Suzuki SV 650 (2002)

Expedice Lidl 2014

Někdo tady v diskusi psal, že už tu chybí jen cestopis do Lídlu, tak jsem se vypravil na expedici a napsal jej.

Když mne tato expedice napadla, nadšení nebralo mezí a celý den jsem se těšil jak si ráno zajedu do Lídlu na snídani a užiju si těch 400m s převýšením Peaks Peaku. S blížícím se startem ale sílily pochybnosti, jestli jsem na to dostatečně připraven a vtíravé myšlenky se mi neustále draly na povrch. Jaký stroj z mé stáje zvolit? Žádný z nich není vyloženě expediční! Nebo si koupit speciální jen na jízdy do Lídlu? Snažil jsem se na to nemyslet a raději chystal ostatní vybavení. Jenže ani tady to nebylo o moc lepší. Bude mi stačit má bunda od Germasu z výprodeje za 2000, nebo si mám ještě skočit koupit něco na sebe k Touratechu? Co když nevyjde počasí? Snažil jsem se cestovní horečku zaspat, ale převaloval jsem se ze strany na stranu a dodnes bych z paměti dokázal nakreslit všechny pavučiny co byly na stropě.

V 6:00 asi po třech hodinách spánku mne nemilosrdně budí budík a mé krvavé králičí oči jen těžce reagují na světlo. Nedá se nic dělat. Expedice není Mácháč a jelikož jsem se včera důkladně připravil i po informační stránce, vím, že dnes začínají slevy a proto musím vyrazit s rozbřeskem. Do oblečení jsem nacpal všechny ochranné prvky co jsem doma nalezl, neboť dobře vím, co dokáže běsnící důchodec vybaven holí a vražednými pohledy, když mu sáhnete na jeho rohlík, nebo když nemá čas, což je prakticky neustále. Se stoupajícími vraty od garáže však klesá mé odhodlání a když se vrata nahoře zastaví, jsem na dně. Fakt nevím, kterou motorku si vybrat. Mám si vzít naháče? Ale kam dám ty nakoupené věcí? Že by skútr? Tam je prostor, ale co když toho nakoupím moc a neutáhne to zpět do toho kopce a já budu muset tábořit pod kopcem tak dlouho, až to sním? Nebo raději Kývačku, abych lépe nenápadně infiltroval mezi důchodce? Jsem bezradný. Kdybych to napsal večer do diskuze na Motorkáře, určitě by mi dobře poradili a tak mi zbývá jen kamarádka na telefonu. Jen co jsem se jí svěřil se svým problémem, okamžitě sebejistě volí skútr. Prý že to je jasné a neví, proč jí s takovou věcí budím. Zřejmost volby mi není moc jasná a tak se ptám proč zrovna skůtr? ….“ “ Ach jo … no protože je bílý a to je taková optimistická barva po ránu a navíc Ti půjde k pruhům na cestě.“ “...

Sahám po skútru a připravuji se před jízdou. Už vím co jsem včera zanedbal. Po nasazení helmy se dívám s masařkou z oka do tisíce očí ve kterých má výraz: PROČ? Hodím tedy plexi nahoru a jedu jen se štítkem. Přidám plyn a už se řítím ulicí z prudkého kopce jako na Glockneru vstříc novým dobrodružstvím. Na druhém odvodňovacím žlabu jsem si málem přikousl jazyk, ale nejsem panička a bojuji dál. Tady u toho kandelábru musím zívnout, jinak mi zalehne v uších, ale v tuto hodinu mi to nečiní problém. Majstrštyk teprve příjde. Aby se do provozu nedostalo každé jelito, jsou před hlavní cestou dva automatické třídiče. Pod kopcem je úzký a nízký kamenný podjezd a když se vám jej v té rychlosti podaří trefit, následuje po 20m ruská ruleta v podobě nechráněného železničního přejezdu. Takto prověřený řidič se pak může zcela připraven zařadit na první křižovatce do provozu. Následuje asi 80m dálniční přesun jako v Německu, který tady nebudu popisovat, protože to všichni známe a není na tom nic záživného. Odbočuji přímo u cedule Lidl a na parkoviště vjíždím s nostalgickou vzpomínkou na loňský Istanbul. Ještě že jsem to už zažil a tak na mne chaotický provoz na přeplněném parkovišti nepůsobí nijak chaoticky. Podaří se mi zaparkovat přímo u v chodu , kde je za obrovskými košíky zakleknuta ve startovních blocích fronta čtenářů pavučin, protože se už taky určitě nemohli dočkat a moc nenaspali. Mám štěstí a vidím start v přímém přenosu. Startmaršál otevírající dveře tak tak stihl uhnout bokem a peloton napumpovaný adrenalinem vyrazil. Budu útočit ze zadních pozic, navíc na lehko bez košíku, tak v klidu zamykám skútra. Když spěchající paní s oroseným čelem u vchodu pokynu na znamení přednosti a usměju se, zastaví, evidentně znejistí a hledá v čem je fígl.

