bmw_duben




Wheelie.cz aneb Byli jsme ve škole jízdy po zadním kole

Chcete se naučit jezdit po zadním kole, ale bojíte se, že se při tom rozbijete? Nebo je vám líto vaší motorky, která při nepovedených dopadech určitě dostane pár ran do krku řízení a tlumičů? Nebojte se, jde to i bez rizika. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní kůži ve škole jízdy po zadním kole Wheelie.cz.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Určitě se mezi motorkáři najde hromada jedinců, kteří po zvládnutí téhle dovednosti alespoň jednou jedinkrát zatoužili. Krom toho, že je to pěkné na pohled, je to taky ohromná zábava a kdo zvládá jízdu po zadním kole, opět o něco prohloubil své umění ovládání motorky. Má lepší cit na plynu, umí lépe dávkovat spojku, ovládá zadní brzdu a má cit pro rovnováhu, což se všechno hodí i pro běžnou jízdu. Jenže, co si budeme nalhávat, není to úplně nejbezpečnější kratochvíle. Stačí si na internetu pustit pár videí s nepovedenými pokusy a většinu normálních jedinců chuť na ježdění po zadním přejde. Koho ne, může s tím začít v bezpečných rukách našeho úspěšného kaskadéra Mirka Freye, známého spíš pod přezdívkou Sporťák.

A kdo se bude hodně snažit, za několik let to může dotáhnout až do tohohle stádia

Na začátku letošní sezóny jsme Mírových služeb v sestavě Zajoch a Honzis využili také. V mém případě mě jízda po zadním fascinovala odjakživa, takže jsem začal s prvními nesmělými pokusy vlastně od první pořádné motorky. Nicméně pořád je co zdokonalovat, protože opravdu to trefit, a třeba při tom přeřadit, to se mi pořád nepovede pokaždý a zadní brzdu přitom taky moc neovládám. Honzis má zase odjakživa problém se strachem o přehození, a to mu dle jeho slov brání v nějakých výraznějších jízdách ve svíčce. O tom se ale víc rozpovídá ve své kapitole. Na zdokonalování, odbourávání strachu nebo na učení úplných základů má Sporťák připravený speciální stroj. Jeho základ je v Hondě CBR600F Sport, kterou ale pozná málokdo. Když pomineme standardní stuntové úpravy, jako třeba plochou nádrž, rovná řídítka, zadní hrazdu a samozřejmě absenci kapot, jsou tu na první pohled hlavně dvě pomocná kola po stranách. Ono totiž nejen, že při jízdě po zadním musíte řešit předozadní rovnováhu, ona se motorka navíc ještě kácí do stran a kočírovat tohle všechno by bylo pro začátečníka (a jak jsme se mohli přesvědčit i pro lehce pokročilé) zkrátka moc.

Tak tohle všechno je prosím pěkně moc nízko, jak se brzo přesvědčím na té zvláštní pětikolce

Díky postranním kolečkům se člověk může soustředit hlavně na hledání takzvaného mrtvého bodu a správné ovládání plynu, spojky a zadní brzdy. Motorka má ale ještě o jedno kolečko navíc, to je výrazně menší a najdete ho vzadu. Je to takový nastavitelný doraz, takže se tu člověk nemusí bát ani přehození stroje. Na první pohled méně výraznou, ale o to zásadnější úpravou je jiná kyvná vidlice. V ní trůní široké kolo z auta, které opět přispívá stabilitě, hlavně je ale díky ní motorka výrazně kratší – na rozvoru má o 18 centimetrů méně. To kvůli tomu, aby motorka šla snadněji na zadní a člověk nemusel zběsile spojčit nebo dávat hodně plynu. Ostatně pravé rukojeti se Sporťáček ve své dílně taky výrazně pověnoval. Jsou na ní nastavitelné dorazy a pro lepší dávkování takzvaný rychlopal na druhou stranu, který prodlužuje jeho chod. No a pak je to ještě o velké rozetě na zadním kole, nastavitelné opěrce pro jezdce, bezpečnostní „trhačce“ pro případ, že by někdo vystoupil, zadní brzdě vyvedené na řídítko a pár dalších drobnostech.

A jde se na teorii...

Tak jak u většiny kurzů, i tady se začíná teorií a přípravou na sucho. Prvním bodem je pochopit, o co při jízdě po zadním jde. Že to není o drcení plynu do omezovače s předním kolem odlepeným 30 centimetrů od země, ale o hledání toho prokletého mrtvého bodu - bodu, kdy vlastně veškerá váha jezdce i motorky působí kolmo k zemi, motorka už nemá tendenci zrychlovat, nepadá dopředu a ani nepřepadává dozadu. Kdo se naučí v něm jezdit, je schopný dojet po zadním kamkoli. O to tu běží a k tomu celá výuka směřuje. K tomuhle stylu ježdění je nezbytné zvedat motorku přes spojku, protože plynem nabíráte zbytečně moc rychlosti, nekontroluje se tak dobře úhel a navíc u starších motorek nebo dvoutaktů hrozí prudký nástup výkonu a přehození. Pro ty, co teď přijdou s námitkou, že se tím spojka ničí, má Sporťáček odpověď – kaskadéři zvedají motorky jenom přes spojku a na jejich motorkách spojka vydrží bez problémů dvě sezóny. Když už motorku zvednete dostatečně vysoko, je to už jenom o citlivé práci na plynu, případně zadní brzdě a o hledání zmiňovaného mrtvého bodu. Jednoduché, že?

