Hrvatsko 19 Aprilia ETV 1000 Caponord

Vlastník	raid
Vloženo	22.11.2015
Aktualizováno	29.1.2024
Zobrazeno	10 040x

Byla naplánována společná krátká dovolená s kamarády, co spolu občas někam jezdíme. Nejdříve jsme se dohadovali o lokalitách, pak o termínech, no znáte to. Naplánováno to bylo hezky, ve finále bylo klasicky všechno jinak. Bo totiž pršelo A prohánět se po Alpách, resp. Dolomitech v neutuchajícím slejváku není dobrý nápad. Takže po prvním dni, kdy jsme zmokli na přesunovce k Villachu, kde jsme měli v zamluveném penzionu sraz, jsme celý druhý den společně mokli na přesunovce do Slovinska, na jihu se to tvářilo nadějněji. Fakt celý den v dešti, už dlouho jsem něco podobného nezažil. Po dálnicích nejezdíme, tak jsme se holt kochali po okreskách a průsmycích
Stihli jsme dva, Seebergsattel a Palischsattel. Fotku nemáme asi ani jednu, nikomu se nechtělo vytahovat optiku.
Prima přespání v Lašku (pivovar) a druhý den se to opravdu tvářilo nadějněji směrem k jihu, takže bylo třeba se domluvit, kudy tudy cestička. A vyhrála Petrova Gora, resp. Památník jednoty a bratrství. Stojí to za to, fakt je to monumentální stavba, bohužel dopadla jak celá Jugoslávie. Už nedrží moc pohromadě...
Chtěli jsem vyrazit směr Bihač a další den Željava, ale protože zase ta voda shůry, nakonec z toho bylo městečko Slunj a jeho vodopády. Tedy ty přišly na řadu až další den a jen tak aby se neřeklo, tyhle atrakce spíš s partnerkama. Romantická padající voda v záplavě turistů, to by se jim mohlo líbit
Takže klasika, booking, ubytování, hospoda, družba, dovolená. Prostě pohoda.
Další den mažeme směr Plitvická jezera, resp. spíš hledat Titovu vilu Izvor. Našli, navštívili, stojí to za to. Dnes je to ruina, ale muselo to být něco. Vstupní trakt, mezonetové apartmány, třípatrový byt Tita s výtahem, kuželna, promítací sál, pánský klub... no tady se nešetřilo. A později hodně kradlo, protože chybí prakticky všechno.
Přes planinu Homoljac mažeme pod Golu Plješivicu, kam bychom se rádi vydrápali, protože nahoře je nejen prima rozhled, ale hlavně zbytky řídících věží leteckého provozu letiště Željava. Po nějakém tom bloudění podhůřím konečně tu správnou cestu nacházíme a hurá nahoru. Čekal jsem pohodovou vojenskou cestu, asi nějaké ty panely a tak... .no, s plně nabalenou motorkou to až tak pohodová cesta není. Natož třeba na X-Adv, kdo má tendence nad tímhle strojkem ohrnovat nos, měl by si to zkusit. No nic, vydrápali jsme se tam, rozhled parádní, místo parádní, podzemí parádní, prostě super. Stálo to za to
Sjezd po těch pohyblivých šutrech byl výživnost sama, večer jsem sotva pletl nohama, skoro nedošel do hospody a ani klasický šláftruňk mi moc nejel. Fakt to dnes bylo celkem náročné.
Další den konečně ten Bihač. Chtěli jsem tak kvůli telecímu, nakonec z toho byla jen návštěva přeplněné kavárny a natankování plnotučného benzínu bez našich eurosraček. A shodli jsme se na tom, že motory to poznají, Nejen že to líp jede, ale i to míň žere. To nemá cenu komentovat, prostě je to na hlavu, ale je to tak.
Takže znovu přes hranice do Hrvatska a konečně ta Željava. Opuštěné vojenské letiště, každý asi zná, bo za to odpoledne, co jsme tam blbli, dorazilo postupně snad 20 Čechů. Nicméně většina lidí to bere takovým tím hurá způsobem... dojedou, odškrtnou si v zápisníku že tam byli a hurá zase dál. My nikam nespěchali, takže jsem vjeli dovnitř. Hangáry totiž byly vysekané v přilehlém masivu, vešlo se tam prý 56 Migů. Nejezdilo se nám ovšem uvnitř až tak komfortně, bo jednak ty povídačky o minách, za druhé taková vlhkost, že je fiku vidět i při plných světlech a za třetí na nějaké bezstarostné drandění chodbama to moc není, bo místy chybí kusy podlahy. Takže jsme zaparkovali a dali se do toho po svých. Ani tak jsme to neprošli celé, je to prostě tak obrovský, že to člověka začne nudit. A řekl bych, že některé klíčové prostory jsou zazděné. JLA se to prý při ústupu v roce 1992 pokoušela vyhodit do vzduchu, na dvou místech je to i patrné, nicméně nezadařilo se, je to prostě tak hovadská stavba, že to nešlo. Podařilo se jim prolomit jeden strop tunelu a poškodit jeden tlakový uzávěr průchodu pro Mig. Letiště se stejně už nedá používat, protože je ho půlka v Chorvatsku a půlka v Bosně. Takže tahle raritní stavba bude nejspíš upuštěná už navždy, nebo aspoň do té doby, než to pro jistotu někdo vyhodí do luftu pořádně.
Tak dál, uondaní hledáme ubytování, které jsme našli hned v Željavě obci, jakýsi moderní hipsterský ubytovací komplex. My to vzali jako z nouze ctnost, ale fakt nechápu, kdo tam může jezdit. A asi může, bo to na pohled dobře prosperovalo.
Další den naplánována cesta k moři, jako že konečně koupačka. Dotáhli jsme to až na Lošinj, shlédli tamní raritku - otočný most, večer konečně do moře hópli, ježky podráždili i nějakou tu místní předraženou restauraci navštívili. Jako ukázka prima, být tam víc dní, asi by se mi to až tak nelíbilo.
Protože pouze týden, další den už se jede směr domů. Polovina výpravy spěchá, ti to berou hopem, my dva zbývající trochu pomaleji. Déšť nad Istrií opět hrozí, tak různě kličkujeme, oběd protahujeme, na Vojak rezignujeme, ale nakonec se nám podařilo dojet až do Bovce bez ztráty květinky, tedy bez zmoknutí. Což se o těch dvou, co vyrazili brzo ráno, říct nedalo. Ti ovšem dojeli trochu dál, někam do Rakouska.
Přestože v Bovci nabízí ubytování každý, kdo má aspoň dveře, na které by to napsal, dlouho to vypadalo beznadějně. Na booknig si moc nehrajou, v místě nejsou, na telefonování nereagují, nebo mají prostě plno. Nakonec se zadařilo, mohli jsme navštívit úžasnou knajpici s freneticky se pohybujícím barmanem na speedu. Nejspíš. Fakt zážitek,
Ráno azuro, tak vzhůru na Mangart. Horská silnice, snad nejvýše položená ve Slovinsku, vybudovaná, jak jinak, vojáky za Velké války. Dnes úžasná vyhlídka, směr Itálie. Pokud se povede počasí, je to opravdu něco, převýšení víc jak kilometr, žádné zábradlí, prostě úžasný.
No, musíme jet, dnes je toho ještě v plánu hodně. Takže postupně sedlo Predil, Sella Nevea, Sella Somdogna, Passo di Lanza, Panoramica a ve finále PlockenPass, abychom se konečně po náročném dni v Kotschachu ubytovali. Přes booking se nám podařilo urvat apartmán v penzionu, ovšem majitel nám ho nechtěl poskytnout, nejspíš si ho šetřil na delší ubytování a nebo nevěřil, že by dva smrdutí motorkáři z Čech... no nakonec souhlasil, sice jsme se museli uskrovnit s parkováním motorek, aby rakouské socky ubytované v dvoulůžkových pokojích měly místo , ale jinak to bylo vyhovující
Ráno už směr domů. Kolega míří do Brna, takže spolu ještě vyjedeme na Maltu, resp. Kölnbreinsperre. Dnes je to turistická atrakce, dokonce se tam skáče bangee pod přehradu, tzn. cca 200 metrů, nicméně i tak to po letech stálo zase za návštěvu. Ale už tam nemusím
A pak už jen cesta domů, 730 km, celkově cca 2900. Stálo to za to.

Hodnocení (0x):

Aprilia ETV 1000 Caponord (2005)

Vložení komentáře