hsq_cervenec_spart401




Na vlastní kůži: Enduro cestou necestou u Míry Lisého

Přiznám se, že tyhle reportáže mám nejradši. Tohle jsou ty chvíle, kdy sám sobě závidím práci, jakou dělám. Jak svoji soukromou motorku, tak naši redakční Hondu Africa Twin jsem měl možnost protáhnout terénem v kurzu určeném pro cestovní endura ve škole Míry Lisého. Co vám dá a co naopak vezme?

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Mám pocit, že představovat Míru Lisého na motocyklovém portálu je jako vysvětlovat rybářům, že voda je mokrá. Ale pro jistotu to udělám. Míra, jenž už má za sebou abrahámoviny, je 11násobným mistrem naší republiky a druhým vicemistrem Evropy v trialu, v posledních více než 10 letech potom ale především lektorem v motoškolách, ponejvíce v té vlastní Moto Lisý. Taky je to showman, kterého můžete znát z různých motorkářských akcí, určitě z březnového Motosalonu, kde tradičně jezdí svá vystoupení kombinující trial a velké sériové motorky, aktuálně ty od Hondy, s níž dlouhodobě spolupracuje. Jestli někdo umí zajet i na pověstných vratech od stodoly, je to právě „Lisák“.

Jeho motoškola, veskrze rodinný podnik, pořádá kurzy individuální i hromadné, silniční i v terénu. Já jsem měl možnost zúčastnit se kurzu, jenž nese název Enduro cestou necestou a je určený pro všechny, kdo jezdí na druhu motocyklu, kterému se s větší či menší přesností říká cestovní enduro. Géesa, Afriky, Adviky od KTM, V-Stromy, Ténérky, Multistrady, Tigery, zkrátka tahle sorta. Kvůli motorce ovšem do kurzu nejdete, tam jdete kvůli sobě, a tady je tedy nutné říct, že tento kurz je šitý na tělo lidem, kteří si zakoupili motocykl dobrodružného ražení, ovšem jejich jízdní zkušenosti prozatím zahrnovaly převážně asfalt. Zbavit se strachu z jízdy na nezpevněném povrchu, to je to, oč tu kráčí. Každému to jde jinak rychle, i na to se v kurzu myslí, proto jsou tu dva instruktoři na maximálně osm žáků, takže zatímco jedna skupina opatrně zkouší svůj první driftík, druhá už může šplhat po lehčích výjezdech. Tento konkrétní kurz stojí bez desetikačky čtyři tisíce korun, trvá zhruba od 10 do 16 hodin (máte toho ažaž) a koná se na Berounsku, kromě něj Mírova motoškola pořádá pro stejnou cílovou skupinu ještě Moto Buřty, takové setkání s opékáním špekáčků, kurz na polygonu v Mostě nebo dvoudenní enduro kemp.

Nabídka na účast na kurzu přišla v naprosto ideální čas. Po nějakých třech, možná čtyřech letech stání ve stodole na stojanu jsem totiž opět oživil svou motorku, kterou mám sice velice rád, ale nemám na ni vůbec čas. Jde již o téměř prehistorický kousek, Yamahu XT600 z roku 1987. Taková vrtošivá stará bába, s níž jsem se něco nazlobil, ale když zrovna funguje, je to na ní prostě báječné povožení. Báječné především proto, že ji, na rozdíl od desítek testovacích motorek, které mi ročně projdou rukama, můžu naprosto beztrestně odložit v trávě, blátě nebo štěrku, a když zrovna neprorazím víko motoru nebo tak něco, zase ji zvednu, o nějaký ten šrám bohatší, a mohu pokračovat v krasojízdě. Před sedmi lety prošla celkem důkladnou renovací, má toho v sobě spoustu nového (podvozek, brzdy…), teď jsem ale stačil akorát vyměnit olej a spojkové lamely, které klouzaly už snad před 15 lety. Přitom jsem zjistil, že mám prasklé víčko olejového filtru, takže další místo, kde bude bohatě prosakovat olej, bezva. Pár kilometrů po polňačkách a vesnicích v okolí, všechno fungovalo, akorát se teda stroji nechtělo startovat studenému, což mě nemile překvapilo, neboť dříve chytal krásně studený i teplý a blbě poloteplý, naložit na vlek a odvézt do pražské redakce. Tady musím přiznat, že jsem měl největší hrůzu nikoli z nástrah samotného kurzu, ale z toho, až ve středu ráno pojedu na tomhle svém veteránu pražským provozem z Harfy přes celé město tunely na jihozápad do Koněprus. Někdo jezdí za dobrodružstvím do Rumunska, já měl jako expedici těchto 50 km. Když jsem bez potíží dorazil na místo srazu u Míry doma, fakt jsem si oddechl…

