„Dakarská“ KTM 450 Rally na vlastní kůži

Není to tak dávno, co jsem psal článek o „sériové“ KTM 450 RALLY Replice, kterou si třeba právě vy můžete skočit koupit k nejbližšímu prodejci oranžového nářadí. Stačí účtu odlehčit o čtyřiadvacet tisíc euro a soutěžní funglovka je doma. Už tenkrát se mi hlavou honilo plno otázek. Jaká asi je? Je vůbec použitelná pro normálního smrtelníka? Dá se na ní lítat v normálním terénu? Podobá se alespoň trošku sériovému „éxcéčku“? Nebo je to vzteklá a těžká potvora, se kterou si není radno zahrávat? Říkám si ať je to jak chce, stejně se to nedozvím a musím se spokojit s kochačkou foto galerie a sledování videa …
Jenže někdy se prostě podaří zdánlivě nemožné... naší redakci se totiž naskytla exkluzivní příležitost vyzkoušet na vlastní kůži „dakarku“ Davida Pabišky, se kterou si „něco“ prožil na letošním Dakaru. Popravdě, když mi tu novinu Martin říkal, dlouho jsem tomu nevěřil a vlastně uvěřil až ve chvíli, kdy jsem vedle ní stál a poslouchal vtipné instrukce Davida, jak se k ní máme chovat.

David nám klade nám na srdce, že má mašina malej rejd, a že bychom raději měli zapomenout na projíždění zatáček driftem. No a když spadneme? To se holt stává. Každopádně ať nepadáme na levou stranu, protože tam je výfuk a nebyl by třikrát šťastnej, kdybychom mu Akrapa pomačkali. Ještě než vyrážím, ptám se, kolik plastů stačil na Dakaru polámat a kolik zohýbal řidítek. Odpověď je stručná. Plasty jsou původní a řidítka jakbysmet. No pěkný, říkám si a sám sobě slibuju, že mašinu Davidovi vrátím tak, jak jsem si půjčil.
Při usednutí mě překvapuje štíhlá stavba a nezvykle široké stupačky. Nezvyklé jsou i tlusté pěnové gripy. Také jsem čekal, že budu bojovat s řadičkou, která je jen chlup nad výfukovým svodem. Všechno je ale v lati a bota se v klidu vejde, takže řazení nahoru není problém. Holt to mají kluci oranžoví vyzkoušený. Pak už přepínám kolík na navigačním komínu, mačkám startér a vychutnávám si uchu lahodící baryton, který se line z Akrapa. David kývne hlavou a můžu vyrazit.

Spojka je sice hydraulická, ale její chod je poměrně tvrdý. Jasně, pro dnešní krátké svezení naprosto v pohodě, ale během dlouhých etap na Dakaru to musí dát zápěstí fest sežrat. Ze začátku se s dakarkou lehce otrkáváme a nepouštíme do žádných větších akcí. V prvních okamžicích se srovnávám s navigačním komínem. Přeci jen, na klasickém enduru je člověk zvyklý mít výhled na přední kolo. Když si představím, co všechno musí jezdci na navigačním zařízení během jízdy stíhat sledovat, jde mi z toho hlava kolem. I David vypráví, že jsou chvíle, kdy musí mít hlavu zabořenou v roadbooku a kvůli tomu pořádně nestíhá sledovat terén, což je pochopitelně dost o ústa.

Líbí se mi, jak je dakarka v nízkých otáčkách plynulá a jak hezky lineárně výkon nastupuje. Přesně kolik plynu dám, tolik ho tam mám. Vzhledem k použití klasického karburátoru moc příjemné zjištění. Klidně se dá říct, že mi tím docela připomíná ostrá soutěžní endura, u kterých jde o plynulost a pozvolný nástup výkonu vždy na prvním místě. Na popud Davida otevírám na plácku pod tratí pořádně plyn a dávám kačeně napít. V tu ránu jede jako smyslu zbavená. Akcelerace a vůbec pružnost motoru je úžasná. Představa, že takhle kačenu držím pod krkem někde v pouštích nebo na rychlých kamenitých cestách, mě docela děsí. Vždycky když v bedně sleduju reportáže z Dakaru, právě kalup, jakým jezdci valí neznámým terénem, mě naprosto fascinuje.
Parádně funguje podvozek, který si David nechal ladit podle svých představ. I tak ale říká, že v něm vidí rezervy a určitě by na něm ještě zapracoval. Každopádně při mém hobby tempu funguje fantasticky a žehlí terén jedna radost. Motorka mi nepřipadá vůbec těžkopádná a skvěle se ovládá. To platí hlavně při jízdě ve stupačkách. Stačí se do nich opřít, zatlačit kolenem do nádrže a kačena udělá co je třeba. Tady je nutné zmínit, že nemáme dakarku plně natankovanou a benzín je pouze v přední nádrži. Pokud by se kompletně našťouchla a byly plné i zadní nádrže, určitě by se jízdní vlastnosti trošku změnily. Když přichází na pomalé zatáčky, není to už o takové lehkosti. Pravděpodobně se zde projevuje delší rozvor, který by měl přispívat ke stabilitě ve vyšších rychlostech na rozbitých rovinkách. Těch je totiž na Dakaru sakra hodně a chlapíci tam kolikrát mají naloženo něco kolem 160 km/h.

Na trati je i menší skok, kde je možné Dakarku poslat do vzduchu. Opět vše čitelné a výborně ovladatelné. Čím více času stojím v jejích stupačkách, tím více si jí užívám, opadá napětí a více se uvolňuji. Nejradši bych ji nedal z ruky a jezdil do padnutí. Je to kočička, která se s citem nechá vést v náročnějších pasážích, ale zrovna tak šelma, kterou když podráždíte, nemilosrdně zasekne drápky.

Jak se říká, v nejlepším je třeba přestat a Rally speciál předávám Davidovi. Je fajn, že se podařilo alespoň chvilku vyzkoušet ostré nářadí ze světa dálkových soutěží a musím přiznat, že jsem si tím splnil svůj klukovský sen. Už od jako malej špunt jsem sledoval Rally Dakar a byl fascinován borci, co se rok za rokem pouští do této nesmírně náročné soutěže. Dobře si pamatuji, jak se do soutěže pustil třeba Pavel Ort nebo jak válel Stephanie Peterhansel na Yamaze. Proto je perfektní, že máme na Dakaru své želízka v ohni a je komu fandit. Náš portál těší, že jsme vám mohli přinášet on-line informace o účinkování týmu SP Moto MRG na této těžké dálkové soutěži. Letos se jim výborně dařilo a tak doufejme, že za rok tomu bude minimálně stejně.