V Las Vegas se dražily skvosty + galerie

Včera proběhla v Las Vegas tradiční aukce motocyklů pořádaná aukční síní Bonhams. Na to, abyste se zapojili do aukce, už je sice pozdě, ale na pokochání se krásnými historickými kousky není nikdy pozdě. Vybrali jsme pro vás ty nejzajímavější letošní motorky, v galerii pak najdete fotky dalších nabízených strojů.

V Las Vegas se dražily skvosty + galerie

Kapitoly článku

Největší hvězdou letošního ročníku je Vincent Black Lightning, jeden ze 33 vyrobených a 19 dochovaných kusů, kterého si v roce 1951 postavil Tony McAlpine. Pokud vám to jméno nic neříká, a je to dost možné, prozradíme vám, že šlo o australského jezdce, který vyrazil zkusit štěstí do Evropy, přesněji řečeno do Anglie. Tam se ve zmíněném jednapadesátém mimo jiné zúčastnil závodu Tourist Trophy, kde dojel na motocyklu AJS 7R třináctý v třistapadesátkách. Mezi závody pracoval a přivydělával si v továrně Vincentu ve Stevenage, kde si se svolením fabriky postavil svého Black Lightinga. Během dokončování vlastní motorky se také ve fabrice pracovalo na motorce s přezdívkou „Gunga Din“. Ta během svého života překonala několik rekordů a sloužila jako testovací motorka nových technologií, dalo by se říct tehdejší GP speciál. No a McAlpinův Black Lighting byl na společných testech rychlejší, když Gunga Dinovi naděloval při sprintech kolem třiceti metrů. Při rychlostních testech pak McAlpin dosáhl rychlosti 209 km/h. Před více jak 60 lety!

Příběh motorky pokračuje v roce 1952. Po závodní sezóně si McAlpin sbalil svých pět švestek, včetně závodního Vinceta a jednoho zbrusu nového, a vyrazil zpátky do rodné Austrálie. Neměl v plánu se do Evropy vracet, ale sponzorská nabídka od Shellu a australská nominace na TT ho donutila ke změně názoru. Protože se před sezónou nechtěl zranit, rozhodl se doma nezávodit a motorky prodat. Za cenu Black Lightningu byste si v tehdejším Sydney mohli koupit pár hezkých domů. Jedním z lidí, co si ho mohli dovolit, byl mladý Jack Forrest, který nevyslyšel varování svého Vincentu Black Shadow. Při závodě na australské TT v roce 1951 mu v dobře rozjetém závodě prasklo palivové potrubí, rozstříkalo metanol na zadní kolo a on to jen tak tak ustál. Protože ale věděl, že je dobře naladěný Vincent nepřekonatelný, neodolal, a Black Lightninga za 500 dolarů koupil. V Bathurstu na australské TT s ním ale havaroval a přivodil si těžká zranění. Motorka vyvázla s pár šrámy a několik měsíců čekala na nového majitele. Tím se stal Jack Erhet, který sice neměl mraky peněz, ale věděl, že když ho nekoupí on, tak to bude někdo z jeho soupeřů. Závodnické srdce zvítězilo a Vincent Black Lightning našel na dalších 47 let nový domov.

Od té doby spolu získali spousty vítězství, a to jak v solo kategoriích, tak i v sajdkárách, a hlavně stanovili nový australský rychlostní rekord. V roce 1953 překonali tehdejší maximum rychlostí 141.509 mil v hodině (227,737 km/h). Dlouhá léta spolu ještě závodili, až se pomalu Vincent přehoupl do kategorie veteránů, kde naposledy zazářil v roce 1993. Na okruhu Eastern Creek v obou závodech sajdkár spolu se svým synem Johnem, coby spolujezdcem, rozdrtili konkurenci. Na závěr se Jack Erhet posadil do křesla a díval se, jak na jeho Vincentu závodí syn John v sólo třídách.

Pokračování příběhu „černého blesku“ už tak zajímavý není. Za svůj život najel něco málo přes osm a půl tisíce, převážně závodních, kilometrů, je v originálním nerestaurovaném stavu. A po znovu zprovoznění, které měl na starosti guru všech Vincentů Partick Godet, je i plně pojízdný.

Další motorkou s bohatou závodní historií je Harley-Davidson XRTT 1200/1300 ccm. Dva objemy motoru jsou u Goliáše, jak se motorce přezdívá, proto, že v prvních fázích života byl vybaven třináctistovkovým motorem od firmy Sputhe Engineering. Základ dala jednotka z XR 750, kterou Sputhe vybavil vlastními hliníkovými válci, hlavami a spoustou dalších „rychlých“ dílů. Během své závodní kariéry byla motorka neustále zlepšována a přizpůsobována závodům, ve kterých soutěžila. Ať to byly klasické americké dragsterové závody, rychlostní rekordy nebo evropské okruhy, všude motorka zaznamenala úspěchy, hlavně v roce 1980. Zmiňme 10.554 vteřin na čtvrt míle s maximálkou 209,601 km/h, rychlostní rekord na bonnevilských solných pláních ve třídě National MPS-AG s 284,234 km/h nebo titul amerického národního šampiona na okruzích. O devět let později s Goliášem udělal John Cronshaw rekord ve své třídě na britském Oulton Parku. Motorka je v podobě z té doby, v roce 1996 začala její restaurace, během které došlo ke snížení objemu na 1200 kubíků a naopak posunutí maximálních otáček na 8000. Duncan Keller strávil na motorce více než 150 hodin práce.

Co by to bylo za výčet sportovních motorek, kdyby v něm chyběla italská krasavice. Nejzajímavějším závoďákem z apeninského poloostrova v dražbě byla Ducati 125 GP Bialbero z roku 1957. Fabia Taglioniho, jednu z hlavních konstruktérských postav v historii značky, v polovině padesátých let přetáhla Ducati od konkurenční FB Mondial aby zkonstruoval nový vítězný motor. Výsledkem jeho práce byl stokubíkový jednoválec s královskou hřídelí a model Gran Sport, nebo chcete-li Marinara. Motorky to byly na závodech úspěšné a stopětadvacíková verze na sebe nenechala dlouho čekat, stejně jako na první úspěchy. Ty mimo jiné otevřely dveře vývoji čistokrevných Grand Prix stopětadvacítek. V roce 1956 představené Bialbero mělo ještě klasický ventilový rozvod. Nespolehlivost tohoto řešení s vahadly ale brzy vyústilo v nasazení rozvodu desmodromického. A co závodní úspěchy tohoto jednoválce, který ze sebe ve 12 000 otáčkách vymáčkl sedmnáct koní, vážil 90 kilo a jehož maximálka se pohybovala kolem 175 km/h? Ke konci padesátých let na Bialberu vyhrál mnoho závodů mladý Mike Hailwood a díky své rozšířenosti motorka dominovala ve třídě 125 ccm v národních šampionátech po celém světě. Hlavně to ale byla motorka, která odstartovala tradici značky táhnoucí se až do dnešních dní.

Nejen závoďáky je živ motocyklový člověk. Jednou z nejstarších motorek aukce byl motocykl Pope 61 ci Model L. Americká technologická výkladní skříň té doby. Dvouválec o litrovém objemu byl vybavený rozvodem OHV na odnímatelných hlavách válců. To bylo u amerického motocyklu použito poprvé. Motor byl pro dobré mazání vybaven šnekovým olejovým čerpadlem, ložiska klikové hřídele byla fosfor-bronzová, palivo dodával karburátor Schebler a magneto už tenkrát dodával Bosch. Udávaný výkon byl osm koní, ve skutečnosti ale motor dával i přes 15 koní. Další z věcí, které dělají tuhle motorku výjimečnou je to, že ji vlastnil mimo jiné Steve McQueen.

A ještě jednou z Ameriky. Harley-Davidson během své historie několikrát zásoboval americkou armádu. Válečné Haryky známe moc dobře a u nás se staly například základním kamenem pro nejstarší klub H-D na světě. Tahle motorka je ale výjimečná z několika důvodů. Jedním z nich je fakt, že Harley-Davidson nikdy nepatřil mezi ty, kdo vyrábí licenční stroje. Ale tady je to jiné. Historie tohoto modelu sahá až k italské značce SWM. Ta na začátku osmdesátých let vyráběla armádní enduro poháněné vzduchem chlazeným jednoválcem Rotax. Jednoduchý a robustní motor byl ideální pro armádní použití, jenže ani to Italy nespasilo. Do finančně skomírající SWM vstoupila britská značka Armstrong-CCM, která tyto motocykly v objemech od 350 do 600 kubíků dodávala své armádě. Na velkých vojenských zakázkách se chtěli přiživit i Američané, takže na konci osmdesátých let koupili licenci k tomuto stroji. Protože ale časem armáda usoudila, že ideálním univerzálním vojenským palivem bude nafta, neměl tento projekt dlouhého trvání. Odhaduje se, že tovární brány opustilo méně než 500 motocyklů s názvem MT 500.

Na závěr si necháváme dva bonbónky pro milovníky časů nedávných. Honda VFR750R RC30 a Yamaha FZR 750RT OW01, o kterých jsme nedávno psali ve článku „Vznik moderních supersportů v zemi vycházejícího slunce“. Tahle dvojka vznikla s jediným cílem – vyhrát šampionát WSBK. Výkonné motory, nejlepší podvozkové komponenty té doby, nekompromisní závodní vzhled a astronomická cena. To jsou věci spojující tyto stroje a aukční exempláře spojuje ještě jedna. Jsou téměř nové. OW01 má na tachometru 120 kilometrů a RC30 je na tom ještě lépe. 14 mil, ze kterých deset najel první majitel, dealer Hondy, a druhý zbylé čtyři přidal údajně jenom tlačením a popostrkováním!

Zajímavých motorek byla v dražbě spousta, a kdybychom je měli všechny popsat, bylo by to na půl roku práce. Proto si další dražené skvosty prohlédněte v galerii, a koho by přeci jenom zajímalo víc o jednotlivých strojích, koukněte přímo na stránky Bonhams.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 1 Kč od 1 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 3x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist