Rozhovor s Kamilem Holánem, nejlepším nováčkem Pikes Peak 2019

Druhý nejstarší závod ve Spojených státech Pikes Peak International Hill Climb (PPIHC) absolvoval koncem června český jezdec Kamil Holán, který nejen se ctí vyjel až na vrchol hory Pikes Peak, ale v závodě motorek byl čtvrtý a nejlepší z nováčků, což je fantastický úspěch. Kamil závodil v sedle Ducati Streetfighter amerického týmu Boulder Motor Sports.

Závod Pikes Peak International Hill Climb se jede každým rokem na horu Pikes Peak v Coloradu ve Spojených státech amerických. Trat měří 19,99 km/12,42 mil, má 156 zatáček a jezdci jedou souboj s časem na vrchol ležící 4300 metrů nad mořem. První závody pořádali v roce 1916, nezávodilo se pouze v období dvou světových válek. Do 97.ročníku PPIHC nastoupil Kamil Holán, jemuž se povedlo zapsat do historie této soutěže. V rozhovoru pro Motorkáři.cz jsme se Kamila zeptali na vše co se závodem v Americe souviselo a navíc jsme získali zajímavou informaci o tom, kde bude ještě letos závodit, protože to opravdu stojí za to.

Letos jsme tě Kamile neviděli závodit na ostrově Man, ale až za oceánem v USA. Kdy tě napadla myšlenka jet slavný závod Pikes Peak?
Kamil Holán: „Pikes Peak mě už lákal několik let, ale protože je to finančně a časově strašně náročné, dostalo vždy přednost TT na Manu. Sen se přiblížil realitě loni těsně před Vánocemi. Dostali jsme kontakt od Jakuba Smrže z Autoklubu ČR na americký tým, který by pro nás byl ochotný motorku postavit. Bylo to sice těsně před uzávěrkou a vypadalo to, že se to znovu nepovede. Naštěstí jsme kápli na profesionální tým Boulder Motor Sports, který nám zaručil, že techniku připraví. Já posílal nakonec přihlášku asi deset hodin před uzávěrkou, ale nakonec všechno vyšlo. Zároveň chci poděkovat Pavlovi Sovičkovi, bez něhož by se tento projekt vůbec nemohl uskutečnit.”

Co vše bylo třeba zařídit, abys mohl startoval v 97.ročníku této soutěže?
Kamil Holán: „Nejdůležitější bylo zajistit motorku. Protože v závodě Pikes Peak mohou startovat pouze stroje s řidítkami v jednom kuse z výroby, nebylo by možné startovat na mém BMW nebo Yamaze. Jednoduše řečeno jde o naháče, nebo motardy, které splňují tuto podmínku a jsou schopny jezdit rychle na asfaltovém povrchu. V dnešní době to není takový problém, protože trend je takový, že ze všech litrových superbiků odvozují výrobci produkci naháčů. Takže všechny ty litrový bestie už jsou i ve verzi se spojenými řidítky.”

„Jenže postavit motorku tady a poslat ji za oceán by vyšlo stejně draze jako nějakou koupit nebo pronajmout přímo v USA. To je navíc logisticky jednodušší, protože organizace transportu taky není jednoduchá. Tím, že jsme se domluvili s Brianem Sharpem z Boulderu nám odpadlo hrozně moc starostí. Pak už jen stačilo zaplatit startovné a poslat pořadatelům moje závodnické CV, aby mohli posoudit, zda jsem vhodným uchazečem o start na Pikes Peak.“

S jakou motorkou si závodil? Jak probíhala tvoje adaptace na nový stroj?
Kamil Holán: „Tím, že Boulder Motor Sports staví pouze závodní stroje značky Ducati, bylo jasné o jakého výrobce půjde. Zbývalo už jen vybrat model. První, co nás napadlo, byla Multistrada. Na těchto motorkách se na Pikes Peaku závodí už dlouhá léta. Sice to nevypadá, ale i tahle motorka se dá dobře připravit na silniční závody. Všechno jsme s Brianem probrali a ten nám nakonec doporučil straší model Streetfighteru. Zaručil se nám, že z něj dokáže udělat konkurenceschopný stroj.“