Náš den byl ve znamení fakt velké kliky, a to na počasí i na lidi. Ač celý týden byl promočený, nám zrovna svítilo slunko, a ač má jinak Míra tyhle kurzy celkem narvané, my jsme byli jenom čtyři – já na nejmenší a nejlehčí XT600 (bezmála ostré enduro proti ostatním strojům), kolega Póďa z branže na novinářské Hondě Africa Twin, Jirka na KTM 1090 Adventure R a Tomáš na Suzuki V-Strom 650, vše řádně offroadově nazbrojené. Laďase na KTM 1290 Super Adventure R nepočítám, protože ten se s námi byl jen tak přátelsky sklouznout, no a potom instruktoři. Míra Lisý je jasný, ovšem nad tím, jak vybruslit z oznámení, kdo byl druhým instruktorem, aby to nevypadalo blbě, jsem si dlouho lámal hlavu. A na nic nepřišel, takže vám to povím pěkně popravdě, je jím Vláďa Novotný, dlouholetý redaktor našeho serveru a můj kolega z kanclu, který dělá instruktora na různých akcích už také nějaký ten pátek a svůj pracovní čas dělí právě mezi redaktorování a instruktorování u Míry. Oba instruktoři nás doprovázeli na shodných Hondách Africa Twin Adventure Sports, Vláďa na té naší redakční, kterou jsem si poté, co jsem konkrétní cvik nejprve vyzkoušel na své „bábě“, zpravidla bral také. Ať to mám hezky jak na lehké, tak na těžké motorce.

Míra si od začátku pochvaloval, že Jirka s Tomášem už u něj na kurzu byli a my s Póďou také nejsme úplně nepolíbení, tudíž by to tedy mohlo celkem odsejpat a mohli bychom se také vrhnout na složitější věci, než jen držení balancu na štěrkovém placu a pilování práce se spojkou. To ale neznamenalo, že něco vynechá, celý kurz má jasně danou strukturu a jako první dostal slovo Vláďa, který vysvětlil a názorně ukázal na motorce to, jak má být připravená – páčky, řídítka, všechno máte hezky popsané tady.

Míra mezitím zkontroloval naše stroje, vrátil se s pochvalou, že máme všechno v pořádku. Potom se důkladně probrala jízdní pozice, ta je totiž naprosto zásadní. Když nestojíte správně, nedokážete motorku ovládat tak, jak potřebujete. Jakou částí chodidla stát na stupačce, jak mít propnutá kolena, držet nebo nedržet pevně nádrž, kde má být hlava, v jaké pozici ruce – tohle vylaďte a máte z půlky vyhráno, protože najednou stroj pod vámi začne fungovat přesně tak, jak má. Všichni jsme si to hezky nanečisto na Africe vyzkoušeli a oba instruktoři nás pěkně dorovnali. Tohle je k nezaplacení, protože když jedete sami, tak se nevidíte a nevíte, co děláte blbě. Tady je nutné říct, že některé motorky, která se dobrodružně jenom tváří, mají ergonomii dělanou pro sezení na silnici a nikoli na stání v terénu a zaujmout správnou pozici na nich jde poměrně blbě.

 

K jízdě v terénu patří pády (ačkoli pozor, my jsme sebou za celý den neplácli nikdo!), a když už jednou takové cenduro ulehne, moc vstávat se mu nechce a člověk se musí naučit, jak mu domluvit. Musíte na to mít grif. Na trénink má Míra přichystanou starou matraci, na niž jsme si měli odložit své stroje a následně zvednout. Způsoby jsou dva, buď zády a zvedat nohama, nebo čelem a zvedat za řídítko. Vláďa nám to ukázal na Tomášově V-Stromu, ten si to také vyzkoušel (jako nic), potom šel Jirka, který měl se svým vybaveným Advikem už celkem trable. Já jsem XT odkládat odmítl, protože jsem nechtěl způsobit ekologickou katastrofu (benzín, elektrolyt z baterky, to všechno by valilo hned ven), tak jsem se ambiciózně vrhl na Jirkovu KTM a – nic! Já s tou krabicí prostě nemohl zaboha pohnout, trochu se mi pletla matrace, ale holt ty desítky kilogramů mezi mnou a Jiřím byly znát, a to jsem přeci jen sportovní a nikoli gaučový typ. Nakonec se mi to nějak podařilo s lehkou pomocí kolegů, za řídítka to šlo už lépe. Dlužno říci, že to po mně zkusil i sám Míra a dopadl stejně jako já. Fakt musel uznat, že takhle blbě se mu žádná motorka snad ještě nezvedala.

Teorii a rozcvičku jsme měli za sebou, tak odložit teplé vložky, nasadit krosové rukavice a vzhůru do nedalekého lomu, kde má Míra tréninkové prostory. Lehce štěrkový povrch je ideální na rozježdění, v jednu chvíli jsem Lisáka podezíral, že se snad ztratil, protože jsme jezdili po různých patrech lomu, vždy dojeli do slepého křídla a vraceli se. Ale pak mi došlo, že nás chce jen rozjezdit, abychom se rozhýbali, také nás pořád bedlivě sledoval. Když jsme potom zakotvili na jednom místě, Vláďa odkudsi zpoza keře vytáhl oranžové kužele a postavil malou dráhu. Odložit batohy a jde se trénovat! Odsud tam plná akcelerace, pozor na správnou pozici těla, které musí jít dopředu, volně do otáčky ve tvaru písmene U, vsedě vykroužit lehkým driftíkem, přidat plyn a na čáře naplno zabrzdit. Což o to, tvrdá akcelerace v případě mého veterána není nic nezvladatelného, zejména když je obutý do špuntovek TKC 80, stejně tak otočka kolem nohy, ale ostré brzdění na nezpevněném povrchu nikdy nebyla moje královská disciplína. Instruktorské rady, ať necháme ABS na předním kole klidně zapnuté, mě akorát dokázaly rozesmát, ale holt když si rozbít hubu, tak hned. Jenže světe div se, v té brzdné dráze bylo lehce vlhko, a namísto aby se to smekalo, tak se tam předek krásně zažehloval! Mám trochu problém s pákou zadní brzdy, která nejde víc zvednout, takže musím být v takové podivné poloze, ale zadek dozadu, natvrdo na brzdy a veterán stojí, paráda! Strach má prostě vždycky akorát velké oči.

Z další disciplíny na stejném úseku, kterou byla jízda pomalosti, jsem obavy neměl, spíš z toho, jestli to vydrží nová spojka, ale bylo to na pohodu. Tyhle balanční věci mě baví. Paradoxně jestli jsem měl za celý den někdy namále, bylo to právě teď, když jsem z XT přesedl na Africu a najednou si připadal jako na raketě. Obrovská překoňovaná motorka proti tomu mému veteránu, navíc s hodně ostrými brzdami. No a hlavně spojkou zabírající úplně jinde, než jsem byl doteď zvyklý, takže i když páčka jde lehce jedním prstíčkem, první šnekování málem skončilo držkopádem. A upadnout na místě na ztrátu rychlosti, to bych se šel asi zahrabat. Naštěstí jsme si nějak potykali (a už nám to na zbytek dne vydrželo), ale taky jsem začal mít strach, jestli ten den dám. Protože mi totálně odešlo levé předloktí z toho věčného spojkování, naštěstí se to pak zase rozhýbalo. Brrr ale obavu jsem měl velkou.

Musím nás pochválit, šlo nám to dobře. A to dokonce do té míry, že Míra usoudil, že dnes dáme takový Level 2, protože s námi odpadá takové to učení se úplných základů. Ještě jsme probrali pár drobností ohledně pohledu, Míra nám udělal pěknou smykovou show plnou vyprávění o správném pohledu a mohli jsme se přesunout zase o kus dál na louku s různými kopci a kopečky a na nich najetými single-tracky.

Na louce jsme začali slalomem, důležité je umět motorku správně zalomit pod sebe, s tím jsem docela bojoval, furt jsem se nakláněl se strojem a všelijak se na tom křivil. Vztek jsem měl ukrutný, protože jsem fakt nevěděl, jak na to, dokud si mě Vláďa nevzal do parády, za chvíli už jsem ten grif našel. Super, zase další krok vpřed.

Já tuhle lokaci znám z jednoho našeho redakčního focení, takže vím, že tam je i jeden fakt dlouhý a strmý (pro mě) výjezd, kam nás ovšem Míra nahnal naprosto bez bázně a hany. Prý to dáme, jen vypnout kontrolu trakce, dole v zatáčce moc nepřidat, ať nepřijdeme o grip, a pěkně plynule nahoru. Když tam s Africou najíždím, mám srdíčko až v krku, jenže fakt stačí rozumně přidat a hup, už se zlehka přehupuji přes vrcholek! Ono tohle jezdění v terénu je fakt do značné míry o morálu a abyste na takovémhle kurzu získali přehled, co je lehká věc a co už není. Jediné, co mě poněkud rozčiluje, je hodně vysoké plexi, o které mlátím kamerou uchycenou na helmě, ale to je prostě neduh ATASu. Je fakt až moc vysoké. Zkouším to i na svém veteránu, který to s přehledem dává i na dvojku, a začínám si věřit čím dál víc. Jak na XT, tak na Africe tady vymetám kdejakou cestičku a hrbol, akorát si musím zvyknout na hodně ostrou zadní brzdu Hondy s pákou nahoře, furt mám tendence si to zašlápnout, holt jiná technika proti té mojí „bábě“. Motáme se ještě v takovém utaženém hadu po louce, kde zase přijde ke slovu zalamování stroje vestoje pod sebe, to už si vyloženě užívám, a jdeme na muničák.

 

Muničák pro mě byl strašák první třídy. Tomu místu se tak říká proto, že zde bývala uložená munice pro odstřely v lomu, je to takové uměle udělané dvojité údolí. Když jsem ho letos viděl poprvé, přišlo mi to naprosto nesjízdné, taková horská dráha tam a zase zpátky. Pak tam přímo přede mnou Vláďa poslal těžké cestovní enduro a všechno v pohodě projel, nechápal jsem. Já tam nepojedu nikdy… Tomáš na V-Stromu dostává stopku, tady jsou tak ostré vrcholky, že by zůstal sedět břichem, a kdo nechce jet, nemusí. Někdo zůstává stát, já po Vláďově ujištění, že tohle dám s prstem v nose, jdu do toho. Muničáku, teď se ukaž! Do prvního kopce vyletím tak rychle na dvojku, že na konci skočím a málem skončím v ostružiní na druhém konci, sakra, to byl fofr! Pořád nevím, jestli sjíždět na pomalou jedničku, nebo rychlou dvojku, takže mi to i jednou na tu dvojku zdechne, naštěstí jednobuch nějak zasednu a zase blafne. Horší je, že si ho jednou zašlápnu po dokončeném výjezdu v zatáčce a musím řvát, aby do mě kluci zezadu nevletěli, neboť jaksi nedisponuji elektrickým startérem, abych hned zmizel. Ale naštěstí XT po celou dobu teplé startuje jedna báseň, takže i tato dramatická vložka dopadne dobře. A já jsem na vrcholu blaha, já dávám muničák! Na konci se na mě Vláďa šklebí, že mě protáhne ještě trochu náročnějším úsekem, a jak jsem rozpumpovaný, tak do toho jdu, dáváme si potom ještě muničák i z opačné strany a já vím, že jestli mi něco tenhle kurz dá, tak je to obrovský přesun v odhadu toho, co se dá zvládnout naprosto v pohodě, aniž by člověk musel být profi enduristou. Bomba! Bohužel tady jsme hlavně jezdili, takže si musím pomoci fotkami z Vláďova nedávného testu Ténérky.

