yamaha_brezen




Na návštěvě u Giacoma Agostiniho

Tohle by si neměl nechat ujít žádný milovník zlaté éry Grand Prix. Setkání s Giacomem Agostinim je vždy výjimečné a od prosince jste si ho mohli užít i soukromě v jeho Sala Trofei. Jaké to je? Já jsem tu návštěvu stihl ještě před pandemií, tak vám o tom mohu povědět.

Kapitoly článku

Loni v prosinci jsme vás informovali, že 15násobný mistr světa silničních motocyklů Giacomo Agostini otevřel malé muzeum ve svém bydlišti v Bergamu. „Není to muzeum, ne dokud jsem naživu,“ upravuje tuhle malou nepřesnost sám Ago. A ne, teď se tam určitě nepodíváte, nicméně koronavirová pandemie nepotrvá věčně a co jsem s Giacomem mluvil před dvěma týdny, daří se mu dobře a těší se, až bude moci znovu otevřít.

Giacomo Agostini je královská výsost motocyklového světa, takže mít možnost setkat se s ním v jeho domově na kopci v historické části Bergama je tak trochu jako dát si čaj s královnou Alžbětou ve Windsoru. Nejúspěšnější silničář všech dob, vítěz 122 GP (plus jednoho závodu World F750), jenž byl navíc 159krát na stupních vítězů ze 186 startů a zajel 117 nejrychlejších kol, to ale neumožňuje jen tak na hvízdnutí, že byste šli kolem, cinkli na zvonek a Ago se vám hodinu věnoval. Je to součástí balíčku Una Giornata col Campione, Den se šampiónem, který nabízí nedaleký hotýlek Villa Vittoria B&B, jenž patří Giacomově dceři Vittorii. Pro skupiny o osmi až 13 lidech je připraven, kromě samotného ubytování, nabitý program, který strávíte celý ve společnosti Agostiniho – nejprve prohlídka Síně trofejí, potom společná večeře. Ceny za jednu noc začínají na 450 eurech, autogramy jsou ale samozřejmě zdarma :-)

A jak to celé vzniklo? „Měl jsem všechny své trofeje naskládané v malé místnosti v domě a ani jsem netušil, kolik jich mám – myslel jsem tak kolem 250, ale nakonec jich je 364, skoro na každý den v roce jedna!“ říká Ago, který je i ve svých 77 letech pořád stejně magnetický a přívětivý. Vypadá jako filmová hvězda a má ten svůj dar přesvědčit kohokoli, že je tady vedle něj ta nejdůležitější osoba na světě – rozdává autogramy, fotí se na selfíčka, vše s vřelostí sobě vlastní. „Moje žena Maria a já jsme se rozhodli trochu zmenšit naše bydlení, když děti odešly, tak jsme koupili malou vilku nedaleko a připravovali se na stěhování. Jenže na náš stávající dům jsme nemohli najít kupce, tak jsme se rozhodli v půlce loňského roku, že tu novou vilku proměníme v B&B byznys, který povede Vittoria, a my zůstaneme tam, kde jsme žili dosud, přičemž v garáži u příjezdové cesty uděláme Sala Trofei. Tak jsem si konečně mohl začít užívat všechny ty vzpomínky a mementa, která mám.“

Místní architekt Michele Giavarini vymyslel samotnou strukturu, kompletně i s prodloužením trávníku od domu na střechu Síně, ovšem samotná expozice uvnitř už je Agostiniho dílo. Je tady šest motocyklů, přičemž jeden dokonce terénní – jde o Yamahu z roku 1974, kterou mu japonská továrna dala, když s ní podepsal smlouvu, aby se udržoval fit. Vedle ní je další Yamaha, dvouválcová třistpadesátka, s níž právě v roce 1974 vyhrál svůj první titul na dvoutaktu v debutové sezóně, a potom dvě tříválcové MV Agusty – třistapadesátka z roku 1972 s kotoučovými brzdami a pětistovka z roku 1967 s bubnovými, každá se startovním číslem 1, jež s nimi získal. Vpředu u vchodu stojí tříválcová MV Agusta Continuazione, tedy jedna ze šesti motorek postavených podle modelu 1973 ve Varese před 20 lety pod vedením Claudia Castiglioniho; tuhle motorku Agostini používá na setkáních historiků, kterých každý rok zvládne několik.

