Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem ráno vzal včera přidobitou baterii a hurá nach garage. Zimní krytí z motorky dolů, baterii vnu, zadeklovat a honem ven. Rychlá očista (jen prach), ještě kontrola kol a náplní, hned sedím, mačkám spojku, radši i brzdu a klíček otáčím vpravo. Napětím nedýchám. Ani již necítím několik neděl nutkáním rozpíchanou pozádnici. Jó, křeslo na Virglu, to je pohodlíčko. Tak pojď. 1.krátké protočení. Na 2.slyším ničím nenahraditelný zvuk. Jsem v limbu. Motor žije a zvuk výfuků slyší i batůžek v 1.patře z 2.strany baráku. Vrknu, plác, prd, bum, bác. To ta pauza v garáži. Otáčky se zvyšují, páčku sytiče ale poslouchají bezchybně. Během dvou potahů za heft jsme oba v pohodě. Virgule se zahřívá, jde pravidelně a já jsem z toho naměkko. Nevím, jestli mám romantické setkání s Láskou nebo zrovna orgasmus. V každém případě prožívám slastné okamžiky. Ani jsem se nestihl nabažit všech pocitů, když mi zapnul mozek. Nechtěl jsi jet? Tak makej, už ať Ti vítr větrá faldy.
Letím nahoru, schody valím po 3, 4 a dveře jdou málem z pantů. Batůžek slyšel zvuk a pochopil, že mé včerejší fňukání byla nepřekonatelná touha, kterou si dnes musím vyplnit. Vážení, asi žiju s chlapem. Nebýt tak zaměstnán vlastním chtíčem, určitě by mě stav doma dostal do pokleku. Neuvěříte. Mi to dochází až teď večer. Helmy s rukavicemi na stole, vedle kůže, na ní prádlo a peníz s proprietami. Než stihnu cokoli udělat, žasnu. V obýváku již stojí batůžek kompletně zabalen a drtí mě otázkou, jestli nás hodlám zdržovat a zda chci pomoci s oblékáním. Nemám čas reagovat. V tu ránu je ze mne nahý panáček, ale na 2 v tu rány už je ze mě kluk do sedla. Jenže přišla rána do čela. Batůžek, na rozdíl ode mne, řeší situaci s přehledem a bez poznámky o IQ. Telefonem obrací dceru odjíždějící od nás půjčenou plechovkou okamžitě zpět domů. Já už pádím zpět ke garáži ve snaze svůj kiks napravit a urychlit odjezd. Batůžek vida, že jsem mimo reálný svět, ještě stíhá uklidnit duševně zdevastovaného psa a pološílenou kočku, a následuje mě k motorce. Než jsem stihl dole zavázat boty, vidím náš plecháč. Otočka, dveře nestíhají dojít na doraz, když už držím doklady a zabouchávám je zpět. Chybějící občanka a řidičák by mi nevadily, ale papíry od miláčka určitě. Bože, jsem já to přeci pitomec. Prdlajs hlava rodiny. Vůl jsem. Ale váš. Tak se měj a pěknou zábavu. Ani nevnímám, že mám za sebou svého skorochlapa (batůžek, viz nahoře).
Kontrola stavu na pohled, nezbytné pokyny, rámcově směr. Blemby a rukavice. Sedíme. Dobrý? Dobrý. Start? Jasná věc, pal. Spojka, startér, libozvuk, cvak, spojka a už nás to tlačí vpřed. 2, 3, 2, ostrá v P, železniční přejezd. A hurá za zážitky. Jak je? Palec nahoru, tedy fajn. Paráda. U mne 7.nebe.