Ještě než po legálních polních cestách, kterých je na Berounsku nepočítaně a jedna hezčí než druhá, vyrazíme na rychlý oběd, stavíme se u jednoho brodu. Dostáváme od instruktorů vysvětlení, jak se ve vodě chovat (pozice těla, přidávání plynu), a jelikož je vedro k padnutí, všichni možnost svlažení se vítáme. Někteří „na fotku“ jdou do akce dramatickým stylem, takže pak mají mokré i trenky, ale prostě show musí být. Pro mě pozitivní zpráva, zatímco dřív moje Yamaha kolabovala po prvním doteku dešťové kapky, po určitých úpravách (díky za tipy, Navrc!) dokázala překonat i brod.

Po obědě jedeme cestami do míst, kde prý Míra v mládí trénoval, zastavujeme u skalnatého výběžku a naprosto ohavně se rozvalujeme a trávíme oběd. Pohoda, zábava, to jsou další slova, která tento kurz vystihují. Než úplně zlenivíme, vyhání nás Vláďa, že máme před sebou poslední fázi, a tou je legendární Homolák, další lom u Berouna. Znám ho roky, i moje motorka v něm už byla, a je jasné, že tady to bude hlavně o trochu větších výjezdech.

Instruktoři najíždějí pěknou dráhu, baví mě to jak na XT, tak na Africe, ale když Vláďa na mém veteránu s roztočeným motorem zmizí v jednom kopci, do kterého bych lezl po čtyřech a hodně dlouho, trochu mi zatrne. Vrátí se dolů a jen pokyvuje hlavou a ukazuje tím směrem. To jako že tam máme jet taky? No jo, za odměnu, že jsme tak šikovní. No tě péro. Vláďa jde nahoru dělat případnou záchranu a fotit a já ho ani nepodezírám z nějakého lstivého manévru, že by tam chtěl škodolibě dokumentovat, jak se válíme v kopci. To totiž Míra sám říká, že nedělá kurzy proto, aby se na nich motorky ničily, nýbrž se vždy snaží situaci přizpůsobit osazenstvu, aby se všichni něco naučili, a přitom zůstali na té bezpečné straně motorkaření.

Takže velké finále, pro mě obrovský výjezd, objet roští a ještě větší sjezd dolů. První pokus je opět hodně o morálu, ale když zjistíte, že jakmile do toho té motorce moc nekecáte a necháte ji fungovat, ona to zvládne za vás, je to prostě nádherný pocit… Tohle už jsem jezdil celé na té velké a těžké Africe, na svoji lehoučkou Yamahu jsem si ani nevzpomněl. Ta motorka fakt funguje neskutečně.

Na začátku jsem položil otázku, co vám tenhle kurz Enduro cestou necestou dá a co naopak vezme. Odpověď na její první část je zřejmá, dá vám fakt hodně znalostí a zkušeností, které získáváte pod dohledem skutečných odborníků v ideálních lokacích. Já jsem se posunul zase o pěkný kus vpřed. Nezanedbatelnou položkou v kolonce aktiv je potom zábava, ještě nikdy se mi nestalo, že bych se s Mírou nudil, a to ho znám už drahně let a kurzů u něj absolvoval několik. Prostě skvěle strávený den, který vás nabije. A co vezme? Kromě peněz za samotný kurz, samozřejmě, musíte počítat s úbytkem špatných návyků, a že jich my méně zkušení míváme opravdu hodně. Potom přijdete o iluze, že byste se v terénu naučili jezdit jako mistři světa za několik hodin. Trénink, trénink, trénink. Míra vám poradí, jak na to, ale svá léta opravdové dřiny vám do vaší krve přelít prostě nedokáže ani on. Taky vám může docela rychle dojít energie a síla, jinými slovy úplní knedlíkáři záhy zjistí, že na to, abyste byli zpocení až na zadku, nemusíte zdaleka jet Rally Dakar. Ale je to taková ta příjemná únava, kdy víte, že to za to stálo!

PS: Rád bych vzdal hold ještě své motorce a pochválil ji za příkladné fungování po celou dobu kurzu. Po několika letech odstavení ji prakticky bez přípravy vzít na celodenní program v terénu, to jsem si troufl hodně, ale ona to dala. Tedy až na ulomený držák RZ, ale ten mi praská furt. Jet přestala těsně poté, co jsme se rozloučili a vyrazili k domovům. Inu, staré motorky a jejich vrtochy :-)

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Honza Fuka - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 66 Kč od 10 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist