Yamaha YZ250F a YZ125 GYTR: Oslava padesáti let motokrosové vášně tří ladiček

Kapitoly článku

Několik kilometrů jedeme prašnou cestou skrz vinice, a jestli Frantící chtěli motokrosovou trať MCDC Beauvoisin nedaleko města Montpellier dokonale zašít, povedlo se jim to na jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou. Sám bych ji nenašel ani náhodou. Pohled na rozlehlý motokrosový areál a trať namotanou v kopci na mě působí jako fata morgana a jsem jak v Jiříkově vidění. Jedním slovem paráda! Na jednu stranu se na ni už strašně těším a na druhou stranu ve mně vzbuzuje respekt, především díky dlouhým skokům z kopce dolů a také delší lavici, ze které se padá do údolí, kam není vidět. Kolega z Polska už tu jezdil minulý rok, a když se ho na tyhle pasáže ptám, popisuje je s velkým nadšením a říká, že jsou hodně na srdce, protože se letí do prázdné díry a vlastně naslepo.

Marná sláva, je vidět, že si užívá, jak mi padá úsměv a stále přidává, aby mě pořádně „povzbudil“ před první dvacítkou. Když už na mém výrazu vidí, že odvedl dobrou práci, alespoň trošku obrací a říká, že trať vypadá mnohem těžší, než ve skutečnosti je a fakt ji budu milovat. První runda přesně potvrzuje jeho slova a z profilu trati jsem totálně odvařenej. Je skvěle rytmická a víceméně bez zákeřností, pominu-li skok naslepo dolů z kopce, na který sbírám odvahu asi tři nebo čtyři kola. Ten je totiž hodně na srdíčko a pozoruji, že dává zabrat nejednomu kolegovi, co je tu dneska také poprvé. Jenže ten pocit, když to člověk zlomí a pošle to tam, to je naprostá fantazie. Teď mi nezbývá než dát klukovi polskému za pravdu, ta trať nemá chybu a chci ji mít kousek za barákem!

Během prezentace mám k dispozici čtyři rundy po dvaceti minutách na nové čtyřtaktní Yamaze YZ250F pro rok 2024 a pak jednu extra na speciální dvoutaktní dváce YZ125 s kompletním fabrickým kitem GYTR, který si ve finále můžete koupit i vy. První runda byla o průzkumu okruhu, osahání si nové motorky a také o představě, jestli si budu rozumět s výchozím nastavením, nebo jestli budu potřebovat něco změnit. Tak tomu je a před druhou jízdou si povoluji přední vidlici, protože původní setup byl tvrdší, než potřebuji. Ptám se na mapování motoru a mechanik se jen usmívá a říká, ať si tuhle jízdu vyzkouším obě mapy a pak mu schválně řeknu, která mi sedí víc a proč. Toť vše a víc mi teď záměrně neprozradí.

Nechávám si tedy první mapu a vyrážím na trať. Okamžitě cítím změnu na pérování, několik kliků udělalo své, takže mi podvozek vyhovuje mnohem víc. Nadšen jsem skvělou ovladatelností a tím, jak dvěpade působí lehkým dojmem do ruky. Ano, očekával jsem to, protože už na minulé generaci se mi jezdilo moc hezky a celkem logicky předpokládám, že model 2024 bude zase o chloupek dál. Přesně tak tomu je a líbí se mi příjemně úzká stavba, ale i pozměněná ergonomie nebo hezky tvarované sedlo, zaručující dobrý pohyb. Na tohle konto mě překvapuje zmíněný polský kolega, který říká, že má od narození nohy do O a tahle užší stavba je pro jeho anatomii možná už úzká moc. Ale jo, to dává smysl, protože jisté proporce mezi koleny jsou třeba.

Dobře vím, že na zvuk se nejezdí, ale Yamaha u mě opět boduje naprosto úžasným zvukem ve vysokých otáčkách. Boduje také výkonem ve středním pásmu i a ve vysokých otáčkách, a také tím, jak se hezky výkon dávkuje a dá se s ním nakládat na výjezdech ze zatáček, při nájezdu skoků nebo v kopcích. Kopcovitá trať opravdu nedělá malému čtyřtaktu sebemenší problém a do výjezdů doslova letí. Nemůžu říct, že by dvěstěpadesátka byla vyloženě agresivní, to ne, ale je docela ostrá ve středních otáčkách a na výjezdech ze zatáček si žádá víc plynu a rozhodně nemůžu spoléhat na sílu ve spodku. Samozřejmě, že čtyřtaktní dvěstěpadesátka potřebuje držet v otáčkách, častěji řadit a čas od času spojkovat, to dá rozum, ale mám pocit, že tady je to třeba víc. Skoro bych zapomněl prohodit mapu, a tak ještě před koncem druhé rundy měním tlačítkem na levém řídítku první mapu za druhou. Najednou cítím rozdíl a jde o to, že mi teď Yamaha vyhovuje po stránce výkonu o kus lépe a cítím mnohem ochotnější reakci na plyn od nižších otáček a hladký přechod do středního pásma.

Najednou se mi lépe projíždějí zatáčky a najíždějí skoky, které jsou těsně za vinglem a není na ně rozjezd. Prostě stačí vrknout plynem a mám tam přesně to, co potřebuji. Na rovinu, takhle kontrastní rozdíl v mapách jsem nečekal. Když motorku vracím, mechána se mě ptá, jestli jsem si mapy prohodil a co na to říkám. Když mu vysypu svůj dojem z map, tak mi ho jen potvrzuje a říká, že teď už mi rozdíl v mapách může prozradit. První mapa je totiž speciální mapou přímo pro tuto trať, kterou vytvořili s továrními jezdci a pochopitelně bude mnohem víc sedět profíkům, kteří využívají hlavně střední pásmo a vršek motoru na úkor spodku. Naopak druhá mapa je mapou standardní, taková, s jakou se dodává nová motorka zákazníkům. Přesně ta mi sedí a je to díky lepšímu spodku a střednímu pásmu a vlastně celkovému průběhu, který je pocitově hladší a plynulejší. Právě proto se mi líbí možnost jednoduše měnit a dále upravovat mapy pomocí speciální aplikace v telefonu, co je k dispozici od Yamahy zdarma.

Do dalších jízd jedu se standardní mapou a s trošku povolenou přední vidlicí, jak se mi osvědčilo v předchozí rundě, a dá se říct, že díky pár drobným změnám si dvěstěpadesátku přizpůsobuji k obrazu svému. Přesně teď se přesvědčuji, že Yamaha YZ250F ve standardu mi bohatě stačí a pro použití hobby jezdce nemám potřebu volat po lepším pérování nebo výfukovém systému. Cítím se na ní velice dobře a nová generace rozhodně nezklamala, ba naopak, alespoň z mého pohledu je zase o něco lepší. Pochopitelně nemám problém ani s dobře fungující spojkou a křivého slova nemůžu říct na adresu brzd, což platí i o převodovce, které to ale trošku komplikují moje nové botky s vyšším nártem, které si během této prezentace teprve rozšlapuji. Všechno je vždycky o subjektivním dojmu, a tak je to i v případě této motokrosové dvěstěpadesátky YZ250F, která je pro mě na žebříčku aktuálních malých čtyřtaktů nejvýš a navazuje na svou starší sestru, tedy předchozí generaci. Jsem si jist, že čtyřtaktní dvěstěpadesátka sedne všem motokrosařům, kteří chtějí lehkou a dobře ovladatelnou mašinu s kontrolovatelným výkonem a nepochybuji o tom, že se na ní dobře sveze jak hobík, tak zkušený fára.

Dvěstěpadesátky to mají dneska za sebou a bílo-fialovou armádu střídá na trati nabroušená modrá síla v podobě kvílejících stopětadvacítek s továrním kitem GYTR. Každý máme k dispozici jednu dvacetiminutovou jízdu a je mi jasný, že se dnešní bahnivý svět otočí vzhůru nohama. Malý dvoutakt je totiž někde úplně jinde a musí se na něm jet jiným způsobem. Ptáte se jakým? Musí se točit do bezvědomí, stále dokola řadit a za žádnou cenu nenechat padnout otáčky. Po čtyřtaktní dvěpade je adaptace docela náročná, tím spíš, že mám jen jednu dvacetiminutovku. To je zvláštní, že ve škole trvala dvacetiminutovka věčnost a tady utíká strašně rychle. Samozřejmě, že se na temperamentní dvěpade muselo často řadit a spojkovat, ale tady je to s troškou nadsázky ještě jednou takové. Je to ale o skvělé zábavě a svezení na horkokrevné dváce si užívám, i když se občas chybičce nevyvaruji a všechno musím dohánět zuřivým spojkováním.

Hrozně moc se mi líbí neuvěřitelně nízká váha a z toho pramenící lehká ovladatelnost. To je fakt pecka a stopětadvacítka působí jako hračka. Protože je dvoutaktní YZ lehčí, není tak stabilní, a to se po stránce jízdních vlastností nedá přehlédnout třeba při dopadech po skocích nebo při průjezdu rolet. Spokojen jsem s nastavením pérování, které mi vyhovuje a asi bych vyloženě nepotřeboval nic měnit. Co se mi líbí, to je motor a jeho průběh, který určitě dost ovlivnil kompletní kit GYTR. Necítím tady takový ten typický dvoutaktní kopanec a libí se mi hodně použitelné střední pásmo, kde dváca funguje moc hezky. Celkově mi výkonová křivka připadá docela vyhlazená, a to jde na ruku jak průjezdu zatáček, tak výjezdům z vinglů, ale i nájezdům skoků. Dvoutakt si říká o precizní práci jak na spojce a převodovce, tak na brzdách. Ty odvádějí práci výborně a nemám k nim připomínek.

Krátké svezení je ve finále a já mám pusu od ucha k uchu. Jasně, chtělo by to víc času, ale i tak to bylo fajn a já jsem rád, že to Yamaha stále myslí s dvoutakty vážně. Za mě je totiž dvoutaktní stopětadváca důležitou přestupní stanicí pro juniory, co končí na pětaosmdesátce a přestupují na velkou motorku. Dvoutakt je totiž nejlépe naučí dobře řadit, pracovat se spojkou a používat brzdy. Prezentace výroční dvěstěpadesátky a speciální stopětadvacítky s kitem GYTR dost důrazně naznačila, že motokros patří mezi největší priority značky Yamaha a padesát let na motokrosových tratích oslavila tím nejlepším způsobem. Myslím, že je na místě popřát Yamaze do další padesátky hodně elánu, jeden povedený modelový rok za druhým, spoustu úspěchů a nevysychající studnici nápadů a inovací.