Harley-Davidson Road Glide ST: Sport ve 400 kilech železa?

Známě rčení spojující sportovní úspěchy s prodeji v Evropě dnes už moc nefrčí, jenže USA, to je jiný kraj s úplně jinými mravy. Jinde na světě by asi nikoho nenapadlo vzít 400kilové cestovní motorky a jít s nimi závodit v rámci národního okruhového šampionátu. Jenže v USA to nejen zorganizují, ale ve finále to všechny nadchne, takže z toho následující rok vznikne plnohodnotná závodní série, která se dostala až k počtu sedmi závodů v letošním roce. V sezóně 2021 získal titulvKing of the Baggers pro Harley-Davidson Američan Kyle Wyman a továrna to oslavila následující rok hned několika speciálními modely ST, z nichž tím nejpravověrnějším je Road Glide ST. S Roadkou totiž H-D v sérii oficiálně závodí. Jenže když se podíváte na fabrický stroj, zjistíte, že to je proti sériovce úplně jiný vesmír. Do závodění se brzy začaly angažovat přímo továrny (Harley-Davidson vs. Indian) a pouští do toho nemalé prostředky. Už z toho pohledu je vidět, že tohle pro racionálního Evropana nepochopitelné závodění má v USA velkou váhu. Mimochodem, test konkurenčního Challengeru jste si u nás mohli přečíst od Alana Cathcartha a na miánské Eicma jsme naživo obdivovali právě tovární H-D. Při tom okukování se nás chytil chlapík, co v tom měl prsty a povídal něco o 170 koních a 170 newtonmetrch… Krásná zvrácenost.

Nejvyšší čas přejít z nezbytné zahajovací omáčky k testovanému stroji. Road Glide ST v šedé lesklé barvě. Na první pohled docela decentní barevné provedení s černými „chromy“ a krásnými bronzovými koly. Drobné bronzové akcenty jsou vidět i na hlavách motoru, což je vlastně to, oč u ST běží v první řadě. Základní Roadka je v nabídce se stočtrnáctkou, tedy s objemem 1868 cm3. To není špatné, ale H-D umí motor Milwaukee Eight také v silnějším 117palcovém provedení, jenže na to jste se museli pořádně rozmáchnout, bylo doteď vyhrazené pouze pro nejvyšší exkluzivní provedení CVO. Sportovní úspěchy ale v případě ST přinesly silnější motor i do dostupnějšího balení. Je to motor, co dělá Harley Harleyem a tenhle krasavec je navíc vybavený efektním otevřeným sáním, to asi aby bylo jasné, že to je TEN sportovní model. Pak jsou tu jiné svody od Screamin Eagle, upravené vnitřky a vyýsledek 106 koní a hlavně 172 newtonmetrů, které přichází v 3750 otáčkách. Jen 55 kubíků rozdíl, ale i tak málo dokáže přidat proti stočtrnáctce 14 newtonmetrů a 13 koní.

Mnohem zajímavější než čísla je ale projev motoru. Tomu nechybí nic, co byste od H-D čekali. Na místě dokáže celou motorku rozklepat tak, že z toho mám rozmlžené vidění. Není to nepříjemné, nehrozí, že by vám motorka odešla sama při brblání na stojánku, ale je to tady a vy to chcete. Chlapácká je páčka spojky, kterou slabší jedinci budou ve městě proklínat a nádherný je zvuk, i když určitě někomu přijde na první dobrou ne moc výrazný a nacpe na to nějaké otevřené roury. Mě to ale bavilo, protože to je v nízkých otáčkách takové decentní, ale jakmile za obcí otevřete plyn a užijete si to, za co jste si připlatiti, dostanete k tomu i parádní zvukovou kulisu. Čím jsou otáčky větší, tím víc si vybavuji King of the Baggers. A to je na tomhle motoru skvělé. Na budíku mám 5 000 otáček a ten motor nijak výrazně nevadne, nechá se klidně točit dál, přitom to nejlepší má tabulkově už za sebou. Pak tam dáte další rychlost, klidně bez spojky, jen to chce klasicky trochu větší důraz při práci s řadičkou s delším chodem, ozve se „klonk“ a zase do vás zezadu narazí malý náklaďák. Tohle je paráda a to je přesně ta věc, proč chcete motor 117.

Přitom to není žádný nevycválaný divoch. Je na něm teda znát, že to není úplně ten typický lenoch, co ho necháte pobublávat těsně nad volnoběhem, pod 2000 otáček to na okresce není už úplně ono, ale nad touhle hranicí už se sbírá bez problémů, navíc se ho nemusí člověk vůbec bát, což je trochu paradoxní, když se podíváte na objem… Otočení plynu je příjemné, motor je měkký, gumový a dobře čitelný. Celkově se mi tenhle přístup se mi líbí. Harley se neobtěžuje nějakými zbytečnými palivovými mapami, místo toho má jednu skvěle odladěnou, se kterou cítíte spojení s motorem a celou motorku díky tomu bez problémů dokážete ovládat i ve městě, vesnicích, na vodě, prostě pohoda.

Velká pohoda je to i v ohledu ovladatelnosti, i když jak se to vezme. Co si budeme nalhávat, ta motorka je těžká. Je těžká, jak sousedovic Amina, 382 kilogramů provozní hmotnosti je mazec. Pro zvednutí ze stojánku to fakt chce svaly a pořádně zabrat. Jenže je tady nízké sedlo, takže se to nějak dá zvládnout, nicméně je tady určitý bod zlomu, ze kterého už není cesty zpět. To se třeba takhle otáčíte na nezpevněném parkovišti, cupitáte s nohami na zemi, ale v tu ránu vám po větším kameni poskočí přední kolo a motorka se nakloní víc, než by bylo zdrávo… No co vám budu povídat, zvedali jsme tu motorku ve třech. Naštěstí je tu v sérii vpředu ochranný rám, o který se motorka opře a takové malé odložení nenadělá na stroji žádné velké stopy. Přitom se ale stačí rozjet rychlostí chůze a celé vnímání hmotnosti se o dost zlepší. Není to úplně jako Honda, která díky maximální centralizaci hmoty zhubne hodně, tady je váhy pořád mrak, ale i tak je překvapivé, jak moc dobře se Roadka ovládá. V podstatě můžete jezdit vracáky jednou rukou. Vliv na ovladatelnost mají i čerstvé neplacaté gumy a tím, že jsou relativně úzké, nechytají podélné nerovnosti a spáry, nikam to motorku netahá a co je pro mě velký plus - Glida nezavírá řídítka ani v pomalé jízdě. Na tom má podíl kromě kulatých gum určitě i ta pevná kapota. Díky ní je řízení lehčí, v rejdu nemá tendenci padat dovnitř a celkově se na okreskách motorka vodí fantasticky, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, co to je za almaru. Změny směru, překlápění levá pravá, to mě fakt mile překvapilo a dává to motorce ten správný sportovní šmak. Je totiž fascinující řídit a směřovat tu obrovskou kapotu před sebou do vinglů, tohle jinde než u velkých touringů nezažijete.

Že bude mezistátní cesťák megastabilní, s tím se naopak dá počítat, stejně jako s velkým komfortem na všemožných cestách. Nastavení podvozku mají v H-D za ty roky šlechtění zmáknuté a vlastně k němu nemám žádné připomínky. Pan America to není, ale do zad nejdou žádné prdy a i rozbitá třetitřídka je v naprostém komfortu. Podobně už se dokázali v Milwaukee popasovat i s brzdami, ty jsou spojené s náklonovou elektronikou a vlastně mi celou dobu stačilo používat jen masivní nenastavitelnou páčku na řídítku. Na ten velký pedál od auta, kterým se ovládá zadní brzda, jsem nikdy neměl potřebu šlapat, i když se s ním brzdy dávkují krásně a sílu tam také najdete. Jestli ono to nebude tím, že je Road Glide vybavená elektronicky propojenými brzdami ELB, takže zatímco já mačkal jen předek, motorka si sama dávkovala účinek i na zadek. Samozřejmě je pořád potřeba počítat s tím, že tu s jezdcem a případnou bagáží mám přes 400 kilo, jako Panigale to nikdy brzdit nebude, to je jasný. Ale až vám bude někdo vyprávět o tom, že Harley nebrzdí, nezatáčí a že musíte dlouho přicházet na speciální techniku jízdy, tak mu řekněte, že to už dávno neplatí.

Pohodlí ale není jenom o nastavení podvozku a lehkosti ovládání. Je to taky o pozici za řídítky, hluku, horku… Zrovna tohle jsou témata, kde si člověk musí rozmyslet, co chce. Nebo jinak. Když mrkneme na standardní Road Glide Special a ST, tak ty mají obě stejně velké (spíš nízké) přední plexi a chtít opravdu hodně cestovat a jezdit dálky, přál bych si vyšší. Tohle dělalo při mých 183 centimetrech docela hluk a jet po dálnici na 120. výročí do Budapešti, vzal bych si do uší špunty. Nižší jedinci budou víc v pohodě, když jsem se přikrčil, už to bylo fajn, vyšší by potřebovali pořádnou plachtu z vrcholného CVO Limited. Další věcí je spojenou s pohodlím a cestováním je ten cool sportovní filtr, který prostě překáží, a dokážu si představit, že majitel po koupi bude mít permanentně fialovou holeň, než si na to zvykne. To je ještě věc zvyku, ale když jsem si chtěl natáhnout nohy, i se svými dlouhými nohami jsem přes něj nedosáhl na padák ani na případný předkop, přitom byla druhá strana bez problémů. Specialitou Estéčka je také menší jednomístné sedlo, které mi sice přišlo naprosto královské, co do pohodlí i prostoru, jenže tyhle motorky si většinou kupují proti mně urostlejší týpci a těm už by mohlo přijít trochu menší. Ale je to přece sporťák ne? Celkově je pozice klasický prostorný touring, nohy mají na plotnách i s filtrem místa dost, jen na druhém konci už trochu topí výfuky, s řídítky zahnutými k jezdci tu není žádný extrémní macho pocit, ale pořád před sebou máte obrovský koráb a mezi nohami masivní véčko, takže o nakrmení vašeho ega strach mít nemusíte.

Jediné, co mi vyloženě nesedí, je ovládání blinkrů, klasická H-D záležitost a pak taky pohled dopředu. Road Glide ST je vybavená zábavní centrem Boom!™ Box GTS s GPS navigací, konektivitou a dotekovým displejem, který je přesně v zorném poli. To je sice fajn, ale většinou na něm nemůžu sledovat jízdní data, respektive můžu, ale zase nevidím pořádně navigaci. To nejdůležitější, jako rychlost nebo otáčky, je utopené dole na řídítkách a je tam třeba i úplně maličké písmenko neutrálu, který jsem teda s čerstvě zajetým motorem na místě po zastavení nebyl schopný najít. Maličká je také ikona hill holdu, tedy asistenta pro rozjezd v kopci, kterého u tak těžké motorky určitě rádi přivítáte a který funguje krásně. No dobře, jeho ikona na budíkách není zase tak důležitá, po aktivaci hezky zavrní do páčky, ale je fajn si to jednoduše před puštěním páčky zkontrolovat. Maličkou ikonku na analogovém budíku má taky tempomat, u kterého ani nikde nevidím, kolik mám nastaveno a na kolik se po resetování znova rozjedu. Ten displej by si zkrátka zasloužil ještě lepší využití, tím spíš, když je v zorném poli, krásně čitelný a podvědomě přitahuje zrak nejvíc. Je zkrátka povedený, kouká se na něj hezky i se hezky ovládá, vlastně být ještě o fous lepší, dost možná bych se obešel úplně bez těch analogů. Nebo bych to aspoň prohodil jako na strojích s betwingem, takže by byly čtyři analogové budíky v kapotě a TFT dole na řídítkách. Kdo ví, jak to bude na nových modelech…

Model ST nedělá sportovním ale jenom motor, on má i sportovní vzhled. Tedy samozřejmě v porovnání s ostatními Road Glidami v nabídce. Je tu o dost menší přední blatník, o sedle už jsem mluvil, kousek pod ním jsou náfuky pomáhající s chlazením 117kového motoru a kus za nimi je dvojice nižších kufrů. Ty mají proti Specialu logicky menší objem, ale v jednom se do nich sbalíte hravě a třeba přilbu, tu nedáte ani do těch větších. Standardním koloritem je bohužel u H-D zamykání, které není centrální a když jsem u toho, tak ani nepočítejte s tím, že byste si zamkli nádrž. U motorky za vagón zlata… Spolu s barvami a bronzově lakovanými koly ale těch pár drobných změn stačí k tomu, aby motorka vypadala dravě a působila proti běžné Roadce lehčím dojmem. On to přitom není jenom dojem, ST má proti Specialu 5kilovou úsporu. To je ohromující v případě, že bychom se bavili o naháči nedej Bože o supersportu, ale u motorky, co váží 382 kilogramů? To je zanedbatelný rozdíl. Ještě bych se v tomhle místě vrátil k úložným prostorům, protože kufry nejsou to jediné, kam si můžete dát věci. Mohutná kapotáž je hezky využitá, takže v ní pod reproduktory najdete dvě přihrádky. Ty sice nejsou zamykací, v té pravé ale najdete USB konektor pro dobíjení a chválím, že je to kus vytaženého kabelu, takže to ve finále s telefonem do přihrádky pěkně porovnáte. Z výbavy pak ještě musím doplnit přítomnost bezklíčového zapalování, kontroly tlaku v pneumatikách, nechybí rádio a v rámci balíčku RDRS (Reflex Defensive Rider Systems) je kromě náklonového ABS také dvouúrovňová kontrola trakce a kontrola blokování zadního kola při podřazování.

Myslím si, že pokud se někdo do té přední žraločí tlamy zamiloval, je individualista a trochu sportovní duši, měl by o verzi ST zapřemýšlet. S cenami je to u Harleye vždycky složitější, udává je v eurech a bez daně a loni v létě dělal odskok nějakých 1000 euro, takže v celkové částce zanedbatelné drobné. Dnes to máme nějakých cca 66tisícový příplatek proti základu, to podle mě pořád stojí za zvážení, tím spíš, když jste stosedmnáctku dřív mohli dostat jen v modelu CVO s cenou okolo jednoho milionu. Navíc CVO bylo a je vždy jen v jednom provedení, takže se dost dobře může stát, že i když na něj máte, tak se vám prostě nelíbí. Takhle si koupíte ST za cca 816 000,- a za zbylé kačky si ho můžete ještě „dodělat“. Dnes je to rozhodování ale zase o něco těžší, protože už víme, že přijde Road Glide v nové generaci. To už je jen o tom, jestli se vám líbí a počkáte si na ni, nebo jste zamilovaní do té aktuálně dobíhající verze. V tom případě je to jedna z posledních možností koupit typický Shark nose a u mě by byla verze ST určitě tou pravou.

 

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Jan Hrubeš - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE