval své náklady na motocyklový sport. Motocykly Morbidelli 50 cm³ se poprvé objevily v italském šampionátu v roce 1969 a dalším rokem vstoupila tato značka do MS poměrně úspěšně se stopětadvacítkou. Gilberto Parlotti dokázal vyhrát první Velkou cenu u nás v Brně, nicméně bylo to vítězství zcela zasloužené. Ať se trénovalo na mokru či na suchu, vždy měl před konkurencí zhruba deset vteřin k dobru. Rovněž závod se odehrával v jeho režii a stylem start-cíl nedal v podstatě nikomu jinému šanci. Brněnské vítězství vlastně odstartovalo pozdější velké úspěchy této značky.

Sbírka závodních speciálů v továrním muzeu Morbidelli v Pesaru

Od počátku sezóny 1972 byl již Parlotti aspirantem na mistrovský titul. Vyhrál hned dvě úvodní Velké ceny a v dalších dvou, které vyhrál Angel Nieto, obsadil 2. a 3. místo. Celkově tedy vedl průběžné pořadí MS právě před Nietem. Na řadě byla slavná, ale nebezpečná Tourist Trophy. Nieto z bezpečnostních důvodů účast na TT odmítl, čehož chtěl využít Parlotti k zisku dalších bodů a k posílení své vedoucí pozice v šampionátu. Rozhodl se tedy na TT startovat, bohužel v deštivém závodě doprovázeném mlhou a celkově špatnými podmínkami smrtelně havaroval. Od té doby byl tento legendární závod těmi nejlepšími jezdci bojkotován a o pár let později byl dokonce z MS vyřazen. Mistrem světa se stal nakonec Angel Nieto na Derbi. Značka Morbidelli se mistrovského titulu dočkala až o tři roky později (1975) a byl to hned vítězný double, když se mistrem světa stal Paolo Pileri před Pierem Paolem Bianchim. Ten získal titul v dalším roce, Pileri byl třetí. Nejúspěšnější sezónou byl rok 1977 s mistrovským titulem ve dvou objemových kubaturách, Bianchi obhájil svůj titul ve stopětadvacítkách a Morbidelli byla naprosto jednoznačně nejrozšířenějším motocyklem v celém jezdeckém poli.

Pileri před Bianchim, to bylo i skóre ve stopětadvacítkách 1975

Nově se také objevila v kubatuře 250 cm³. Předchozí tři ročníky ovládl Villa v týmu Harley-Davidson a samozřejmě patřil opět k favoritům. Jeho suverenita ale jako by se náhle vytratila a šanci tak dostali jiní, ať již to byl jeho týmový kolega Uncini, Katayama a nebo třeba Mario Lega na Morbidelli. Ten se nakonec stal opravdu mistrem světa a definitivní rozhodnutí padlo dokonce u nás v Brně. Samotný závod byl ovšem hlavně duelem mezi Villou a Uncinim. Jakmile se tito dva dostali do vedení, dalo se předpokládat, že tým pojede na Villovo vítězství, které by mu dávalo ještě šanci na obhajobu mistrovského titulu. Uncini ale nebral ohled na žádnou týmovou režii a nakonec dokázal Villu o pár desetinek vteřiny porazit. Lega jel s odstupem na třetím místě, které mu stačilo k titulu. Vyhrál sice jen GP Jugoslávie, ale pravidelná přední umístění s příslušným přísunem bodů ho vynesla na pozici mistra světa. V dalších sezónách už to ze strany Morbidelli tak úspěšné nebylo a na několik dalších let ovládla tuto třídu Kawasaki. Zmiňme zde ještě alespoň celkové 3. místo Graziana Rossiho v r. 1979 (v Brně 2. místo).

Morbidelli získala titul i ve 250GP zásluhou Maria Legy

Morbidelli v té době zkoušela i pětistovky, ovšem bez výraznějších výsledků. Velice úspěšná byla ale nadále ve stopětadvacítkách. Za spoluúčasti Benelli byla vybudována nová továrna, v níž Morbidelli produkovala motocykly pod označením MBA: Morbidelli-Benelli-Armi. Jezdecké pole stopětadvacítek se tak několik let hemžilo stroji Morbidelli i MBA, jednalo se však v podstatě o stejnou produkci. Pro MBA získali mistrovské tituly Eugenio Lazzarini v roce 1978 a Pier Paolo Bianchi v roce 1980. Ještě několik let motocykly MBA ve stopětadvacítkách převažovaly, ale nikdo z jezdců již na další mistrovský titul nedosáhl.

Mistři světa s motocykly Morbidelli/MBA
Paolo Pileri (125 cm³: 1975)
3x Pier Paolo Bianchi (125 cm³: 1976, 1977 a 1980/MBA)
Mario Lega (250 cm³: 1977)
Eugenio Lazzarini (125 cm³: 1978/MBA)

Minarelli

Tato malá italská firma omezila svou účast v MS Grand Prix jen na pětileté období 1978-1982. Nebylo to ovšem žádné paběrkování a její jezdci dosáhli mnohých vítězství a pravidelně obsazovali přední místa v celkové klasifikaci světového šampionátu, včetně dvou mistrovských titulů. Firmu založil v roce 1951 Vittorio Minarelli a je známá především produkcí motorů. Původní název byl sice F.B.M. = Fabrica Bolognese Motori, ale na scéně Grand Prix se již firma prezentovala pod změněným a dodnes používaným názvem Motori Minarelli. Pro vstup do Grand Prix v roce 1978 angažovala obhájce titulu stopětadvacítek z předchozích dvou let Piera Paola Bianchiho, k němuž v průběhu sezóny přibyl tehdy již osminásobný mistr světa Angel Nieto. V pořadí 2. Nieto a 3. Bianchi skončili oba za Eugeniem Lazzarinim na MBA. Už další sezónu ale přinesl Nieto pro Minarelli první titul a v roce 1981 přidal tento Španěl ještě jeden. Nakonec jich za svou bohatou kariéru získal celkem 13, nebo jak z pověrčivosti raději vždy uváděl 12+1.

Nieto získal dva ze svých třinácti titulů na motocyklech Minarelli

Sezóna 1981 byla vlastně vrcholem značky Minarelli, když se na druhém místě za Nietem umísti jeho týmový kolega Loris Reggiani. Všechny tyto uvedené výsledky se vztahují ke třídě 125 cm³, v níž v letech 1978-81 dokázala vždy vyhrát šampionát konstruktérů. V sezóně 1982 ale Minareli své pozice vyklidila, pouze Ascareggi obsadil ještě alespoň 5. místo v padesátkách.

Mistři světa s motocykly Minarelli
2x Angel Nieto (125 cm³: 1979 a 1981)

Garelli

Hned po absolvování strojírenského vzdělání nastoupil mladý Adalberto Garelli do automobilky Fiat, kde se věnoval vývoji a zdokonalování dvoudobých motorů. Po určité době ale odešel, neboť u Fiatu nesdíleli jeho nadšení pro dvoutakty a rozhodně tato koncepce motoru nebyla jejich prioritou. Začal tedy pracovat na motorech vlastní konstrukce a v roce 1919 oficiálně založil i svou vlastní firmu. Po druhé světové válce se firma Garelli zaměřila na výrobu mopedů a maloobjemových motocyklů. Nové jméno Garelli jsme mohli prvně výrazněji zaznamenat až v Grand Prix v roce 1982, kdy hned při svém debutu na světové scéně si zásluhou Angela Nieta připsala první mistrovský titul stopětadvacítek. Tento triumf ještě ztvrdil svým druhým místem Eugenio Lazzarini. Nieto dokázal poté titul v dalších dvou letech obhájit a Lazzarini skončil ještě jednou na třetím místě a jednou byl opět druhý. Lazzarini po dva roky vcelku úspěšně hájil barvy Garelli také v nejnižší kategorii „kolibříků“ do 50 cm³. V letech 1982 a 1983 skončil vždy jako druhý za vítězných Stefanem Dörflingerem na Kraidleru.

Nieto a Lazzarini v roce 1982 opanovali třídu stopětadvacítek

I přes velké úspěchy došlo v týmu před sezónou 1985 ke kompletní obměně jezdeckého obsazení a dalo by se říci, že zkušené matadory nahradila mladá krev. Možná to bylo zapotřebí. Přišel Ezio Gianola a především Fausto Gresini. Ano, je to právě ten Gresini, který už léta úspěšně řídí svůj vlastní závodní tým. Jako jezdec byl rovněž velice úspěšný. Hned první rok u Garelli totiž vybojoval svůj první mistrovský titul. V dalším roce ho sice na postu světového šampióna vystřídal jeho nový kolega Luca Cadalora, ale ten vzápětí zamířil do vyšší třídy dvěstěpadesátek, zatímco Gresini zůstal věrný svému dosavadnímu týmu a v roce 1987 získal další mistrovský titul, a to opravdu ve velkém stylu. Fausto doslova deklasoval veškerou konkurenci naprosto jednoznačným způsobem a vyhrál celkem 10 z jedenácti závodů, když paradoxně nedokončil právě ten poslední. To už měl ale svůj druhý titul mistra světa dávno v kapse. V celé historii třídy 125GP (1949-2009) dosáhl většího počtu vítězství v jedné sezóně pouze Valentino Rossi, jenž ve své první mistrovské  sezóně 1997 vyhrál celkem 11 závodů. Rok 1987 byl také premiérou pro Grand Prix Československa na tehdy nově vybudovaném brněnském okruhu a Gresini se tak stal vůbec prvním vítězem stopětadvacítek na naší obnovené Velké ceně. V tomto závodě se, stejně jako v celkové klasifikaci, za Gresinim umístil druhý jezdec Garelli Bruno Casanova.

Fausto Gresini ve své triumfální sezóně 1987

Další rok byl ovšem pro tým Garelli naprostým propadákem. Od roku 1988 totiž bylo možno ve 125 cm³ startovat jen s jednoválcovými motory oproti dosavadním dvouválcům a s touto změnou pravidel se Garelli nedokázala vypořádat. V závěrečné klasifikaci MS obsadil Reyes 14. a Gresini dokonce až 21. místo. Ani další sezóna nebyla o nic lepší a značka Garelli tím vlastně své účinkování v MS Grand Prix ukončila.

Mistři světa s motocykly Garelli
3x Angel Nieto (125 cm3: 1982, 1983 a 1984)
2x Fausto Gresini (125 cm³: 1985 a 1987)
Luca Cadalora (125 cm³: 1986)

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)