A nakonec, právě za touhle MV, je tady další Yamaha, do náklonu jakoby na klopené zatáčce slavného floridského oválu položená Yamaha TZ750 OW31 s motorem o objemu 698 cm3 z první série, s níž Giacomo vyhrál 200 mil Daytony v roce 1974. „Daytona je velmi milá vzpomínka,“ říká Ago se spokojeným úsměvem. „Tady vidíš fotku, na níž vedu závod, další při zastávce v boxu na dotankování a tahle je z cíle, kdy jsem dojel tak dehydrovaný, že mi museli dát injekci, abych vůbec mohl jít na vyhlášení vítězů a přebrat tam tuhle obrovskou trofej, co mám tady na stěně. Při tom jsem tam potkal jednu hostesku, a ta mě donutila se rychle zotavit!“

Opustit po tolika letech a 13 světových titulech MV Agustu a odejít k Yamaze, to muselo být náročné rozhodnutí. „Bylo to těžké, samozřejmě. V GP jsem začínal s MV Agustou a vyhráli jsme spolu mnoho závodů. MV Agusta je moje druhá rodina. Ale i u Yamahy jsem měl velmi dobré motorky a fajn tým s mnoha dobrými lidmi. Jediný problém byl, že já jsem Ital a oni Japonci a měli jsme mluvit anglicky! Takže jsme si prošli spoustou omylů, ale nakonec jsme se naučili rozumět si navzájem, zejména když Japonci začali gestikulovat rukama jako Italové! Byli jako Italové s japonskými tvářemi, protože měli v sobě tu vášeň ze závodění, zatímco třeba u Hondy to byl víc byznys. Hodně jsem se rozmýšlel, než jsem přešel od MV k Yamaze, protože jsem musel odjet do Japonska a všechno bylo jiné – jídlo, hůlky místo příboru, spaní na zemi, zouvání se před vstupem do restaurace… Ale po dvou týdnech jsem pochopil, že jsem našel svou třetí rodinu, protože jsem potkal opravdu hodně příjemné lidi, a když jsem chtěl cokoli na motorce změnit, okamžitě to udělali, bez diskusí. Tak jsme vyhráli mistrovství světa – nejprve ve 350 hned v naší první sezóně a další v 500,“ vzpomíná Ago. Ovšem ono to nebylo jen o změně značky, ale také o přechodu ze čtyřtaktu na dvoutakt, a to taky nemohlo být jen tak. „Ne, to je pravda. Strávil jsem v Japonsku dva týdny testováním 700, 500 a 350. Každý den v devět hodin ráno mě vyzvedlo auto a dovezlo na soukromou testovací trať Yamahy, kde jsem strávil celý den jen jezděním. Každý den otestovat tohle, vysvětlit tamto, změnit toto, udělat to – byli velmi trpěliví a okamžitě udělali vždy vše, co jsem chtěl. Nejprve jsem si připravoval sedmistovku pro Daytonu, protože to byl můj první závod sezóny. Až když byla OK, testoval jsem pětistovku, a potom až úplně poslední den jsem jel na 350. Fakt jen ten poslední, protože pro Yamahu bylo důležité vyhrát hlavně Daytonu a pětistovky. Takže jsem motorku vyzkoušel, seznal, že je dobrá, ale ne perfektní, řekl Japoncům, co mají změnit, a odletěl. Všechno upravili, jak jsem chtěl, a jejich testovací jezdec byl hned o 1,5 vteřiny rychlejší! Když jsem pak dostal motorku na první závod, což byla GP Francie, byl jsem o 1,5 vteřiny rychlejší než všichni ostatní a vyhrál jsem. Další pěkné první vítězství – první GP s Yamahou, první s dvoutaktem a první pro tuhle novou 350.“

Inženýři Yamahy určitě nebyli zvyklí na jezdce, kteří byli takhle technicky zdatní. „Možná, ale tohle byla moje speciální telemetrie,“ odpověděl Giacomo a vedl mě k prosklené skříňce, v níž je spousta notýsků plných ručně psaných detailních poznámek. Nejenže má Ago k úplně každému závodu své umístění, ale jsou tady rozepsané převody, tryskování, časy na kolo a dokonce i ke každému okruhu, na kterém kdy závodil, upozornění na potenciální nebezpečí, ideální převody na jednotlivé zatáčky pro různé motorky a často také ručně malovaná mapa okruhu. „Zaznamenával jsem si všechno,“ říká Ago. „Koukni, tohle byl mokrý závod a musel jsem změnit převody, tady dráha uschnula, ale pod stromy byly mokré fleky, na které jsem musel dávat pozor. Tyhle zápisky jsem používal jako referenci, když jsem se na daný okruh po roce vracel, a tím pádem když jsem přestoupil na Yamahu a kouknul do svých poznámek, mohl jsem říct: OK, Yamaho, na 500 potřebuji tohle a na 350 zase tamto. Převody se musejí změnit, jedničku, dvojku i trojku chci jiné, kratší, delší, cokoli. Ale v Yamaze neměli zrovna ten převodový poměr. Jenže já řekl, že chci právě takový, a Yamaha ho pro mě udělala. A já vyhrál…“ Vedle zápisníků ve skříňce leží složené, nicméně od pohledu silně používané žluté triko. „Používal jsem ho pod mou černou kombinézu v 60. letech, abych měl na sobě nějakou barvu a abych vypadal cool,“ říká Ago. „Časem se začalo trhat, tak jsem ho vyhodil. Můj otec nejdříve nevěděl, že jsem začal závodit na motorkách, a když se to domákl, strašlivě zuřil a byl proti. Nakonec se s tím smířil, hlavně když jsem začal vyhrávat. Když zemřel a já jsem třídil jeho věci, našel jsem tohle tričko v šuplíku v jeho ložnici! Vytáhl ho tajně z koše a schoval – tak jsem ho vystavil jako vzpomínku na něj.“

Byla to dlouhá cesta k závodění pro japonskou továrnu od chvíle, kdy Ago vyhrál svou první trofej – samozřejmě pyšně vystavenou – což bylo v roce 1953. To mu bylo 11 let a jel na dvěstěpadesátce Moto Guzzi Airone místní gymkhanu. Taková soutěž v manévrování pomalou rychlostí. „Jenže já jsem nedosáhl na zem, byl jsem hodně malý a pokaždé jsem potřeboval nějaké schůdky, když jsem se chtěl rozjet nebo zastavit. A pak už jsem musel jenom jezdit, jinak bych spadl!“ Kousek od téhle ceny je trofej z prvního skutečného závodu z května 1962, když ve 20 letech vyhrál svou třídu v boloňském závodu do vrchu na Morini 175. „Porazil jsem všechny tovární motorky. Občas lidé říkali „No jo, Ago má kliku, protože má…“ Ne, neměl jsem nic, prostě jsem si koupil motorku, začal závodit a porazil všechny továrny.“ Tohle vítězství mu otevřelo cestu do závodního týmu malé boloňské značky a v roce 1965 Giacomo vyhrál na točivém jednoválci Morini italské dvěstěpadesátky. To byl jeho první z 18 italských národních titulů a v té době používal helmu Cromwell doplněnou o samolepky Morini, která je nejstarší helmou v expozici. Ty ostatní, od roku 1971 už jen značky AGV, mají Agostiniho charakteristickou trikolóru a vlastně na nich krásně vidíte vývoj motocyklových helem jako takových. U MV Agusty u vchodu je vystavena ještě jedna „cromwellka“, hodně ošuntělá v barvách MV, a vedle ní jsou rozbité brýle od kamínku („Tohle není z uzavřeného okruhu, ale silniční dráhy typu TT nebo Brno.“) coby připomínka nebezpečí závodění tehdejší doby. Tahle helma je vlastně legendární a také objekt touhy sběratelů. „Jeden Japonec mi za ni nabízel 140 000 USD! Ale já si ji chci nechat, je to součást mé osobní historie.“

Chybět samozřejmě nemohou kožené kombinézy. „Koukni, tohle je moje první kombinéza, ta vážila 1,2 kila – sáhni, jak je ten materiál tenký! A teď se podívej na tu poslední, která se všemi chrániči váží 8,5 kila! Dnes upadneš a hned můžeš zase vstát, zejména s airbagem. Oblékal Ago vždycky značku Dainese, v jaké ho vídáme dnes? „Ne, protože když Lino Dainese začínal, přišel za mnou, pogratuloval mi k úspěchům a omluvil se, že by mě sice hrozně chtěl, ale že právě začal a nemá dost peněz. Chápal jsem ho, protože v té době mít Agostiniho bylo drahé a on právě svůj byznys rozjížděl. Ale v roce 1975 už jsem k Dainese přešel a zůstal doteď – lepší pozdě nežli nikdy!“ Americká kombinéza Bates, v níž Ago vyhrál Daytonu na Yamaze, je také vystavená. „Je tak těžká, ale taky pěkně silná – kdybys v ní upadl, nikdy ji neprodřeš!“ Nechybí výběr různých rukavic, od prvních slaboučkých po aktuální silně protektorované, a jsou tam i jedny velmi neobvyklé – z konce 60. let s chrániči na vnější straně i na dlaních. „Ty mi dělal můj švec. Když padáš, instinktivně před sebe strkáš ruce. Myslím, že jsem byl první, kdo takové měl.“

Tady se sluší poznamenat, že Ago toho moc nenapadal. „Vždycky jsem měl na paměti, že abych dojel první, musím v první řadě dojet. Proto jsem třeba TT na Manu desetkrát vyhrál a pouze jednou nedojel, když jsem upadl ve stejném místě a stejném závodě jako můj tehdejší týmový kolega Mike Hailwood! To bylo v roce 1965 při Senior TT. V noci zapršelo, ale do závodu dráha oschla, s výjimkou vody vytékající v jedné zatáčce snad z 5cm dírky – a my jsme ji přejeli v úplně stejné stopě! Nejdříve já a o kolo později Mike. Už jsem nemohl pokračovat, protože jsem ulomil řadičku, ale Mike tu svoji jenom ohnul, takže mohl motorku znovu nastartovat a vyhrál. OK, mohli ho diskvalifikovat, protože motorku roztlačoval v protisměru – bylo to totiž z kopce. Do kopce byste MV Agustu v životě neroztlačili.“ Trofejí z TT je vystaveno dost, která je nejcennější? „Paradoxně jsem si nejvíc vážil té TT, kterou jsem nedokončil. To bylo v roce 1967, když jsem vedl před Hailwoodem na Hondě, ale v posledním kole mi praskl řetěz. Věděl jsem, že jsem měl vyhrát, a Mike to věděl taky – večer pro mě přišel, abychom šli spolu oslavit skvělý závod. Nicméně vyhrát TT, tomu se nic nevyrovná, tam máte všechno – pomalé zatáčky, rychlé, sníh, déšť, mlhu, prudké slunce, pobřeží, hory a pořád musíte vědět, kde jste, protože ten okruh měří 60 km! Vyhrát TT je ten největší možný úspěch, protože to riziko je obrovské. Je to velmi nebezpečné, závod je dlouhý a možná do cíle nedojedete – možná havarujete, možná zemřete. Když dokončíte a jste na pódiu, fakt si oddychnete. Jsem velmi pyšný na to, že tam mám své místo – Ago´s Leap, můj skok. Už ten nájezd je hrozně těžký, jedete dolů z Bray Hill vysokou rychlostí. Občas jsem při zamáčknutí do dolíku před tím skokem škrtal olejovou nádrží pod motorem. Wheelie, které často následuje, je skoro jako oslava – podívejte, přežil jsem Bray Hill!“

Ago byl také známý tím, že dělal show pro lidi. Je to vidět na fotografiích z italských silničních závodů, které se konaly na jaře před GP. Baráky a lampy byly obložené balíky slámy a Agostini se kolo co kolo nakláněl až do nich tak, že sláma lítala všude. „Chtěl jsem využít celou silnici a pro rychlost bylo nutné se naklonit až do nich,“ říká s odhodlaným výrazem. „OK, někdy jsem se do nich nakláněl schválně, tyhle závody byly taky proto, aby se lidé pobavili, ne tak vážné jako GP. Jednou v Cesenatico za mnou po závodě přišel chlápek a povídá: Ago, kouřil jsem cigaretu, a kdykoli jsi kolem mě projel, vždycky jsi mi ji típnul!“ Ale někdy to bylo už skoro za hranou. „Mike Hailwood dělal to samé. V té Senior TT 1967 jsme oba jeli v černé kůži a oba měli po závodě bílá ramena od toho, jak jsme jimi škrtali o mostky a domy. Fakt jsme jeli na úplném limitu!“ Vidět můžete i několik obrázků Agostiniho s Hailwoodem pohromadě. „On byl přítel stejně jako nepřítel – bylo to velkolepé proti sobě závodit.“

Čas probrat nejdůležitější momenty Agostiniho kariéry – které z těch 311 vítězství bylo to nejuspokojivější? „Mohlo by to být to první na mé Morini 175, když jsem si uvědomil, že mám talent. Ale ne, musí to být Daytona, protože ta byla první v mnoha ohledech – mé první vítězství s Yamahou v mém prvním závodě pro japonskou značku, první závod s dvoutaktem, první s velkou sedmistovkou, poprvé v Americe a poprvé na klopené dráze – tohle byl prostě skvělý moment.“ Oblíbený motocykl? „Tahle tříválcová MV Agusta 500. Nebylo jednoduché na ní jezdit, ale poprvé jsem na ní závodil v roce 1964 a naposledy 1973. Byl jsem první, kdo testoval tříválec – hrabě Agusta řekl, že chce na novou motorku Itala, takže mi ji nechal udělat přímo na míru. Doopravdy – bylo to 91 cm odsud u hlavy řízení k zadní části sedla, potom 13 cm od stupačky k řadičce, takovéhle věci. A pak jsem s touhle motorkou vyhrál hned první závod, což byl zároveň i můj první pro MV. To bylo ve 350 při německé GP na Nürburgringu, kde jsem se hodně snažil, abych porazil Jima Redmana a Mika Hailwooda, oba mistry světa – a vyhrál jsem! Brečel jsem celou noc štěstím, protože jsem právě přišel do Grand Prix a už jsem dokázal porazit velké šampióny. To bylo fantastické.“ Ago má více šťastných vzpomínek na Německo. „Nürburgring pro mě byl skvělý. Vyhrál jsem tu první závod s MV v roce 1965 a poslední závod taktéž s MV v roce 1976 – první a poslední. A na Hockenheimu jsem vyhrál svůj úplně poslední motocyklový závod v roce 1977 na Yamaze TZ750.“

Ago v roce 1964 při podpisu smlouvy u MV Agusty a vpravo při oslavě svého prvního titulu, hrabě Agusta je ten pán v klobouku. Dole na pětistovce v Imole 1965

V roce 1978 se Agostiniho jméno objevilo v automobilových závodech, když se pokoušel o trochu opožděnou kariéru na čtyřech kolech. I to je vidět na pár fotografiích na stěnách. „Začal jsem příliš pozdě na to, abych byl úspěšný. Ale už někdy v polovině kariéry mi Enzo Ferrari nabídl závodit za něj v MS Formule 1. Ale já po třech dnech přemýšlení odmítl. Proč? Miloval jsem motorky, ne auta, tak proč měnit? Na dvou kolech jsem měl vše, měl jsem být šťastný s tím, co mi bůh dal, tak jsem zůstal u motorek. Akorát na konci kariéry jsem si řekl, OK, abych lépe zapomněl na závodění, zkusím se svézt párkrát v autě. Protože víš, ono je to hodně těžké přestat závodit – jeden den prostě musíš říct OK, stačilo, končím. Vyhrál jsem všechno, co šlo, a tím to hasne. Tak jsem skončil.“

