Royal Enfield Super Meteor 650: Změna je život

Jestli jste se v úvodních řádcích poznali, nesmutněte, je to naprosto normální. Člověk, který nedokáže přehodnotit své postoje, postrádá dle mého názoru schopnost sebereflexe a postupně se ve společnosti propadá patry „potravního řetězce“. Jinými slovy někoho takového dříve nebo později přejede někdo flexibilnější. Nicméně je třeba neplést si sebereflexi s názorovou nekonzistentností. Ale dost sociologických debat, vraťme se k motocyklům a životu s nimi. Dnes vám povím svůj příběh, plný romantiky a dobrých úmyslů, které se ne vždy setkaly s úspěchem.

Drahně let nazpět jsem si pořídil velice sympatický stroj BMW F 650 CS Scarver. Už tenkrát byl Scarver svým designem tak kontroverzní, že jste ho buď milovali, nebo se vám hnusil, nic mezi tím. Co se mu však nedalo upřít, byla naprostá spolehlivost spojená s minimálními náklady na provoz a údržbu. Za nějakých 60 000 km, které jsem na něm najel, jsem měnil jen jednou snímač tlaku oleje a pak už jen běžný spotřebák. I ten řemen se zdál být nejen bezúdržbový, ale i nesmrtelný. Spotřeba kolem 4 l/100 km, výkonem též vyhovoval mým potřebám a já si dlouhou dobu myslel, že už nás nic nerozdělí. Jelikož mě na něm ježdění bavilo, pouštěli jsme se spolu na stále delší výlety. A čím delší byly výlety, tím více hlodal červíček v hlavě po něčem cestovnějším.

Když se ta příslovečná larva dohryzala ke správnému nervu, přišlo další (a zpětně musím uznat i logické) rozhodnutí pro BMW R 1150 GS. Podařilo se mi najít krásný a vybavený kousek, na kterém bylo radost cestovat. Dalo by se říci, že to byla značka: Ideál. Už jsem se viděl, jak po vzoru Ewana McGregora a Charleyho Boormana procestuji v sedle mé vysněné „jedenáctpade“ svět. Kdybych se tedy tři týdny po koupi nedozvěděl, že se stanu za pár měsíců novopečeným otcem. Kdo z vás měl to štěstí, tak mi jistě potvrdí, že taková informace vám umí sakramentsky přeskládat priority. Nakonec z toho byl jeden výlet po francouzko-italských alpských šotolinách, a pak už jen „géeso“ stálo u našich v garáži, jelikož jsme se přestěhovali a to třímetrákové monstrum nebylo kam dát.

Jednoho dne si tak brouzdám na vašem oblíbeném motoportálu a narazím na článek, ve kterém se Honzis rozplýval nad chystanou indickou Labutí písní modelu Bullet v podání Royal Enfield Bullet 500 Trials Works Replica, která měla vzdát hold slavné éře, kdy vyhrávala enfieldí trialovka Šestidenní. A zároveň měla udělat „bye-bye“ dekády staré koncepci půllitrového OHV agregátu. Srdíčko zabušilo, nebylo cesty zpět a já toho rozhodnutí absolutně nelituji. Odklon od plastu a velkého výkonu mě vrátil zpět k naprostým prazákladům motorkaření, kdy si jen tak v klidu jezdíte na poctivě udělané motorce, na které vnímáte každý pracovní cyklus motoru. Neruší vás při tom žádné nesmysly okolo, jako jsou elektroničtí asistenti, na co si jen vzpomenete, barevné displeje s úhlopříčkou přenosné televize a podobné dekadentnosti. Prostě čistá spartánská motorka, která má ohromné charisma a dává naprosto autentické zážitky. Pro vyklidněného taťku jako dar z nebes, na kterém bych se mohl dočkat dospělosti svých dětí.

Nadšení z mého Triala neznalo mezí, ale po nějakém čase jsem doma začal vnímat, že moje opětovné emoce, předávané hezky postaru ústní lidovou slovesností, nevzbuzují u mé životní partnerky takové nadšení, jaké bych čekal (lidově řečeno jí to už lezlo krkem, a to jsem slušný). Jal jsem se tedy svoje dojmy a pocity naťukat do počítače a vznikl článek „Jak jsem k Enfieldu přišel“, který zde vyšel jako čtenářský test. Článek byl nekompromisní čtenářskou kritikou přijat poměrně dobře, což byl takový odrazový můstek k tomu, abych tu mohl svoje „světonázory“ ventilovat pravidelně, za což jste všichni jistě velmi vděční.

Pro ty z vás, kdo mají o práci motožurnalistů takovou tu naivní a lehce romantickou představu, že si jen jezdí na parádních nových motocyklech, občas něco napíšou a berou za to ti neznabozi ještě peníze, mám smutnou zprávu. Ježíšek neexistuje! Práce to je ohromně zajímavá a různorodá, ale přirovnal bych to k hereckému povolání v oblasti filmů pro dospělé. Ano, občas to můžete být vážně zábava, ale z velké a podstatné části to je fakt dřina a odříkání. Jedete 150 km do Prahy pro motorku, pak následuje focení a natáčení průjezdů. Dojedete s motorkou domů a v následujících dnech natáčíte videa ze sedla vypůjčeného stroje, nebo před kamerou poskakujete kolem motorky a snažíte se o ní říct vše podstatné. V ideálním případě u toho ještě nevypadat jako kretén, což se ne vždy povede. Nakonec vás čeká ta samá cesta do Prahy pro vrácení motocyklu, to vše za každého počasí, není prostor pro výmluvy nebo „až bude hezky“. Ber, nebo nech být…

