Závodníci včera a dnes - 3. díl

V sedle Suzuki byl jedním z hlavních „hráčů“ na scéně mistrovství světa 50 a 125 ccm v období první poloviny 60. let minulého století (to to letí…). V té době získal po dvou titulech z každé z obou těchto tříd. Kariéru ukončil po sezóně 1966, a pak už o něm moc nevíme. Vrátil se domů na Nový Zéland a na místní úrovni tam v motoristickém sportu pokračoval. Ještě mu to vyneslo pár domácích titulů. V roce 1995 byl jmenován do sportovní síně slávy Nového Zélandu, kde mezi členy sice převažují zejména ragbisté (je to nejpopulárnější tamní sport a asi znáte jejich nároďák All Blacks s jejich strach nahánějícím předzápasovým rituálem), ovšem motorismus spolu s Andersonem reprezentují také velké persony – B.McLaren, Ch.Amon, D.Hulme, I.Mauger, B.Briggs, G.Crosby… Hugh se jen velice sporadicky vyskytuje na evropském kontinentu při některých veteránských mítincích a tak není jednoduché spatřit ho přímo v akci. Když se to podaří, je to paráda.

Na závodních tratích jezdil v letech 1980-1991 s bilancí 3 vítězství a dvě 4. místa v MS (250 ccm v r.1982 a 1985). Nyní se snaží oživit zašlou slávu německé motocyklové značky MZ. V roce 2009 totiž s dalším bývalým německým závodníkem Ralfem Waldmannem zakoupili tuto kdysi slavnou firmu. Ta se za postupného úpadku dostala v 90. letech až do asijského područí a nakonec byla úplně uzavřena. V roce 2010 byl postaven motocykl Moto2, ale nebyl to žádný zázrak a zájem okolí budila spíše zvědavost „jak si povede ta MZ“, než dosahované výsledky. Postupně z týmu MZ zůstala víceméně ale jen ta značka, neboť vlastní motocykl byl nahrazen strojem od jiného výrobce. Každé začátky jsou holt těžké a názory na řešení problémů se v týmu natolik lišily, že ho nakonec Waldmann opustil. Martin to zatím táhne dál a tým MZ tentokráte obsazuje vedle Moto2 také nově zavedenou kategorii Moto3.

---

Jeho otec byl na lokální úrovni poměrně známým závodníkem, a tak Chas již od malička vyrůstal v závodnickém prostředí, což ho později nepochybně předurčilo k profesi motocyklového závodníka. Časové období jeho kariéry v MS zahrnuje roky 1969 -1984. Jezdil kategorie 125, 250, 350 i 500 ccm a ve všech si připsal alespoň jedno vítězství v Grand Prix. Jezdci, kteří vyhráli závod mistrovství světa ve čtyřech různých kategoriích, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Chas má celkově 7 vítězství v MS o další z nich svedl dramatický souboj třeba u nás v Brně 1973. Ve stopětadvacítkách z toho ale nakonec bylo „jen“ druhé místo za vítězným Italem Buscherinim, jemuž v cíli podlehl jen těsně o 0,5 sec. S výjimkou motocyklu Villa 125 ccm v r.1969, absolvoval celou svou kariéru v sedle Yamahy. Není tedy divu, že je dnes kmenovým členem oficiálního veteránského týmu této značky.

Vedle Cecotta je dalším venezuelským motocyklovým mistrem světa. Do kompletního seriálu MS se dostal poprvé v r. 1980, když v předešlých dvou letech startoval vždy jen na domácí Grand Prix. Ale s jakými výsledky!? Při své premiéře 1978 dojel druhý ve 250 ccm a o rok později pro změnu 350 ccm dokonce vyhrál. Na kluka, kterýho nikdo neznal, dost dobrý, co? Mimo jiné vyhrál také dvěstěpadesátky v Brně 1982, což byl poslední mistrovský závod této kategorie na starém okruhu. Škoda, že jeho nejlepší roky spadají právě do následného období, kdy se MS pak v Brně již nekonalo. V letech 1983-1986 totiž získal 2x titul mistra světa a 2x obsadil třetí příčku. Na obnovenou premiéru GP Československa přijížděl v r.1987 jako úřadující mistr světa 250 ccm, ale nový okruh mu moc nesedl. Hned v prvním tréninku si totiž po pádu zlomil klíční kost. Těžko soudit, zda to bylo také zlomem v jeho další kariéře. Faktem ale je, že v roce 1988 byl v MS až desátý a v dalších letech si již do první desítky nikdy nedostal. Teď se ale po létech dostal zpět do sedla své Yamahy.

V době kdy Amerika vládla světu (v tomto případě myšleno tomu motocyklovému) byl Lawson jednou z hlavních osobností na scéně Grand Prix, ale nikdy si nehrál na nějakou nablýskanou superhvězdu. Neměl to totiž zapotřebí, hovořily za něj výsledky – ty ovšem měly lesk prvotřídní. Hned ve svém prvním roce MS 1983 skončil čtvtý a pak už to šlo ráz na ráz: 1./1984. 2./1985, 1./1986, 3./1987, 1./1988-89. Až po z velké části promarozené sezóně1990 a následně překvapivém odchodu k Cagivě to začalo být poněkud slabší. Přesto ještě dokázal přinést pro tuto značku první vítězství v GP (Maďarsko 1992). Měl rád i auta a snad si ještě někdo vzpomene, že týden před naší GP 1987 na novém brněnském okruhu zde jel regulérní ostrý závod Porsche cupu. Po ukončení kariéry jezdil různé americké automobilové série a dnes se vedle motorky rád sveze v rámci různých akcích třeba v závodech supermotokár.

---

Ron Haslam *1956

Považte, že pochází z 10 dětí (!!!!!!!!!!) a tři bratři z této početné rodiny se upsali motocyklovým závodům. Bohužel oba dva Ronovi sourozenci zaplatili svou vášeň pro rychlost životem, když Phil zahynul v r. 1974 ve Scarborough a sidecarista Terry pak o deset let později v Assenu. „Rocket“ Ron, jak byl přezdíván pro své skvělé starty (v té době s motorem v klidu) jezdil léta letoucí mistrovství světa a absolvoval zde přes 100 Grand Prix. Přestože rozhodně patřil k těm nejlepším (9 pódiových umístění a 6 umístění v první desítce MS), bohužel ani z jedné si neodnesl palmu vítězství. Jezdil však vrcholné závody i mimo GP, vyhrál Tourist Trophy, NW200, Ulster GP, 6x Macau GP, je mistrem Formule TT F-1 a F-3… atd. Kromě toho, že dnes vede svou jezdeckou školu v Silverstone, provází od počátku svého syna Leona jeho vlastní závodní kariérou, ať již to bylo v britském šampionátu či na Grand Prix, nebo nyní v Superbikách.

Tak tady si můžete vybrat. Buď Mike Alan Duff, motocyklový závodník, nebo Michelle Ann Duff, spisovatelka a fotografka. To vše je totiž jedna a táž osoba. Mike Duff byl k vidění na světové motocyklové scéně v letech 1960 – 1967, kde tři vyhrané Grand Prix a celkově druhou příčku v MS 1965 (250 ccm) je možno považovat za velice dobrou bilanci. Po ukončení své aktivní závodní kariéry začal ve své kanadské domovině nový život – a to doslova. Mike to totiž vzal hezky z gruntu a podstoupil transsexuální operaci z muže na ženu… Pod svým novým jménem napsal(a) nejen svou závodní biografii, ale řadu dalších knih, zejména o přírodě a zvířatech, které doprovázejí její vlastní fotografie. Do nedávna se ale Michelle také ještě příležitostně objevovala na evropských závodních okruzích. Někomu se to sice může zdát možná takové trochu neobvyklé, ale jinak žádný problém, své staré fotky klidně podepíše jako Mike, ty novější pak jako Michelle.

Jeden z případů, kdy žák přerostl svého učitele. Toni totiž začínal jako mechanik jiného německého motocyklového šampióna minulosti, Dietera Brauna. Kromě toho, si taky mohl sem tam na jedné z Braunových motorek zazávodit. Očividně se mu to líbilo více než špinavá práce mechány a s pěti tituly a 42 vyhranými Grand Prix na svém kontě, se nakonec stal nejúspěšnějším německým závodníkem vůbec. Spolu s hordami německých turistů jsme ho také mohli v době jeho největší slávy vidět jezdit u nás v Brně – a to jak na starém přírodním okruhu (4 vítězství), tak později od r.1987 rovněž na novém automotodromu (1 vítězství). Ponecháme-li tedy stranou sajdkáristy (hoši, moc se omlouvám) tak je Mang jediným závodníkem, který vyhrál Grand Prix MS v Brně na přírodní trati i na dromu. Kromě toho, že řadu let provozuje své jezdecké tréninkové středisko, tak se dnes taky „motá“ jako manažer kolem mladých německých nadějí jako Schrötter a spol.

Patřil ke slavné plejádě německých jezdců, kterou na přelomu 80. a 90. let spolu s ním tvořili třeba Mang, Roth, Wimmer, Schmidt, Waldmann... Německé zástavy vlály tehdy hodně vysoko a Helmut ji na scéně Grand Prix 250 ccm odhodlaně třímal 8 let (1986-93). Jeho nejlepší sezónou byl nepochybně ročník 1991, kdy vyhrál 5 Grand Prix statečně si to rozdával s Lucou Cadalorou o titul světového šampióna. Nakonec to nestačilo a titul za 8 prvenství bral Cadalora. Druhé místo a titul vicemistra tak zůstalo Helmutovým největším úspěchem. Dnes na závodních tratích tvrdí muziku jeho syn Stefan a pamětníkům se možná někdy na jazyk připlete omylem tátovo jméno, nebo naopak. Oba třeba vyhráli jednu ze svých GP v Brně (Helmut 1991, Stefan 2008) ale synátor už dokázal otcovy úspěchy překonat a do rodiny přinesl vloni titul mistra světa Moto2. To Helmutovi pochopitelně vůbec nevadí a oba je můžeme vidět bok po boku na každém závodě – letos už ve třídě Moto GP.

Tento Španěl, zvaný „Champi“, byl vůbec posledním světovým „Champi-ónem“ kubatury do 80 ccm. Svou přezdívku měl ale již dříve z domácích španělských závodů. Byl taková dost muší váha a tak jezdil tomu odpovídající kubatury 80 a 125 ccm, kdy v továrním týmu Derbi dělal povětšinou dvojku svému slavnějšímu krajanovi Jorge Martinezovi. Úspěšnější byl rozhodně v té nižší, kde to v roce 1989 dotáhl až na titul mistra světa. Byl to sice takový vždycky trochu „divný“ titul bez vítězství, ale na konci sezóny se počítají body – a těch měl Herreros prostě nejvíce, takže jakýpak copak. Pamětníci určitě vzpomínají, že se tenkrát
rozhodovalo v Brně. Těsný souboj Öttla s dvojicí Herreros + Martinez trval téměř celý závod, pak to ale v samém závěru dole pod Schwantzovo zatáčkou Öttl zahodil a bylo hotovo. Dnes má Herreros ve španělském mistrovství svůj vlastní „Champi Team“, kde šéfuje velkým motorkám ale svou malou Derbinu také ještě vždy rád osedlá.

Měl za sebou dva roky nepříliš výrazného závodění, když ho angažmá do pětistovek k MV Agustě vyneslo z ničeho nic do té nejvyšší ligy. Svou šanci nepromarnil. Vítězství na domácí trati v Imole bylo naprostou bombou a v Brně 1974 (nemohu si pomoci, ale já pořád vidím ty jeho bílý jezdecký boty) se spanilou jízdou probojoval až na druhé místo za vítězného Phila Reada - a takové bylo i konečné pořadí MS. Při své stíhačce zajel nový absolutní rekord kola časem 4min57,0sec, což odpovídá průměru 167,2 km/h a je to trvale platný rekord pro brněnský okruh 13.94 km. Tovární tým MV Agusty ale po sezóně 1975 skončil a v dalším roce pak Bonera vytvořil velice silnou italskou sestavu v týmu Harley Davidson s krajanem Villou (250 a 350 ccm). Jeho následné opětovné působení v pětistovkách ale už nebylo tak výrazné. V roce 1999 se s MV Agustou představil v rámci Grand Prix v Brně a rád se na ní projede i na současných veteránských akcích. Škoda že v Brně už nic takového není.

---

Mistr světa 50 ccm z roku 1974 převzal korunu vládce padesátek od svého krajana De Vriese a toho roku vyhrál mimo jiné také Velkou cenu Československa v Brně. Sice vládl jen jeden rok, ale i tak dobrý, ne? Jezdil také poměrně velmi dobře 125 ccm, ale padesátky byly jeho nejúspěšnější štací. Má z nich kromě titulu také 7 vítězství a co je zajímavé, tak rovněž několik rychlostních rekordů. Samozřejmě, že jich nedosáhl na svém „normálním“ závodním motocyklu, ale na rychlostním speciálu. V jeho přísně aerodynamicky zakapotované raketě byste ovšem motocykl 50 ccm hledali dost obtížně, zvláště když se s ním dokázal dostat na hranici 226 km/hod. Rekordy dnes už sice neláme, ale se svým Kreidlerem si stále rád zazávodí i v současné době. Pro něj pěkné poježdění, pro nás pěkné pokoukání.