Na zdi vidíte také tři plakáty z filmů, v nichž se Ago objevil kolem roku 1970, z nichž nejslavnější je Bolidi sull'asfalto a tutta Birra, který začíná honičkou mezi Lamborghini Miura a Agostinim bez helmy na BSA A65 Lightning. Coby italský idol se vzhledem filmové hvězdy, proč se neupsal stříbrnému plátnu více? „Tyhle tři filmy byly fajn čas – než jsem si vzal Mariu! – ale moje srdce patřilo závodům, ne showbyznysu. Jasně, bylo to super, velké večeře, fajn lidi, spousta holek, všechno tak nějak v pohodě, ne jako když stojíte na startu závodu a srdce vám chce vyskočit z krku… Pro mě bylo mnohem důležitější to období, kdy jsem přestal závodit v autech a založil Team Agostini v roce 1982 s podporou Yamahy – a to jsem to přitom nechtěl, jenže mě do toho natlačilo Marlboro a Yamaha. A jsem velice šťastný, že to udělaly, protože mi to zaprvé pomohlo zapomenout na moje vlastní závodění, byl jsem pořád na okruzích, ale už jen jako manager. A zadruhé jsem začal vyhrávat právě jako manager, což bylo pro mě něco úplně nového – poprvé to bylo s Graemem Crosbym na Daytoně, a potom jsme vyhráli spoustu závodů s Eddiem Lawsonem a dokonce tři mistrovské tituly!“ Tyto úspěchy, plus další tři roky ve vedení závodního týmu Cagiva 500GP, které přinesly tři vítězství v GP, a samozřejmě jeho vlastní vítězství v závodech vynesly Agostinimu nejvyšší italské civilní ocenění Cavaliere della Republica, Rytíř republiky. Certifikát také najdete pověšený na stěně.

Ago byl zamlada velký fešák, svět showbyznysu jej však nezlákal

Čtyřicet let poté, co přestal závodit, vytvořil Giacomo Agostini jednu z nejvíce fascinujících upomínek na zlatá léta Grand Prix, s obrovským množstvím různých předmětů tvořících ucelenou kolekci s logickým uspořádáním, které vás prostě baví si prohlížet. Nejen jednotlivé trofeje jsou hodny bližšího prozkoumání, ale i všechny ty diplomy, certifikáty, ty úžasné „telemetrické“ zápisníky – dal bych cokoli, kdybych si je mohl prolistovat! – stejně jako helmy, kombinézy a další ochranné prvky. Většina motocyklových museí – sorry, Giacomo, ale to Sala Trofei skutečně je – se orientují na samotné motocykly, ale tohle je poprvé, kdy jsem navštívil museum, které je věnováno osobě. Člověku, který na motocyklech jezdil. A je naprosto úchvatné. Pokud si návštěvník přeje, může zhlédnout i krátký, nicméně poutavý film o Agostiniho kariéře, a ani nevadí, že je pouze v italštině.

Giacomo dodnes jezdí prakticky denně na motorce, má osm motorek a skútr Tmax, a účastní se i různých promenád a setkání klasiků, většinou na své MV-3 nebo na půjčené tovární Yamaze 500, s níž vyhrál titul v roce 1975. A pokaždé je kolem něj hrozen fanoušků, Ago je neustále nesmírně populární. Jak je to možné? „Vždy se ke každému snažím chovat korektně, zejména k tifosi, fanouškům. Myslím, že když máš to štěstí a máš všechno, musíš prostě také něco na oplátku dávat. Takže zatímco někteří dnešní jezdci nesmějí být obtěžováni žádostí o autogram, já si pokaždé, když mě někdo zastaví a požádá o něj, nebo třeba o fotku, uvědomím, že to je proto, že mě obdivuje, že mě má rád, tak proč mu neudělat radost a nepodepsat se? Před časem jsem někam letěl z Bergama, kam to mám deset minut z baráku, a malý osmiletý klučina mě na letišti poprosil o podpis. Řekl jsem mu, že velmi rád, ale jen když bude vědět, kdo jsem. Podíval se mi do tváře a vyhrkl: Jste Giacomo Agostini a jste 15násobný mistr světa! A přesně tohle je to, co teď děláme v Sala Trofei. Tohle je takové prodloužení. Lidé chtějí přijet, strávit jeden den s Agostinim a ptát se mě na otázky, které mají – a dostat autogram! Třeba se mě někdo na něco chtěl zeptat už dlouhou dobu. Teď má příležitost.“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):



TOPlist