Honda Monkey: radostná opička

Píše se rok 1961 a v zábavním parku Tama Tech v Tokiu je představena dětská motorka na hraní s 49kubíkovým motorem. Tou dobou ve vedení Hondy nemají ani tušení, co se jim povedlo vyrobit za prodejní hit. Malá hračka se téměř okamžitě vrývá do srdcí většiny návštěvníků a továrně nezbývá nic jiného, než přijít s prodejní silniční verzí, která se v roce 1963 dostává do Ameriky a Evropy. Pár červených trubek kolem motoru, nad ním velká chromová nádrž, sedlo, pětipalcová plná kola, skládací řídítka a žádné odpružení. Kdo by to byl řekl, že z tohohle může být takový šlágr. V roce 1969 Monkey dostala větší osmipalcová kola a o rok později přední odpruženou vidlici. Tu šlo snadno odmontovat, aby se opičák vlezl i do kufru menšího auta.

Definitivní potvrzení popularity tohohle strojku přišlo s rokem 1978. Od toho roku Hondu Monkey s novou kapkovitou nádrží a zadním odpružením kupovaly doslova zástupy majitelů karavanů, kteří se po zakempování potřebovali nějak pohybovat po okolí. Malá skladná Hondička s odstředivou spojkou a třemi rychlostmi byla ideální náčiní. Na její ovládání člověk nepotřeboval žádné speciální dovednosti, stačilo otočit plynem a vyrazit vstříc kolikrát prvním dobrodružstvím v jedné stopě.

Zatímco v Japonsku přes několik speciálních edic oslavila opička v roce 2017 padesát let na trhu, v Evropě jsme měli dlouho smůlu. Existovalo několik replik, ale originální Hondu Monkey jsme si tu prostě koupit nemohli. Až doteď. Píše se rok 2018 a já si ve Vrbovce vyzvedávám klíč od zbrusu nové Hondy Monkey. A musím říct, že za ty roky vyrostla a dospěla. Původního opičáka ještě loni stále poháněla padesátka o výkonu 3,3 koně, vážil 68 kilogramů a sedlo končilo ve výšce 660 milimetrů. Novinka má sedlo o 11 centimetrů výš, přibrala úctyhodných 39 kilogramů a dopředu jí žene stopětadvacítkový motor o výkonu devět koní.

        

Už když takhle opici obcházím na místě, dělá mi radost. Tahle malá věc je prostě líbivá a může za to i funky barevná kombinace. Žluto-bílá je absolutní top, červeno-bílá taky nevypadá špatně, jen ta černo-bílá mi k tomu nepasuje, to je moc smutný. Pěkný je, že ať už si vyberete jakoukoli barvu, tak je v ní vyvedená i přední vidlice, rám nebo zadní pružiny. Líbí se mi i to spojení starého s moderním. Na nádrži je staré logo Hondy, jsou tady tradiční chromové blatníky a další blyštivé díly, hned o kus dál moderní LED světla. Fajn jsou také gripy na řídítkách imitující kožené opletení. Celkem dobře si inženýři poradili také se všemi emisními kaziteli designu, i když pár čidel trčících nehezky z válce se tu najde. To je ale asi tak jediný malý škraloup na kráse malého opičáka.

Ještě než zamíří klíček do zapalování, musím vypnout alarm, který má Monkey v základu. A jsem za něj rád, protože to je po dlouhé době motorka, kterou se bojím na chviličku nechat na ulici samotnou. Co kdyby ji někdo strčil do podpaží a utekl s ní?! Když teda konečně otočím klíčkem v zapalování, vítá mě na digitální přístrojovce opičí mrknutí. Oni si s tím stylem dali fakt práci! Jen mohli víc času strávit nad samotným displejem a jeho kontrastem, tohle Hondě poslední dobou prostě nejde. Font je fajn, sedí k motorce, výbava se dvěma tripy a palivoměrem je tak akorát, jen ta čitelnost na slunci není nic moc. Jenže ani tohle vám úsměv na tváři ve finále nezkřiví.

Skočte Opici za krk, lupněte tam první ze čtyř rychlostí a já vám garantuju, že se téměř ihned na vaší tváři rozjede rohlík. Tenhle strojek totiž generuje radost a štěstí na všechny strany. Když stojí, trošku sebou pohupuje v rytmu ležatého jednoválce, to abyste věděli, že je to živý. Jakmile se dá do pohybu, vibrace ustanou a vy si už jen užíváte bezstarostnou jízdu. Až tak, že mě to samotného překvapilo. U tak malé motorky s dvanáctipalcovými koly jsem čekal, že budu po jízdě Prahou v lepším případě pořádně vyklepanej, horší varianta počítala dokonce s tím, že nás s Opicí nějaká silniční past v podobě propadného kanálu úplně spolkne. A ono ne. Motorka si se všemi těmi kočičími hlavami, přejezdy vystouplých kolejí a se skoky přes kanálová víka poradila na jedničku. Podvozek si to krásně pobral a na tom, že se do mého zadku přeneslo jen minimum rázů, má jistojistě zásluhu i tlustě polstrované pohodlné sedlo.

Jistota a schopnost podvozku mě fakt hodně překvapila. Stejně jako jsem se bál nerovností, tak jsem taky očekával až moc hravou a trochu vratkou motorku, jenže ono zase nic. Monkey je díky své váze a velikosti samozřejmě řiditelná jako kolo, kličkování mezi auty bych přirovnal k ladnému přeskakování z lijány na lijánu, jenže je taky perfektně neutrální a slovo nervozita mě v jejím sedle vůbec nenapadlo. Že se při brždění a akceleraci Opka dokáže díky komfortnímu nastavení podvozku kývat dopředu a dozadu, mi vlastně taky vůbec nevadí. Není to žádná motorka na závodění a k jejímu vysmátému charakteru se to hodí.

Podobně houpavý a gumový je i ležatý dvouventil, který svižně žene Opici skrz džungli velkoměsta. Malý jednoválec se sbírá z jakýchkoli otáček, a protože mu nevadí ani nejnižší, ani ty vysoké, opět nic moc neřešíte. Prostě jen kroutíte plynem, co to jde, motor si to vždycky přebere a peláší s vámi vpřed. Trošku škoda je jen čtyř kvaltů v převodovce, ale i tak s mou muší vahou motorka bez problémů pelášila devadesát. Do města víc nepotřebujete, a když vyrazíte někam dál, projedete skrz převodovku s trochu gumovým citem až na čtyřku, nasadíte cestovních osmdesát a budete si užívat poklidnou a ekonomickou jízdu. Tohle totiž není žádná hladová gorila, co sní na posezení deset kilo banánů. Se spotřebou 1,6 litru na sto vám budou stačit na celý den kila dvě, za ně totiž naplníte 5,6litrovou nádrž až po okraj.

Jestli se ptáte na brzdy, tak dva kotouče svou práci odvádějí naprosto adekvátně, vepředu navíc případné přešlapy hlídá ABS. Jeho absence na zadním kotouči dovolí drobné klukoviny s kvílející zadní gumou a hodí se to i v případě, že vytáhnete Opici do lesa. Není to enduro nebo pitbike, takže žádné divočení nehrozí, ale dobře flekující zadní brzda se zkrátka hodí i při výletu po polní cestě k rybníku.

Den pomalu končí a já parkuju Opici do garáže, kde jí raději ještě přidělám řetězem k regálu. Pořád mě straší to, že ji někdo odnese. Po ježdění mě nic nebolí, protože i přes její (ne)velikost jsem se na ní vcelku dobře poskládal. Sedlo je hodně dlouhé, dá se na něm měnit pozice, a čím víc máte centimetrů, tím víc se šoupnete dozadu. I podle fotek je poznat, že jsem se nemusel nijak hrbit a křivit, zkrátka přirozená pozice a další překvapení od malého velkého motocyklu.

Malá je Monkey velikostně, duši má ale velikánskou a za jejími řídítky poznáte svět z trochu jiné perspektivy. Z nízkého sedla totiž i ta ulice, kterou jezdíte denně, vypadá trošku jinak. Monkey symbolizuje sedmdesátá léta, kdy se experimentovalo s kdečím, a díky ní i dnes svět dostane tak trochu jiné, veselejší barvy. Všechno je najednou hezčí, milejší, a nutí vás se neustále usmívat. Až jsem se musel podívat, jestli pod bočním kastlíkem nebylo pár gramů něčeho nelegálního. Na závěr musím přidat také jedno malé varování: K vlastnictví tohoto stroje musíte být trochu extrovert a exhibicionista. Když totiž Monkey projíždí, přitahuje pohledy, a ty kromě onoho malého motocyklu zkoumají i váš blažený výraz. Zároveň tím také odpovídám na otázku, jestli jsem se v nízkém sedle ve městě nebál mnohem větších aut a přehlédnutí. Nebál. Za prvé to není s tou malostí tak hrozné, inženýři zvolili dobrý kompromis, a za druhé je Monkey nepřehlédnutelná. Je to zkrátka taková malá hezká věc pro radost.

Krátké video

 

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE