hsq_listopad




Aprilia Tuono V4 1100 Factory vs. Triumph Speed Triple RS: Rychlost nebo emoce?

Obě jsou rychlé tak, že se vám z toho ježí chlupy na rukou a na zádech raší studený pot. Hbité jsou jako zajíc zdrhající před letícím sokolem a svou chytrostí strčí do kapsy i Lišku Bystroušku. Přesto by spoustu lidí nenapadlo porovnávat nejnovější Tuono s nejnabušenějším Speed Triplem. My jsme to udělali, a výsledek je více než zajímavý.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Na první, a vlastně i na druhý pohled, jsou to dva naprosto rozdílné světy. Na jedné straně vlaje zeleno-bílo-červená trikolora – špagety, víno, slunce, Koloseum, vášeň a nastajlovaní opálení chlapíci. Na druhé je vlajka Union Jack, pod kterou se mi vybaví snídaně se slaninou, vajíčkem a fazolemi, ostrá whisky, déšť a vlezlá zima, Big Ben, lpění na tradicích a urostlí holohlaví chuligáni.

Aprilia Tuono V4 1100 je doposud tím nejvíc nejlepším sportovním naháčem současnosti. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno. Má 175 koní, 120 newtonmetrů, hromadu té nejvymakanější elektroniky a rodokmen závodní motorky. No, podívejte se na ni. Vždyť je to v podstatě jenom trošku ořezaná RSV4. Pak je hned jasný, že to nebude pomalá motorka. Uplynulou zimu se ale v Noale neflákali a přichystali nám verzi Factory s elektronickým semiaktivním podvozkem, který má tuhle parádu poslat ještě dál. Jinak je tu vše při starém, což vlastně vůbec nevadí. Jízda na Tuonu je totiž vždycky svátek, a i kdyby v Itálii odteď jenom měnili design, Tuňák zůstane ještě hodně dlouho na špici.

Asi tak nějak to dělají Angličani z továrny v Hinckley. Poslední velká revoluce v řadě velkých Triplů nastala v roce 2005, kdy toho z originálu moc nezbylo. Od té doby sice kompletně změnil vzhled a výrazně posílil, ale při každé změně to bylo jenom o ždibíčku tady, o kousíčku támhle. Asi jako když brousíte diamant. Ve finále z toho je 150 koní, 117 newtonmetrů a hromada chytré elektroniky i pro starého dobrého Speeda. Můžete namítnout, že pětadvacet koní navrch je pádný argument pro Italku, jenže pro jízdu na silnici je už i těch 150 dost. Triumph navíc do souboje vstupuje se svými vlastními zbraněmi, a tak není výsledek úplně jednoznačný, jak by se na první pohled mohlo znát.

Speedovy detaily chcete oblíznout, to Tuono by si už nějaký facelift zasloužilo

Všechno je to o tom, co máte rádi a jaký přístup je vám bližší. Tuono je sportovní střela. Raketa, která vás s každým otočením plynové rukojetí přiblíží o další kousek blíž k Marsu. Na Tuonu neznáte nic jako „jet na půl plynu“ nebo „předjet, zařadit se a zase ubrat“. Tady je to: „přidat plyn, držet se, pod plynem tam sázet další kvalty a pá, pá, pá dokud není čas na tvrdý brzdy“. Ve všech těchto činnostech vás neuvěřitelně podrží a podpoří. Motor má v zásobě tolik síly, že by to v pohodě odvezlo rodinný kombík i s pětičlennou posádkou na dovolenou. Na způsobu jakým zrychluje je něco zvráceného, něco, co vás nutí ho neustále dráždit a tahat za plyn. Pod čtyři tisíce zní, jako by se měl v nejbližší době rozpadnout, ale od té doby předvádí už jen neskutečný tah a číslíčka na displeji naskakují neskutečnou rychlostí, aby se zastavily na ještě absurdnější hodnotě. Brzdy jsou na tom podobně a dost možná by taky stačily na rodinný povoz. Tohle prostě patří k tomu nejlepšímu na trhu, pak už je to jenom o volbě destiček. Nejvíc mě ale Aprilie fascinuje, když dojde na lámání chleba v zatáčkách. Už standardní verze se řídí intuitivně a člověk se vlastně nemusí vůbec snažit, aby vykroužil požadovanou kružnici ve velké rychlosti a v hlubokém náklonu. Při tom všem dává jezdci hromadu důvěry a jistoty, takže není problém jít s každým dalším průjezdem dál a dál. Až je to trochu nebezpečný, protože jezdit rychle v podstatě nikdy nebylo jednodušší.

Rychlost a závodění, o tom to tady je. A je úplně jedno, že je to "naháč"

Tohle všechno jeho fanoušci, nebo dokonce majitelé, moc dobře znají. Letos je tu ale jedna velká novinka - vidlice a centrál, ze kterých trčí dráty. No, co vám budu povídat, funguje to. A funguje to náramně! Tři automatické režimy, které charakteristiku tlumení mění podle aktuální situace a tři manuální, kde si jednoduše tlumiče nastavíte v meníčku. Hrát si s tím se vážně bát nemusíte, protože tu je vždycky tlačítko reset, které vás vrátí zpátky na začátek. Jediné, o co je třeba mít trochu strach, jsou nervy. Nepříliš přesný joystick na ně umí vytvořit řádný tlak.

Protože jsme ve středních Čechách, nastavuji nejměkčí semi-aktivní režim A3 a vychutnávám si šílenou jízdu na rozbitých silnicích. V tu chvíli sice není Aprilka měkká jako cestovní enduro, ale rozhodně je to velký přínos pro komfort a vlastně i pro rychlost. Podvozek hltá nerovnosti s grácií a díky tomu můžete na rozbité silnici letět až nesmyslně rychle. Je pravda, že v tomhle režimu není Tuono tak přesná zabijácká střela. Pod plynem si maličko kecne a jede drobet ze široka, ale to je vám v tu chvíli jedno, protože pořád jedete rychleji než kámoši s klasickým tlumením. Pak se změní povrch, vy zastavíte, namačkáte tam sportovní režim A1, a jste zase králem. Škoda jen, že se pro změnu musí zastavit. I tak je to ale tisíckrát rychlejší, než když ladíte podvozek manuálně. Ve městě při boji s ucpaným centrem pak můžete naladit manuální režim, kde ještě všechno uberete. Uděláte tím z Tuona sice takovou trošku gumovou pannu, ale po přejezdu kolejí v kostkách vám zůstanou všechny obratle na svém místě, a to se počítá. Elektronický podvozek Tuona je jednoznačný přínos a už takhle dokonalou motorku posílá na ještě vyšší úroveň. Není to malý příplatek a jeho servis taky bude něco stát, ale to, jak funguje, je fascinující.

Jako vždycky to bylo krásné, ale bylo toho dost. Mám rád sebe i svůj řidičák :)

Skvěle funguje i tlumení Speeda. Původně jsem to vlastně celé bral tak, jestli se může nejlepší možná sériová klasika vyrovnat elektronice. V rychlosti ladění ani v chytrosti samozřejmě ne, jenže kdo má rád festovní klasiku, ten bude v sedmém nebi. Schválně jsem si dal stejnou trasu na obou motorkách a s rozbitou částí se i Speed pral statečně. Oproti chytrému měkkému nastavení Tuona je tvrdý a drncá, ale z komponentů Öhlins úplně cítíte, jak pracují, jak se i při velké díře roztahují a zase stlačují. Zároveň se nedá mluvit o žádném odskakování v náklonu, necitlivému vykopávání ze sedla, tupých ránách nebo jakémkoli jiném náznaku kapitulace. Takhle má vypadat sportovní podvozek, a když pak dojde na kvalitní asfalt… To je jako si dát ten nejfajnovější dortík v cukrárně. Motorku můžete bez obav složit do náklonu, opřít se o ní, vychutnávat si tu jistotu a vnímat perfektní zpětnou vazbu.

Jak krásně to vypadá, tak to taky funguje. Tím myslím celou motorku

Když už jsme u toho sklápění, tak ani jedna z nich není žádná přehnaná hyperaktivita. I skvělé Tuono musíte do utážených zatáček trošku pobídnout, když je ale rádius otevřenější, už je to naprosto automatické. Tripl chce pošťouchnout vždycky, je ale skvěle vyvážený a z celého procesu zatáčení máte neopakovatelný pocit. A jsme u jeho hlavní zbraně. Speed je dokonale vyladěná motorka, na které můžete hledat maximálně pár vibrací do řídítek ve vyšších otáčkách. Jinak je perfektní, ale na rozdíl od japonské sterilní dokonalosti to tady má pořádný koule. Všechno je to hutný, festovní a dává to pocit poctivě udělané solidní práce. Je to takový už když zatáčíte. Musíte lehounce zabrat, cítíte tu hmotu, kterou sklápíte, ale není to o tom, že motorka působí těžce. Je to jen ta správná britská hutnost. A jestli teď používám tyhle „tlustý“ slova, tak pro motor to platí dvojnásob. To je prostě Mr. Krouťák. Otočíte plynem, a začne táhnout lokomotiva.

Tuono se dere dopředu zběsile, Speed masivně, a to na jakýkoli kvalt a v jakýchkoli otáčkách. Kdo má rád motorky založené na krouťáku, bude jásat radostí. Chcete předjet auto? Stačí otočit plynem a vychutnat si ten tah a zvuk laděných Arrowů. Na rozdíl od Aprilie se ale pak můžete zase zařadit a pokračovat „rozumnou“ rychlostí. Kde se Tuono nudí a neustále svého majitele poňouká k tahání, tam si jezdec Triplu hoví a vychutnává si jízdu na perfektně vyvážené motorce. A když na to přijde, otočí plynem a stane se z něj zase chuligán. Jen tu chybí divadlo jménem quickshifter, za který bych se teda přimlouval. Klasické řazení ke Speedovi sice sedí, ale tuhle nejlepší moderní vychytávku by si zasloužil i tenhle oldschool bike. On je totiž i tak prošpikovaný moderní elektronikou s parádním TFTčkem a jeho ovládáním v čele. Nechybí zatáčecí ABS, kontrola trakce a různé odezvy na plyn, ale pořád je to naladěný tak, že to skoro nepoznáte. Plyn je krásně upřímný a vůbec vám nepřipomíná robota. Jak už jsem psal, tohle je motorka starý školy.

Kdyby měl James Bond jezdit na motorce, bude to tahle

Tuono dělá všechno pro to, aby vám jízdu usnadnilo a udělalo ji rychlejší. Je to vrchol moderního jednostopého inženýrství a tak taky funguje. Bude na něm rychlý každý a většinu z těch lidí dokáže svou rychlostí děsit. Speed Triple jsou spíš takový starý dobrý drsný devadesátky s volume otočeným nadoraz. Tuhle motorku musíte řídit, neudělá za vás všechno, ale zase vás za to dokáže řádně odměnit. Mě osobně si tím získal a dal bych mu přednost před dokonalým a zběsilým Tuonem. To si užívám ve chvíli, kdy jedu naplno, Tripla si ale užívám, když stojí, když s ním jedu po městě, flákám se po okreskách nebo řádím na okruhu. O absolutní čísla, maximální úhly náklonu a stahování desetin mi nejde. Chci od motorky ty nehmatatelné emoce a dobrej pocit, a to mi tenhle Anglán dokáže nabídnout ve velkým.

Kdo by to byl řekl, že u starého italofila zvítězí Anglie...

Informace o redaktorovi

Tomáš Procházka - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Honza Zajíček - Výška redaktora: 183 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 108 Kč od 13 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist