Suzuki GSX-R 1000 (2017)

Mno, jak tentokrát začít. Poslední roky pravidelně v únoru, abychom co nejvíce rozdělili nekonečnou zimu, jezdíme potrénovat okruhové radovánky do slunného Španělska. Tímto stylem se ovšem nikdy nedostaneme k "severnějším" okruhům jako je Aragon nebo Barcelona, protože tam je na začátku února přeci jen ještě moc zima.

A když Ace vyhrál nekonečné ježdění přes silvestra a ještě zadarmo v Almerii a Andalusii, padlo rozhodnutí, že si protáhnu sezónu, a v listopadu pojedu do Barcelony, a pak už to nějak překlepu az do dubna na nějakou Rijeku nebo Itálii.

Bohužel hned jak jsem se pevně rozhodl, a šel Barcelonu koupit, bylo vyprodáno. VŠECHNO ŠPATNĚ. Bylo domluveno že s sebou vezmu rodinku, ukážu jim Barcelonu ve které jsem osobně několikrát pracovně byl, a pak si odskočím na okruh. Sesypal se mi celý plán. Z deprese mě vytáhl až plán, že co nešlo v listopadu, může jít v březnu. A tak jsem zuřivě hledal v nabídkách březnovou Barcelonu. Bohužel nic, ale vyloženě se nabídl březnový Aragon, a to je kousek od sebe, takže ... ZAPLACENO, a nekonečná zima mohla začít. Protože měla řešení

Teď maličko přelistuju v čase, přeskáču zimní deprese, tréningy alespoň v Pitlandu a cestu tam včetně courání po památkách a vysedávání po hospodách. Tak jen obrázky:




A zápis prostě začnu až příjezdem na okruh ve čtvrtek po sedmé. Celou cestu z Barcelony do Alcaniz jsme jeli v dešti, Ace, který měl motorku u BikePromotion ještě ze silvestra se rozhodl že přiletí také, a oba jsme se vetřeli do boxu k Douchovi a Oťasovi kteří tudle akci s Bike Promotion, následovanou ještě Valencií jezdí každý rok.

První co mě doslova omráčilo byla velikost boxu. Hangár, nakrokovaný na nějakých 20x7 metů ... a dotaz kolik tam bude motorek. Prej takhle čtyři, jsme všichni. WTF ? Takže mezi posezením na začátku boxu, a motorkama na konci jsme si udělali ještě taneční parket a noclehárnu

Mno nic, seznamovačka s Oťasem, jeho doprovodem který přijel nachytat bronz, Douchou, vítačka s teamovým parťákem pár žejdlíku piva, holky uložit do dodávky, a sám odtéct do noclehárny vedle Suzuki Ace který spal vedle Tajfuny pak ráno tvrdil, že v šest vyhazoval z boxu uklízeče ... já o ničem nevím. Když spím, tak spím.

Ráno zatopeno, udělaná vejce k snídani, a troška nervozita jestli ještě umím jezdit a kudy to vede. Na novém okruhu, navíc mě hodili s nahlášeným časem z Mostu a Valencie do Ačka, to bude mordor.

Jdeme na rozpravu, verze English Na čas dorážíme do přednáškového sálu, kde nás vítá osobně Thomas z BP a pak předává slovo řediteli okuhu. Ten nám legrační ale srozumitelnou angličtinou na prezentaci názorně ukáže, kde jsou jaké únikové cestičky, a jak se chovat když přebrzdíme tu či onu zatáčku, aby jeho traťáci neměli moc práce. Za mě super!



A hned v první dvacce jsem rád, že jsem přednášku slyšel Před ježděním studuju časy, kolega Doucha 2:10, SBK 1:50, SSP 1:54 +-, takže si stanovuju osobní cíl dostat se pod 10, a bonusovej na cca 2:08 Přeci jen je začátek sezóny a já mám novou kombinézu i nalakovanou motorku, takže ...



Rozprava za námi, a na trať jdu v Ačku jako první, na ještě dost studený asfalt, a nízké slunce. Vyvalenej jak sova hlůpá zjišťuju, že z onboardu se člověk dráhu vážně nenaučí, že jsou tam i kopce, a že chvílema netuším kde jsem. V šikaně před nejdelší rovinou 2x nezvládnu brzdy jak se to rozbalí přes horizont který tam na onboardu taky nebyl a pak nás stáhnou pro pád, takže nejlepší čas z první dvacky mám 2:43. Mno krása. Tak mě holt regrupnou do Cčka no. Honza vyráží hned po mě v Bčku, Doucha s Oťasem jsou, pro mě nepochopitelně v Dčku a tak tam některé lidi předjíždějí i 3x za dvacku.

Mno to bude boj. Každopádně druhou dvacku je to už lepší, čas letí rychle dolů, a před obědem jsem na 2:10, a to po prvním dopoledni stačí absolutně těsně na udržení Ačka. Zbytek boxu se sešel krásně v Bčku. Odpoledne mi to začíná pomalu dávat smysl, dostávám se pod deset, a mám splněno. Uvolňuju se, přezuju motorku která na naučení byla na zadku z Pannonky, předek nechám ještě na dopoledne, a užívám zaslouženého piva.



Hned pak jdeme na trackwalk ... rozmyslet si co a jak na zítra. V podání Aceho a Douchy je to teda spíš track run ... mají na mě moc dlouhé nohy Ale ... zase mi to pomáhá, uvědomit si jak jsou na všech místech kde se trápím velké únikové zóny a že není třeba se stresovat, a prostě se to musí zkusit Pojíme ze zásob, a buc k našim jednostopým princeznám.



Druhý den probíhá paráda sama. Hned první dvacku na nové gumě jedu 7, mám překročené všechny nastavené limity, a jen se vezu na vlně zábavy. Všichni v boxu se taky zlepšují, postupně padá osobák Otty, Honza jede 10 na šestce která tu má skoro tak brutální handicap jako v Brně, prostě ... okruhová idylka. Vítr z prvního dne se zdá maličko menší, teplota o kousek vyšší, nádhera. Vychytávám pár maličkostí od rychlíků, a jízdou se už hodně bavím. V prostřed dne přezouvám předek, protože má za sebou už 6 nahřátí, a na levém boku už v podstatě není. Není důvod si ustlat na předek.

Rychlý oběd v místní restauraci kde za rozumné peníze člověk dostane rozumné jídlo, a čistá zábava pokračuje až do večera. Časomíra se zastavuje až na 2:05, já stále s přehledem držím Ačko, a mam tak nesčetně příležitostí sledovat z dráhy Hannese Sommera a Petera Hickmana, aneb když podlehnete pocitu že už Vám to jde, vždy se najde někdo kdo Vás přesvědčí že spíše ne. Ale je kouzelné vidět jaké rezervy člověk ještě má, a co všechno jde dělat lépe a rychleji.

Mám splněno, a v sestavě Ace, Katka, Anička a já vyrážíme do Alcanizu užít si místní pohostinnost. Chvilku zápasíme s tím že ve Španělsku sice nalejou člověku téměř kdykoli, ale vaří nejdřív v osm. Ale nakonec objevíme tavernu Venezia , kde vaří už v sedm, a je půl, takže než vdechneme pivo, a přeluštíme jídelák, bude kuchař na pozici, takže sedáme.



Objednáváme hromadu dobrot, mimochodem místní specialitu k pivu, smažené vepřové uši. Skvělá lahůdka.



Návrat do depa, a oslavy času o kterém mě ani nenapadlo že je možný způsobují, že požiju víc alkoholických nápojů, než na kolik jsem zvyklý, a tak ráno nejsem úplně fresh.



Snídani dám, ale na oběd to moc nevidím. Honzík si to naopak nechal rozležet v hlavě, a pálí tam masakr časy. Napřed pod 10, pak dokonce 8. Neuvěřitelný, honí se tam s oběma V4 Panigale a i kluci vyprovokovaní rozzurenou šestkou tam sázejí osobáky 8 a 9 ... (pokud si správně pamatuju tak z minulé návštěvy měli 12 a 10).

Počasí celou dobu je ideální, ale to co nastává poslední den, tedy v neděli, to je prostě idylka. Vítr ustává, dráha má 15 hned ráno, a odpoledne to leze na 30. Asfalt v Aragonu drží zdánlivě až do nekonečna, jak dokazuje můj škráblý loket přesto že z toho nijak zásadně nelezu.

Ráno to ještě zkouším na gumě ze soboty, ale fakt není šance, vlevo není kde brát. Sundavám to, a nechávám přezout, ať si poslední den užiju. Vynechání jedné dvacky nijak zvlášť nebolí, protože přesto že mám ze zimní přípravy celkem fyzičku, tak litr vážně dře pokud se člověk snaží ject trošku rychleji, a já už mám fakt dost. Hned po přezutí ze snažím chytit dvou rychlých šestek, ale jak se na ně nacucnu, hned dělají chybu nebo zvedají ruku Mno nevadí, mám čas z říše snů, ale protože je to 2:05.0xx a na optimal lapu svítí 2:04, červíček hlodá, že ta čtyřka by se povést mohla.

K obědu avizovaná plechovka coly a pokec s Vostatkovic, kteří dojeli na navazující RaceCamp Pro zajímavost Vosty další den na šestce 1:57

Mno a zbývá poslední odpoledne. Hned v rundě po obědě se povede rozjet několikrát dobré kolo, a nakonec padne 2:04.4, Dojedu do depa, prohlásím že už jenom kávu a svítím totál spokojeností. Do další dvacku vyjíždím s tím, že už se jdu jenom povozit na závěr krásného eventu.

Ale hned po výjezdu se povedlo to, co se mi tam za 3 dni vyhýbalo, dostal sem před sebe 2 ideální vodiče, kteří mě táhli několik kol a průběžně zrychlovali a pomaličku natahovali, a já jel kola 4, 4, a pak mi na časomíře v sektorech blikalo -0.8, -1,2, -1,5 ... a zároveň se na panelech objevila v posledním sektoru cílová vlajka. Umínil jsem si že todle kolo nepustím, a rozhodnutí mi usnadnil jeden z vodičů ktery pálil místo do depa rovně na cílovku a tak sem to tam naprášil za ním. 2:03.0 a po cílovce na únikovku k traťákům abchom nezdržovali další rundu. Za chvilku nám otevřeli vrata v plotě, a mi se po obslužce a vratama vrátili do paddocku přes hlavní bránu.

UFFFF.

Euforie, uspokojení, dobrá nálada, super ježdění. V poslední dvacce jsem se jel opravdu jen svézt, zkusil si škrábnout tentokrát cíleně lokýtkem, a event byl u konce. V boxu samé usměvavé tváře, protože všichni piloti i motorky cajk, a všichni osobáky a super časy Nádherný začátek sezóny.

Pak už bylo jen rychlé zabalení, rozloučení, a 2 dni domů v brutálních bouřkách a dešti, které začali hned jak jsme překročili Pyreneje, a dovezli jsme si je až domů. Po dojezdu sem prohlašoval že Douchovi a Oťasovi tu Valencii ani nezávidím, ale teď už ano

Takže kam příští zimu? V lednu Jerez?

• 

  Účastníci zájezdu

• 

  Takhle sype zuzka

• 

  Lokytek byl

• 

  Kopyta před aragonskou zdí

• 

  Suzuki team