yamaha_brezen




Wheelie.cz aneb Byli jsme ve škole jízdy po zadním kole

Kapitoly článku

Znáte ten pocit, kdy se o něco dlouhodobě pokoušíte a máte pocit, že se to snad v životě nenaučíte? Že vám prostě není dáno shůry? Tak to jsem přesně já a jízda po zadním kole. Jako jo, občas se nějaký přískok s předním kolem 50 cm nad zemí povedl, dokonce to občas zachytil i schopný fotograf a vypadalo to, jako že mi to hrozně jde, jenže realitou byl takový ten princip náhody – na deset pokusů, kdy se přední kolo buď ani neodlepilo od země, nebo nevystoupalo výš než 10 cm, jeden houpanec zakončený panikou a okamžitým zaklapnutím plynu a neodvratnou petelicí předního kola o zem. A samozřejmě vždycky na dvojku, protože jednička by mohla být moc zběsilá… Svá skutečně povedená wheelie bych spočítal na prstech jedné ruky, což je po zhruba 20 letech občasného zkoušení téhle kratochvíle prostě tristní skóre. Ne, takhle by to dál nešlo. Já se to prostě naučit chci!

Tak přesně takhle mi to vůbec nejde! :-)

Výmluv, proč to ještě neumím, bych našel víc než dost. Tak především proto, že v 99,9 % případů jezdím na půjčené testovací motorce, kterou si jaksi nemůžu vypůjčit pro vlastní tréninkové účely. Tohle se musím naučit na vlastní. Mám celkem vhodnou, starou Yamahu XT600, jenže na tu absolutně nemám čas a navíc mi na ní už asi 10 let klouže spojka. Prostě kombinace, ze které není úniku, když je člověk lempl. Před pár dny jsem ale udělal životní krok a zakoupil nové spojkové lamely – tak dalece mě ten Sporťákův kurz vybičoval! Nicméně lamely zakoupit a lamely namontovat jsou dva různé příběhy, takže ještě nemám vyhráno, ale je to na dobré cestě. Tak ještě aby nebyla dlouhá dalších 10 let…

Bába dostane nové lamely a to by bylo, aby nebylo ;-)

Proč se tuhle veskrze nebezpečnou a zavrženíhodnou věc toužím naučit? Částečně proto, že mi to prostě i v dnešní době politické korektnosti, smart technologií a zářivé zelené budoucnosti přijde tak nějak živočišně cool (s bližší analýzou těchto pohnutek by možná pomohl pan Freud). A potom proto, že je to další level v ovládání motocyklu. Stabilita, cit pro plyn a brzdu, to vše tam potřebujete mnohem víc, než když jedete po dvou kolech. Dostaňte do krve ovládání motocyklu v této situaci a máte dobře našlápnuto k řešení krizových situací, když se něco při „obyčejné“ jízdě zvrtne a motorka se vám splaší. A také se někdy hodí si přizvednout přední kolo při přejíždění překážky, ať je to obrubník ve městě nebo příkop na polní cestě.

Wheelie je frajeřina i praktická dovednost

Když mi bylo 20 let, myslel jsem si, že umím jezdit na motorce, protože jsem se uměl rozjet, řadit, brzdit a zatočit. A že dál je to už jen o tom, jak dobrou motorku si můžu dovolit. Bláhovost mládí… Dávno vím, že dovednost jízdy na motorce je nikdy nekončící proces, a když se zpětně podívám do svého raného věku, musím si gratulovat, že jsem se s tím málem, co jsem tehdy znal, někde nezabil. Ale to je asi obvyklý příběh. Dnes už jsem se spoustu těch starých zlozvyků odnaučil a kdykoli je možnost, vyzkoušet zase jiný pohled a jiné techniky, nelením a vrhám se do nich. Právě proto si troufám říct, že příčina mých neúspěchů při pokusech o wheelie nemá fyziologický základ. Čili že výmluva na to, že mám nějaké tělesné postižení, neprojde a mé tělo je schopné se jízdu po zadním kole naučit. Jak už jsem řekl, wheelie je o stabilitě a citu na brzdě a plynu. Stabilitu trénuji dlouhodobě, občas se povozím na jednokolce, před časem jsem často stával na gymnastickém míči, dělám dřepy na balanční podložce, takže úplné jelito nejsem. Přitom ale když přijde na jízdu po zadním na bicyklu, jsem úplně marný. Jak to? Problém je v hlavě. Vím, že jdu dělat něco, co neumím, co je nebezpečné, rozhuláká se ve mně adrenalin a přes oči se mi rozbliká obrovské červené světýlko: „Pozor! Nebezpečí přehození na záda!“ A je hotovo. A přesně kvůli tomuhle jsem jel ke Sporťákovi na tenhle kurz. Abych si tam s vědomím eliminace tohohle rizika „přenastavil hlavu“ a už to nechal jenom na těle.

