První jízda na novinkách od SWM

Text: Martin Hakl | Foto: SWM | Zveřejněno: 7.6.2017 | Zobrazeno: 36 298x

Kapitoly článku

Součástí prezentace nazvané Racing Chomosomes bylo vedle prezentace firmy a seznámení s jejím zázemím samozřejmě i testování motocyklů, které firma v současné době produkuje a nabízí svým zákazníkům. Motocykly vareského portfolia se dají rozdělit do čtyř kategorií: endura, supermotardy, klasické motocykly a cestovní endura. Původní myšlenka novinářské prezentace byla ta, že novináři budou mít možnost si vybrat dva stroje podle svého zaměření a ty během jednoho dne otestovat, nakonec jsem měl možnost vyzkoušet si všechny „asfaltové“ stroje. Nabídka endur byla sice také velice lákavá, ale vzhledem k tomu, že během roku testuju hlavně offroadové motorky, preferoval jsem pro změnu asfalt a motokrosové hadry tak zůstaly doma.

Jako první jsem v seznamu vybraných strojů zaškrtnul SWM SM 500 R. Důvod byl prostý a shodnou se na něm vyznavači terénu i silnice – supermotárdy patří k tomu nejzábavnějšímu, co na dvou kolech jezdí! Testovací trať byla určena hlavně pro motokáry, ale pro svoje testování ji využívá i fabrický tým BRT, který byl přítomen se svými speciály a továrním pilotem Edgardem Borellou. Uzavřená trať s několika utaženými vracáky, těsnými šikanami, ale i rychlými zatáčkami a dvěma delšími rovinkami, pět půllitrových motárdů s výkonem padesáti koní – to je opravdová esence motocyklové radosti! Musím říct, že já si přesně takhle představuju motorkaření – dojet pár kiláků na trať zapovězenou traktoristům i svátečním řidičům, a tam partou podobně střelených lidí celé dopoledne lítat z vinglu do vinglu, tahat za plyn jak smyslu zbavený, zkoušet limity při brzdění, barvit asfalt gumou obroušenou z bot i pneumatik, pak si dát krátkou svačinu a odpoledne tentýž okruh pilovat zase v opačném směru. Večer na té samé mašině odjet zase v klídku domů a užívat si účinek a „dojezd“ všech těch skvělých chemikálií, které nám naše tělo při jízdě vyprodukovalo…

Lze si vůbec přát víc? Myslel jsem si, že ne, ale jen do chvíle, než na mě Loreno (šéf racingového týmu) kývnul: „chceš se svézt na tovární mašině?“ Bylo mi divné, že si vybral právě mě, ale na večeři jsem zjistil, že to byla „práce“ Karla Caesara – tuzemského importéra SWM. Pokud bych řekl, že ne, do smrti bych si to vyčítal, takže odpověď byla jasná! Mechanici nejdřív zapnuli nahříváky, Edgardo dal pár zahřívacích kol a pak přišla řada na mně. Těch pár kol, které jsem na téhle mašině odjel, patřilo opravdu k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v jedné stopě zažil. Vždycky jsem si říkal, že pokud někdo vykládá, jak něco funguje na 110 %, měl jsem ho za blázna, vždyť to přeci nejde!? Ale tady jsem zjistil, že jo – jde to! Mašina se sice od té prodejní liší pouze v detailech (motor má o deset koní navíc, vpředu je 16palcové kolo, má kratší zadní kyvnou vidlici, při řazení pomáhá quickshifter, vyladěné je samozřejmě pérováni i brzdy a vše podtrhují superlepivé pneumatiky), ale jejich souhrn činí tuhle motorku neuvěřitelně funkční, vše do sebe zapadá přesně jak má, všechno je hladké, plynulé, jemné a dalo by se říct až sametové - ale přitom pekelně funkční a rychlé!

Na závěr jsme měli možnost vyzkoušet i malou motárdovou sestru SWM SM 125 R. Po pořádném opojení způsobeném několika půllitry adrenalinu měla tahle čtyřtaktní dvacka opravdu těžkou pozici v tom, jak novináře se svými patnácti koníky zaujmout, ale určitě si vedla velmi dobře.

Rám, podvozek i brzdy by snesly o hodně výkonnější motor a určitě by byla zajímavá varianta s jednotkou o objemu tří set kubíků, ale ani s touhle jsem se nenudil, ba naopak! Dlouhá chvíle mi byla pouze na dvou rovinkách, kde jsem svým kolegům s půllitry samozřejmě nestíhal, ale v zatáčkách se s ní dalo jet určitě stejným tempem, možná i rychleji… Ta mašina prostě splní vše, na co si vzpomenete a protože „zbytek“ motorky o hodně převyšuje její motor, není na ní snad možné ani v případě nějaké jezdecké chyby spadnout. Bude to naprosto ideální partner pro začínající motorkáře a to tím spíš, že tahle legální patnáctikoňová verze se dá donekonečna ladit (elektronika, výfuky…) a porychlovat.

V přihlašovacím formuláři k téhle akci jsem si jako motocykl druhý objednal model SWM Grand Milano. Mám rád klasické motorky, café racery se mi vždy strašně líbily a až jednou „dostanu rozum“ a přestanu se brodit blátem, vím jistě, že právě „kafáče“ budou moje další volba. Jak už jsem psal v první kapitole, části těchto motorů o objemu 445 kubíků pocházejí z výrobních linek Shineraye, ale s tím bych neměl žádný problém – tyhle motory byly původně konstruovány v Hondě, už v čínské produkci patří k bezproblémovým (tyto jsou navíc kompletovány v Itálii) a podobné jednotky využívají i jiné evropské značky, naší Jawu nevyjímaje.

Tři desítky koní připadajících na bezmála půllitrový objem dává tušit dobrou životnost, ale při využití v tomhle motocyklu se určitě nejedená o malý (čti nedostačující) výkon. Kafáče totiž nejsou určené pro trhání asfaltu, jsou o svižné jízdě po zakroucených silničkách podél klikatého pobřeží či úzkých uličkách během přemísťování mezi kavárnami, ve kterých si pak nad šálkem espresa vychutnáváte nejenom skvělou kávu, ale i pohled na svoji klasickou mašinu.

Čtyřistapadesátka Grand Milano všechny moje představy splnila, jízda na ní pro mě byla i po adrenalinovém dopoledni opravdu skvělým zážitkem a doufám, že si s tímhle kafáčem užiju i další kilometry při „řádném“ testu, protože těch dvacet kiláků kolem jezera Varese byla opravdu jenom krátká seznamovačka. I při ní jsem ale zjistil, že mi skvěle vyhovuje sportovní poloha s nízko položenými úzkými řídítky a stupačkami v silničářské poloze. Tuhý podvozek a široká sedmnáctipalcová kola způsobují to, že ovládání „Milána“ je opravdu intuitivní - prostě kam se podíváte, tam jedete. Jediná věc, která mi na něm vadila, je zadní ABS. Jasně, je to nyní nutnost, kterou nám bruselští úředníci v zájmu „naší bezpečnosti“ připravili, ale už jsem jel i na motorkách, kde ABSko nekecá do jízdy tak, jako na těchhle vareských čtyřistapadesátkách. Naštěstí ho lze poměrně jednoduchým (byť nelegálním) zásahem vyřadit z provozu a můžete dál spoléhat pouze na svoje schopnosti a hlavně využívat lehce přebrzděného zadního kola pro zklidnění mašiny při nájezdu do zatáček.

