Grand Prix Československa 1971

Ročník 1971 nepochybně patří k historickým mezníkům Grand Prix Československa silničních motocyklů. Bylo to již posedmé, co se na brněnském okruhu rozdávaly cenné světové body do světového šampionátu a zásluhou našich jezdců jich tentokráte pěkná řádka zůstala doma. Z tohoto pohledu to nakonec byla, a dosud je, naše neúspěšnější domácí Grand Prix.

Byly to závody mnoha překvapení a začalo to hned v úvodním závodě kubatury do 50 ccm. Španěl Nieto a Holanďané De Vries a Schurgers byli vedoucími jezdci průběžného pořadí před Brnem a jako největší favorité se dle svých tréninkových časů také takto vedle sebe seřadili v první startovní „brázdě“, kterou doplňoval ještě Ital Parlotti. Ani jeden z nich však do cíle závodu nedojel! Nieto s De Vriesem odpadli již ve druhém kole a Schurgers dokončil jen tři okruhy. Na čele závodu se tak vytvořila dvojice Barry Sheene a Gilberto Parlotti, kteří si v boji o vítězství několikrát vzájemně vyměnili své pozice a postupně se vzdalovali zbytku poměrně prořídlého startovního pole. Ani to však nevydrželo dlouho a rovněž Parlotti po čtyřech kolech svůj závod končí. Ve předu zůstal s poměrně značným náskokem několika minut mladý Angličan Barry Sheene, před Meyerem (NL) a Krosmayrem (A). Náročný závod za nepříznivých klimatických podmínek dokončila nakonec jen desítka závodníků a pro nás bylo velice potěšitelné, že mezi nimi byli hned tři naši jezdci, kteří tím pádem získali cenné body do mistrovství světa. Nejlepší z nich Zbyněk Havrda s českým motocyklem Ahra na vynikajícím 5.místě. Hned za ním byli na dalších dvou místech 6. Milan Šobáň a 7. Bedřich Fendrich.

Rovněž závod 125 ccm se jel na vodě a po vítězství v předešlém závodě padesátek, se divácká pozornost soustředila především na mladíčka Sheena, poměrně překvapivého vedoucího muže mistrovství světa před Angelem Nietem a Börje Janssonem. Především tito tři také určovali průběh závodu, který se po celých osm kol nesl v duchu těsného souboje o vítězství mezi Jannsonem a Nietem. Tato dvojice jezdila celý závod bezpečně na čele v pořadí první Jansson, druhý Nieto. Jansson byl lepší v rovnější části okruhu, kde získával nějaké ty metry drobného náskoku ve svůj prospěch, zatímco ve druhé zatáčkovité části okruhu od Farinky dál se Nieto vždy dokázal na svého soupeře opět těsně dotáhnout. Tak to probíhalo prakticky kolo co kolo. V posledním ale Nieto zajel nejrychlejší čas a v samém závěru dokázal svého soupeře o půl vteřiny připravit o vítězství.
Sheene do souboje této dvojice sice nezasahoval, přesto byla jeho jízda sledovaná přinejmenším stejně pozorně. Zdržel se totiž na startu, když se mu nepodařilo nastartovat jeho motocykl Suzuki. Ten naskočil, až když byla špička celé dvě minuty pryč. Barry však nic nevzdal a začal svou parádní stíhací jízdu, vyvolávající nadšení po celé trati. První kolo dokončil na 27. místě, po dvou byl ještě dvanáctý, po čtvrtém ale již čtvrtý a od šestého kola se usadil na třetí příčce. Na této pozici byl také odmávnut v cíli. Do mistrovské klasifikace si tak připsal dalších 10 bodů, ale celkově nyní ztrácel jeden jediný bodík na Nieta, kterého vítězství posunulo do čela šampionátu.
Když se však na konci sezóny sčítaly body, měl jich opět nejvíce Barry Sheene, přesto titul světového šampióna nezískal! Dle bodového reglementu se totiž do celkové klasifikace započítávalo jen šest nejlepších výsledků a z toho vyšel bodově lépe Angel Nieto. Sheenových 10 bodů z Brna bylo jeho nejhorším započítávaným výsledkem a pokud by byl vzájemný brněnský výsledek Nieta a Sheena opačný, tedy 1.Sheene a 3.Nieto, stal by se mistrem světa Sheene. Nietovo vítězství na Grand Prix Československa 1971 bylo paradoxně jeho zdejším jediným vítězstvím, přestože jich má na svém kontě celkově 90 (z toho 62 ve 125 ccm) a je s tímto počtem řazen v historických tabulkách na 3. místo hned za Agostiniho a Rossiho.

Závod 350 ccm se zpočátku odvíjel dle předpokladů. Včele se usadil Giacomo Agostini a během čtyř kol si vyjel náskok 36 vteřin na druhého Saarinena (oba byli také na prvním a druhém místě již v tréninku). V pátém kole se ale Saarinen na Aga náhle dotáhl, ovšem to už se Agostini potýkal s porouchanou převodovkou své MV Agusty a zajel pouze do depa a závod musel vzdát. Jeho odstoupením se celá špička posunula o jednu příčku vpřed. Náš Bohumil Staša jezdil po několik kol na čtvrtém místě za Paulem Smartem, kterého však v šestém okruhu udolal, čímž se vlastně skokem posunul již na druhou pozici za Saarinena a nadšené davy diváků ho hnaly do stíhací jízdy za vítězstvím.
Zbývala na to sice ještě téměř celá polovina závodu, na druhou stranu bylo ale nutné závod dojet bez pádu a hlavně také bez poruchy, z čehož mohly být oprávněné obavy. V tréninku totiž trpěl jeho čtyřválec ČZ opakovanou poruchou klikového mechanismu a Staša v podstatě vše odtrénoval pouze na jednoválci. V týmu však udělali vše možné i nemožné, aby čtyřválec zprovoznili. Muselo se ale dojet do Strakonic pro náhradní díly a pak se vším zase hned hurá zpět do Brna. Tam byl motocykl dán dohromady pouhých několik desítek minut před startem závodu. Stroj ale držel a držel se i Staša. Snaha dotáhnout vedoucího Saarinena ale už byla marná. V předposledním kole sice na něho v úseku Baltisbergerovy zatáčky ztrácel jen 7 vteřin, následně ale raději s určitými technickými problémy poněkud zvolnil. Přesto byla Stašova jízda excelentní a druhé místo bylo nade všechna očekávání. Dodnes je to nejlepší výsledek, jehož český jezdec dosáhl na domácí Grand Prix v rámci mistrovství světa. Tento Stašův mimořádný úspěch doplnili také další naši jezdci. Rudolf Duba a Jiří Král si rovněž dojeli pro mistrovské body za 8. a. 9. místo.

Na startu dvěstěpadesátek chyběl po tréninkové havárii favorizovaný Phil Read, a tak na vítězství aspirovalo hned několik dalších jezdců. První místo na startu si vybojoval nám dobře známý Silvio Grassetti, tentokráte s MZ. Po startu se ale propadl až do druhé desítky a přestože se srdnatě probíjel vpřed, musel později ze šesté pozice odstoupit. Obdobný osud postihl také Dietera Brauna, který nedokázal zúročit svou třetí startovní pozici a nakonec byl klasifikován až ve druhé desítce s jedním kolem ztráty.
Do vedení šel v podstatě hned od počátku maďarský závodník János Drapál (2.místo na startu), za něhož se od druhého kola zařadil jeho krajan Laszlo Szabo. Tato dvojice se v neměnném pořadí poměrně překvapivě udržela na čela po celý závod. Nestačil na ně ani vítěz předešlého závodu třistapadesátek Jarno Saarinen, který si přes řadu soupeřů sice proklestil cestu až na třetí příčku, ale výš už to nešlo a první tři místa měla již od čtvtého kola stejnou podobu. Z našich dojel nejlépe na 10. bodované příčce František Srna.

Závěr závodního dne obstaral závod sajdkár, k němuž však po havárii v tréninku nenastoupila posádka Auerbacher/Hahn. Hlavní pozornost se tím pádem soustředila na dvě nejrychlejší posádky Siegfried Schauzu/Wolfgang Kalauch a Horst Owesle/John Blanchard, které spolu také po celý závod bojovali o prvenství. Za deštivého počasí vedl zpočátku Owesle, ale v cíli byli nakonec o 2,2 vteřiny dříve Schauzu s Kalauchem. Zejména pro Wolfganga Kalaucha to bylo sladké vítězství, neboť po vážném zranění ze zdejší loňské havárie (s Endersem) musel podstoupit několikahodinovou operaci a pár týdnů se zotavoval v brněnské nemocnici.
Na Brno má nakonec tedy také pěkné vzpomínky.
Zklamán byl Arsenius Butscher, jenž dojel až na pátém místě. Udržel se sice v čele šampionátu, zatímco Owesle byl až na čtvrtém místě. Ovšem obě dvě zbývající Grand Prix ve Finsku a Ulsteru vyhrál shodně právě Horst Owesle (na stroji s motorem Münch, jediným v celém poli BMW) a vybojoval si tak mistrovský titul. Zajímavé je, že na pozici spolujezdce se vedle něho vystřídala tři jména: Julius Kremer, Peter Rutherford a John Blanchard. První závod odjel ještě se svým stabilním spolujezdcem z loňské sezóny Kremerem, v dalších ho ale již nahradil Angličan Rutherford, s nímž absolvoval v podstatě celou sezónu. Výjimkou byl ale brněnský závod, kdy za Rutherforda zaskočil jeho krajan Blanchard. Právě jeho jakoby poněkud „utajená“ účast bývá ve výsledkových statistikách často opomíjena a Blanchardovo jméno v nich mnohdy vůbec nenajdeme.

Podtrženo sečteno je Grand Prix Československa 1971 výsledkově vůbec nejúspěšnější Grand Prix našich jezdců v Brně: tři bodované pozice v padesátkách i ve třiapůlích, z toho Staša na dosud nepřekonaném stříbrném stupni vítězů, a na konec ještě jedna bodovaná pozice v kategorii 250 ccm… tedy celkem sedm jezdců „na bodech“, a to se tehdy bodovalo jen prvních deset míst! Přestože Grand Prix Českosloveska byla většinou spojována především se jménem Františka Šťastného, nutno zdůraznit, že v těch nejvýznamnějších závodech, tedy Grand Prix mistrovství světa, je ale naším nejúspěšnějším jezdcem Bohumil Staša! Vedle řady předních umístění, má především dva věnce ze stupňů vítězů a tím se dodnes nemůže pochlubit nikdo jiný! Vedle zde popsaného druhého místa, má na svém kontě ještě třetí místo za Agostinim a Marszovskim v závodě 500 ccm 1969. Z dalších našich se v celé brněnské historii MS dostali na podium už jen jedenkráte František Šťastný (3./350ccm, 1968) a Lukáš Pešek (3./125ccm, 2007).