Jestli to do mě nenamlátí Sporťák s tím svým speciálem, tak už nikdo!

Taky způsob, jak si „přenastavit hlavu". Ale asi to zkoušet nebudu...

Na čem jsme jezdili, už vám prozradil Zajoch. My doma shodou okolností jednu Hondu CBR600F Sport máme a fakt vypadá dost jinak :-) Nicméně když vidím tu Mírovu, jak dostává neskutečnou čočku a pořád drží, tak vím, že manželce ta její „voňavka“ vydrží navěky. Pro naše potřeby kurzu jsou zásadními úpravami přepákování na plynu (rukojeť má celkem normální chod, ale klapky se otevírají jen kousek), boční kolečka kvůli stabilitě, automobilová placatá guma na zadním kole (je tu také kvůli lepší adhezi na vodě, kurz se koná za každého počasí), nastavitelné dorazové kolečko vzadu a jiná zadní kyvná vidlice, která má dvě polohy pro čep zadního kola – zkrácenou o 18 cm, aby šla motorka dobře nahoru, a potom tu standardní. Důvod, proč Míra nepoužívá na výuku třeba čtyřkolku, je jednoduchý. „Pro tu bych neměl další využití, zatímco z téhle tréninkové motorky dokážu během pár desítek minut udělat plně funkční stuntridingové náčiní, kdyby mi moje hlavní motorka vypověděla službu,“ říká Sporťák. Pro mě coby frekventanta kurzu jen dobře, že před sebou vidím motorkový čumák a ne čtyřkolku.

Kurz má dvě části – teoretickou a praktickou. Takhle napsáno to vypadá dost šíleně, hotová autoškola a nuda na entou. Nebojte, Míra je, jako ostatně většina stuntriderů, prostě řízek a je s ním prča, nicméně poznáte na něm, že je hodně přemýšlivý, co se techniky jízdy na motorce týče. A taky se vám to právě na začátku pokusí nacpat do hlavy, protože musíte vědět, co děláte a proč to děláte. V poslední době dokonce přešel na to, že zájemcům o kurz po zaplacení (celý kurz stojí pět tisíc, což mi přijde adekvátní částka) nejprve pošle svá videa, kde se teorie rozebírá. „Těch informací, které se k jízdě po zadním kole vztahují, je pro naprostého laika strašně moc. Je lepší, když už lidé přijíždějí trochu teoreticky připravení, než když to na ně tady všechno naráz vystřelím, oni z toho mají v hlavě guláš, a do toho mají začít jezdit.“ My jsme si to dali „na drsňáky“, čili bez předchozí přípravy, ale jelikož jsme se Zajochem také přemýšliví (já jsem navíc mistr světa v teoretické přípravě na cokoli), tak nám z toho nic úplně dech nevyrazilo. Zvedat přes spojku, protože to jste nahoře hned, zatímco jenom plynem („vypláchnutím“) naberete zbytečně vysokou rychlost, než máte předek v dobré výšce, a pak se to hůře koriguje – spojka vám pomůže dostat se nahoru tak do 2/3 výšky, zbytek už doženete plynem. Největší pakárna je samozřejmě uvědomit si ten paradox, že když chci po zadním zpomalit, musím přidat plyn. Tím dostanu přední kolo výš do „mrtvého bodu“, v němž nepotřebuji další výkon na dopředný pohyb. Potřebuji zrychlit? Ubrat plyn nebo zmáčknout zadní brzdu, abych dostal těžiště před osu zadního kola.

A o tomhle vlastně celá jízda po zadním kole je. O pozici těžiště ve vztahu k ose zadního kola. Jelikož mám dost zkušeností z jednokolky, která je o tom samém, říkal jsem si, že tohle pro mě bude brnkačka – jak se jednou vyhoupnu do té správné výšky, okamžitě už poznám, kde ten mrtvý bod je. Tady jsem nemile překvapil sám sebe, když jsem dělal figuranta na místě s podepřenou motorkou a měl pocit, že tohle už bude ono. Jenže potom Míra odstranil podpěru a zvednul mě ještě o pořádný kus výš! Přestal jsem vidět přes přední kolo a najednou měl pocit, že už je to moc daleko. Jenže pak mě Míra pustil a motorka i se mnou stála. A i gyroskop v hlavě hlásil, že tohle je správně. Ten vliv optických vjemů je obrovský. Ještě probrat velmi důležité prvky, a sice jak na motorce sedět (uvolněné ruce, zpevněné tělo a nohy, mírně přiklonit k řídítkům) a můžeme se vrhnout na praxi!

Míra má celý chod kurzu naprosto zmáknutý krok po kroku, rozhodně nečekejte, že na vás vychrlí nějaké informace, vrazí vám do ruky motorku a teď si tady dvě hodiny hraj. Vůbec. Nejprve vás sveze. Vy si doslova lehnete na motorku, držíte se za rámové profily (docela hřejí), Míra si stoupne za vás a šup, už jedete po zadním. Je to hrozně zábavný taxík, ale je důležité začít vnímat, co se s motorkou děje. Potom si dáte uvolněně pravou ruku na plyn a vnímáte, jak Míra s plynem pracuje a je to fakt milimetrová prácička. Třetí fáze je možná nejdůležitější, zase se držíte na rámu, ovšem máte nohu na brzdové páce a nejdříve podle pokynů, potom podle svého citu přibrzďujete motorku, abyste ji dostali z příliš zadní pozice zase do mrtvého úhlu. Vlastně děláte jen jednu věc, což je super, protože potom Míra seskočí a je to jen na vás. A najednou zjistíte, že těch úkonů, co máte dělat, je nějak strašně moc…

Nejdřív se jen tak vozíte, potom máte ruku na plynu a nakonec šlapete brzdu

Se Zajochem už nějaký ten pátek jezdíme a fotíme, takže vím, že mu to po zadním jde moc pěkně. Proto když ho vidím, jak se zpočátku trápí a není schopný zvednout tuhle „kriplkárku“ (neberte to hanlivě) víc než 30 čísel nad zem, začnou mi v hlavě vrtat červíci pochybností, jestli tady nejsem zbytečně. Ale po chvíli už jezdí jako pán, a tak když přijdu na řadu já, vím, že to prostě musí jít. Motorka se zvedá z místa, žádný pohyb. Teď na začátek máme docela stažený plyn, takže motorka nemá moc výkonu a zase musím říct – Míra ví, co dělá a proč to dělá. Jde o to, abyste se v téhle chvíli naučili opravdu motorku hodit nahoru hlavně pomocí spojky. Dostat ten grif do ruky, resp. levého ukazováčku trvá déle, než jsem si původně myslel, ale fakt je to jenom o tom. Po pár přískocích vpřed se mi daří dostat motorku do takové svíce, v jaké jsem v životě nebyl, a jsem naprosto okouzlen svými dovednostmi. Vydrží mi to přesně pět vteřin, než mi Míra, který nás celou dobu doprovází na svém stuntovém speciálu (a v ruce má dálkový vypínač zapalování, prý se mu stávalo, že mu lidé zůstávali viset na plynu), řekne, že to musím zvednout mnohem výš. Jak výš, vždyť tohle už bylo vysoko! Asi tak 20-30 čísel… A taky mě nabádá, abych se uvolnil. Prý vidí, jak to furt rvu nahoru rukama. A jo, má pravdu! Takže zase spojka, plyn a – dop*ele co se to děje?! Tak teď jsem se poprvé dostal do mrtvého bodu, resp. až za něj, protože mě zastavila až rána o zadní kolečko. A můžu říct, že jak jsem přestal vidět přes přední kolo, hlavu mi zachvátila totální panika. Brrr tak tohle bych na normální motorce fakt nechtěl zažít – ne takhle vysokou svíci, ale ten stav mysli. Jenže když tohle děláte celý den, tak si hlava zvykne, což je mimochodem přesně ten důvod, proč jsem tady dneska já…

Ta panika v očích! Z téhle svíce jsem měl pocit, jak jsem ukrutně vysoko...

Musíš výš! Tohle mi Míra říkal celý kurz...

Tahle první jízda je hrozně důležitá. Učíte se totiž plynulosti. I Zajoch s plynem zpočátku kvedlá tam a zpět jako divoký (inu, Zajoch), a což teprve já. Míra nás nabádá, ať to hodíme až na to zadní kolečko a necháme motorku po něm jet, což je hodně přínosné. Dokonce i pouštíme ruce. Joj to je zážitek! Je to pořád dokola o tom samém – dostat se do mrtvého bodu, nemrskat plynem, jen jemně pracovat. Potřebuji výš, přidám plyn, jsem už moc vzadu, uberu a když to nestačí, jemně přibrzdím. Mou obrovskou chybou, s kterou bojuji celý kurz, je fakt, že mám nohu permanentně pět centimetrů nad pákou brzdy a nikoli na ní, což znemožňuje citlivé ovládání. Když mám jemně přišlápnout, šlapu do prázdna, a potom na to hamtnu, protože už jsem hodně vzadu, takže vzápětí letím prudce na zem. A samozřejmě to furt tahám rukama. Noc před kurzem jsem nervozitou skoro nespal a noc poté také ne, to ovšem bolestí celého těla. Holt když děláte něco blbě, ono se vám to musí někde projevit…