Naklepání článku do počítače už je pro vás v podstatě za odměnu. Ne však pro redakčního editora, který to po vás musí přečíst a poladit vašíizanedbanou gramatiku. A to nemluvím o člověku, který musí ještě z dodaného materiálu sestříhat smysluplné video. Z výše popsaného je patrné, že test motocyklu, který čtenáři/divákovi zabere nanejvýš půl hodiny jeho času, obnáší pro řádku lidí spoustu hodin práce a zároveň nezanedbatelnou dávku cestování na motocyklu. A tímto „oslím můstkem“ se dostáváme k mé, už ani nevím kolikáté, potřebě změny motocyklu. Ačkoliv se mi můj Trial dostal silně pod kůži, musím po dvou sezónách, při kterých kopu za Motorkari.cz, s politováním konstatovat, že další takovou sezónu už na něm odmítám absolvovat a bude muset jít rozdávat radost a smích o dům dál.

Nelze neuznat, že jsem dělal vše proto, abych jej z garáže nevystrnadil a při jednom takovém bláhovém pokusu jsem ještě stihl absolvovat krátkou epizodu s dvacet let starou Moto Guzzi Breva 750, o které se raději nebudu více rozepisovat. Nestihl jsem tu zkušenost ještě v plné míře zpracovat, a tak řeknu jen to, že pokud uvažujete o koupi levného a zároveň starého italského motocyklu, stavte se u mě na kafe. Já vás při té příležitosti kopnu s rozběhem do zadku, podáme si ruce a rozejdeme se jako přátelé s vědomím velké úspory prostředků z vašeho rodinného rozpočtu.

Každopádně to byla cenná, resp. drahá zkušenost, kterou se pro mě otázka koupě bazarového stroje na nějakou dobu uzavřena. Co si má tedy člověk, který si během čtyřech sezón strávených v sedle Bulleta, při kterých si značku Royal Enfield značně oblíbil, koupit? A během této otázky poletující neustále nad mojí nebohou hlavou přišla na trh novinka Super Meteor 650. No jasně sakra, to je přesně ono! A tak jsem si jej při nejbližší příležitosti vyzkoušel. Super Meteor je už z historického hlediska model určený pro cestování. Dokonce to byl údajně první stroj na světě, který nabízel volitelnou příplatkovou turistickou výbavu. Oukej, Royal Enfield s lehce cestovními ambicemi, bod pro „Supráka“ v rozhodovacím procesu, co dál?

Co je pro mě jakožto milovníka klasických strojů důležité, že to je stále krásný „old school“ bike. Už jen ten krásný žebrovaný vzduchem chlazený motor je pastva pro oči, navíc byl u tohoto modelu přepracovaný management vstřikování, čímž je křivka točivého momentu ještě plošší, aby více seděla nejen stylu cruiser, ale i cestovnímu duchu. Motor pro mé potřeby hravě udrží cestovní rychlost 120-130 km/h, ve které se při cestování na dálnici většinou pohybuji. Zároveň se s ním dá jen tak bublat krajinou, nebo svižně střihat zatáčky okresních silnic. Indové se zde pokusili o ještě větší přidanou hodnotu a nasadili na velkého Meteora tlumiče od renomované značky Showa, což mu výrazně pomohlo. Muší váhy si u něj často stěžují na jeho sportovnější naladění, jinými slovy, že jsou tlumiče docela tvrdé. To se v mém případě ukazuje zatím jako liché, jelikož s mojí „nadcentovou“ váhou funguje zmíněný podvozek velice uspokojivě.

Brzdy jsou taková enfieldí klasika, kdy je přední dvoupístek ByBre při brždění poměrně vlahý, takže je potřeba při razantnějším brždění použít brzdy obě. Ale na to jsem si za ty čtyři roky s Trialem zvykl, tudíž mě tento fakt prakticky nijak neomezuje ani nerozčiluje. Vezmete si pro srovnaní efektivnosti brždění třeba legendární Harley-Davidson Heritage, který musí jedním kotoučem krotit tři a půl metráku stroje a dalšího půldruhého metráku živé váhy na něm. Kdo na něčem takovém jel, tak mi dá za pravdu, že se k brždění musí použít brzdy obě a nikoho to dvakrát nevzrušuje. A to je Heritage sakramentsky jiná liga mezi cruisery.

Nečekaně jsem nerozhodl pro jednu z cestovních verzí Celestial Red nebo Blue, které jsou vybaveny větrným štítkem, cestovním jednodílným sedlem a bederní opěrkou. Nakonec jsem zvolil barevnou kombinaci Interstellar Green, protože ta mému oku lahodí ze všech nejvíc. A motorky se kupují i očima. Navíc trup jezdce je slušně chráněn od poryvu větru i na „necestovní“ verzi. Jak se tato volba ukáže šťastnou, půjde zhodnotit až po nějakém časem. Každopádně větrný štít a další cestovní doplňky se dají vždycky dokoupit. Už teď vím, že Super Meteor nezůstane v základu, jelikož tíhnu k individualismu, takže pokud vás tento článek zaujal, sledujte naše stránky. Zcela určitě není tento článek poslední a po nasbírání více zkušeností se příště můžeme věnovat třeba právě úpravám a customizaci tohoto povedeného stroje. Užívejte motorky a nebojte se změny, protože ta je život.

Informace o redaktorovi

Roman Bureš - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE