Rumunsko 2019 - den čtvrtý Honda XL 600V Transalp

Vlastník	Paige
Vloženo	12.11.2019
Aktualizováno	12.11.2019
Zobrazeno	745x

Pondělí 9.9.2019
KE KŘÍŽI A JEŠTĚ DÁL

Ráno jsme si hezky přispali, žádné extra vyspávání, ale kolegové už netrpělivě čekali, až jim uvolníme jejich motorky, aby mohli vyrazit, jsou to sakra ranní ptáčata. To my si v klidu dali snídani, kafíčko, pobalili a Honzík si dal studenou sprchu. Já se koupala už večer a také to vypadalo, že poteče jen studená. Kdo mě zná ví, že to je něco, s čím se absolutně nehodlám smířit, ledový potok klidně, ale vlažná sprcha? Prostě neexistuje. Tak dlouho jsem zapínala a vypínala všechny (dva) kohoutky v koupelně a párkrát na prázdno spláchla, dokud nezačala nějakým záhadným způsobem téct teplá a ke konci už úplně vařící voda. Ráno tenhle trýček už nefungoval.

Jak jsem už psala, chtěli jsme se jet ráno podívat na ten úžasný hrad do Hunedoary. Tentokrát se odjezd z kempu obešel bez dramatické scénky, krávy se kupodivu nikde po cestě zatím neválí, směle na hrad. V okolí hradu je celkem rušno a na parkovišti potkáváme další skupinku čechů. Ti nám hned z dálky hlásí, že hrad otevírá až ve 12. Je to škoda, ale přes tři hodiny tu vážně čekat nechceme. Další důvod se někdy vrátit zpět.

Dalším bodem na mapě je hoda Muntele Mic. Tohle místo a trasu nám večer doporučili kluci, tak to chceme vyzkoušet. Prý tam vede menší offroad cesta, ale nic úděsnýho. Je to trošku dál, než jsme původně plánovali jet, ale máme slíbené úžasné výhledy na jednu z nejvyšších hod Rumunska - Tarcu s úctyhodnými 2.190-ti metry. Větší část přesunu vedla cesta širokánským údolím kde děsně foukalo.

A abych nezapomněla na jeden zážitek, musím se vrátit kousek zpět. Po výjezdu z nějaké milionářské čtvrti Hunedoary, pozná se to podle naprosto kýčovitě megalomansky zdobených domů - věžičky, křiklavé barvy, zlaté a stříbrné okapy ve tvaru dračích hlav a místo oken vitráže, jsme narazili na něco opravdu divného. Prostě uprostřed luk se objevily písečné duny. Vypadalo to, že jsou z právě navátého tmavého písku a nutně jsme to museli prozkoumat. Honzík zahnul na první zdánlivou přístupovou cestu, která byla opět plná Pájiných oblíbených vyjetých kolejí. Kupodivu jsme to nebyla já, kdo měl tak tak na mále, ale vše se ustálo s grácií. Co ale bylo zvláštní, tak u těch (říkejme tomu tak) dun, byl pán a hlídal je. Prý žádné focení a že tam nesmíme. Teda to jsme se přeložili z mluvy alá ruka noha. Po té, co se angličtina nesetkala s úspěšnou odezvou, tal se Honzíka, jestli umí francouzsky a na kladnou odpověď řekl, že on ne. Přesto z něj dokázal nějak vymámit, že to má něco společného s ministerstvem, ale čeho nevíme (vládou?). Fotku nakonec povolil, asi jsme mu připadali neškodní. Každopádně to bylo zvláštní místo.

Cestou na odbočku do hor jsme nakoupili chlebík a klobásku, to bude výborný obídek. Začínali jsme na nějakých 350 m.n.m a během několika málo km jsme se vyhoupli na 1807. Jde se na věc. Cesta v rumunském pojetí vede až do vesničky Poina Marului a tady se máme napojit na lesařskou cestu, která nás dovede až nahoru na hřebeny. Trošku na rozcestí váháme a opět si nás našla banda českých kluků, tentokrát na ostrých endurech. To se jim to tu musí řádit! Trošku nedůvěřivě na nás koukají, že tam chceme jet “natěžko”, ale poradí, kudy nejlépe. Hned za zatáčkou se cesta změní v kamennou stezku lemovanou dokonalou horskou říčkou. Tohle je jiný kafíčko než doteď - lávky, prudké výjezdy a sjezdy, ale nic s čím by si Kawinka a Leo neporadili. Míjíme naprosto úžasné vodopády, brody a jednu lávku si chce Honzík vyzkoušet přejet. Zastavuje a v celém tom kochání jsme to zastavení pojali nějak zmateně. Zde se linie příběhu půlí na mojí verzi a na Honzíkovu, ale výsledek je prostě stejný - 3:1 pro Páju s tím detailem, že jsem byla poslána k zemi ne úplně mojí vinou. Ve zkratce, Honzík si vyjíždí na hupík, já za ním opatrně pokračuji (ano, asi až moc v těsném závěsu), Honzík si to vyspojkuje a couvá zpět - zásadní je, že couvání jsem nečekala a je jedno jestli o 2 metry (moje verze) nebo o pár cm (Honzíkovo verze). Narazil mi v plné rychlosti (asi 5 km/h) do kufrů a já šla poslušně k zemi. Vůbec jsem to nečekala a tak to tentokrát dost bolelo. Lea drží krásně nálepa a padáky pracují jak mají, ale ta noha podruhé otlučená o stupačku mi sakra nadává. Dost se držím, abych nevybouchla a nepindala, páč jsem se těšila, že by to mohl být první den bez držkopádu. A opravdu to bolí. Chvíli jsem jak kakabus a odmítám konzultace a vůbec lepší na mě nemluvit. Ale za další zatáčkou je to zase dobrý. Naopak, je to báječný!
Po nějaké době se dostáváme na rozcestí a tápeme. Podle offline map jsme ale úplně někde jinde, než jsme mysleli, že jsme. Ale směr držíme, cesta nádherná a před námi se otevírají zatím nejúžasnější výhledy. Ta krása se prostě musí zažít. Na vrchol ke Kříži je to už jen pár serpentinek. S každou další zatákrutou se do nás pouští větší a větší zima. Až pod vrchol Muntele Mic vede nová asfaltka, kolem se pasou stáda koní a opuštěných sněžných rolb. Nahoře strašně fouká, ani se mi nechtělo slejzat z motorky, myslím, že jsem přimrzla. Rumunsko máme jako na dlani, je krásně vidět áááž tam daleko a na druhé straně vše hlídá Tarcu. Prostě paráda. Jen to není na svačinu, po chvíli prcháme zase dolů, tady by se asi ani moc dobře nespalo. Někde pod lanovkou má být starý zatopený důl a to by nebyl Honzík, aby ho nenašel. Je to prostě otevřený tunel do skály. Vevnitř to hučí, jako by se tam proháněl někdo na motorkách, nebo jako by tam měli medvědi poradu. Čas na obídek (dost pozdní obídek, už hlady nevidím) a promyšlení další cesty. Není moc kudy si to zkrátit směr Fagarš, a tak držíme směr Herculane po hlavních tazích, tedy opět přesun. Únava začíná nastupovat celkem rychle. Honzík našel skrytou odbočku z hlavního tahu, vypadá to tu bytelně. Sice jsme skoro u někoho na zahradě, ale ten někdo tu není. Doléhají sem zvuky silnice a železnice, ale jinak krásné místo s výhledem na hory. A pokud se poštěstí, tak svítání nad kopci bude kouzelné.
… a ráno se uvidí, jestli dáme i kousek Banátu… Jameson a dobrou!