Když se to umí, tak to vypadá hrozně jednoduše

Tak se pojďme podívat, jak jednoduché je to v praxi. Nejdřív se ale musíme naučit na motorce správně sedět. K tomu má Sporťák připravenou vzpěru, kterou podepře tréninkovou motorku, Honzisem překřtěnou na invalidní vozík. Když se člověk vydrápe do jejího vztyčeného sedla, získá určitou představu, jak asi vysoko ten mrtvý bod je. Přesněji získá tu představu, když Míra motorku ještě o dobrý kus zvedne. Přitom člověku vysvětlí, že nemá v tomhle úhlu viset za řídítka a ani se za ně zběsile přitahovat. Všechno to totiž je, ostatně jako celé ježdění na motorce, o břiše. Člověk musí svou pozici držet břichem a lehce se přitom přitáhnout k motorce. Pak bude mít ruce volné, bude v nich mít cit a hlavně vydrží celý kurz. Kdo je v křeči, ten brzo odpadne. A že to není úplná brnkačka, dokazuje i délka kurzu. Dvě a půl hodiny pro jednotlivce se můžou na první pohled zdát málo, ale lidi zkrátka zpravidla déle nevydrží. S únavou přichází chyby a další trápení už nemá cenu. To naprosto chápeme, protože na konci dne jsme měli taky dost.

Tak asi takhle vysoko je mrtvý úhel, kdy motorka drží na zadním sama od sebe

Teď už ale motorka vrčí, takže nasedat, chytnout se vpředu rámu, pohodlně se usadit a nechat mistra, ať koná. Míra nás chvíli jen tak povozí v mrtvém úhlu a předvede práci s plynem, spojkou a zadní brzdou. Potom už přichází první naše chvíle a seznámení se zadní brzdou. Její pomocí převracíme motorku dolů a Sporťák ji zvedá zase nahoru. To je docela brnkačka, stačí najít cit na brzdě a pomalu už se člověk může věnovat vychytávání bodu, kdy má brzdu sešlápnout. Jenže to byla asi taky první jednoduchá věc toho dne. Když je motorka komplet v našich rukou, v hlavě se vaří mozkové závity a vůbec nic nepřipomíná jízdu po zadním. Nejdřív člověk musí vychytat kolik plynu a jak moc nechat klouznout spojku, aby se motorka vůbec ztopořila. Nesmí to být ani málo, ale ani moc, protože tu sice je zadní kolečko, ale praštit do něj vší silou vážně nechcete. Upřímně jsem si ze teda myslel, že s nějakýma těma zkušenostma mi to půjde líp. Když už člověk překoná úvodní šok, srovná se, poskoky vpřed se změní ve zvednutí předního kola a opře motorku o kolečko, musí si zase vzpomenout na správné držení těla. Do toho potom nastupuje zadní brzda pro překlopení zpět, hned vzápětí zase plyn a brzda, a břicho a plyn a brzda a takhle pořád dokola, až se z toho jednomu může zamotat hlava.

S rukou na plynu mi Míra předvádí, jak s ním jemně pracovat

Přískoky vpřed!

Teoreticky to vlastně není žádná věda, ale v praxi to všechno skloubit dohromady není nic jednoduchého, tím spíš, když klíčem k úspěchu je cit. Čím víc se škube plynem, tím je jízda horší, to samé platí pro dupání na brzdu. Jenže už druhá jízda je díky dobrému vedení od pana učitele a celému systému kurzu výrazně lepší. Míra nám proto zvedá zadní opěrné kolečko, takže můžeme jít dál za mrtvý bod a celá jízda je víc v našich rukách a nohách. Jenže když pak řekne, ať zkusíme zvednout jednu ruku, protože tak se pozná, že člověk tělo opravdu drží břichem, padá motorka vesele dolů. Ale když se to povede… Když to trefíte, usadíte motorku v mrtvém úhlu, a ona při jízdě po zadním kole dokonce začne zpomalovat… To je tak super pocit! S další jízdou je to zase o chlup lepší, vyhoupnutí jde mnohem snadněji a už nějak tušíme, co a jak. Je na čase přistoupit k dalšímu kroku, a to je zvedání za jízdy. To znamená zase všechno odznova. Taková drobnost, jakože motorka nestojí, ale jede krokem, a člověk musí svou koordinaci zase úplně překalibrovat. Naštěstí nám to jde docela rychle, takže se dostáváme i na přeřazování a trénink citlivého, ale svižného pokládání předku. Zkrátka těch dovedností, které člověk při běžné jízdě po zadním potřebuje. Ale také těch, které asi moc nevyužije. Honzis zkouší na zadním taky podřazovat, já si nakonec ještě vyzkouším jízdu vestoje. Kde jinde bych si to takhle beztrestně vyzkoušel, že? A je to všechno zase úplně jinak, takže mi stačí pár pokusů na zkoušku a balím to.

Nejlepší pohled na svět není ze sedla koně, ale z motorky, které se nedržíte a ona při jízdě po zadním kole zpomaluje :)

"Propni tu nohu, propni tu nohu!", křičí Sporťák a já bych se na místě vsadil, že propnutá byla :)

Máme toho dost, Honzis má zavázaný stržený puchýř (nojo, visel moc na rukách :P), ale jsme spokojení. Dostali jsme se do úhlů, kam bychom se za běžných okolností v klidu nepodívali a naučili se pracovat se zadní brzdou, která je při bezpečné jízdě po zadním zásadní. Teď už zbývá to jenom přenést do praxe. S tím už si ale musí poradit každý sám, protože jeho motorka má jiný a jinak položený výkon, jinou geometrii a pro vyhoupnutí potřebuje něco trochu jiného. Po kurzu už ale člověk ví, jak na to, jak vysoko se s předkem může dostat, jak to případně zachránit zadní brzdou a jak na zadním kole pracovat, takže může začít zvesela trénovat. A kdyby nic jiného, tak je to zážitek, který si bude určitě dlouho pamatovat.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 66 Kč od 11 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):



TOPlist