„Pro mě to každopádně byla úplně nová zkušenost. Na Multistradě ani na Streetfighteru jsem nikdy nejel, tak mi bylo jedno, co to nakonec bude :) Když padlo rozhodnutí o SF, doufal jsem, že se na nějakém v Česku ještě před odjezdem do USA svezu, abych motorku dostal trochu do těla. V Hořicích jsem si pak bohužel zlomil patní kost, tak o žádném tréninku nemohla být vůbec řeč. Naopak jsem měl co dělat, abych se dal před závodem vůbec jakž takž dohromady.“

Co přesně se dělo po tvém příletu do místa dění. Měli jste nějaké tréninky pro nováčky nebo se jelo hned na první ostrou?
Kamil Holán: „Přílet do Colorado Springs, odkud se do hor vyráželo, jsme měli naplánováno asi
čtyři dny před závodem. Měl jsem tak možnost si trať projet civilním autem, abych věděl, co mě tak zhruba čeká. První zkušenost však byla totálně mimo moje očekávání. Trať samotná byla hodně zamotaná a to jsem ji měl nastudovanou z videí a hry. Větší problém mi dělalo převýšení. Ve výšce 4300 metrů nad mořem jsem ještě v životě nebyl a poprvé se mi tady zamotala hlava tak, že jsem měl pocit, jako bych vypil aspoň pět piv (smích). Počasí nám navíc vůbec nepřálo, a když jsme byli na vrcholu strhla se sněhová bouře. V tu chvíli mi došlo, že hora je tady pánem a na ní hlavně záleží, jestli nás pustí nahoru. Počasí se nakonec během příštích pár dní uklidnilo a moje aklimatizace na nadmořskou výšku taky probíhala velmi dobře. V den prvních tréninků už jsem se nemotal. Naštěstí jsme taky začínali ve spodní části tratě.“


Společně s motorkou jsi měl také kolem sebe tým lidí, kteří techniku připravovali?
Kamil Holán: „Hlavní postavou technického zázemí byl již zmiňovaný majitel týmu Boulder Motor Sports, Brian Sharp. Ten nám zajišťoval veškerou technickou podporu. Měl dílnu asi hodinu a půl cesty od Colorado Springs, tak mohl motorku do druhého dne vždy skvěle připravit.“

Jak vypadala příprava na závod. Trať je dlouhá téměř dvacet kilometrů a je na ni 156 zatáček. To se asi nedá naučit za den nebo dva. Jaký byl pro vás jezdce scénář tréninků?
Kamil Holán: „S přípravou na takhle těžkou trať už jsem měl zkušenosti z TT. Trénoval jsem tím, že jsem hrál donekonečna videohru s tohule tratí a taky sledoval onboard videa. Vím taky, že skutečnost je nakonec jiná a člověk se musí včas z těch video simulací překlopit do tvrdé reality. To se nedá ničím nahradit, to musíte zažít ve skutečnosti. Proto jsem jezdil jak pako autem nahoru a dolu (smích).“

„Tréninky navíc probíhají tak, že celý kopec je rozdělen na tři části. Ze startovního pole se také udělají tři skupiny jezdců. Jedna skupina jsou motorky, dvě skupiny auta. Po tři dny se trénuje tak, že každá skupina každý den trénuje na jiné části trati. Za tři dny pak projedete celý kopec. Čtvrtý den je nepovinný a skupinám je přidělena jedna sekce dle rozhodnutí pořadatele.“


Pořadí na startu bylo dané časy z tréninků?
Kamil Holán: „Pořadí na takzvaný “hot grid“ pro start závodu se rozhoduje v kvalifikaci ve spodní části tratě. Tu jsme měli v pořadí hned první den, takže hned první den se rozhodovalo, v jakém pořadí za sebou budeme v závodě startovat. Tuhle část jsem naštěstí nezvoral, tak jsem si vyjel celkem slušné deváté místo ze všech motorek.“

Proč se tréninky jedou tak brzy ráno?
Kamil Holán: „Časový harmonogram tréninků je určen nekompromisně brzy ráno z důvodu toho, že celá trať je uvnitř národního parku. Aby bylo možné závody odjet, nesmí být narušený čas pro návštěvníky parku. Do devíti hodin ráno musí všichni závodníci z kopce zmizet, aby se mohli turisté kochat krásou přírody (smích).“

