yamaha_mt09




První jízda Husqvarna Enduro 2020: Šťavnaté dvacítky

Také Husqvarna má nazbrojeno a začátkem léta představuje svou enduro řadu modelového roku 2020. Mezi dvoutakty se objevuje nová TE 150 s elektronickým vstřikováním a dá se říct, že právě ona se stává hvězdou modelového roku. Všechna endura vycházejí z loňských motokrosů a více než šedesát procent je na nich oproti devatenáctkám nové. Aby toho náhodou nebylo málo, kromě soutěžáků se ve Finsku představuje také elektrický mini motokros pro nejmenší bahňáky.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Husqvarna přichází s modely 2020 a pochopitelně nemohou chybět jak čtyřtakty, tak dvoutakty. Čtyřtakty máme čtyři, tedy FE 250, 350, 450 a 501 a dvoutakty tři, konkrétně TE 250, TE 300 a fungl nové TE 150. V tuto chvíli všechny dvoutakty fungují s elektronickým vstřikováním paliva a podle slov inženýrů na systému neustále pracují. Tisíce hodin věnují především softwaru, který pochopitelně u stříkaček hraje veledůležitou roli. V porovnání s předchozí generací jsou dvacítky zhruba ze šedesáti procent nové a tradičně vycházejí z motokrosů, které si svou premiéru odbyly minulý rok.

Husky stále jedou s ocelovým rámem, ovšem ten je nový a hraje do karet lepší stabilitě a absorbování energie. Kromě toho už první pohled prozrazuje, že bílá barva vzala za své a rám je tmavě modrý. Inovacím neunikla ani podsedlovka, která je nyní dvoudílná a vyrobena z plastu a kompozitu. Co se týče podvozku, úpravy se dotkly pérování WP, konkrétně přední vidlice Xplor s veškerým natavením na horní části a zadního tlumiče Xact s novým pístkem a nastavením. U přední vidlice je zajímavostí gumový kroužek, pomocí kterého lze pozorovat chod pérování. Poměrně důležitou inovací je přepákování, díky kterému si Husky o centimetr „kecly“ a když k tomu připočteme nové nižší a jinak tvarované sedlo s hladším povrchem, jsou Husky ve finále o dva cenťáky nižší.

O 12 milimetrů se posunuly níže chladiče, a to všechno lehounce nahrává centralizaci hmot, o kterou jde vývojovému týmu vždy na prvním místě. Co je na první pohled patrné, je kompletně nové šasí a úplně jinak tvarované plasty pro lepší pohyb jezdce a také nová transparentní nádrž o objemu devět litrů v případě čtyřtaktů a 8,5 litrů v případě dvoutaktů. Veliká pozornost se věnovala výfukovým systémům a zejména u velkých dvoutaktů je vidět zajímavá vychytávka, a to profilované koleno, které by mělo být odolnější proti promáčknutí. Jediná stopade má výfukové koleno hladké, ale téměř stejně tvarované jako velké dvoutakty zřejmě kvůli stříkačce.

Změny zaznamenaly dvoutaktní i čtyřtaktní motory, které nyní nastartujeme pouze pomocí elektrického startéru, včetně nejmenší TE 150i. Všechny tři pak fungují s elektrickým vstřikováním paliva a mají nové mapování. Také u dvacítek lze vybírat ze dvou „map“, tedy standardní a ostřejší, podobně jako u čtyřtaktů, které mají navíc vypínatelnou kontrolu trakce. Čtyřtaktní dvěpade dostává novou hlavu, podobně jako třistapadesátka s upraveným pístem a obě bez rozdílu jiné časování vačky. U velké čtyřipade a pětikule je nová hlava a upravený píst. Dvoutakní TE 250i a 300i mají nepatrně jiné uložení motoru pro lepší jízdní vlastnosti, ale i novou hlavu válce.

A co napoví technické tabulky? Pérování WP Xplor a WP XACT servírují shodné zdvihy předku i zadku 300mm, sedlo všech dvacítek leží ve výšce 950mm nad zemí a stejná pro všechny je i světlá výška 360mm. Nádrže dvoutaktů poberou 8,5 litů benzínu a nádrže čtyřtaktů o půl litru více. Brzdy i hydraulická spojka jsou u endur Husqvarna od značky Magura a podle inženýrů lze na přední brzdu použít brzdové destičky Brembo. Nejlehčí je dvoutaktní hadimrška TE 150, která bez paliva váží 99,6 kilo a naopak nejtěžší je pochopitelně čtyřtaktní pětikule FE 501, vážící 108,4 kilogramů. Všeobecně oblíbená dvoutaktní TE 300 váží bez paliva 105,4 kg a čtyřtaktní FE 350 106,8 kg. Dvoutaktni dvěpade potom 105,2 kg, čtyřtaktní FE 250 105,5 kg a FE 450 108,3 kg. 

Je tu první ochutnávka dvacítek, a tak je potřeba se na ně pořádně nasnídat. Vzhledem k tomu, že snídani připravují „svačináři“ Juha Salminen a Jari Mattila, nemám strach, že by něco nebylo v pořádku. Ale teď vážně, tohle je pocta jako hrom a snídani od třináctinásobného mistra světa hltám, až mám boule za ušima. O chvíli později už jsme v plné polní v areálu místního offroadového klubu nedaleko městečka Jämsä, kde na nás čeká kompletní modelová řada Husqvarna Enduro 2020. Je super, že každý dvacítkový kousek tu stojí hned v několika kopiích a už teď je jasný, že se chviličku nebudu nudit. Mám na ně celý den a tak si budu brát jednu Husku za druhou a pokusím se nevynechat ani největší kladivo FE 501.

Pro fungl nové dvacítky je namotán zhruba patnáctiminutový okruh a nechybí tu snad vůbec nic. Parádní jsou kamenité výjezdy a sjezdy, traily mezi stromy, ale i písčité pasáže nebo skály, kde je to spíš o trialu. Prostě veliká paráda, a když mi Juha Salminen říká, že v klubu stačí zaplatit členský poplatek patnáct euro na rok a může se trénovat podle libosti, jen suše polknu a hned potom zamáčknu slzu. Je zde k dispozici několik variant okruhů a ten nejdelší trvá dokonce dvě hodiny. Kromě endura tu najdeme také motokrosovou trať, dětský okruh a za rohem motárdový okruh. Finové prostě motosport milují a enduro obzvlášť, takže se vlastně není čemu divit. Mimochodem to dokazuje spousty místních kolem trati a také stařičký pán na soutěžní Jawě s papírkem v ruce, na kterém je uveden model a rok výroby.  

Teď už ale nastavuji páčky na čtyřtaktní dvěstěpadesátce a vyrážím omrknout trať. Ergonomie mi připadá víceméně stejná jako dříve a od první chvíle oceňuji nový hladší povrch sedla, na kterém se dá hezky pohybovat a vyhovuje mi také jeho o něco nižší výška. Na trati působí dvěpade velice kompaktním dojmem a líbí se mi hezký lineární průběh výkonu a opravdu výborné střední pásmo. Na čtyřtaktní dvěstěpadesátku je výkonu opravdu dost a rozhodně nestrádám ani na výjezdech, ale ani na rychlejších pasážích. Také ovladatelnost zaslouží pochvalu, protože dvěpade působí velice lehce do ruky a krásně se vede po utažených trailech mezi stromy. Dvěpade je potřeba držet ve středních otáčkách, častěji řadit a hrát si stále se spojkou. Ta jde krásně lehce a celkově musím říct, že po stránce ovladačů není nic, co by mi vadilo a dokázal bych si představit jinak. Dvěpade FE 250 je opravdu krásně ovladatelná a neagresivní hadimrška, která má co nabídnout a určitě sedne nejen juniorům nebo naopak starším borcům, ale i střelcům, co rádi točí motor a sem tam si vyrazí zablbnout na motokrosovou trať. Bezprostředně po ní si do parády beru sakramentsky populární třipade a mám pocit, že vzhledem k profilu trati, by mohla být tou pravou. Přesně to se poměrně rychle potvrzuje a bez mučení přiznávám, že mi třipade nesedla nikdy líp, jako tahle dvacítka tady a teď. Mám pocit, že její motor je mnohem plynulejší a pocitově vyrovnaný v celém spektru otáček.

 

Třipade jde krásně za plynem, ovšem není agresivní a výkon se dá výborně dávkovat. Oproti předchozí dvěstěpadesátce je v celém rozsahu mnohem silnější a ani ve spodku není úplně marná. Naopak ovladatelností mi dvěpade připomíná celkem dost, stejně jako pocitově nízkou váhou a chutí se proplétat skrz utažené vingly i těžší pasáže. Pérování Xplor je naladěno velice příjemně a mé váze sedmdesát kilo sedí jedna radost, dokonce se mi zdá možná o fous měkčí než u předchozí generace. Každopádně nemá problémy s dopady po skocích, ani rozsekanými rovinkami, ale ani těžšími trialovými pasážemi skrz kameny. Právě tady se mi líbí citlivá reakce na plyn a možnost krkolomný terén projíždět téměř krokem. Třipade na mě dělá fakt výborný dojem a je vtipný, že nadšen je také bývalý špičkový soutěžák Jari Matilla, který je po stránce výkonnosti o parník jinde. Dokonce říká, že marně hledá, co by mu na třipade, ale vlastně celé dvacítkové řadě nešlo přes nos a co by mohl pořádně zdrbnout a rozcupovat na kousíčky. Husqvarna montuje na endura brzdy Magura a vzhledem k jejich parádním dovednostem není třeba truchlit a závidět Bremba ostřejším motokrosům. Fakt jsou dobré, výborně se dávkují a příjemně pozvolna servírují požadovaný účinek.

Třipade si později ordinuji pod zadek ještě jednou a opět se přesvědčuji, že po vyzkoušení kompletní dvacítkové řady ji zaslouženě patří stupínek nejvyšší. Vůbec špatně si nevede ani větší čtyřpade, která mi přijde celkově klidnější a citlivější. Není totiž tak „hrrr“ a reakce na plyn je poměrně hladká a plynulá. Motor má o kus silnější spodek a o středním pásmu to platí, jak by smet. Každopádně se na ní cítím velice dobře a s velkou jistotou dávám krkolomné kamenité výjezdy, ale i technické pasáže lesem. Je fakt, že třipade působila o něco lehčím dojmem, ovšem ani čtyřpade není kdovíjakým kopytem, které by se nedalo kočírovat, ba naopak. Myslím, že FE 450 se oproti předchozí generaci pocitově lehce uklidnila a díky tomu se příjemně ovládá a jednoduše funguje i v těžším terénu, kde je potřeba plynulost a jemnost. Čtyřistapadesátka fakt mile překvapuje a když budu předbíhat, platí to také o největším čtyřtaktním pětikilu FE 501. Právě to si nechávám až na konec, protože jeden nikdy neví… Také tady oceňuji plynulý motor a poměrně hladkou odezvu na plynovou rukojeť. Nebudu lhát a na rovinu říkám, že jsem čekal nekompromisní kladivo, které mě za chladnokrevného blafání zašlape do země. Místo toho mám pod sebou poměrně kultivovanou Husku, která má pochopitelně spodek jako hrom, ovšem skvěle použitelný a citlivý. Jasně, když ji pak trošku víc podráždím, letí ukrutně, ale to se dá čekat. Každopádně stačí mít zařazený vyšší kvalt, motorku zbytečně netočit a hezky se terénem valit jako buldozer. Třeba na těžších výjezdech stačí motor jen lechtat a pětikilo je vystřihne s prstem v nose. Motorka v klidu přimhouří oči i při špatně zařazeném kvaltu a bez problémů se sebere z nízkých otáček i na vyšší rychlosti. Nakonec jsem rád, že jsem pětistovku osedlal a přesvědčil se, že není tak nekompromisní, jak by se mohla zdát.

Na dvoutakty se moc těším a ještě než si vyzkouším nový přírůstek TE 150, jdu se podívat na zoubek dvěstěpadesátce, která se mi vždycky líbila, tedy alespoň co se karburátorových verzí týče, protože se stříkačkou mi bylo o něco bližší tříkilo. Vyrážím na trať a stačí chvíle, abych zjistil, že, že dvacítková dvěpade je zase taková, jakou jsem ji měl rád. Motor jde příjemně plynule a zdá se mi, že výkonová křivka se lehce srovnala. Prostě přechod z nízkých otáček do vysokých není tak kontrastní a výkon se hezky dávkuje v celém spektru. Tohle se mi líbí hlavně v těžších pasážích, které je potřeba projet skoro krokem a sem tam si vrknout plynem a něco odskočit. Dvoutaktní dvěpade mi dělá radost a dnešní různorodou trať si v její společnosti skvěle užívám. Jsou tu také úseky, kde se dá pořádně zatopit pod kotlem a letět. Právě tady mi ukazuje, že vršek je fest nabroušenej. Přijde mi sakra silný a plný temperamentu. Skvělá je ovladatelnost, a to je jedním z hlavních důvodů, proč se dvoutakty těší takové oblibě. Huska je krásně lehká do ruky a dělá bez řečí, co si zamanu a jede tam, kam ji pošlu.

Tohle přijde vhod nejen v těžším terénu, kde si ji vedu jedna radost, ale také po rychlejších trailech mezi stromy. Po nějaké rundě ji střídám za větší třístovku a ani v jejích stupačkách to není vůbec špatné. Opět vnímám moc fajn ovladatelnost, pocitově nízkou váhu a velikou ochotu reagovat na podněty jezdce. Předchozí dvoutaktní dvěstěpadesátka na mě udělala skvělý dojem a potěšila mě hlavně fajn příjemným a učesaným motorem. Přesně v tomhle je silná také třístovka a musím jí vystřihnout poklonu. A to hlavně za její velice parádní spodek a použitelnost v téměř volnoběžných otáčkách. Fakt je neskutečně plynulá, citlivá na plyn a pružná! Proto si vychutnávám rozbité kamenné výjezdy, ale i lesní stezky v koleji, kde si vše řídím plynem a nemám potřebu tak zuřivě spojkovat. Mimochodem také spojka dvoutaktů disponuje lehkým chodem a rozhodně nedává předloktí na frak. Pérování WP Explor funguje stejně dobře jako u čtyřtaktů a nemám mu co vytknout. Co se ergonomie týče, se svou výškou 173 centimetrů vítám o dva cenťáky níže položené sedlo. Líbí se mi také jeho nový hladší povrch i proporce mašin v oblasti kolen.

Právě teď přichází chvíle okoštování nové stopadesátky TE 150. První okamžiky na trati jasně říkají, jak se věci mají a že tahle temperamentní divoška potřebuje točit, neustále řadit a motor držet v otáčkách. Za to se odvděčuje neskutečným temperamentem a chutí porvat se s každou výzvou. Parádní je nízká váha a z toho pramenící jednoduchá ovladatelnost. Když ovšem dochází na těžší pasáže a výjezdy, jsem překvapen, jak dobře funguje i ve středním pásmu. Opravdu to není pouze o dvou pozicích, tedy otevřené a zavřené. Výkon se totiž dá hezky dávkovat a vzhledem k tomu, že jde o malý objem, musí se do jisté míry korigovat spojkou. Jsou místa, na která jsem byl hodně zvědavej a říkal si, že je na stopadesátce asi nedám. Proto se chechtám jak prasklý párek a mám radost, jak lehce se mi daří vysmrknout celkem náročné výjezdy. Stopade mi skvěle sedí a mám pocit, že jízda není tolik fyzicky náročná jako na velkých sestřičkách. Myslím, že tenhle kousek se bude líbit, podobně jako brzdy Magura s plynulým nástupem a velice dobrou dávkovatelností, speciálně u té zadní.  

Když je po všem, musím uznat, že se nová generace Husky povedla a vlastně mi na nich zásadně nic nevadí. Fungují opravdu dobře a mám radost hlavně z dvoutaktní dvěstěpadesátky, která se mi zdá pocitově plynulejší, ale i čtyřtaktní třipade, kterou bych si asi ustájil v garáži. Níže položené sedlo stejně jako jeho hladší povrch, profilované koleno dvoutaktních výfuků nebo příjemná ergonomie a pracovní prostor jezdce si zaslouží pochvalu. Na akci bylo sakra sympatické, že nás opět poslali do fest náročného terénu a nechali nás dělat s dvacítkami, co se nám zachtělo. Letos to v segmentu ostrých endur vypadá na více novinek a doufám, že se nám je podaří opět postavit proti sobě a zjistit více. Právě srovnáváky dokážou odhalit drobné rozdíly, které ve finále znamenají velké věci. Husqvarna tradičně dává do placu moře doplňků pro mašiny i jezdce, které ale nejsou za hubičku, vlastně stejně jako sériové dvacítky.   

Husqvarna EE 5: Elektro mini motokros pro malé krosáky

Ve Finsku se představují endura pro rok 2020, ovšem dochází i na elektrické mini motokrosové mašiny pro nejmenší závodníky pod označením EE 5. Ty nám představují dva bráchové, kteří za bzučení elektromotoru vyráží drtit dětský okruh a nutno dodat, že se s tím nemazlí. Elektro kroska vlastně odpovídá malým padesátkám a je u ní možné ovlivnit výkon a vybírat ze šesti jízdních režimů. Baterie se nabíjí sedmdesát minut a měla by prý stačit dokonce na dvě hodiny ježdění začátečníka, co ještě tolik netahá a dvacet pět minut pro ostříleného závodníka, který už jí dokáže pořádně naložit.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 39 Kč od 7 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
karlosktm přispěl 3 Kč
Dawes přispěl 6 Kč
pp377 přispěl 6 Kč
masi přispěl 6 Kč
JardaKTM přispěl 6 Kč
ALLEXXX přispěl 6 Kč
Kubik19 přispěl 6 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist