Honda XL 650V Transalp (2000)

Není lehké při plnění pracovních povinností montážníka pravidelně projíždět svého jednostopého miláčka. V turnusech pobývat ve světě a po návratu domů se věnovat svým milovaným a známým a na projížďky tak zbývá pramálo času. Je však jisté, že nám se to povedlo. Po delším hledání jsme sehnali ve Voticích nádhernou garáž a domluvili se s Radkem na naší první společné motovyjížďce. Radek si přivezl motorku již na začátku minulého týdne. Já však po dlouhých lapáliích až v neděli. Konání výletu jsme naplánovali pro jistotu až na středu, kdy hlásili nejhezčí počasí. Takže nic by nemělo bránit našim plánům. V práci jsme při pauze na kávu začali spekulovat, kam tedy budou naše první společné kilometry směřovat. Po několika návrzích a prolistování chytrého průvodce, jsme vymysleli nejvhodnější motortrasu s ohledem na délku, náročnost a kulturní hodnotu. Oběma se návrh zalíbil a tak jsme se při práci začali těšit z hezkého počasí a plánu navštívit kutnohorskou KOSTNICI. Pracovní doba je do sedmnácti hodin a jelikož jsme čestní pracovníci, neutekli jsme z práce ani o minutu dříve, byť jsme oba byli natěšeni sebevíc. Po odpolední svačince na bytě, lehkém opláchnutí, ustrojení do kombinéz a sbalení potřebných „cajků“ jsme se lehkou chůzí vydali směrem k naší garáži. Ustrojili jsme naše miláčky a vyvedli je na denní světlo. Do této chvíle vše probíhalo standardně. Ale ouha. V okamžiku, kdy jsem chtěl svého Alpíka natočit, se stalo to, co bych vůbec nečekal. Při zmačknutí startéru to začalo v Alpíkovi syčet, vrčet a chrchlat všemi možnými i nemožnými zvuky a já ve vteřině poznal, že je zle. Baterie, jejíž výměnu jsem tak dlouho odkládal, již neunesla své břímě a odešla tam, odkud již není návratu. Jal se mě obrovský vztek z pomyšlení, že celodenní těšení je v pytli a že můžu jít tak ke Kočce na pivo. V ten okamžik však promluvil Radek a přesvědčil mě, abych zkusil Alpíka roztlačit. Třeba prý chytne a až se zahřeje a baterie se malinko oživí, tak už bude startovat sama. Ve vší té beznaději jsem touto myšlenkou v okamžiku uviděl světlo na konci tunelu. Tak tedy OK. Jdeme do toho. Radek zabral, já tam kopnul dvojáka a PRÁSK – Alpík si zase začal příst, jako spokojená číča. No, řeknu Vám, že mi v tom okamžiku vyskočila nálada na 120%. Tak to tedy prubneme a kdyby něco, tak se vrátíme. První zastávka na jakékoliv čerpačce ve Vlašimi. A už si to ty naše dvě holky vrní cestou necestou přes hory a doly a my se kocháme tou krásou, která nás obklopuje. Přiznám se, že celou tu scenérii mi malinko kazila představa o dalším startu po natankování, ale nepropadal jsem panice a snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že vše bude ok, až se zahřeje motor. Kdybych tak věděl, co mě ještě čeká .

Dorazili jsme na čerpačku. Koukám na ceny benzínu a nestačím se divit. Cena 35,90 Kč/l mě tedy docela dostává. Bohužel nemám na vybranou. Tankovat musím. Po natankování a zaplacení nastává hodina „H“ a okamžik „O“. Otočení klíče v zapalování a zmačknutí startéru. A prásk – chýr a vrrrr a nic. Tma a ticho. Prosím Radka o další roztlačení. Opět naštěstí motor chytá a můžeme pokračovat v jízdě na Kutnou Horu. Jsem z předešlých událostí tak vyřízen, že zapomínám i fotit.V hlavě mi začínají probíhat ty nejčernější myšlenky o průběhu celého výletu. Nicméně cesta krásná, provoz malý a celá ta scenérie ze sedla mého (zatím) stále vrčícího Alpíka překrásná. Jsem dokonce tak učarován, že k mému a asi i Radkovu udivení nikde nebloudíme, ačkoliv jedeme dosti instinktivně a mapu prakticky nepoužíváme. Dojíždíme do Kutné Hory a já začínám přemýšlet o velmi blízké budoucnosti mého nestartování. Docházím k závěru, že prostě už Alpíka nevypnu a dojedu až domu. Po několika zastaveních ve městě z důvodu hledání cesty ke kostnici dosáhla ručička mého teploměru na motoru pomalu kritické hranice, což mě donutilo přehodnotit mé plány o nevypínání motoru a po nalezení kostnice jsem na parkovišti před jakousi hospůdkou motor vypnul, aby si malinko oddechl. Jdeme se podívat na kostnici a zjišťujeme, že jestli někdy objekt uvidíme zevnitř, tak dneska to nebude. Otvírací doba končila již hodinu před tím, než jsme vůbec vyrazili z Votic. Bereme celou událost sportovně a po malé přestávce a několika pokusech o nastartování Alpíka se dostáváme k roztlačování číslo tři. Jelikož je krátce po dvacáté hodině a začíná se pomalinku stmívat, domlouváme se s Radkem, že zpáteční cestu vezmeme přes Říčany a po dálnici se napojíme na benešovskou. Také padá návrh na odbočení do Kouřimi, kde bydlí kamarád Richard. Tento návrh se ihned ujal, ale pouze s podmínkou, že se nezdržíme příliš dlouho a nebudeme vypínat motorky, neboť se mi nechtěl Alpík znovu roztlačovat a chtěl jsem dojet za světla. Vyrážíme tedy z Kutné Hory po silnici č.2 a jedeme domluvenou trasou. Uhnout do Kouřimi a tjadá k Richardovi. Ale Richard z nás měl takovou radost, že nás přesvědčil, abychom odstavili motorky (samozřejmě s vypnutými motory) a přijali pozvání na domácí kávu.

Na denní dobu nás upozornilo až Richardovo rozsvícení světla v altánku na zahradě. Po zhodnocení faktu, že za světla už asi do Votic nedojedeme, jsme provedli slavnostní roztlačení číslo čtyři a vydali se tmou na cestu k domovu. K dovršení celodenní úspěšnosti jsem ještě tak v sedmdesátce vymetl obrovskou díru plnou kamenů a bláta, takže jsem si na sklonku dne ještě malinko zanadával do helmy . Cestou domů se již naštěstí nic mimořádného nedělo. Rychlost jsme přizpůsobovali rozhledovým podmínkám, takže nás předjelo jen pár plechovkářů nižší inteligence a nižších obsahů, kteří si mysleli,že s nimi budeme závodit. Nám to však bylo jedno. Do Votic jsme dorazili krátce před třiadvacátou hodinou. Uklidili jsme naše miláčky zpět do garáže a vyrazili ke Špatnému Sousedovi, abychom smyli prach z cest několika točenými Budvárky. Na tachometry jsme si po dnešním dni připsali velmi krásných a pohodových 190 km, i když mému Alpíkovi přibyly na srdíčku čtyři malé jizvičky.