Jak tedy vypadal váš časový plán během tréninkových dní?
Kamil Holán: „Vypadalo to tak, že jsme museli vstávat ve dvě hodiny ráno, abychom se rychle nasnídali, nebo spíš pokusili nasnídat a rychle vyrazili z Colorado Springs (město, kde jsme bydleli) do hor. Cesta ke vstupním branám národního parku trvala asi půl hodiny. Tam jsme se zařadili do obrovského konvoje závodníků a čekali na povolení vstupu na startovní pozice tréninku. Na stanoviště jsme přijížděli kolem čtvrté hodiny ráno. Protože je Pikes Peak výrazně jižněji, než třeba Praha, je tam v tuto dobu černočerná tma. Zázemí paddocku tak vypadá spíše jako slet bludiček, kdy mechanicky s čelovkami na hlavách chaoticky pobíhají ve tmě a chystají závodní stroje na start tréninku.“

„Ve 4.45 hodin byl vždy briefing jezdců, kde nám všem popsali plán tréninku a seznámili nás se stavem závodní tratě. Občas někde tekla voda ze srázu, padalo kamení nebo běhali svišti a další všemožná horská zvířata. V 5.15 hodin, kdy bylo ještě pološero, jsme vyráželi na první, takzvanou zavádějící jízdu, kdy jeli všichni jezdci pohromadě pomalou rychlostí, aby si mohl na vlastní oči trať prohlédnout a zmapovat aktuální stav. Po následujícím sjezdu se zařadili všichni na svoji startovní pozici a čekali na první ostrý výjezd.“

„V závodech do vrchu funguje systém tak, že jezdci jeden za druhým vyrážejí samostatně do kopce a bojují pouze s časem. Nahoře se pak všichni seřadí a společně sjedou dolů. Tohle celé se opakuje, dokud nevyprší čas určený k tréninku. Z kopce jsme se dostali kolem půl desáté. Bylo pořád ráno a my už měli za sebou skoro osm hodin náročné práce. Celý den nikdo nemohl vydržet, ale museli jsme se snažit den načasovat tak, abychom šli v sedm spát a spali až do dvou hodin ráno. Po čtyřech dnech takového režimu vypadáte skoro jako zombie (smích).“

Jak se dařilo v trénincích tobě Kamile? Tušil si někde v koutku duše, že můžeš být nejlepším z nováčků?
Kamil Holán: „Unás se rozhodovalo o postavení na startu hned první den, protože jsme měli spodní část kopce na pořadí jako první. Já si to vůbec nepřipouštěl, protože jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. Jel jsem tak v klidu a nechtěl udělat žádnou zbytečnou chybu. Byl jsem pak moc rád, že to vyšlo na tak slušnou pozici na startu. V tu chvíli jsme ještě nevěděl, že jsem zatím nejlepší nováček, zjistil jsem to až den před samotným závodem.“

Jak probíhal samotný den závodu a jaká byla tvoje jízda do cíle, který je v nadmořské výšce 4300m?
Kamil Holán: „V den závodu je celý park pro veřejnost zavřený, a tak start závodu neprobíhá tak strašně brzy ráno. No, i když v 7.30 není zase tak výrazně pozdě, že? :) Nicméně je to lepší, než když jsou tréninky. Do depa jsme stejně museli vyrážet asi ve tři, abychom měli jistotu, že se tam dostaneme včas. Při čekání na start na mě dolehla obrovská tíha zodpovědnosti a šílená nervozita. Uvědomoval jsem si totiž, že veškeré půlroční přípravy a veškeré snažení celého týmu během tréninků, teď závisí na jedné, jediné ostré jízdě. Žádné zaváděcí nebo zahřívací kolo, prostě start a jedeme. Natvrdo a napoprvé celou trať. Z toho mi bylo fakt hrozně (smích).“

„Pod tíhou všech těchto skutečností jsem začal závod dost na jistotu. Až s přibývajícími metry jsem získával jistotu a tempo trochu zvyšoval. Vrchní část jsem zajel už podle představ a nakonec to vyšlo na to čtvrté místo v kategorii Heavyweight. Bylo to jen těsně za třetím, ale když jsem věděl, že jsem nejrychlejší nováček a motorku bezpečně dovezl do cíle, už mě těch 1,2 vteřiny nemrzelo. Byl jsem nepopsatelně šťastný (smích).“

„Na vysokou výšku jsem si během tréninků už zvykl, tak mi výjezd sám o sobě s dýcháním problémy nedělal. Horší pak bylo, když jsme několik hodin čekali přímo na vrcholu, než vyjedou všichni závodníci včetně aut. Udělalo se mi trochu blbě, ale měl jsem připravenou v zásobě nahoře jednu bombičku s kyslíkem, kterou používali všichni jezdci, tak jsem pobyt na vrcholu jakž takž přečkal.“

Závody skončily, následovalo slavnostní vyhodnocení a předání cen pro nejlepší. Jaké to bylo být součástí této ceremonie?
Kamil Holán: „Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek. docela srovnatelný s Manx Grand Prix, kde jsem taky vyhrál nováčky. Nemohl jsem tomu pořád uvěřit, dokud jsem nedržel pevně v rukou tu krásnou skleněnou trofej, která váží snad pět kilo. V tu chvíli mi došlo, že se mi to opravdu podařilo a že jsem nechal na Pikes Peaku českou stopu, která se zapsala do historie závodu.“

Bohužel během letošního ročníku došlo k nehodě čtyřnásobného vítěze závodu Carlina Dunneho. Co přesně se tam stalo?
Kamil Holán: „Tragická nehoda byla hrozným šokem pro všechny, co Pikes Peak dlouhodobě sledovali. Carlin byl několik let motocyklová jednička. Na továrním prototypu Ducati Streetfighter V4 tady měl našlápnuto na rekord trati. Těsně pod vrcholem mu to však nevyšlo. Nevím přesně, co se tam stalo, protože o tom nikdo moc nechtěl mluvit. Podle všeho dostal na hrbolaté trati highsider a zřítil se s motorkou mezi kameny ze stráně. Z naší pozice nebylo z vrcholu nic vidět, tak k tomu nemůžu nic říct.“

Jak tento závod vnímají fanoušci ve Spojených státech, je tam cítit velká podpora z jejich strany?
Kamil Holán: „Vzhledem k tomu, že jde o druhý nejstarší závod v Americe, je jasné, že je mezi motoristickými fanoušky velmi oblíbený. Historie závodu se vztahuje především na auta, ale i motorky tady mají své čestné místo. Den před závodem byla již trať lemována nespočtem fanouškovských základen, kde i přes vysokou nadmořskou výšku kempovaly tisíce lidí lačných po burácení motorů všemožných strojů. Nádherný zážitek je potom sjezd z vrcholu po závodě, kdy přiběhnou všichni fanoušci k trati a plácají si s jezdci na pozdrav.“

Pokud bys měl teď hned říct, zda se příští rok do Ameriky vrátíš, bude tvá odpověď ano? Co tě na tomto závodě nejvíc upoutalo?
Kamil Holán: „Já bych se chtěl samozřejmě strašně moc vrátit, protože prostředí a charakter trati je tak unikátní, že je vlastně návykový :) Je to podobné jako s Manem. Tam jsem taky chtěl jet původně jen jednou, ale nakonec se to nějak zvrtlo :) Pro mě je na Pikes Peaku magická hora samotná. Takto veliký masiv v Evropě jen tak nevidíte, natož byste na něj mohli vyjet. Je to boj
člověka s horou, co povznáší tento závod na úplně jinou úroveň.“

Jaké jsou tvé nejbližší závodní plány Kamile?
Kamil Holán: „Nás teď čeká hned o víkendu další závod IRRC v domácím Těrlicku, kam bych chtěl pozvat všechny fanoušky. Doufám, že nám to počasí moc nezkazí a bude to hezká podívaná.
Dalším podnikem IRRC bude belgické Chimay. No a díky tomu, že se mi podařilo postupně sehnat ještě další drobné finanční prostředky a také podporu od organizátorů, pojedu začátkem srpna poprvé na Ulster Grand Prix. To bude hned po Pikes Peaku další veliká zkušenost se světovým závoděním. Pojedu tam na Yamaze R6 od Dafit moto racing, na BMW od McRace ve velkých třídách. No a snad tam provětrám i twina, kterého mám pořád k dispozici (smích.)“

Autor článku obdržel prémii 28 Kč od 14 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):



TOPlist