Redakční BMW F 850 GS: V Motoškole pro ženy

Původně mělo být součástí čtenářského testu ježdění s Vláďou Novotným, ale dopadlo to trochu jinak. S Vláďou jsme se nepotkali časově, nicméně dostala jsem možnost zkusit Motoškolu pro ženy na brněnském automotodromu. Moje první reakce byla zdrženlivá, přeci jen jsem najednou místo holuba na střeše měla jen toho vrabce v hrsti, a zatímco po asfaltu jezdím léta blbě, ale nepadám, tak v terénu mám najeto mnohem méně, zato mnohem víc padám a ráda bych se zlepšila hlavně tady. Nějak to ale dopadne, říkám si. Takže můj třetí testovací den s géesem vyrážím ráno směr brněnský okruh. Na bráně dostávám instrukce kudy kam, a tak parkuji za bránou a razím si cestu na začátek školy. Poslední volné minuty předtím, než dorazím na místo, vyplňuji tím, že krotím svoje jízlivé Já a do místnosti, kde právě probíhá začátek teorie, vstupuji otevřená novým zážitkům.

Začátek je pozvolný, probírají se chrániče, materiály a helmy a přednášejí o tom ti, pro které je prodej vybavení denním chlebem. Je fajn, že nejde o promo konkrétních značek, ale zaměřují se na to, co je důležité: funkce a pohodlí. Následně přebírají technickou stránku sami instruktoři školy zaměřující se na jednotlivé aspekty jízdy a techniku. To, o čem instruktoři mluví, je spíš filozofie jízdy na motorce. Jak se přizpůsobit situaci v dešti, ve tmě, a přestože tohle už znám z vlastních zkušeností, je to pro mě příjemné překvapení, že něco takového zaslechnu zrovna tady. V rámci techniky nejdou kluci moc do detailů, ale zase zbytečně nezjednodušují stylem „Ať vám ji přítel/manžel/taťka pořádně servisuje“. Není potřeba znát servisní intervaly, ale mít správný tlak v pneu je důležitý. Jsem ráda, že se blíží dvanáctá. Nechci být nevděčník, ale teorie mě trochu uspává. Tím spíš, že ji mám reálně zažitou.

Po obědové pauze začíná praktická stránka kurzu. Na polygonu je krásných 34 °C a oceňuji, že pořadatelé kurzu berou takové okolnosti v potaz a staví stan pro únik před pražícím sluncem a připraví i několik balíků balené vody. Instruktoři, jmenovitě Adam „Special“ Peschel, Karel Táborský, Martin Tománek a Roman Kadlčík, si nás dělí do čtyř skupin a ujímají se praktického nácviku. Skupiny se dělí zřejmě podle typu motorek a já tak končím v nejmenší z nich (juchů!), i když i tady GS trčí jako městský hejsek na vesnické zábavě. Být to vlastní volba, vzala bych sem něco tuctovějšího. Ne snad kvůli výšce nebo vzorku gum, které nejsou vyloženě silniční, ale po celou dobu kurzu mám trochu vtíravý pocit, že to mám moc jednoduché. Cestovní enduro je přeci jen obratnější než většina motorek, které na kurz přijely.

Tak začínáme! První je brždění. Zabrzdit natvrdo od vytyčeného bodu jen s pomocí předních brzd – to působí snadno, ale chvíli mi to trvá si to přebrat. Je mi proti srsti jezdit takovým stylem, i když chápu, že i tohle je potřeba znát a nebát se to použít. Po spoustě opakování se už chytám, i když úspěch svádím na motorku. S novou to jde samo. To, co tu zkoušíme, jsem v reálu vlastně nikdy nedělala. Naplno rozjet, naplno brzdit. Ne pro cestování, ale pro trénink samotný. Víc mě baví jezdit v reálných podmínkách, ale už při ježdění na malém okruhu, na který se posouváme později, si začínám víc uvědomovat to kouzlo ježdění na uzavřené dráze. Ne, asi hned nepůjdu koupit silničku, ale ta možnost se projet na dobrém povrchu, kde nic nepříjemně nepřekvapí, má něco do sebe. Tím spíš, když tu je někdo, kdo mi dovede konstruktivně sdělit, kde dělám chyby a co se dá zlepšit.

Nejvíc mě baví jezdit s Martinem Tománkem. Z instruktorů je věkem z těch zralejších (bez urážky :-)), sympaťák a jezdíme s ním osmičky. Nejsem z těch, co se umí otočit na pětníku, a i když nepotřebuju na otočení parkoviště, mám co dohánět. Pro tuhle disciplínu na chvíli měním GS za Yamahu Tracer 700, která je na místě k zapůjčení od dealera Yamahy. Mám trochu pochybnosti, když jedu cvičit něco, co mi zase tolik nejde, na motorce, která není moje, ale to se poddá. Yamaha je hodná a obratná a kroužit osmičky s ní jde téměř samo. Kuželů je dost na dvě osmičky a ještě jeden sólo pro kroužení kolem dokola, takže potom, co s každou z nás Martin probere teorii, máme prostor pro vlastní seberealizaci.

Čas utíká a jsme ve finále. Poslední na naši skupinu čeká Adam Peschel na velkém okruhu. Tady jde především o klasické okruhové ježdění: kam koukat, náklony, poloha těla. Rychlosti, kterými se jezdí, nejsou velké, ale tempo je dostatečně svižné, aby nenudilo. Pravda, malý okruh máme za chvíli objetý alespoň dvacetkrát, takže změna a namísto doprava klopíme doleva. Nechci se příliš poplácávat po rameni, ale myslím, že mi to docela jde. Od Adama se mi dostává zpětné vazby: víc práce v ramenou a víc „ukazovat“ hlavou tam, kam chci jet. Něco na tom bude, za pár posledních let na cestovním enduru mám zlozvyk mít hlavu a ramena ve stejné poloze, zatímco kymácím motorkou pod sebou a ta si to bez problémů přebere. Funguje to, ale na okruhovém ježdění a s přetlakem silničních motorek to zřejmě není úplně ideální. Trochu se mi potvrzuje moje temné podezření, že mě vlastní GS až příliš rozmazluje a žehlí moje vlastní chyby. Když nic jiného, aspoň vím, na co si dávat pozor.

Je tu pozdní odpoledne, vše je odježděno a je čas vyrazit domů. Zbývá finální verdikt, který je trochu nesnadný. Pořád bych pro sebe preferovala spíš školu jízdy na nezpevněném povrchu než klasické silniční ježdění, ovšem přestože jsem zpočátku měla trochu odstup, a to především k myšlence kurzu striktně pro ženy, na konci už nejsem tolik rezolutní. Přízvisko „pro ženy“ na kvalitě kurzu neubírá a ani na chvíli jsem neměla pocit, že by přístup instruktorů byl přehnaně polopatický nebo neprofesionální. Oceňuji především to, že i přes hojnou účast si instruktoři nechávají čas na individuální přístup. Možnost ježdění s někým, kdo mi dokáže dobře vysvětlit, co dělám špatně, popřípadě co můžu zlepšit, je cenná kdykoli. Záběr kurzu je vcelku široký a jezdíte-li 3-5 let, bude vám mít co nabídnout. S větším nájezdem vám stále něco dá, ale tady bych už přemýšlela třeba nad individuálním kurzem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE