Je pátek, 5. září a já zvedám přicházející hovor. To volá kámoš s informací, že nesehnal peníze na večerní chlastačku a tak se smutkem hovor zavěšuji. Usedám za PC a pročítám trapné statusy na Facebooku, mezi nimiž objevuji jeden příspěvek, který mi rázem mění náladu - je to příspěvek od jedné moto skupiny, která přidala obrázek plakátu zítřejší akce, nesoucí název "ME Enduro Uhlířské Janovice 2014". Rázem mám jasno, čím ukojím své touhy, když se díky nedostatku financí mého kamaráda večerní akce ruší. Jdu spát, neb na zítra to bude chtít hodně sil - závod je v lese a ten, jak je známo, dokáže člověka pořádně vyšťavit svým nerovnoměrným rozložením.
Sobota, 6. září, 9:00.
Probouzím se v 9 hodin ráno v Louňovicích u Prahy. Dávám snídani a myšlenkami už jsem někde uprostřed lesa. Proto rychle dojídám chleba, dopíjím kafe a balím věci na dnešní akci. Samozřejmě jsem sbalil jen to nejdůležitější - helmu a rukavice :D. Pro jistotu beru batoh, kam přidávám nějaké rychlé cukry v podobě sušenky a malého pytlíku bonbónů.
Sedám na mašinu a vyrážím. Cestu mám naplánovanou a tak elegantně sjíždím Louňovický kopec a napojuji se na silnici směr Kutná Hora. Já ovšem uhybám ve vesnici Zásmuky a ženu se směr Uhlířské Janovice. Cesta do Janovic super - nepotkávám ani jedno auto, jen dva motorkáře. Skrz vesničky se ubírám dále směr konání závodu a přede mnou se začíná objevovat mestesčko. Napojuji se proto na hlavní směrem do města a už mě vítá cedule nesoucí slova "Uhlířské Janovice". Je to jasný - 1/3 je za mnou a už mi zbývá jen najít přesné místo konání závodu a stánek s klobásami.
Chvilku bloudím Janovicemi a nakonec to vzdávám - vytahuji smartphone z kapsy a "čekuju" officiální stránky závodu. Vyhledám důležité informace o poloze závodu a pokračuji méstečkem. Uhýbám z hlavní a přede mnou se začíná vykreslovat cesta lemovaná rozmanitými plakáty a reklamami. Nevzal jsem si na cestu své dioptrické brýle a tak se dozvýdám až několik metrů před bránou objektu, do kterého jsem právě vjel, že je to soukromý pozemek. Obracím se proto o 180° a mířím pomalu zpět tou samou cestou, kterou jsem přijel. Do cesty se mi staví 2 klučinové a tak u nich zastavuji. Trochu se divím, když mě vítají jako závodníka a tak jim vysvětluji, že závodník nejsem. Klucí jsou trošku "zklamaní" a tak je nechávám alespoň sednout na motorku. Mají radost a tak mi za odměnu prozrazují, že za bránou soukromého objektu, do kterého jsem před pár minutami zabočil, je vjezd do městečka závodníků - do depa. To je asi jediný, co kluci vědí a tak si s nima poplácávám rukou a vyrážím hledat onen závod. Před místním vlakovým nádražím potkávám další partičku, tentokrát mladých holčin, která na mě opět mává (nejspíš také s přesvědčením, že jsem další závodník), tak rovnou zastavuji a ptám se na cestu k centru dění. Holčiny tentokrát vědí, oč se jedná a tak mě přesně navádějí správným směrem.
Po projetí několika vsí se dostávám na silnici vedoucí lesem a když je u krajnic zaparkováno stále víc a víc aut, začínám se radovat, že jsem to konečně objevil. Vytoužené se stává realitou a já odbočuji na lesní cestu. Asi za 100 metrů parkuje kluk s holkou na motorce, tak parkuji mašinu vedle nich. Ihned se seznamuji, jelikož možná jsem už jen pár set metrů od centra dění, ale stále neslyším žádné nasrané motory závodních strojů, tak využívám situace a nechávám se vést. Cca 8 minut lesem a už slyším první zvuky doprovázející závodní atmosféru.
Opouštím své "průvodce" a vrhám se mezi malé smrčky, skrze které se snaží prodrat každý, kdo se chce dostat hlouběji do lesa a tím i blíže k epicentrum nejlepšího úseku závodu. Mezi břízou a borovicí potkávám rodinku...nebo to je bříza a smrk? To je fuk...potkávám rodinku spolu s jejich dcerou, která si to štráduje lesem o berlích, jako by to byly nějaké trackové hole, kterými mi nedávno jedna babka na ulici pěkně dupla na nohu. Skládám holčině poklonu za tento úctyhodný výkon a už se vydávám dále do nitra lesa. Kkolem projíždí borec na mašině a tak usuzuji, že už jsem blízko. Je to tak - bludiště smrčků se otevírá a já se rázem nacházím u lesního koryta, které vymlela voda a nyní složí jako vyšťavovací úsek závodu. Terén v korytu je dosti složitý a dává zabrat všem závodníkům.
Konec konců - posuďte sami - přikládám pár fotek a video.
Projižďí poslední závodník a já po 3 hodinách úžasného pozorování zrádného koryta dostávám hlad. Dávám tedy klobásu, turka a přibalenou sušenku. Dopíjím kafe, plyvu zbytek lógru a pomalu, ale jistě se zvedám k odchodu. Začíná hřmít a tak je ta nejlepší chvíle na návrat domů. Škrábu se lesem směrem k mašině. Jsou to asi 4 roky, co jsem přestal aktivně sportovat a tak se přeci jen trochu zadýchávám. Dávám do výšlapu kopce energii získanou z kafe a sušenky. Výhra - v dáli vidím červenou šmouhu a to je znamení, že se blížím k mé Hondě XR 125 L. Nandavám helmu, rukavice a s brutálním prohrábnutím zadního kola mé 11 koňové lásky opouštím místo závodu.
Stíhám ujet necelý kilometr a mezi pootevřené plexy se mi trefuje první kapka deště. Beru za heft, předjížím polorozpadlou Felicii v provedení PICKUP a snažím se dostat někam do přístřeší. Nemám šanci dešti uniknout a tak raději zpomaluji, abych předešel nějaké nechtěné návštěvy jablečného sadu, linoucí se podél silnice. Konečně vjíždím do vesnice na mapě nesoucí název "Petrovice II", kde po levé straně míjím jakýsi přístřesek a periferně si všímám bandy motorkářů, kteří se ukrývají před mohutným lijákem a tak opatrně otáčím stroj a vrhám se také pod přístřešek. Na mojí otázku, zda zde také mohu přečkat déšt mi banda 5 lidí odpovídá jasné ANO! Stojí tu 3 endura, jedna crosska ze závodu a postarší pán s chopperem, jehož stroj prodlužuje připojený pávik. Dávám se do řeči s chopprařem. Jede z Ústí nad Labem a má namířeno ke kamarádovi, který bydlí už jen pár desítek kilometrů od "našeho" přístřešku. Najednou se předemnou objevuje talíř s buchtami, který drží v ruce sympatická slečna a se slovi: "Tak si nabídněte, když už u nás bydlíte." mi vykouzlí úsměv na tváři. S děkováním odmítán buchty, jelikož jsem ještě stále cítil chuť klobásky a uvědomuji si, že příštřešek, který mě a další motorkáře zachránil před totálním promočením, je vlastně garáž patřící k baráčku, ležícího asi 10 metrů vedle.
Po asi 15 minutách strávených v přístřešku/garáži se déšt ráčil zmírnit svoji razanci. Chopperista ihned využívá situace a s pozdravem vyráží vstříc posledním kilometrům jeho dnešní jízdy. Já ješté rychle tasím mobil a dělám společnou fotku. Ždímu rukavice a pomalu se připravuji i na svůj odjezd. Obracím se ke zbývajícím motorkářům, které zdravím a paní domácí děkui za azil. Sedám na mokrou sedačku a vyrážím dál do cíle. Ujedu asi 8 km a vjedu do dalšího deště, který už naštěstí není tolik razatní. Doháním chlapíka na nějakém naháčovi a společně se doslova brodíme přes potok bahna, který se hrne z jednoho pole do druhého. Boty už mám plné nejen vody, ale i bahna. Domu tedy čistý nedorazím, to už je mi jasné. Přijíždím do Uhlířských Janovic a na křižovatce opět potkávám klučiny, kteří mě prvně vítali jako závodníka. Zavrčím jim pro radost mým novým Sharon výfukem a tak klukům oplácím jejich dopolední péči, když mě vítali pomalu se zlatým věncem mistra světa F1. Beru za plyn a ve zpětném zrcátku vidím jásajíci kluky. Mám radost, že mají radost a tak beru za plyn.
Kilometry ubýhají a já se dostávám na úplně suchou, deštěm nedotčenou silnici směr Kostelec nad Černými lesy. Po pravé strané míjím Kostelec a už jsem zase zasahován kapkami protivného deště. Přijíždím do Kozojed a motorkou vjíždím do škarpy za zastávkou autobusu. Chvilku zvažuji, že se opět schovám, ale když zvednu nohu a v botě se mi přelije alespoň decka vody, usuzuji, že je to zbytečná věc. Tohle už prostě vydržím, nedá se nic dělat. Vyjíždím ze škarpy opět na silnici a snažím se na rovné silnici vytáhnout z Hondice všechnu sílu, co má pod pokličkou - přesněji tedy pod ventilovým víkem. Předjíždím frajerku v Peugeotu 206, která se rejpe v GPS a Hondice opět vydává veškeré své síly.
Konečně míjím ceduli "Louňovice" a palcem brnkám o tlačítko blinkru. Zběsile vyjížďím Louňovický kopec, jehož sjezd jsem si užíval, když jsem dopoledne vyrážel na závody. Přijíždím k baráku - otevírám branku, neboď na odemykání brány není čas - slejvák je mi v patách. Zhasínám motorku a začínám se vysvlíkávat z mokrých, ale nepromočených moto hadrů.
Den je skoro za mnou a zbývají mi poslední dvě věci - poplácat motorku po sedačce za bezproblémový návrat domů.. otevřít pivko a zapít úspěšný, i když mokrý návrat domů.
Tak toto je moje sobota 6. září 2014 :)
-
-
-
-
-
-
I takto dopadaly jezdci při absolutním vyčerpání.
-
-
-
-
Takto jsme se skrývali před nepříjemným deštěm u jedné milé
