Kymco Quannon 125 (2007)

Jsem ostudaaa, ale už jdu na to!
Třetí den opět začínal budíčkem v 7 a velmi neochotným hrabáním se z postele. O to horší to bylo, když jsem zjistila, jak je venku. Mlha, kosa a déšť.. To byly tedy vyhlídky na cestu. Většinu lidí by to asi odradilo, ale já nad tím kupodivu jen mávla rukou a říkala si, že do té desáté se to snad nějak vybere. Zachumlaná v několika vrstvách oblečení, dece a s horkým čajem jsem tedy zase sedla za noťas a vybírala trasu pro třetí den. Cíl cesty je jasný - Praha. A jedno místo po cestě je přeci jasné taky :)). No ano, Hoštice, kvůli kterým tento nápad vůbec vznikl. Zbytek mi byl docela fuk, tak jsem prostě zase plánovala jen tak podle toho, co mě zrovna napadlo.. ,,Co chci vidět?” No když už jsem dala po cestě Dukovany, tak si dáme i Temelín. Vodňany a Bavorov, abych si mohla zpívat: Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany, dal bych ti hubičku na obě strany. Ale že je za vodou, zaaa vodičkou studenou, nedám ti, má milá, ani jedinou!
No dobře, vraťme se k tématu.. Přišlo mi, že mám na této trase příliš těch "velkých cest s čísly", tak jsem si tam čistě z nudy přidala i pár malých, neoznačených. ,,Snad tady nebude takový problém s ukazateli jako na Moravě.” A kdyby náhodou byl, vypsala jsem si raději každou malou vesničku, přes kterou mám jet. ,,To pak trefím, i kdybych nechtěla!” Jááá kdybych věděla.. Ale nepředbíhejme :))
Blížil se čas odjezdu.. Počasí sice stále nic moc, mrholilo, ale čekala nás dlouhá cesta, takže byl nejvyšší čas vyjet. Pobalila jsem věci, na sebe nabalila opět o jednu vrstvu navíc a vyrazila vstříc novým zážitkům.
Vydala jsem se směr Malíkov nad Nežárkou a musím říct, že jsem chvilku uvažovala, jestli nejedu někomu přes dvůr, protože co považují v Čechách za hlavní cestu mezi dvěma vesnicemi, to mi hlava nebere :)). No nevadí, aspoň jsem se měla hned na začátku čemu zasmát. Další důvod jsem dostala hned při příjezdu na větší hlavní cestu.. Téčková křižovatka a žádný ukazatel . Tady jsem naštěstí ještě věděla, že mám jet doleva, ale představa, že bych nebyla připravená a spoléhala na ukazatel, byla bych asi trochu v pytli :)).
Čekalo mě pohodových 15km po větší cestě, lidi už dávno v práci, takže krásná chvilka, kdy jsem se mohla kochat krajinou. V Mláce jsem se odpojila na trochu menší cestu, což jsem si teda aspoň myslela podle map.. Ve skutečnosti to spíše vypadalo jako ta úúúplně nejhorší cesta, po které bych tady u nás raději ani nejela, abych si nerozbila motorku. A to mi věřte, že ji někdy tahám fakt šíleným terénem. V ten moment mi došla ta děsivá skutečnost, že jestli TOHLE je podle map ta “žlutá” cesta, která si zaslouží číslo, tak jak sakra budou vypadat ty “bílé”?! No, raději na to nemyslet.
Řeknu Vám, že mrholení bylo v ten moment to poslední, co mě štvalo, protože mnohem horší byla ta neskutečná kosa! Měla jsem za sebou pouhých 20km, dalších asi 250km před sebou a moje nohy už teď hrály hru na mrtvoly. Začala jsem si zpívat Skákal pes přes oves a do rytmu pohupovala nohama.. No po chvilce jsem toho raději nechala, protože to pomáhalo maximálně tomu, abych se cítila jako větší blb*c a ne k zahřátí nohou. A tak jsem tedy doufala, že teď nebudu moc řadit, abych si o řadičku nezlomila třeba prst .
Pomalu jsme se dostaly do Hluboké nad Vltavou, projely kolem dalších majestátních komínů - tentokrát Temelína a pokračovaly do Vodňan a Bavorova, abych si mohla zazpívat něco aktuálního :)). 100km za námi, krásná krajina kolem nás, téměř žádný provoz, takže i přes nepřející počasí jsem měla šílenou radost, jak nám ta cesta skvěle ubíhá. Joo, v ten moment jsem netušila, co mě zrovna čeká - hledání Hoštic.
Vzpomínáte, jak jsem si stěžovala na Jižní Moravu, že nejsou schopní mít pořádné ukazatele? Tak v Jižních Čechách to vyřešili a na silnice 3. třídy nedali ukazatele pro jistotu žádné :)). V praxi to pak vypadá asi takto.. Jste v úplně neznámé vesnici, dojedete na křižovatku, kde máte v lepším případě na výběr dva směry, v tom horším třeba 4. Pokud jste právě dojeli k té první variantě, tak je 50% šance na úspěšnou volbu a vyberete si buď doleva nebo doprava, pravděpodobně podle sympatií k danému směru.. No, já obvykle v takových případech vždy zvolím tu špatnou cestu a ani tentokrát to nebylo jinak. Pokud dojedete do druhého případu, jste v pytli. Na první pokus se vydáte třeba doleva, po pěti kilometrech zjistíte, že tohle není ten zapadákov, kam jste chtěli dojet, takže se vrátíte, vydáte se tedy odbočkou skoro-doleva a tak dále.. Pokud máte pech, můžete se trefit třeba až na pátý pokus, protože člověk by nevěřil, co byli v Jižních Čechách schopní vymyslet za křižovatky. Hlavně že na ukazatele už jim fantazie nezůstalo.. Po tomto popisu už asi pochopíte, proč mi tedy hledání Hoštic trvalo přibližně hodinu a půl a stálo mě neskutečnou dávku nervů. K tomu šílená zima, mrholení střídající se s deštěm.. Měla jsem pocit, že se proti mně všechno spiklo. Byl čas na pauzu, abych se aspoň trochu zahřála. Jaké “pozitivní" zjištění, že mi čaj i v termosce zchladl, zhořknul, takže jsem ho po jednom loku mohla rovnou vylít. V tu chvíli jsem si už vážně říkala, že mě asi někdo nemá rád.. Po bloudění mezi vesnicemi, baráky a po projíždění cestiček, které mi přišly spíše jako chodník k baráku, jindy zase jako lesní stezky, jsem konečně dorazila k vytoužené ceduli Hoštice! Jupííí!! Krátká pauza na fotky, uklidnění a mohlo se pokračovat dál.
Plná nového elánu a nadšení jsem vyrazila směr Strakonice, Blatná, Březnice, Milín.. Vůbec Vám už nedokážu říct, po kterých cestách jsem se do těch měst dostala, protože to absolutně nebylo po mé plánované trase a párkrát mi už dokonce přišlo, že přes některá místa jedu asi podruhé.. Nadšení mě zase rychle opouštělo a dost tomu přidával ten obří černý mrak, kterému se mi nedařilo vyhnout. Za Milínem slavil mrak své vítězství, protože mě po dlouhé honičce konečně dohnal. Ze začátku jsem si říkala, že mě malý déšť nezabije, pak že i ten trochu větší přežiju a nakonec že horší už to být nemůže. Místo toho, aby počasí mou poznámku přešlo, muselo mi zase dokázat, že se pletu. Řeknu k tomu jediné, tak obří slejvák jsem asi v životě ani neviděla, natož abych v něm řídila a to ještě motorku.. Dojela jsem do Příbrami a zoufale hledala něco, kde se schovám. V ten moment jsem zjistila, že to může být dokonce ještě horší, protože mi pod kombinézou začaly valit potoky vody. ,,Celý den klepu kosu a teď po mně ještě všude teče ledová voda, fakt pecka. Tohle asi odmarodím.” Konečně jsem objevila benzínku a rychle zapadla dovnitř. Už jsem si za cestu zvykla, že se za mnou lidi otáčejí, prohlížejí si mě apod. No jo, holka na motorce, s Téčkem v Čechách a teď ještě k tomu v takovém lijáku. Pobavil mě ale starší pán, který si mě pár minut prohlížel a pak prohodil: ,,Mrholí tam, co?” :D
4 hodiny odpoledne, nechutné počasí, rybník v kombinéze a ještě kus cesty přede mnou.. Řeknu Vám, že už mi bylo fakt jedno, jak do té Prahy dojedu, hlavně ať už tam jsem! Snědla jsem si své druhé jídlo za celý den, vypila hnusnou čokoládu z automatu a rozhodla se pokračovat, protože déšť nevypadal, že by měl v dohledné době zeslabit natož přestat.
Projela jsem Dobříš, Nový Knín, začalo se trochu objevovat sluníčko a já si říkala, že bych se po cestě přeci jen mohla podívat na ty Slapy, když už pojedu kolem. No, má návštěva vypadala asi takto: Sjela jsem z cesty 102 a dojela přes Buš do Slapů, cedule přehrada doleva, ok ok, jedu jedu, další cedule nikde a najednou konec vesnice. ,,Hm, tak jo no, přehrada byla fakt krásná..” No vracet se mi už nechtělo, tak jsem pokračovala dál. Čekala mě jednotvárná a rovná cesta aaaaž do Prahy, všechno mě bolelo, byla jsem promočená, takže na mě přišla má klasická krize, kdy mi tak trochu hrabe, zpívám si, povídám sama se sebou a následně z toho dostávám záchvaty smíchu . Do příštího výletu si musím nastudovat i jiné texty, protože zpívat si 3 písničky 200km je už docela na Opavu :)). V takovém pozitivním naladění jsem za slunečného počasí dojela až do Prahy a měla náročnou etapu konečně za sebou . Jet to za krásného počasí, bylo by to zase o něčem jiném a užila bych si víc své oblíbené kochání se krajinou, ale takto jsem měla taky zajímavé a originální zážitky. Třetí den jsme tedy ukončily s 291km