70 let MS silničních motocyklů: 2. díl 1974-1996

1974
Stalo se něco nepředstavitelného – po mnoha letech a mnoha úspěších odešel Giacomo Agostini od MV Agusty k Yamaze. Hned dokázal obhájit svůj titul ve třistapadesátkách a jen ho mrzelo, že se tak nestalo v pětistovkách, kde naopak titul obhájil Phil Read a získal tak zcela poslední mistrovský titul pro legendární značku MV Agusta. První ze svých titulů získal Walter Villa na motocyklu značky Harley-Davidson. Ovšem amerického na jeho motorce možná bylo jen logo této slavné americké značky výrobce motocyklů. Jednalo se totiž de facto o italskou Aermacchi – továrna stále fungovala v Itálii a rovněž celý závodní tým byl italský. Jen to všechno bylo placeno americkými dolary. Odchodem sidecarové posádky Enders/Engelhard skončila také dlouhá éra BMW.

1975
Na druhý pokus už se Agostimu s Yamahou podařilo získat titul v pětistovkách. Byl to jeho 15. a poslední mistrovský titul. Naopak pro Yamahu to byl v pětistovkách její titul premiérový. Konečné rozhodnutí padlo až v posledním závodě na naší Velké ceně v Brně, kde Agostinimu stačilo po taktické jízdě dojet druhý za Philem Readem. Následně ale už MV Agusta zrušila svůj závodní tým a poněkud překvapivě odstoupil z MS též tovární tým Yamahy. Ziskem titulu „měli splněno“ a zřejmě nadále nechtěli provozovat takovouto drahou záležitost. Na scénu Grand Prix vtrhl jako nová superstar venezuelský mladík Johnny Cecotto a hned získal titul ve třídě 350 cm³, kde dokázal porazit obhájce titulu Agostiniho.

Giacomo Agostini získal pro Yamahu první titul v pětistovkách

1976
Suzuki sice zrušila vlastní tovární tým, ale současně navýšila produkci svých závodních pětistovek, které poskytovala různým zájemcům. Takovou jejich „vlajkovou lodí“ byl Team GB Suzuki a Barry Sheene si v něm s převahou zajistil mistrovský titul pětistovek. Agostini sice dostal vloni od Yamaha tučnou prémii, ale závodní živobytí si musel hledat jinde. Ve svém soukromém týmu (za podpory jeho osobního sponzora Marlboro) jezdil opět na motocyklech MV Agusta! Dokázal ještě vyhrát dvě Grand Prix. Třistapadesátky v Assenu a pětistovky na Nürburgringu, což bylo zcela poslední vítězství jak Agostiniho, tak MV Agusty. Dvě nižší kategorie ovládl svým doublem jeho krajan Walter Villa.

1977
V pětistovkách se opakoval Sheenův triumf z předešlé sezóny a opakovala se též ta skutečnost, že s titulem v kapse se již neúčastnil některých posledních závodů. Bohužel stejně jako v předešlém roce tak nepřijel k nám do Brna. V roli největší hvězdy ho ale plně nahradil Johnny Cecotto s Yamahou, která se opět vrátila do MS. Cecotto v Brně jasně vyhrál a přitom stanovil navěky platné rekordy našeho přírodního okruhu. Od dalších let se v Brně již pětistovky nejezdily. Japonské motocyklové firmy měly na svém kontě již řadu mistrovských titulů, ale poprvé dosáhl na světový primát také japonský závodník. Takazumi Katayama se svým prvenstvím ve třídě 350 cm³ stal jako vůbec první Japonec mistrem světa.

Barry Sheene zůstane navěky spjat se Suzuki v těchto barvách

1978
Z Ameriky přijel dobývat svět Kenny Roberts, který sebevědomě vyhlásil, že se stane mistrem světa hned ve třech třídách – 250, 500 a 750 cm³. Nakonec z toho ale byl „pouze“ titul v půllitrech. V sedmsetpadesátkách skončil druhý a dvěapůle nechal v průběhu sezóny plavat. Zpočátku byl ale i zde zcela konkurenceschopný a nutno uznat, že ve svých prohlášeních o třech titulech ani moc nepřeháněl. Titul ve dvěstěpadesátkách ale získal Kork Ballington na zelené Kawasaki, stejně tak jako ve třipade. Obě tyto třídy vyhrál například také na naší Velké ceně v Brně – jistě mnozí pamatujeme. V kategorii sajdkár získal svůj první titul Rolf Biland, pozdější nejúspěšnější sajdkárista v celé historii mistrovství světa.

1979
Půllitry, třipade i dvěapůle měly stejné mistry světa jako v předešlé sezóně – tedy Kenny Roberts a 2x Kork Ballington. Oba své tituly obhájili před konkurencí vcelku s přehledem. Poněkud nepřehledná byla ale situace v sajdkárech. Předchozí rok totiž nastolil trend jakýchsi tříkolek, které již neměly se sajdkárami téměř nic společného (i když ani „normální“ sajdy už dávno nebyly žádnými motocykly s postranním vozíkem). FIM musela situaci nějak řešit a vypsala závody pro dvě různé kategorie – sajdkáry (B2A) a tříkolky (B2B). Hlavní protagonista tříkolek Rolf Biland vyhrál titul sajdkár, ale v tříkolkách se překvapivým šampiónem stal jeho krajan Holzer. Ale jak rychle tříkolky vznikly, tak také rychle zanikly a jen taktak se odjel tento jediný ročník.

Na konci 70. let panoval v pětistovkách Kenny Roberts

1980
Do třetice dosáhl Roberts na svůj další titul v pětistovkách. Svého času to byl opravdový „King Kenny“, jak zněla jeho obecně užívaná přezdívka. Škoda, že se v té době nejezdily pětistovky u nás v Brně a od roku 1965, kdy byla naše Grand Prix zařazena do seriálu MS, je Roberts jediným mistrem světa, který u nás nikdy nestartoval. V Brně jsme ho viděli až později v roli šéfa a majitele týmu. Toni Mang měl našlápnuto na double 250/350 cm³. Ve vyšší třídě rozhodoval při rovnosti bodů až zcela poslední závod na Nürburgringu a v něm dokázal Jon Ekerold Manga porazit. Stal se tak zřejmě zcela posledním soukromníkem, který kdy získal titul mistra světa.

1981
To, co se nepovedlo Mangovi v předešlém roce, dokázal nyní – tedy vyhrát jak třistapadesátky, tak dvěapůle. Se svou Kawasaki neměl vážnějšího soupeře a se všemi si vcelku suverénně poradil. I když je nutno poznamenat, že Ekerold, jako obhájce titulu, musel pár závodů pro zranění vynechat. To v pětistovkách se bojovalo až do samého závěru mezi Marcem Lucchinellim a Randym Mamolou. Nakonec titul získal Marco, zatímco Mamola byl stejně jako v předešlé sezóně druhý. Nakonec nasbíral ve své kariéře ta druhá místa celkem čtyři, titul však žádný… Ovšem u motocyklových fanoušků byl pro svůj atraktivní jízdní styl a různé bláznivé kousky řadu let naprostou jedničkou!

Toni Mang na Kawasaki byl dominátorem tříd 250 a 350

1982
Když se Honda rozhodla po sezóně 1967 opustit mistrovství světa, museli jsme si na její návrat počkat až do roku 1979, to překvapivě představila svojí novou čtyřtaktní pětistovku. V éře dvoutaktu sice věřila ve svůj koncept a řadu všelijakých technické vychytávek, ale neuspěla. Za tři roky nezískal nikdo z jejich jezdců ani jeden mistrovský bod. Honda seznala marnost svého počínání a v roce 1982 přišla už s dvoutaktem a Freddie Spencer s novým tříválcovým motocyklem vyhrál v Belgii svou první Grand Prix. Nová veleúspěšná éra Hondy byla právě odstartována! Titul tentokráte ale získal ještě Franco Uncini se Suzuki. Po 34 sezónách a 281 absolvovaných závodech skončila své působení v MS kategorie do 350 cm3. Posledním světovým šampiónem se stal Anton Mang.

1983
Tato sezóna byla hlavně o dvou Američanech v podání Kennyho Roberte a Freddieho Spencera. Pětistovky byly výhradně jejich záležitostí. Z dvanácti závodů to na počet vítězství skončilo nerozhodně 6:6 a nikdo jiný prostě neměl nárok. Nakonec tři body rozdílu rozhodly ve prospěch Spencera. Byl to vůbec první titul v nejprestižnější třídě pětistovek pro Hondu! Do seriálu MS již bohužel nebyla zařazena Velká cena Československa, která byla jeho součástí od roku 1965. Z bezpečnostních důvodů se závody postupně přesouvaly z přírodních okruhů na automotodromy. Nakonec zůstalo jediné Brno a GP Československa 1982 byla zcela posledním podnikem MS, konaném na přírodní trati.

První titul pro Hondu v pětistovkách zařídil Freddie Spencer

1984
Roberts ukončil kariéru a Spencer musel pro zranění občas nějaký ten závod vynechat. Zaskočil však další z Američanů Eddie Lawson, který dokázal získat titul v pětistovkách. Třída 50 cm³ byla přeměněna na 80 cm³ a prvním světovým šampiónem se stal Stefan Dörflinger, mistr světa padesátek z předešlých dvou let. Druhý skončil jeho týmový kolega Hubert Abold. Oba jeli na motocyklech Zündapp a jako by toto nové jméno poněkud zaskočilo stávající firmy. Bohužel to byla ale jediná sezóna této značky v MS. Ve stopětadvacítkách vyhrál Angel Nieto svůj poslední třináctý titul mistra světa. Z pověrčivosti ale vždy tento počet rozepisoval jako 12+1.

Eddie Lawson byl dalším z výrazných Američanů v GP 80. let

1985
Vedle pětistovek vstoupila Honda rovněž do třídy 250 cm³. Její jezdec Freddie Spencer jezdil obě tyto kategorie a celkem ve čtyřech Grand Prix dosáhl vítězný double 250/500 cm³. Byť měl v jednotlivých třídách soupeře sebetěžší (v půllitrech třeba Lawsona, Mamolu, Gardnera či Sarrona nebo ve dvěpade Manga, Lavada, Reggianiho…), nikdo nedokázal fenomenálního Freddieho zastavit. Výsledkem byl unikátní double mistrovských titulů 250 a 500 cm³, což se nikomu předtím ani potom nikdy nepodařilo. Jediný Jarno Saarinen v roce 1973 toho mohl dosáhnout. Zajímavé jeb že Spencer absolvoval na dvěapůli všehovšudy jen pouhých 10 závodů, a to s bilancí sedm vítězství a titul mistra světa.

1986
Obhájce dvou titulů Freddie Spencer v podstatě tuto sezónu odepsal a klasický motorkářský problém s karpálním tunelem a poškozenými nervy jeho pravého zápěstí mu již nikdy nedovolil návrat do jeho bývalé formy. Později se ještě párkrát zkoušel vrátit na výsluní, ale byly to už jen marné pokusy. Zdraví prostě nesloužilo… V pětistovkách získal podruhé titul Eddie Lawson a na uvolněný trůn ve dvěstěpadesátkách usedl Carlos Lavado. Stopětadvacítky ovládli italští jezdci Garelli a v pořadí 1. Cadalora, 2. Gresini, obsadili první dvě příčky. Ostatní je nedokázali výrazněji ohrozit. Třída osmdesátek zase vyzněla pro španělské barvy. Mistrovský titul získal Martínez před svým krajanem Herrerosem, oba na Derbi.

Luca Cadalora začínal svou kariéru na malorážce Garelli

1987
Konečně jsme se po několika létech dočkali. Brněnský automotodrom byl přes všechny potíže dostavěn a Velká cena Československa byla opětovně zařazena do programu MS. Ze všech hvězd tehdejšího motocyklového nebe zde nikdo nechyběl. Na programu byly komplet všechny sólo kategorie 80, 125, 250 a 500 cm³ + sajdkáry. První vítězné věnce získali Dorflinger, Gresini, Mang, Gardner a Biland s Waltispergem. Vše se vydařilo a začala se psát další slavná etapa historie naší motocyklové Velké ceny, která trvá dodnes. Ještě jen takovou maličkou skutečnost, na kterou si dnes asi málokdo vzpomene. Od této sezóny se poprvé startovalo do závodů s motory v chodu – do té doby se motocykly roztlačovaly.

1988
Španěl Jorge Martínez zvaný „Aspar“ vyhrál potřetí v řadě za sebou nejnižší třídu 80 cm³ a k tomu přidal ještě titul ve stopětadvacítkách. Obojí s motocyklem Derbi, tedy kompletně španělský triumf. Test motocyklů jste si mohli přečíst tady. Tyto dva jeho tituly jsou posledním „doublem“ v historii MS vůbec. Dvěstěpadesátky ovládl jeho krajan Sito Pons ve vyrovnaném souboji s dalším Španělem Juanem Garrigou. Martínez i Pons jsou dnes velmi úspěšní majitelé svých vlastních závodních týmů v Grand Prix. V pětistovkách dokázal překonat obhájce titulu Waynea Gardnera opět Eddie Lawsoon. Na naší Velké ceně se se svou závodní kariérou oficiálně rozloučil Toni Mang. Při hromovém děkovném skandování „Toni! Toni!“ až naskakovala husí kůže…

Poslední double v historii Grand Prix - Aspar na Derbi 80 a 125

1989
Největší přestupovou bombou byl odchod trojnásobného mistra světa pětistovek Eddieho Lawsona od Yamahy k Hondě. Dosud vyhrával tituly jen v sudých letech 1984, 1986 a 1988, nyní ale hned přidal další titul jaksi mimo své obvyklé pořadí. Stejně překvapivě se ale hned po roce opět vrátil k Yamaze do týmu Kennyho Robertse (předtím jezdil v Agostiniho týmu) Ovšem tam již byl jako jednička Rainey a Lawson z důvodu zranění už na své dosavadní výkony nedokázal navázat. Třída 80 cm3 jela poslední sezónu svého krátkého působení v MS. Zcela poslední závod této kubatury se konal v Brně a pád Petera Öttla jen pár zatáček před cílem znamenal titul pro Španěla Herrerose.

1990
Wayne Rainey získal svůj první titul před Kevinem Schwantzem. Byli to po léta nesmiřitelní protivníci a jejich vzájemná rivalita má kořeny ještě v dobách, kdy spolu soupeřili v domácím americkém šampionátu. Pro oba platilo vždy jediné – vyhrát, anebo se alespoň umístit před tím druhým. V podání těchto dvou tak bylo po několik let v pětistovkách rozhodně o zábavu postaráno. Dvěstěpadesátky vyhrál další Američan John Kocinski, když jeho hlavního konkurenta Carlose Carduse zradil ve zcela posledním závodě motocykl. Kocinski naopak vyhrál poslední závod i titul. Nejslabší kubaturu, kterou byly stopětadvacítky, vyhrál Loris Capirossi a je dosud vůbec nejmladším mistrem světa v celé historii MS: 17 let + 165 dnů.

Wayne Rainey získal na začátku 90. let tři tituly v řadě

1991
Rainey dokázal svůj titul v pětistovkách obhájit, stejně tak jako Capirossi ve stopětadvacítkách. Velice dramatické byly dvěstěpadesátky, kde si to o titul rozdali jezdci Hondy Luca Cadalora a Hemut Bradl – každý však v jiném „tabákovém“ týmů. Cadalora v barvách Rothmansu, což byl tehdejší hlavní sponzor značky Honda, stáj Bradla jela zase za podpory cigaretové firmy HB. Jen v několika málo závodech nebojovali tito dva o vítězství a mnohdy to byly souboje doslova a do písmene loket na loket. Titul nakonec vyhrál Cadalora a rodina Bradlů si na něco takového musela ještě počkat. Maličkému Stefanovi byly totiž zatím pouhé dva roky.

1992
Waine Rainey vyhrál potřetí v řadě za sebou titul v pětistovkách. Ovšem bůh ví, jak by to bylo, pokud by se v průběhu sezóny vážně nezranil Mick Doohan. Ten měl totiž z prvních sedmi závodů probíhající sezóny bilanci pět vítězství a dvě druhá místa. Nikdo na něj prostě neměl a nikdo také nepochyboval, že tentokráte bude titul jeho. Těžké zranění nohy při tréninku v Assenu ale vše změnilo. Jen díky Dr. Costovi nepřišel Doohan o nohu. V dalších závodech se ale musel z nemocničního lůžka pouze dívat, zda jeho bodový náskok vydrží – nevydržel. Ještě ne zcela vyléčený se proto Mick pokusil v posledních dvou závodech situaci zvrátit ve svůj prospěch, potřebný počet bodů ale získat nedokázal.

1993
Byl to další rok, kdy se Schwantz snažil už konečně Raineyho sesadit z mistrovského trůnu. Na své poměry jel tentokráte velice vyrovnaně a prvních devět závodů skončil vždy na podiu (z toho 4x jako vítěz). Zlom nastal při zcela nezaviněné havárii v Doningtonu. Následovalo Brno, kde zřejmě ještě různě potlučen byl v cíli až jako pátý a vedení v celém šampionátu převzal o pár bodíků Rainey. Ve zbývajících třech závodech se čekal těsný souboj až do samého konce. Rozhodnutí však přišlo hned v dalším z nich v Misanu. Rainey havaroval a v důsledku zranění zůstal následně doživotně upoután na invalidní vozík. Schwantz si poté již potřebný počet bodů pro zisk mistrovského titulu pohlídal.

Legendární bitvy Schwantze s Raineym byly v roce 1993 k vidění naposledy

1994
Tato sezóna znamenala začátek nadvlády dvou velkých hvězd. Australan Mick Doohan získal svůj první titul v pětistovkách a italský „Černý korzár“ Max Biaggi zase odstartoval svou šňůru vítězných let ve dvěapůlích. V poněkud opačné pozici se ocitl Rolf Biland, který naopak vyhrál svůj poslední sajdkárový titul. Na své konto si jich připsal celkem sedm, ten první již v roce 1987. Jeho statistiky rovněž zahrnují osm celkových druhých míst, kdy byl v daný okamžik někdo jiný shodou okolností prostě spíše jen šťastnější, než lepší. Rolf Biland vyhrál celkem 80 závodů Grand Prix a je nepochybně jednou z největších legend celé historie motocyklového MS.

Rolf Biland byl v sajdkárách prostě neporazitelný

1995
Z důvodů četných přetrvávajících zranění (mnohdy nedoléčených a špatně se hojících) ukončil v průběhu sezóny svou skvělou kariéru velice populární Kevin Schwantz. Jeho týmový kolega od Suzuki Daryl Beattie se snažil být Dohanovi největším konkurentem, ale Mick svůj titul víceméně s přehledem obhájil. Ostatní již zůstali poměrně dost vzadu. Také Max Biaggi ve dvěstěpadesátkách obhájil. Vloni vyhrál před Okadou, nyní před dalším Japoncem Haradou, ovšem tentokráte to bylo ještě s větší převahou. Japonci brali titul alespoň ve stopětadvacítkách, když obhájce titulu Sakatu dokázal jasně porazit jeho krajan Haruchika Aoki.

Waldmann, Biaggi, Harada, to byl typický obrázek dvěstěpadesátek

1996
Všichni mistři světa, a to včetně sajdkár, dokázali své tituly z předchozího roku obhájit. To se v žádném jiném roce celé 70leté historie MS nestalo. Vůbec to ale neznamená, že to byl nějaký nudný ročník. Snad jen Dohanova převaha v pětistovkách byla značná. Naopak o titulu dvěstěpadesátek se rozhodovalo až v posledním závodě v Austrálii, kam přijížděl Max Biaggi s pouhým jednobodovým náskokem před Ralfem Waldmannem. Dokázal však závod vyhrát a další titul byl jeho. Byl to poslední ročník, kdy sajdkáry byly regulérní součástí MS Grand Prix a v dalších letech už měly (a stále mají) svůj vlastní samostatný šampionát. Náš Jaroslav Huleš se stal pravidelným účastníkem MS a Valentino Rossi vyhrál v Brně svou první Grand Prix.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)