Jen aby na mne zbyly nějaké rohlíky, říkám si a zvažuji, jestli jsem si tu přilbu neměl nechat. Ač poslední v obchodě, u rohlíků jsem první. Asi je v té agónii přehlédli. Naberu a pokračuji dozadu pro sýr. Tak tohle je ten pravý Istanbulský bazaar, říkám si, když na mne z poza regálu vykoukne drátěné tržiště. Jedni kvapně přehrabují zboží v naději, že najdou správnou velikost, jiní volí kraví taktiku. Naplní bachor po okraj čímkoliv a pak si to jdou v klidu přežvýkat do rohu, což je šance pro opozdilce, protože si v tom odpadu ještě můžou hrábnout. Až do teď šlo vše hladce. Co potřebuji mám a nezbývá, než se dostat k pokladnám. To se však jeví jako drobný problém, neboť dvě postarší dámy zaujaly přes uličku s vozíky postavení vozové hradby, které se naučily zřejmě ještě za mlada u Žižky a neproklouzne ani myš. Přepočítávám a volím objízdnou trasu. Sláva. Jsem u pokladen a snažím se odhadnout rychlejší řadu. Ha, vsadil jsem na dobrého koně. Druhá řada stojí. Fronta za mnou se zvětšuje v přímé úměrnosti s nervozitou vedlejší řady a napětí roste. Jsem už skoro u pásu, chystám se vykročit a v tom mi něco udeří do holeně. Když teď napíšu, že mi dáma s uhrančivým pohledem stojící ve vedlejší řadě vrazila pod nohy hůlku, myslím tím pohled, kterým by na jedno mrknutí uhranula dobytek polovině Severní Ameriky. „Nemám čas!“ Zaskřehotala baba a vlezla přede mne. Byl jsem z toho tak překvapený, že jsem nestihl ani říct: Prosím, rádo se stalo, mohu vám nějak pomoct? Ostatní kolem mne se náramně bavili jak mne babka vyblokovala na dálku čaganem a já jsem věděl, že mám zase o jednu hospodskou historku navíc. Pak už šlo vše hladce. Když lidé vraceli košíky, zrcadlil se jim ve tváři klid, mír a štěstí, jako by šli z nedělní bohoslužby.

Mne ale ke zdárnému zakončení expedice čekala ještě cesta domů. Jen co jsem prokličkoval Istanbulem zpět, zařadil jsem se do dálničního pruhu a při odbočování vpravo jsem tam cpal koleno, jak jsem to viděl u machrů na Buchlácích. Separační retardéry fungují i v opačném směru, aby nám ta jelita z města nejezdila nahoru a nutno říct, že každým rokem v síti někdo uvízne. Někdy osobák na přejezdu, jindy Ducato se shrnutou střechou v podjezdu. Prošel jsem, skútr se úspěšně pere s výškovými metry a přetížení mne tlačí do sedla. Sotva se držím a napnuté žíly na předloktí polevují až před garáží. Ano, zvládl jsem to a jsem zpět doma. Teď jsem rád, že jsem se nenechal zviklat pochybnostmi a opravdu jsem vyrazil. V dnešní době už je málo způsobů, jak může člověk překonat sám sebe a dokázat si, že za něco stojí.

Jo a kdyby jste se málo pobavili, tak mi jej odmítli zveřejnit mezi cestopisy. Kvalita zřejmě nedosahovala kvality seznamů dálnic s hrubými chybami a fotkami benzínek.