Pro nás je tento Ital samozřejmě nejzajímavější ve spojení s naší značkou Jawa. Když se po tragické nehodě Billa Ivyho na Sachsenringu hledala jiná osobnost, s níž by mohla Jawa pomýšlet na ty nejvyšší cíle, padla volba právě na Grassettiho. Nakonec se ale nepodařilo naplnit deklarované ambice. Vzájemná spolupráce trvala jen poměrně krátce v letech 1969-70 a z několika málo závodů z toho bylo jedno vítězství v Jugoslávii 1969 a dvě další pódiová umístění (Brno a Imola). Kromě toho se ale na Jawě také neblaze „proslavil“ velkou kolizí způsobenou ještě před samotným startem třídy 350 ccm na GP v Brně 1970. Po Jawě pak jeho další kariéra pokračovala u jiné východní firmy - MZ. Jinak to byl dlouholetý a zkušený závodník, kterého jsme měli možnost mnohokrát vidět nejen v Brně při Grand Prix, ale i na jiných našich okruzích – a to jak v jeho aktivní kariéře, tak později rovněž jako veterána.

Hugh Neville „Kork“ Ballington je rodákem z africké Rhodézie, jihoafrická státní příslušnost, britská závodní licence. V MS začínal s Yamahou, ale jeho nejvýraznější úspěchy se dostavily až příchodem ke Kawasaki. S touto značkou dosáhl jako tovární jezdec na čtyři tituly mistra světa, když v letech 1978 a 1979 to byl vždy double ve středních třídách 250 a 350 ccm. Zelené „rosničky“ byly v té době téměř k neporažení. S jídlem roste chuť a tak si spolu s „Kawou“ troufli i na královskou třídu 500 ccm. Jejich pětistovka Kawasaki NR500 byla nepochybně oživení této kubatury, ale zkušená konkurence se tentokráte ukázala na nováčka příliš silná. Ballingtonovým nejlepším výsledkem byla dvě třetí místa v roce 1981. Přesto, když se dnes někde s tímto motocyklem ukáže, je stále mimořádně velkou atrakcí. Není to však příliš často, neboť žije již dlouhá léta se svou rodinou v Brisbane v Austrálii.

Drží jeden zajímavý primát. Je totiž prvním a dosud stále jediným japonským vítězem slavného závodu Tourist Trophy na Isle of Man. Za svou kariéru v MS jezdil hlavně malé kubatury 50 a 125 ccm a právě na padesátce Suzuki v roce 1963 TT vyhrál. Skoro tu už vypadalo, že to bude jeho jediný vítězný závod MS (a i kdyby, tak co? - je to na druhou stranu zas ten největší z největších) ale pak už vlastně po ukončení kariéry nastoupil ještě na jedinou domácí Grand Prix 1967 a vyhrál. Na Manu si ho velice váží a jako jeden z mála cizinců obdržel tamní „nejvyšší státní vyznamenání“ v podobě Stříbrného kordu. Na TT byl i potom relativně často a mnohokrát se představil v čestném kole „Lap of Honour“. Samozřejmě nechyběl při oslavách 100 let TT a jednou z ikon firmy Suzuki byl rovněž při předloňských celosvětových oslavách 50. výročí této značky v mistrovství světa.

Je nejmladším motocyklovým „důchodcem“, neboť svou předlouhou kariéru končil teprve vloni v listopadu, kdy odjel poslední závod ve Valencii. Stalo se tak po 22 sezónách. Do světa Grand Prix vlétl jako meteor v roce 1990 a hned ve své první sezóně získal titul mistra světa třídy 125 ccm. Jako dosud vůbec nejmladšímu šampiónovi, se mu to podařilo v 17 letech a 165 dnech. Když rok nato obhájil, nezbývalo než postoupit o stupeň výš. Rovněž zde, ve 250 ccm, z toho byl v roce 1998 mistrovský titul. Také ve třídě pětistovek, posléze Moto GP, patřil Loris mezi největší hvězdy, i když nakonec kýžený titul MS nezískal. Vydobyl však řadu vítězství, jedno z nich taky v Brně 2006. Svoji vůbec poslední výhru pak slavil v Japonsku 2007, a pokud si spočítáte časové rozpětí mezi jeho prvním a posledním vítězstvím, dostanete neuvěřitelný údaj, který je také rekordem v závodech Grand Prix. Nyní tedy začíná život bez motorek, ale nejspíše ho v té či oné roli někde u „bajků“ stále najdeme.