Honda XL 650V Transalp (2000)

Jakmile moje rosnička co mám v lahvi od okurek vylezla při dotazu na víkendové počasí na předposlední špršličku, nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a provedl jsem již v týdnu nákup potřebného spotřebního materiálu pro jarní údržbu. Čistič karbonů, adetivum do oleje, olej, adetivum pro vyčištění vstřiků a ještě dalších pár drobností. V pátek po návratu z práce jsem se pustil z vesela do díla, aby byl Alpík na sobotní prvojarní výlet připraven ve vší kráse. Bylo to dlouhé odpoledne a ještě delší noc :), ale povedlo se. Se sousedem Vencou jsme se také již v týdnu domluvili, že motorky trochu protáhnem po dlouhém zimním spánku.
V sobotu ráno jsem nemohl dospat. Po procitnutí rychle podívat z okna a rychle k teploměru. Byl to věru krásný pohled. Všude azůro a teploměr v 7 hodin na deseti stupních. Začíná to slibně, zamumlal jsem si. Odjezd byl stanoven na 9:30. Když se přiblížila ale naše slavná chvíle, počasí už tak hezky nevypadalo. Dalo by se říci, že vypadalo spíš pěkně deštivě. "Snad nezmoknem" řekli jsme a vyrazili. Ale jakmile jsme sjeli na námko, tak ouha. Začalo lít jako z konve. Ale co. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Razíme dál a uvidí se. Za Strakonicema se liják změnil v deštík a před dálnicí u Mirotic deštík ustal zcela. Silnice začaly postupně schnout a za Čimelicema jsme již klopili zatáčky jako na okruhu . Držíme směr Milevsko. Provoz skoro žádný, občas prosvitlo slunko. V Milevsku Václav tankuje a lehce posvačíme. Při tom domlouváme další strategický postup. Do hledáčku padly Votice. Jak jsme řekli, tak bylo. Vyrážíme tam ale po staré cestě přes Cyhšky a přes Prčice. Po dojetí na náměstí do Votic svítí sluníčko a my mizíme v široko daleko nejlepší cukrárně. Nechci dělat reklamu, ale Café Blesk ve Voticích doporučuji navšívit. Hlavně holky co obsluhují jsou milionové. Nejraději bych tam jezdil každý den . No po nabrání sil čajem a zákuskem konstatujeme, že bychom se měli vrátit jižněji. Nabíráme proto směr Tábor a užíváme sluníčka a suché cesty. Dokonce jedeme i podle předpisů. Jenom bych chtěl vidět toho pitomce, co rozhoduje o plné a přerušované čáře. Ten snad ani nemá řidičák. V Táboře chceme nabrat směr Č.B., ale já jako vedoucí motorka se kochám a po nabytí dojmu, že jsme přejeli hlavní na Budějce odbočuji doleva. Jaké překvapení, když mě to odvádí na Písek. No nic. Provoz malý a tak se zcela v klidu otáčíme do protisměru . A už to práskáme. Počasí pořád super cesty taky a provoz pořád skoro žádný. Za Soběslaví odbočujeme na Hradec. V Kardašově Ředčici se stavujeme u mých přátel Toma a Pavlínky. Tak malinko pokecáme, oni dají cigaretku a my s Václavem zdravou svačinku od maminek . Zdržíme se tak 20 minut a valíme dál. Projíždíme Hradcem a cestou se domlouváme, že bychom mohli navštívit řízkovou restauraci v Třeboni jménem Kopretina. Od slova neni daleko k činum a tak plná traťová rychlost směrem na Třeboň. V Třeboni počasí famózně úžasné. Po drobném bloudění nacházíme restauraci a usedáme k pozdnímu obědu. Opět nechci dělat reklamu, ale tato restaurace je dalším místem, které stojí za návštěvu. Dokonce jsem prohlásil, že kdyby byly všechny stoly obsazené, tak si sednu na záchod a můžu se najíst tam. Takto voňavé a čisté záchody jsem ještě v žádné hospodě ani restauraci neviděl. Parkování hned u vchodu. Prostě super. A jídlo??? Exkluzivní !!! A na Třeboň ceny lidové. Zatímco já si bříško naplnil, tak Alpíkovi vyhládlo. Domlouváme s Václavem přesun do Budějc na Agip v Rudolfovské. Ale jak jsem vyjel z parkoviště před Kopretinou, tak bum a já jedu na rezervu. Takže hezky podle předpisů, aby si Alpík tolik nebral . Na čerpačce se loučíme, neboť Václav jede do Písku a já domů do Volyně. Ještě se bavíme na semaforech při červené. Hodnotíme výlet a já říkám Vencovi: "tak to docela šlo a ani jsme pořádně nevymokli" - kdybych jen věděl co mě čeká cestou domů. Nikdy už nebudu hodnotit počasí, dokud nebudu doma v garáži . Po odbočení v Češňovicích směrem na Netolice vidím takový malý mráček, jenž se každou chvílí zvětšuje. Říkám si, pár kapek přežiju, z toho nic nebude. Ovšem po vyjetí z lesů před Bavorovem už si tak jistý nejsem. Z kopce vidím jak je směr Volyně uplně v černé mlze a z té mlhy prosvítají proudy deště. Cítím jak silný nárazový vítr profukuje mou kombinézou a nevěštím z toho nic dobrého. Tak tohle nedam, říkám si když vidím tu spoušť. V rychlosti přemýšlím co teď. Řešení jediné, říkám si. Odbočuji na Vodňany, kde to vypadá, že je ještě hezky. Dávám Alpíkovi pod ocas co se do něj vejde, abych ujel té sibérii. Silnice suchá a studený vítr v zádech. Z Vodňan říkám, že to zkusím po silnici 22 na Strakonice a snad bych se tomu zákeřnému mraku mohl vyhnout. Jak jsem naplánoval, tak jsem provedl a už uhánim. Mrak se přesunul na mou levou stranu. Na pravé straně sluníčko. Ale jel jsem nejvýše 80 km/hod, neboť směrem od mraku byl tak prudký vítr, že mě až vytlačoval ze silnice . A je to tady. Koukám na oblohu a tuším, že koupeli asi neuniknu. Vjíždím do mraku, ale není to tak hrozné. Lížu doopravdy jen konec celého ďáblova díla . Pár kapek na štítu, pár na plexi a to v úseku mezi Drahonicemi a Cehnicemi. Projíždím Cehnice a říkám si podruhé - a mám snad vyhráno. V duchu se směju mému hodnocení dnes v Budějkách na semaforem a přemítám o tom, jak osud s náhodou umí s lidským životem zatočit, ani člověk nemrkne. Všude jen sluníčko. Ale po silnici tečou proudy vody, bláto, kamení, uschlé listí a popadané větve. "No tady to muselo vypadat", říkám si. Do zrcátek raději ale nekoukat. Ty vypadají jako přelepené černou fólií. Nic jiného než tmu tam nevidím. Silnice začíná schnou teprve za Strakonicema. Jedu piánko, jen v němětickejch otáčkách trošku klopim a užívam si svižné jízdy. Domu dojíždím naprosto suchý a šťastný z krásného výletu s dobrodruštvím. Jenom Alpík je zablácený jako kdybych celý den rajtoval kdesi v polích. To mu nemůžu udělat, abych ho dal spinkat v takovém stavu. Beru hadici s vodou a žínku a malinko ho krom motoru oplachuji vodou a stírám to žínkou. Potom ho suším hadříkem, že se bliští jako když vyjel tenkrát dávno z výrobní linky. Teprve pak ho stavím omytého a suchého na své místečko v garáži.
Výlet to byl přenádherný. Doufám že jaro už svou nadvládu nad zimou nepustí a že těch příležitostí ke svezení bude přibývat. Chtěl bych poděkovat za včerejší výlet především počasí, v nedruhé řadě našim motorkám a v neposlední řadě Vencovi, se kterým jsou projížďky báječné, neb máme stejné tempo a nepřipadám si s ním jako na okruhu v Mostě. Na rozdíl od některých mých jiných spolujezdců viďte kluci . No a nesmím zapomenout ani na Monču s Hančou, jenž nám uvařily výbornou kávu a čaj ve Voticích a obdařily nás svými překrásnými úsměvy.
Tak zse příště a Václave, hlavně: KOLAMA DOLU