Plochodrážní Jawa: tak trochu jiný svět

Nestává se každý den, aby vzduchem lítala nabídka svézt se na něčem tak pekelném, jako je plochodrážní Jawa. Musím přiznat, že jsem si to tajně přál už od dětství, kdy mě táta poprvé vzal na Markétu a já koukal s pusou dokořán na divochy, jak ve fofru letí proti mantinelu a přitom drží plnej hlava nehlava.

Nádherný zvuk vytočených pětikulí, vůně metylu, ale i vlasy plné štěrku, který občas zakřupal i při zahryznutí se do vypečené klobásky. To je něco, na co se nedá zapomenout, stejně jako na okamžik, kdy si poprvé věším nohu do háku a za uskákaného rozjezdu vyrážím v sedle plochodrážního speciálu na ovál. Je to fakt divný pocit a krev se ve mně jenom vaří! Mísí se pocity zvědavosti s pocity velikého respektu a zodpovědnosti zároveň. Hlavou mi běží miliony myšlenek, ale hlavně to, jak motorku utrhnout do driftu a jak se vejít do zatáčky, když ta nabroušená potvora nemá brzdy? Ať je to, jak chce, tenhle moment bych nevyměnil za nic na světě a na okamžik doposud nepoznaný se obrovsky těším.

Motoklub Úhřetická Lhota vyhlásil zahájení sezony a uspořádal společný trénink pro plochodrážní a flattrackové střelce. Redakční kolega Martin tu nemůže se svým flattrackovým speciálem chybět, stejně jako několik dalších borců s vymazlenými stroji. Jeho pozvání a nabídka vyzkoušet si něco tak bláznivého, se prostě nedá odmítnout. No řekněte sami, motorka, co nemá brzdy a přitom akceleruje jako raketa, popírá veškeré zásady logiky. Prostě jde o naprostou účelovku, kde není prostor pro jakákoliv cinkrlátka a zbytečnosti, jako jsou třeba brzdy, startér nebo odpužení zadního kola.

Na levou nohu obouvám botu s kovovou botičkou, protože ta je pro plochou dráhu i flattrack alfou a omegou. Bez ní by noha po dráze neklouzala, jak se sluší a patří a také podrážka by šla do kopru rychlostí blesku. V zajetí nervozity přicházím k Jawě a marně vzpomínám, kdy jsem zažil něco podobného. Že by před ochutnávkou tovární kačeny Tondy Cairoliho nebo dakarského speciálu Davida Pabišky? Mému dumání dává razantní stopku jasná otázka: „Tak ty se chceš svézt na plochodrážce, jo? No dobře, jak myslíš, ale dávej sakra bacha. Mimochodem, přijel si sám, nebo máš řidiče?“ No dobrý, tohle mi moc pohody nedodává, ale snažím se zůstat v klidu.

Pídím se po informacích, jak na věc, jak se na motorce chovat, na co si dát bacha a čeho se vyvarovat. Jenže na to se mi dostává jen odpovědi, ať jsem hodně opatrný a jdu na to zkraje hodně zlehka. Je to prý neskutečná potvora, která tasí drápy a jakmile ji nešetrně poškádlím, sekne a to pak hodně bolí. Při rozjezdu to chce citovat spojku a dávat plynu tak akorát, protože v opačném případě bych mohl sedět na zadku a sledovat Jawku, jak upaluje do polí. Nedávno to prý zkoušel jiný dobrovolník a nedopadlo to vůbec slavně. Prostě na hulváta drapl za plyn, bez ladu a skladu pustil spojku a leteckej den byl na světě. Válel se prý na zemi jako chromý tele, zatím co motorka letěla vzduchem jako rachejtle. Teprve po krásně provedeném backflipu dopadla na zem a bylo vymalováno. Že byl dobitej, to byl jeho boj, ale jak byla polámaná motorka, to ať radši nechci slyšet.

Nakonec přeci jen pár rad dostávám. Asi nejdůležitější je prý neubírat plyn a už vůbec ne v zatáčce. Jakmile to tam složím a dostanu motorku do driftu, nesmím ubrat, jinak je zle. Motorka se totiž v okamžiku narovná a do zatáčky se nevejdu ani za zlaté prase. Zrovna tak mám zapomenout na všechno, co jsem se na jiných motorkách naučil, protože tohle je úplně jiný svět a všechno funguje trošku vzhůru nohama.

No nic, jdu na to. Motorka pode mnou nervózně chraptí čtyřtaktním tenorem a než nadobro pustím spojku, musím se srovnat s velice zvláštní polohou. Je prapodivné mít pravou nohu zavěšenou v háku a druhou jen tak vláčet vedle sebe. Pravda, rozjezd je poněkud ucukaný, ale jsem konečně na oválu a tahle šou může začít. Párkrát si zkouším vrknout plynem a nestačím se divit, co v té motorce je. Prostě jako když kopne kůň! V mašině ve vteřině čapnou saze a rve se dopředu jako píchlá svině. Fakt je akcelerace neskutečná a stojí za to! Jenže zatáčka se blíží stejně tak rychle a je potřeba jednat. Pud sebezáchovy mi velí čapnout za páčku přední brzdy, jenže po této stránce nepochodím a jen hrábnu do prázdna. Vzpomínám, co jsem viděl a jak by to asi mělo vypadat. Jenže realita je krutá a vrací mě nohama na zem. Urvat plochodrážku do driftu není úplnou brnkačkou, a tak první levý vingl spíš prohrkám, než projedu.

To už zase škádlím plyn a dávám rovinku, abych se opět popral se zatáčkou. Uberu - přidám - uberu - přidám a podle toho taky vypadá průjezd. No myslím, že takhle neskákal ani Louis de Funes v četníkách za volantem legendární kačeny. Teprve po několika okruzích začínám chápat, kde je jádro pudla a motorku se mi daří dostat do driftu a vingl rozumně projet. Je to prostě tak, jak chlapíci říkali. Jakmile se vjede do zatáčky pod plynem a při průjezdu drží zadní kolo v prokluzu, je zaděláno na rozumný průjezd. Pak už je potřeba plyn lehce cukrovat, motorku do zatáčky rvát tělem a pomalu se chystat na další. Řeknu vám, že je to neskutečná dřina a záhul na fyzičku. Každopádně když se podaří zatáčku projet alespoň trošku plynule a hlavně bokem, je to pocit, který se jen těžko popisuje. Proto kroužím jeden ovál za druhým a užívám si neskutečné akcelerace, ale i jedinečnou vůni, kterou jinde nezažijete, dokud mě nestahují z dráhy a je konec.

Když pak parkuji v depu a slezu z motorky, stojím vedle ní s otevřenou pusou a mlčky vstřebávám ten cajmrsk, co jsem v posledních minutách zažil. Že to bude něco speciálního, jsem tušil, ale že předčí mé očekávání takovým způsobem, to jsem fakt nečekal. Prostě pecka a už teď vím, že bych se do sedla plochodrážní potvůrky zase někdy rád podíval. Asi budu muset sehnat číslo na Vaška Milíka, který to tak parádně podiktoval na Zlaté přilbě a zajel výsledek snů… No a v květnu se u nás na Markétě jede svět a to si také nenechám ujít, protože ta podívaná stojí za to a tím spíš teď, když vím, jak se věci mají a jaká je to dřina.

Plochodrážní Jawa není jedinou mašinou, kterou dneska zkouším. Martin mi totiž dal důvěru a půjčil svou flattrackovou Hondu. Po představení nářadíčka a upozornění, že má nový a hlavně drahý lak, jdu na věc. Tady se cítím mnohem rychleji jako doma, protože oproti plochodrážní Jawce, je Honda více podobná klasické motorce. Chybí tu jen přední brzda. Za parádní zvukové kulisy vyrážím na ovál a nejprve kroužím na druhou rychlost. Jízda je ale poměrně ucukaná, a tak vzpomínám na slova Martina a sázím tam trojku. Teprve potom si všechno sedá a jezdí se i o fous lépe. Každopádně je to dřina a s motorkou se zkraje trošku peru.

Ani tady nedostávám nic zadarmo a jedině při vykroužení oválu se osměluji, uvolňuji vykřečované tělo a flattrackovou premíéru si začínám užívat. Je to veliká pecka a tím spíš, když se alespoň jedna zatáčka podaří alespoň trošku prodriftovat. Líbí se mi poměrně plynulý motor a šance si řídit průjezd zatáčky plynem. Každopádně by to chtělo více času, abych se trošku rozjezdil a nějak to vypadalo. Takhle je daleko silnější pocit a obrovské nadšení, než technika jízdy samotná. Musím říct, že mě to čaplo a jsem za takovou příležitost vděčnej. Díky Martine! 

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Martin Hakl - (Odebírat články autora)