Honda CBR 125R (2005)

Začátkem jara a začátkem sezóny se ve mně zrodilo velké dilema. Podstoupila jsem operaci a jsem už měsíc imobilní. Nejen, že můžu na čas zapomenout na motorku, ale nepřesunu se z bodu A do bodu B ani metrem :o(, prostě hrůza, vůbec na to nejsem zvyklá. A to sem se těšila jak začnu konečně jezdit sama a ne jako batůžek. Dychtivě jsem vyhlížela první jarní dny. Vždyť to znáte, jaké to bylo mít první motorku a VLASTNÍ !!!
Plány se změnily, nedalo se nic dělat, ježdění se zase odkládá. Můj miláček někde lítá na motorce a já v práci kroutím otrávená desítky. (Sedět v práci u počítače zvládám :o).) Prostě si ještě chviličku musím počkat, však to už nebude dlouho trvat.
A teď zpět k tomu dilema, to spočívá právě v tom, že se cítím dost naštvaná, ale vlastně nemám proč . Na většinu holek by se ten jejich zvysoka vykašlal a nevozil by je z práce a do práce autem. (Naštěstí vozit se autem snesu.) Občas na něj musím sice čekat, ale holt co se dá dělat. A já sama bych normálně taky každou volnou chvilku někde trajdala na motorce, kdyby to šlo :o). Tak zjišťuji, že můj stav ducha asi bude projev abstinenčních příznaků po dlouhé zimě, kterou si musím ještě nedobrovolně prodloužit. V podstatě vlastně hrozně závidím komukoli koho zahlédnu, či zaslechnu na dvou kolech a už se nemůžu dočkat, až vyrazím na pořádný „trip“ s mým broučkem :o). A to jak dvoukolím, tak dvounohým :o).