Po první jízdě z nás obou lije pot, jako bychom běželi maraton, a jsem vděčný Mírovi za jeho doporučení nechat doma koženou kombinézu a vzít si něco vzdušnějšího. Odpočinek mezi jízdami je nutný, nemá smysl se „uvařit“, hlava i tělo potřebují vstřebat nové dojmy a druhá jízda je podstatně lepší. Najednou to jde, tak nám Míra posouvá dorazy na plynu, takže máme k dispozici víc výkonu – a jde to ještě lépe! Teď už jsme zvyklí na to, co máme ve svíci dělat s plynovou rukojetí, že to je fakt citovka, a ten výkon je znát hlavně při zvedání nahoru. A úplně nejlepší je, když nám na třetí jízdu Míra zvýší volnoběh! To je úplně jiná liga a oba se Zajochem už na zavřený plyn jen přibrzďujeme zadní brzdou krásně v mrtvém úhlu. Zajochovi se dokonce daří ujet pěkný kus bez držení oběma rukama, jen s tím přimačkáváním brzdy. Mně to nejde, ruce dokážu pustit jen na chviličku, nechávám motorku hodně vzadu, na druhou stranu si zkouším spojkovat, to když už jedu hodně pomaličku a po zašlápnutí zadní brzdy by motor zhasl (taky se mi to podaří). Když si potom za mě skočí Míra, vyhodí motorku do svíce a zůstane v ní stát na místě, přičemž balancuje jenom za použití spojky a zadní brzdy, je to zase trochu jiný zážitek… Jelikož si stěžuji, že moc necítím ten mrtvý bod, přijde mi, že moc brzy sedím na tom dorazovém kolečku, Míra kolečko zašroubuje víc dovnitř, čímž mě naprosto znejistí – nepřehodím to? Vůbec a je to zase ještě lepší.

 

A stojíme na místě! Je to jen o spojce a zadní brzdě

Mám pocit, jak jsme to hezky zvládli a že můžeme jet domů. Jenže Míra se směje a nic takového – doteď jsme zvedali z místa, teď to bude z jízdy a zase se staženým volnoběhem. Ten syčák nám nedá nic zadarmo. Nicméně kvůli tomu tady přece jsme, abychom se naučili jezdit v situacích blízkých běžnému provozu (tam celý kurz míří), a normálně na motorce to ze stání na místě taky dělat nebudete. A je to, jako bychom byli zase na začátku. Jedeme sice jen na volnoběh rychlostí chůze, ale fakt je to velká změna. Zase vergluju plynem a zuřivě mačkám zadní brzdu, motorka se divoce kýve tam a zpět, protože najednou je tam rychlost, která tam předtím nebyla. Ale nakonec i tohle oba zvládáme a můžeme jít na finální disciplínu, a tou je řazení. Zase z místa, vyhodit nahoru do mrtvého bodu a se spojkou dát dvojku. Buď hned, nebo po chvíli jízdy. Sice už jsem naprosto odrovnaný, mám stržený puchýř v dlani a ukazováček levé ruky už funguje ve velmi omezeném režimu, ale tohle mě ukrutně baví, protože mi Míra vysvětlil, že se dá i podřadit, když to na tu dvojku zase hodím až za mrtvý bod. Takže jezdím po ploše tam a zpět jedna, dvě, jedna, dvě a je mi blaze. Zajochovi závidím, že si zkusí ještě jízdu vestoje (propnout zadní nohu, to je to, oč tu kráčí), ale na tu už nemám sílu.

Končíme a jsme totálně vyřízení oba, z čehož má Míra samozřejmě velkou legraci. Teoreticky kurz pro dva má trvat pět hodin, my jsme toho spoustu prokecali, takže nějaká hodinka ještě přibyla. A byly to pro mě jedny z nejlépe strávených hodin posledních let, co se rozvoje dovedností jízdy na motorce týče. Teď už to bude jenom o tom, jestli namontuji ty lamely a budu dál trénovat. Protože bez tréninku nejde nikdy nic. Tenhle kurz mi pomohl především udělat si pořádek v hlavě a zjemnil motoriku na plynu i nožní brzdě. Takže neviset na rukách, nýbrž držet to tělem, mít nohu na brzdě a ne nad ní, ten správný grif na spojku i plyn a ono to půjde. Snad to nebude trvat dalších 20 let...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 66 Kč od 11 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):



TOPlist