Anglie proti Americe: Triumph Bonneville Bobber vs. H-D Street Bob 114

Teda jestli tahle mašina jezdí tak originálně, jak vypadá, tak mě čeká dokonalý den! I když mně osobně design většiny Triumphů nikdy neučaroval, celá řada Bonnevillů je výjimka. To vždycky byla klasika všech klasik a zdánlivě už na tom nebylo co zdokonalit. A pak přišel první Bobber, který posunul hranice této řady ještě víc do historie a přinesl něco jedinečného. Žádná jiná značka se nemůže pochlubit tak precizně zpracovanou mašinou, která jako by přijela rovnou z první světové války.

Zdálky zaujme silueta veterána, zblízka si každý milovník špičkového zpracování užije pohled na dokonale vyvedené detaily. Kabelové svazky vedené vnitřkem pod kryty, vstřikování ve tvaru karburátorů, nádherné ovladače na řídítkách a uhlazená stavba celé mašiny jsou požitkem pro oko laika i odborníka. Bobber se okamžitě po svém uvedení na trh výborně prodával a k dokonalosti potřeboval jen pár drobných změn, vychytat pár much a trošku posunout jízdní vlastnosti, aby ladily s charakterem motorky. A to se letos Triumphu povedlo, když v rámci úprav na Euro 5 pořešil pár drobností a celou mašinu posunul ještě víc k exkluzivitě. Ještě před rokem byl na trhu běžný Bobber s devatenáctkou a vedle něj luxusnější verze „Black“ s šestnáctipalcovým předním kolem. Pro rok 2021 Triumph dal do standardní verze všechny vychytávky z vyšší řady Bobber Black. Tím hlavním je pořádná dvoukotoučová přední brzda od Bremba, silnější přední vidlice a menší 16" přední kolo s širokou pneumatikou. Tím možná Bobber maličko ztratil se své historické siluety, ale spolu s pevnější přední vidlicí to znatelně zlepšilo ovladatelnost.

Vyhoupnout se do nízkého sedla je díky výšce a absence zádi kouzelně snadné, bohužel jsem si při vyzvednutí motocyklu zapomněl říci o přešroubování sedačky do zadní polohy pro vyšší jezdce a první část testu absolvoval se sedlem v přední poloze. Po nasednutí jezdce překvapí pocitově vysoká hmotnost celé motorky, je to její nízkou a kompaktní stavbou, papírově má naopak poměrně příznivou provozní cifru 255 kg. Sedlo pěkně kopíruje pozadí jezdce, nohy nejsou přehnaně stěsnané, ale jízdní pozici si tady nezměníte a po hodině jízdy je to na pauzu.

Řídítka jsou hodně rovná, až bych řekl dragsterová, osobně bych volil aspoň mírné rukojetí prohnutí dozadu. O to drsnější je přesedání na H-D s vysokými řídítky v rámci společného testu. Ovladače, zrcátka na koncích řídítek a budík s palubním počítačem jsou prostě dokonalé, tady na Triumph nikdo nemá, design, zpracování i funkce jsou ve všem na jedničku! Třeba tempomat s jediným tlačítkem aretace rychlosti je úžasně jednoduché řešení. Snadné přepínání režimů motoru mezi standardním a Rain, jednoduché tlačítko na ovládání počítače, všechno moderní a přitom elegantní a sladěné s retro stylem motorky.

Spínací skříňka je umístěná pěkně postaru přímo napravo na motoru, takže přepnout klíček, ťuknout na startér a ozve se nádherné basové dunění motoru. Až doteď pro mě byly řadové dvouválce tak trošku „z nouze cnost“ a nikdy mě úplně nepřesvědčilo ujišťování výrobců, že díky předsunuté klice mají charakter véčkového dvouválce. A až teď poprvé sedím na řaďáku, který se zvukem a celkovým charakterem vyrovná a v některých ohledech možná i předčí velké americké V-Twiny! Ten zvuk je dokonalá pecka a první dojem z těch basů je strhující, až po delší době si na něj člověk zvykne a objeví tam taky trochu rušivou notu sání. Projeví se to hlavně ve městě v menších rychlostech a k Bobberu se to docela hodí, mechanický projev rozvodů a sání jen posiluje historickou notu. Ve srovnání s tím je obří devatenáctistovka H-D najednou až trošku nudná. Jasně, má kopec síly navíc, ale najednou působí až moc uhlazeným a ochotným dojmem, s motorem Triumphu se jezdec musí trošku víc prát a jízdu si zasloužit.

Inovovaný motor působí živějším a energičtějším dojmem než předchozí Bober, ochotněji jde otáček a výrobce slibuje i nižší spotřebu. Nádrž se zvětšila 9 na 12 litrů, ale i tak budete při svižnější jízdě tankovat po nějakých 150 kilometrech, a to není zrovna moc. Při úpravách na emise Euro5 konstruktéři Triumphu použili modernější materiály a odlehčili pohyblivé díly motoru, takže agregát má menší vnitřní setrvačnost a působí sportovnějším dojmem. Na druhou stranu pocitově se také zvýšilo použitelné pásmo otáček a motoru se moc nelíbí nižší otáčky než 2000, k plynulému chodu se vyplatí ho držet nad 2500. Od tří do pěti tisíc se odmění nádhernou táhlou akcelerací a díky nastavitelné kontrole trakce a spojce s posilovačem jsou rozjezdy dokonale intuitivní a výborně dávkovatelné.

Převodovka jako by ve srovnání s ostatními komponentami maličko zaspala dobu, má docela dlouhý chod páčky a každé zařazení doprovází hlasité kovové klapnutí. Pop přesednutí na Haryka je to podobné, ale tam člověk takovou převodovku čeká a líp odpovídá charakteru. Překvapily mě poměrně dlouhé kvalty, v užších zatáčkách jsem u Triumphu měl sklon řadit dolů až na jedničku, přitom většina motorek tady v pohodě skousne dvojku. Zvláštní kouzlo Bobberu je v podřazování a brzdění motorem, kdy vstřikování dokáže nádherně přikrmovat benzín a motor podmanivě pobublává a prská do výfuku. Neskutečně to posiluje charisma celého stroje a zvyšuje zábavu z jízdy. To samé platí i pro vibrace, ty se z motoru dostávají do sedla a trochu i do řídítek, ale u tohoto stroje je to jednoznačně dobře, jízda je zábavnější a Bobber je dělaný na kratší výlety, na dlouhou dovolenou s ním asi nikdo nepojede.

Podvozek nízkého Bobberu má překvapivě malé zdvihy a tuhé odpružení, a to hodně určuje charakter jízdy. Motorka se nehoupe a perfektně drží stopu, slušně je tu cítit odezva od předního kola. Je to zvláštní, ale i přes tlusté přední kolo tady jezdec dobře vnímá chování motorky, není to třeba jako na NineT, kde si mašina žije vlastním životem. Při kličkování mezi kanály je znát menší ochota k rychlým manévrům, v zatáčkách se ale Bobber ochotně překlápí ze strany na stranu až ke škrtání hlásičů na stupačkách. Proti H-D je svezení až překvapivě sportovní, motorka dokonale drží rozložení hmot i na brzdách a díky tuhému odpružení se nezhoupne dopředu a jezdec může naplno zabrat za dvoukotoučovou brzdu. Rozhodně víc než u H-D s jedním kotoučem. Daň za nízké a tuhé odpružení je pak menší pohodlí na rozbitých silnicích, kdy Bobber slušně zvládá menší nerovnosti, ale na větších už vyhazuje jezdce ze sedla.

Jezdec na Harleyi má mnohem víc pohodlí, těžší stroj s měkkým sedlem a delšími zdvihy pobere mnohem větší díry a hrboly, jenže v ostřejším tempu už ho nerovnosti trochu vyvedou z rovnováhy, hlavně když je potkáte v náklonu v zatáčce. To samé platí pro brzdění, u Ameriky je třeba pořádně vzít za brzdu. Přestože díky propojeným brzdám brzdí hodně dobře, na tu sportovní odezvu a perfektní vnímání předku u Triumphu to nemá.

Street Bob od Haryku je o třídu větší a silnější motorka, přitom je ale ochotnější, v klidném tempu ovladatelnější a určitě víc praktická mašina. Má svoje speciální charisma, ale Triumph Bobber je v tomto ohledu ještě vyhraněnější a je to znát i za jízdy. Harley nabízí majestátní křižování mezi městy a klidně i kontinenty, naopak Triumph Bobber je dělaný na kratší vyjížďky, při kterých si už za hodinu nádherně vypláchnete hlavu. Není praktický, není pohodlný, ale je výjimečný a svezení na něm se dá jen těžko přirovnat k něčemu jinému. A to skvěle odpovídá dnešní době, kdy motorky už téměř rezignovaly na svoji praktickou funkci a kupujeme si je pro zábavu a požitek z jízdy. Zatímco H-D Street Bob z dnešního srovnání vychází jako perfektní volba pro jezdce, který chce mít jediný stroj na všechny typy ježdění, Triumph Bobber je záležitost pro fajnšmekry a lidi, kteří si vedle své hlavní motorky či motorek chtějí pořídit ještě další stroj s pořádnou dávkou výjimečnosti.

Informace o redaktorovi

Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Filip Tichý (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 195 cm
Jan Altner - (Odebírat články autora)

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE