Sherco 125 TY Long Ride: Nářadí tělocvičné

Motorku jsem si dovezl domů na přívěsu přímo od dovozce, složenou naplacato v ohromný krabici s nápisem Sherco. Připadal jsem si slavnostně, a tak důležitě, doslova radioaktivně zářící štěstím! Vždyť minimálně jeden kolemjdoucí člověk ze sta musel vědět, co Sherco znamená a že se tu rodí další machr z videí na Instagramu, nebo závodník s budoucností. Zbytek byl nejspíš přesvědčený, že si vleču vážně velkou TV neznámý značky. Aby byl zážitek dostatečně hlubokej, přímo jsem si vymínil, že to beru bez předprodejního servisu, takže jak ji ve Francii výstupní kontrolorka Amélie (hmm, romantika, nechala mi v bedně podpis na lístku!) nechala zabalit, tak jsem ji na středočeským dvorku rozbalil.

Hýkajíc nadšením nad tím hubeným strojkem prohlížím detaily. Jsou extrémní. Buď extrémně krásný v podobě hromady frézovaných dílů, jako brýle, kyvná vidlice, středy kol a mnoho dalšího, nebo normální čínská technika – samotný motor, konektory, světla a příplatkový Long Ride kit. Gumy od Mitasu se ježí gumovými štětinkami z každého jednoho špuntu jak chlupatá stonožka. Trávím nekonečně času prohlížením a jsem okamžitě do těch sedmdesáti a něco kil prudce zamilovanej. V krabici jsem dostal blinkry, zadní světlo s držákem značky, jiný kabelový svazek a malou nádrž na dva litry – to když se sundá ten kit se sedačkou a motorka je čistej trial. Hledal jsem třeba zrcátko a nenašel. To nevadí, mám v regálu nějaký starý.

Dílenský den číslo jedna

…se nesl ve znamení skládání motorky z 2D dimenze přepravní bedny na plně použitelný stroj na silnici, bo plán byl zajíždět motor klidnou jízdou těmi nejzazšími silnicemi. Obnášelo to osadit řídítka, stupačky a páčky, zapojit baterku, prohlídnout šrouby a namontovat legální nezbytnosti. Dlouho to šlo bezproblémově, sem tam bych mluvil o řemeslu hodinářském, protože místo je na Shercu využité velmi efektivně a mít na prstech o pár kloubů víc, by se nejednou hodilo. Potom jsem začal hledat přerušovač na blinkry. Nenašel. Ani na motorce, ani v příbalu. Měřákem jsem si vypípal, který volný dráty k tomu patří, a osadil starej přerušovač, co mi naštěstí zbyl ze skútru. Zadní shluk světlo-blinkry-značka jsem dal do sexy pozice pod blatník a trochu mě překvapilo, jak moc to pruží. Není divu, blatník je jen plast. Ještě to zmíněný recyklovaný zrcátko a jsme ready. Všem rozumným lidem tohle v pohodě přichystá dovozce a ušetří jim tak práci i dohledávání dílů. Jestli s tím půjdu někdy na technickou, musím vyřešit i spínač světla od zadní brzdy, který tu prostě není a není na něj ani příprava. Vím to, tak holt budu svítit přední.

Doplnil jsem si počítadlo motohodin, abych měl přehled (později zjistím, že zbytečně, protože miniaturní přístroj „palubky“ umí kromě potřebných kontrolek, celkově ujeté vzdálenosti, dvou denních počítadel, napětí baterie a rychlosti právě i motohodiny). Ráfky mají přípravu na haltry, ale ty nemám, tak jsem na silniční fázi nafoukal 1,5 baru, abych někde daleko nedrbnul ventilek. Motor zavrčel příjemným klidným chodem a po krátkém ohřátí se sloupnul kousek barvy z kolena výfuku. Projel jsem zkušebně od dílny k muškátům a kolem tújí zpátky. Zajímavý.

První jízda

Sjedu z kopečka na neutrál na silnici a dostávám první lekci, první AHA moment. V hlavě předsevzetí, že budu civilní motor zpočátku šetřit na otáčkách, řadím jedničku. Jde to přirozeně blbě, protože trialky mají řadičku posunutou dopředu tak, aby za ni špička náhodně nezavadila, a tak je třeba zvednout nohu ze stupačky. I tak to není lehký, převodovka není oběhaná a páka řadičky je krátká. Jednička je strašlivě do pomala, dvojka… hmm, to bych málem ani neudržel balanc, trojka, čtyřka a pětka. Držím možná půl plynu a palubní budík mi ukazuje rychlost 30 km/h. Na pětku. Troufnu si přidat tak, abych jel alespoň 38 km/h, ale to už se motor dost točí… V ten moment jsem se dal nezadržitelně do smíchu, až jsem do helmy brečel. Víte co, oblíknul jsem si mladistvou cool motomikinu s kapucí, mototenisky a MX helmu se zrcadlovkami. Hrozně jsem CHTĚL být ten mrštnej frajer z videoklipů, co si dá cestou urban trial v parku, a místo toho vypadám jak naleštěnej pablb, co se plouží vesnicí, trne, aby ho někde nesmázla Babetta, nebo cyklista, bere ho křeč do kyčlí a ty zrcadlový brejle jsou mi dobrý tak na to, aby mě alespoň nikdo nepoznal. Ke všemu si teprve zvykám na trialový gumy s hranatým profilem a i na kruháku v rychlosti svižný chůze se rozkymácím, že z toho byla skoro držka. S úlevou se dostávám za vesnici, mimo pohledy lidí, na málo frekventovanou úzkou silnici. No, tak tady bych chtěl zajíždět alespoň prvních sto kiláků…

Je čas říct si něco k ergonomii. Měřím 182 cm a moje nejvyžranější váha se zespoda dotýká devadesátky. Sherco disponuje v Long Ride Kitu sedačkou užší, než područka kancelářský židle, sedící poloha dává najevo, že na trialce se zásadně stojí a vsedě mám i zvláštní pocit vysokého zadního kola oproti přednímu. Stoupnu si a je to lepší, ačkoli bych řídítka snesl rozhodně výš. Pinožím si to krajinou a nadšení z falešnýjch představ před nákupem se mění v těžkou kocovinu. Doslova si v duchu nadávám za vyhozený peníze, motorka mi připadá nesmyslná a jízda na ní taky.
Odbočka na polní cestu, nechám to chvilku zchladnout, poprvé ohřátý motor smrdí, jak když se žehlí igelitka. Na palubě vládne smutek a vztek. Znovu to nadlábnu, tentokrát nohou a říkám si: „Jo, ten zvuk je fajn. Možná natáhnu o něco převod a bude to lepší.“ Rozjedu se po polňačce, odřadím do pětky a spíš pro formu prohoupnu stupačky a přidám – podívejme se, předek se hezky poponesl! Hmm… co si tak projet škarpu? Jsem terénní jelito (fotky to dokazujou…), ale na malý lehký motorce najednou cítím nezvyklé sebevědomí. Pošlu to do pangejtu a motorka úplně samozřejmě projede dolů a zase nahoru, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě (no a možná je 😃).

Zbytek odpoledne střídavě hledám neasfaltový cesty, chladím a jezdím opatrně. Na jedné cestě obzvlášť plný lavórů zkouším přenášet přes ně přední kolo. Hop, hop, dětský poskoky. Teď je jedna díra dost velká, rychlost nad třicet doslova pekelná, hop a zezadu rána. Trajektorie zadní gumy se protnula s polohou na blatníku divoce se vykyvující značky. Výsledkem je sežranej rámeček pod RZ, mírně pochroumaná značka zvoní v kotrmelcích po zemi. Dneska to stačí, sbírám značku a jedu dom. V duchu píšu vysvědčení motorce: Silnice za pět, Terén jedna mínus (je tam potenciál!), Ergonomie za tři (mám otlačený lejtka a hrb větší, než když jsem vyjel). Ujel jsem asi nejdelších dvanáct kilometrů v životě.

Dílenský den číslo dvě

Seznámení by bylo a po něm víme, do čeho se pustit. Objednal jsem o dva a o tři zuby větší řetězový kolečka (originál 11z), jiný rámeček značky a našel v dílně léta skladovaný zadní enduro LED světlo. Všimnul jsem si totiž, že Francouz z nějakého důvodu použil na zadní světlo většinu diod v bílý barvě. Taky přední světlo svítí pět metrů před motorku, tak to porovnám nastavovacím šroubkem. Měním zadní komplet (světlo, blinkry, značka) a přemýšlím, jak to udělat, aby mi to zase nesežrala roztočená guma. Beru pásek 2mm nerezu a nanýtuju ho jako výztuhu pod blatník. O moc těžší to není a zdá se to být o poznání pevnější.

Výměna kolečka si vyžádala přidat dva články na řetěz. Naštěstí mi něco doma zbylo v rozměru 420 po malorážkách. Jelikož jsem jezdil ve vedrech, která přepisovala rekordy, přišlo mi jako dobrý nápad odvrtat plný plech pod motorem, aby se za ním víc hýbal vzduch a chladil i kartery (mokrá skříň). Jdu spát s pocitem, že jsem vyřešil největší problémy motorky a svět bude odteď super místo k začátečnickému trialu, ke kterému mám maximálně deset let každodenního osmihodinového tréninku.

Druhá jízda

Čekal jsem jen samý slunce a radosti. Dva zuby na kolečku musí natáhnout převody na rychlost alespoň těch nejpomalejších osobáků. Cvak jedna, furt je krátká, dva, tři, čtyři, pět, půl plynu a jedeme 45. Eh. Jako ano, je to lepší než posledně, ale… hned myslím na to druhý kolečko, o ještě jeden zub naděje větší. Krátce zkouším vytočit pětku a nejvíc, co mě svědomí pustí, je 64 km/h. Silnice je prostě pruda. Při blikání mi ke všemu začnou bůhvíproč blikat všechny blinkry najednou. A ne, taková funkce tu normálně není. Ovládl mě smutek, jsem nasranej, nadávám si, proč na starý křupavý kolena (táhne mi na 44 a ortoped mi dal prášky na chrupavky…) pořizuju takovou divnou věc.

Silnice mě zpruzelýho zavedla pod dálniční most. Jsou tu nějaký vyjetý muldy a asi tu trénují buď enduráři, nebo bajkeři. Nedá mi to a jdu to zkusit projet. Nahoru, dolů a zase a zase, nechat ochladnout motor a znovu a znovu. Ovládá mě štěstí a nadšení, blahořečím si, že jsem na starý kolena stihnul ještě takovou divnou věc osedlat. Kouzlo minimální váhy s nízkým těžištěm, krátkých převodů, které nenutí do rychlého tempa. Máte pocit dokonalý nadvlády nad motorkou, nikam vás netáhne rozdováděná hmota stroje a na technický trati stačí i ten slabej, ale docela pružnej motor. Odlehčení předního kola tělem dáte kdykoli a jakkoli, rejd je tak velkorysej, jako když se pes honí za vlastním ocasem. Zapíchnout to na přední kolo a trošku odsadit zadek do boku je jenom o tom, zkusit to. Když mluvíme o rejdu, je tak velkej, že se dá lehce spadnout po vzpříčení předního kola z přílišného natočení.

Do reality mě vrací hlodavý zvuk po propružení. Ano, zadní guma opět posvačila rámeček značky a ta drží jen na horním a bočních úchytech. Když obhlížím škody, koukám, že se boky špuntů Mitasky začínají svorně trhat. To bude ten asfalt a moc tlaku. Domů se vracím soustavou polních cest v mírně optimistický náladě a po 40 km vyřízenej jak border kolie po hře s rychlopalným vrhačem tenisových míčků.

Třetí dílenský den

Zaměřovač přimhouřeného oka míří na zadní blatník a legislativní chujovinu, co visí pod ním a ničí mi klidný spaní. Celý to děsně pruží. Jdu gramařit a odvrtávám, co se dá, z plastových držáků, dávám menší lehčí šroubky. Jenomže to zkrátka nestačí. Odnýtovávám tedy nerezovou výztuhu blatníku a vyklepávám ji do tvaru V podle tvaru plastového výlisku blatníku. Ještě jsem ji mírně prodloužil a znovu nanýtoval zpátky.
Sherco je trialka a tečka. Dokazuje to i rám, který se táhne přesně od hlavy řízení po uchycení kyvné vidlice. To, co vidíte pod sedlem a směrem dozadu, jsou všechno jen plasty, navzájem provázané a sešroubované dohromady. Long Ride Kit je plastová čtyřlitrová nádrž (všechno, co vidíte jako černý plast, ukrývá benzín odpředu až dozadu), na ní sedlo a pod sedlem překvapivě objemný úložňák – antipich, klíče na kola, lékárničku, vestu, to všechno spolkne.
Abych víc zpevnil ten zpropadený zadní blatník, propojuji plíšek zajištění sedla se spodním koncem blatníku delším šroubkem. Je to takové navázání plastu na další plast, ale co už, zdá se, že svázat to do trojúhelníku pomohlo. Z tenkého nerezu sesmrkám držák značky, co ji umožní víc natlačit pod světlo. O cenťák víc nahoru je možná ten rozdíl, co hledám.

Tajemství blikání všemi blinkry najednou se vysvětlilo. Při utahování bočního plastu jsem šroubem projel kabelový svazek a tím spojil vodiče. Opraveno. Taky konečně přitáhnu řádně zadní pružinu, přeci jen jsem Toni Bou plus dvanáct kilo (a mínus 99,5 % jeho dovedností). Na ještě větší řetězový kolečko po krátký úvaze nakonec nedošlo, už by to natáhlo jedničku moc do rychla a ničilo by to trialový set-up. Vidíte, zvolna mi dochází, že Sherco je TRIALKA… Dávám nový rámeček značky a přemýšlím, že bych je kupoval někde, kde se dají sbírat za nákup body třeba na nádobí, nebo na plyšáky…

Třetí jízda

Hele, zvykám si a leccos je mi jasnější. Silnice bude vždycky velký špatný, říznout zatáčku v náklonu na trial gumách hraničí se zničující sebeironií odřením a sedět na tom je úplně to nejtrapnější na světě. Jenže na přejezdech si sednu rád. Zadek mi vychází až na konec toho proužku těsnění do oken, kterému říkají sedlo. S vědomím, že mě drží jen ty plasty, se bezděčně nadlehčuju.
Objevil jsem napříč obilím hotovou dálnici polních cest. Zajíždím tedy motor citlivou jízdou přes muldy a díry. Umím asi jediný kousek – pod plynem propružit stupny a následně projet díru nebo louži s odlehčeným předkem. Tak to praktikuju, dokud nedostanu křeč, pak vyklepu a pokračuju. Teď pořádně áááá… chroupavý zvuk od zadní gumy naznačuje, že jako konstruktér jdu znovu na reparát. Tentokrát zmizel jen spodní lem rámečku s odrazkou, zbytek drží. Mají rámečky třeba v Makru? Balení á 150 ks?

Blížíme se hranici 100 km, kterou jsem si stanovil na záběh. Podle ukazatele to vychází na 3,2 motohodiny. Převodovka je o něco příjemnější, motor běží pořád stejně dobře. Nevibruje, jde krásně pravidelně, rád se roztočí, startuje na dvě převalení… A protože na motorce často sedím jako buřt, výfuk oddychující na úrovni mých hýždí mě postupně udí svůdnou vůní spalin.

Dílenský den číslo…no to je už jedno.

Vyměnil jsem olej za 15W-50. Za studena stejně poctivě zahřívám a mohl by vydržet víc v situacích, kdy se motor moc nechladí náporem větru. Upravil jsem znovu o kousek sklonu držák značky. S pocitem Čapkovy Matky posílám do boje další plastový rámeček, pro jistotu ho nahřívám a ohýbám jeho spodní převis. Výfukový koleno teplem ztratilo většinu barvy, no stejně tam chci dát to kratší. Jinak dobrý. Blatník se tváří vyztuženě a tolik sebou nemrská. Pravidelně taky mažu břity gufer přední vidlice olejem. Rada jednoho starýho praktika, co tomu prej rozumí. Takže kdyby se vám z fotek zdálo, že vidle teče, není tomu tak.

Ježdění další a snad ještě spousty dalších

Po záběhu a personalizaci jsme se Shercem došli smíření. Silnicí se řítíme rychlostí připomínající fichtla (55 se dá trvale, maximální maximum všech maxim leží někde u 70 km/h), ale na rozdíl od něj vyběhneme každý kopec a na jedničku asi i kolmo po zdi. Poslední nasazený rámeček značky drží už dlouho. Dokonce po nekonečně dlouhý době, jsem si – já ignorant – konečně vzal imbus, pootočil řídítka víc dopředu a zlepšil si tak polohu vestoje i vsedě minimálně o půlku pocitu.
Kolem vesnice mám naučený zážitkový kolečko, kam se můžu na hodinku uklidit a celkem na něm jsou tři plácky, kde se dá pilovat technika. Motorka je hlučná asi jako sekačka na trávu, takže hádám, že o mně většinou ani nikdo neví. Domů se vracím zpocenej a plnej endorfinů, přitom na tachometru přibude pouhopouhých deset kiláků. A pravidelně mi motorka zvedá morál, když si troufnu na něco, čeho jsem se do té doby bál.

Je to hlavně v té nízké váze a jemném nástupu síly. Ne nadarmo jezdí často na TY odrostlejší děti, adepti trialového sportu. Je skvělý, když motorka reaguje málem i na zastříhání ušima a sem tam se mi povede ten opojný pocit, že se z ní stanou pocitově moje prodloužený nohy a ruce.
Výhoda kompletního legislativního nastrojení je v možnosti dojet o kousek dál po ose bez obav o papíry. Vlastně jsem přehodnotil i to kategorické tvrzení na začátku, že se to nehodí na dlouhý putování krajinou – ono to docela jde, jen si vybírejte cesty kratší na kilometry, delší na čas a bohatší na malý pěšinky. Čtyři litry a chlup v bandasce zaručí 100 km i v těžších podmínkách, ale popravdě, tolik najednou neujede asi nikdo.

Naposledy jsem se na Shercu vozil z náhlýho popudu po zahradě nahoru a dolů… jen tak, deset minut blbnutí… paráda! Plánuju si jí vzít někdy na káře za autem, až se pojedu koukat a fotit na enduro závody, a tam se na ní přemísťovat mezi divácky atraktivními lokalitami. Kdybych měl větší auto, možná by šel sehnat i nosič na kouli a vozit ji jako horský kolo. Co říct na úplný konec? Ty zrcadlový brejle jsem vyměnil za obyčejný. Do frajera z IG mám nekonečně daleko. 😃

Konkurence:

Informace o redaktorovi

Miroslav Kalous - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE