Kawasaki Z 440 (1982)

Stal se mi "nejlepší zážitek", jaký jsem za 11 let s motorkami zažil. Těžko se to klasifikuje, nejlepší, nejvíc vzrušující, adrenalinový nevím. A nějak mě ani nepřekvapuje, že jsem to zažil zrovna s touto motorkou, od které jsem takové zážitky očekával. Zatím na motorce jezdím a spravuji ji v poměru času tak 1:1 - objevují strhlé závity, prasklé příruby těsnění a jiné "drobné" komplikace, které opravuji a ani to sem nepíšu, protože není čas.

Vydal jsem na cestu z Brna do Olomouce a čekal jsem, že asi nedojedu po vlastní ose (předtucha), ale mýlil jsem se - dojel jsem. Krásná vyjížďka, žádný spěch pěkná trasa, úžasný počasí Jedovnice, Plumlov, Prostějov, Olomouc a z5.

Dojel jsem do Olomouce, vyřídil, co jsem potřeboval pracovně, dal si svůj oblíbený Bugr Burg na ul. 1. máje, dojím nasednu vyjedu, ujedu 550 metrů na křižovatku Žižkova nám. a ul. 17. listopadu a motorka dojela - prasklo plynové lanko. Tak jsem to odstavil naproti univerzitním kolejím 17. listopadu a špekuloval co dál.




První myšlenky byly velmi zbabělé a ponořené do beznaděje - sehnat někoho s dodávkou, naložení odvoz/ zavolat známím ať vezmou můj vlek a dojedou, ...

Měl jsem ale víc štěstí než rozumu:
1) lanko prdlo u rukojeti, hned za válečkem, takže ne u v půlce bowdenu, ne u karburátorů. Z bowdenu čučelo ještě cca 1-2 cm "využitelného materiálu"

2) Den před vyjížďkou jsem si dal do podsedlovky 3 kusy stahovací pásky (zdrhovačky), že se budou hodit.

3) Předchozí majitel mi nechal v podsedlovce multifunkční kleště.

voalá [to je francouzsky a podle slovníku to můžeme přeložit do češtiny jako hle ejhle nebo dokonce krásným popatřme] alternativní otevírání plynu bylo na světě



Myslete si o mě, že mám plytký život, ale větší euforii jsem dlouho nezažil. Euforie byla o vygradovaná změnou duševního stavu během 5 minut, během kterých jsem to vymyslel (jsem na sebe samozřejmě velmi hrdý, jak rychle ten ženyální nápad v mé mozkovně naskočil), kdy se otočila situace ze stavu "skejsnul jsem v 6 večer 110 km od domu s nepojízdným strojem" na "asi dojedu domů po své ose!"

Zpět jsem jel samozřejmě po dálnici (nejkratší nejrychlejší a na reakce plynu nejplynulejší cestou), otevíraje si plyn kombinačkama. Celejch 100 km domů jsem měl na ksichtě rohlík od ucha k uchu a nemohl jsem tomu štěstí uvěřit.