Přemítám kam. Nápad. Kafe ssszadara. Známí v šoku. Ale nic nevezeme. Nevadí. Kamarádi. Však jim to vrátíme příště. Tuší batůžek, netuší? Asi jo. Z našich prdelovic projíždíme HK, a to jsou jen 3 možnosti. 2 z nich jsou naše rodné matky. 1, ta poslední, je pálenice. Klasika, na moto projížďku samozřejmě do líhně chlastu. To nemá chybu. Nejsem já masochista? Na červené v krytém nadjezdu dávám dotaz, kam asi mířím. Málem padáme všichni 3 na zem, páč se mi z odpovědi podlomí kolena. Samozřejmě, že do pálenky. Přeci nepojedeš k některé z mamin. Se na to vy… se na to. Zná mě jako své boty, a možná ještě lépe. No jo, no. 33 let spolu. Co naděláš. Zelená! Tu už jsme viděli, když jsme přijížděli. Tak jedeme. Za městem kruháč a výjezd ven. Ještě na něm efektní posun zadního kola a tradá. Fungl nové gumy a teplota na ně nic moc. Dobrá. Bude se hodit na okreskách. Radši o 5 kiláků míň. Jsme venku z města, silnice paráda, provoz klidný. Občas provětrat výfuky odspodu a jinak prd prd. Tedy skoro. Stále kochačka. Konečně odbočka. Auto v ní. Ještě že jsem do RAMky založil nové gumy a teplotu na kruháči. Za 2 se vejdu všude, teď radši za 1. Ani to nebolelo. Zatáčky, 4 vsi, rybník, „Vřeštící městys“, nahoru, do P, 3km a konečná. Před zastavením ještě otočit, popojet zpět a zastavit. Otevírají se vrata provozu a šílené haló. Jdeme dovnitř. Mimo domácích jsou tu i společní známí. Vítání, obdiv šílenců. Ale oni vědí, že jsme jiní. Jsme skoro doma. Zase mezi svými. V pravý čas na pravém místě. Já kávička, batůžek čaj s Božkem. Oba úžasnou slívku. Spíte tady! Pálenice, co jiného čekat. Odmítám obojí, batůžek jen nocleh. Tak jen 1 a malého, to bude v pohodě. Nedám, fuckt ne. Končíme dohady a plkáme. Je tu úžasná atmosféra. Za hoďku kdosi zjistí, že pomrholuje. Paráda. Můžeme se konečně zvednout, aniž by nás někdo zdržoval. Všichni chápou, že v dešti při teplotě cca 7°C není cesta na dvojkolce to pravé ořechové. Stejně padla zmínka o odjezdu až zítra. Nic takového. Chceme se ještě projet. Rychlá rozlučka, oblékání, pozdrav a jede se. Po Božku v čaji a 4 malých navrch, se mi batůžek trochu víc tulí do zad a rukavice cítím v kapsách křiváku. Je mi líp, mám větší přehled, co se děje za mnou. Přeci jen má v sobě pár čárek na stupnici. Dobrý? Fajn. Jedu radši o 10 míň než tam. Ne kvůli zavlhlé silnici (již nemlží shora ani zboku), ale jistota je kulomet. A opět městys, rybník, 4 vsi a jsme na hlavní. Také HK v pohodě. Provoz trochu zhoustl. Jasně, vrací se výleťáci. Jsme za městem a poprďujeme v klídku domů. Že by ještě cukrárna v Třebe? Ne, kul dom. Jak velíš. 2.ves kopec a ostrá L, jsme skoro doma, vidím barák. Ještě přejezd, prašná L a 300m. Točím ke garáži, za 1, stojan dolů a ticho. Trochu smutný povzdech. Ale co, zase příště. Mezitím již batůžek odemyká s poznámkou, že plný močák při 44km není zase taková slast. Nevím, proč si nedošla tam nebo neřekla cestou. Přidal bych se, a rád. Jde se domů vyslastnit, pak určitě vezme ven vyvenčit Báru. Využívám situace a mokřím kamínky za garáží. Jsou obě dole a já přichycen in flagranti, ale již se zapínám. Rozzářené úsměvy obou, do toho radostné vítání se s naší psicí. Je ráda, že jsme doma. Jednou bych chtěl vidět, co se zvířatům odehrává v mozku. Tolik citu a bezelstnosti. Že by to od nás odkoukala? Blbost, mají také svůj vnitřní život. Možná bychom se divili. Ale to už jsem dokumentován coby hulič na stroji, se kterým jsem před chvílí dorazil a dávám si na rozlučku pohodu. Taky já chci mít batůžek na obrázku, ale… Ne, přeci jen je to ženská. Žádné foto, jen tak kuk za budíky. No nic. I tak je fajn. Mašinka skoro vychladlá, tak pěkně do stáje. Ještě okuk, tiché poděkování za zážitek, zamykám garage a jdeme nahoru. Doma opět vítání s psinou, venku to byla jen předehra. I kočice se přidala. A pak, že to jsou jen zvířata. Cítím se jako prvňák s vízem samá 1. Pyšný, uspokojený. Ještě než se přebalím do domácího, vyfiknu poklonu a obrovský dík své velitelce, nedílné součásti svého motorkaření. Než vypisovat všechny klady a obdivy, napíšu to jedním slovem, Radši dvěma. Mému batůžku. Jsme oba v domácím, odmotorkováni a zasloužíme odměnu. Nalévám prcka pálenky. Samo, že z té samé, kde jsme dnes byli. Ale je to již starší mok. Mňamka. S prckem poklekám před tu svoji prdélku a s nabídkou výtečného moku ji zároveň celým srdcem děkuji za největší dárek k mým včerejším malo šedesátkovým (starší ročníky mi rozumí- ano, i přestože se mnou stále cloumá puberta, bylo mi 28.2.2015 celých 55 let) narozeninám. Dnes, 1.3.2015, tedy na meteorologické jaro, jsme měli naši 1.letošní vyjížďku v délce senzačních 87,5km. Jsme oba rádi, já navíc šťastný.
Že jsme, že jsme spolu a že jsme to dnes dali jako kdysi zamlada. A takhle my si tady žijeme.
-
batůžek dává rozumy
-
příprava na start
-
km (míle) před
-
vydařilo se
-
i batůžek přežil
-
ještě vychladnout
-
km (míle) po
Pěkné