Po přesednutí z modelu Grand Milano na její sestry SWM Grand Turismo a SWM Silver Vase jsem si uvědomil, jak důležitá je jízdní pozice na mašině. V podstatě to jsou velmi podobné motocykly, motor i rám jsou stejné, ale oproti Grand Milanu postavenému ve stylu „café racer“ jsou tyhle dva stroje postavené v duchu „scrambler“, tedy s devatenáctipalcovým předním kolem, vyšší přední vidlicí, širšími řídítky a stupačkami předkopnutými dopředu pro jízdu v terénu. Zatímco jízda s „Milánem“ mě doslova nadchnula, těch pár kilometrů s dalšími dvěma modely mě ujistilo, že ani jeden z nich v mojí garáži určitě nebudou. Ale to je pouze můj názor, a když jsem jej večer řešil s novinářským kolegou, tak ten to viděl naprosto opačně… Je mi tedy jasné, že i tyhle scramblery si určitě svoje fanoušky najdou.

Zdaleka největší pozornost během prezentace na sebe poutal model SWM 650 Superdual - největší a nejsilnější stroj v nabídce téhle značky. Jednoválcový motor o objemu rovných šesti set kubíků jsem měl před časem možnost vyzkoušet v motocyklu AJP PR7, který tuhle jednotku využívá, a se kterým jsem byl nadmíru spokojený. Zaměření Superdualu je ale odlišné, zatímco portugalský stroj je opravdový soutěžák, ten italský je zaměřen hlavně na pohodlné cestování a do zelí Portugalcům poleze spíše ostřejší model SWM RS 650 R, který ve Varese také nabízejí. Cestovnímu zaměření Superdualu odpovídá jeho podvozek s nižšími zdvihy, devatenáctipalcovým předním a sedmnáctipalcovým zadním kolem, padacími rámy a možností vybavení kufrů z portfolia SWM.

Veliký zájem o tuhle mašinu byl celkem pochopitelný, protože právě pro ni snad byly vybírány cesty, šplhající od hladiny jezera až do okolních kopců kolem Varese. Škoda jen, že testovací tripy byly opravdu jen na krátké osahání a naladění se na skutečný a podrobný test.

Stejně tak jsem neměl možnost vyzkoušet slibně vypadající enduro „staré dobré školy“ SWM RS 650 R. Pokud si podobně jako já občas postesknete, že už minuly doby skvělých velkých soutěžáků, jako jsou nesmrtelná Honda XR 650R, Yamaha TT 600R, nebo Kawasaki KLX 650R, nevěšte hlavu, protože právě „eReSo“ je stroj, který jakoby se do těchto skvělých let opět vrátil, a nabízí štíhlou stavbu s pořádným „hrncem“ o rovných šesti stech kubících a pětapadesáti kobylami při hmotnosti 150 kilogramů.

Pokud by vám metrák a půl „živé váhy“ připadal moc, je tady pro vás řada lehkonohých endur, z nichž SWM RS 125 R je určena pro první krůčky vedoucí k seznámení s offroadovou jízdou, zatímco dva silnější stroje už jsou určeny pro ostřílené jezdce, a po lehkých úpravách jsou dokonce schopné bojovat o vavříny v soutěžích, cross country nebo maratonech. Všechny tyto stroje používají jednotky řady „Bialbero“, tedy jednoválcové, čtyřtaktní motory s dvouvačkovým rozvodem DOHC, původně konstruované pro Husqvarnu.

Protože jak půllitrový buchar SWM RS 500 R, tak lehkonohé tříkilo SWM RS 300 R jsem si osahal pouze ve fabrice, už na místě jsem se dohodl s tuzemským dealerem na testu třístovky, která vypadá jako jeden z nejuniverzálnějších offroadových strojů s využitím jak pro hobby ježdění, tak pro opravdu závodní využití.

Prezentace Racing Chromosomes ukázala, že firma SWM to se svým návratem myslí opravdu vážně a za pomoci silného investora by měla brzy konkurovat i zavedeným evropským značkám. Tento předpoklad se jasně potvrzuje už na německém trhu, kde za první čtvrtletí letošního roku bylo prodáno 250 kousků stopětadvacítek SM a RS a také 640 půllitrových a třístovkových endur. V České republice se spolu s importérem na distribuci těchto strojů podílí i dalších šest prodejců, není problém pro případné zájemce se s tím nejbližším zkontaktovat a domluvit individuální testovací jízdy.