Ducati od Zen Motorcycles: V hlavní roli turbo

Laurent je 51letý týpek z francouzského Massongy u Ženevského jezera a většinu času ve své firmě Zen Motorcycles tráví úpravami Harleyů pro zákazníky. Jenže navíc je to taky blázen do turba, a to pořádný. „První turbo jsem namontoval do své Hondy XLR600, když mi bylo osmnáct, a dneska mám doma už čtyři motocykly s vlastním turbo systémem,“ odpověděl mi Laurent rázně na mou otázku, jestli tam to přeplňování má nějaký důvod, nebo je to jen zajímavost bez ambicí, aby to nějak fungovalo. Hm, takže žádné náhodné vzplanutí. Tenhle chlápek mě začíná zajímat…
Laurente, a proč ne Harley, když se v nich hrabeš nejčastěji? „Sleduji motocyklovou produkci všeobecně a to, čím mě konkrétní model musí zaujmout, je motor. Mám prostě rád krásné motory a dlužno říci, že to pro mě jsou hlavně vzduchem chlazené jedno- nebo dvouválce s karburátory. A tenhle vzducháč Desmodue miluju.“ V tomhle případě jde o motor a vlastně i většinu podvozku z Ducati 900 SS z roku 1993 a nebyla to žádná rozstřelená past, ale dobrá funkční motorka, která Laurentovi stála pár let v garáži, než na ni našel čas.

Prodejem přebytečných věcí, jako byly kapoty apod., získal Laurent nějaké finance na stavbu, ačkoli mám pocit, že tenhle blázen peníze u svých motorek moc neřeší. Jeho potřeba adrenalinu je prostě silnější. „Nestavím závodní motorky. Vím, že neudělám rychlejší motocykl než velcí výrobci. To mě ani nezajímá. Co chci, je brutální, drsná síla starého typu, tak trochu děsivá a nebezpečná. To mám rád. A přesně na to potřebuji velké turbo, s ním to je největší zábava. Tahle Ducati je bestie. Milá, lehoučká motorka, dokud nepřidáte plyn. V tu ránu je přední kolo ve vzduchu. Tohle je moje, krocení divokého koně. Motorka je ten, kdo jízdu řídí, a já se ji snažím přežít.“

Laurent si to ani moc neusnadňuje. Třeba vepředu nechal jen jeden kotouč, přestože tam původně byly dva. „Mám rád jednoduché věci a taky se mi líbí, když je vidět přední kolo. Navíc ta motorka je fakt lehká, kolem 160-165 kilo. Tak jsem druhý kotouč odmontoval. Ale v mém případě to je taková trochu podivná filozofie. Protože rád jezdím fakt rychle, a v tu chvíli by se druhý kotouč vážně hodil. Takže to mám jako takovou mentální brzdu – vím, že tam ten kotouč chybí, a že bych neměl letět jak hovado. Jenže ne vždycky to na mě funguje,“ dodává se smíchem.

Sympatický Francouz je stará škola i v oblasti samotné stavby. „Nedělám si žádné nákresy, všechno mám v hlavě a nechávám stavbu vyvíjet, jak to přijde. Vždycky se objeví nějaký problém a potom i jeho řešení, které mě nasměruje třeba úplně jinou cestou, než jsem plánoval. Baví mě to. Je to jak celý lidský život v kostce. Když je člověk ještě dítě, má velké plány. Potom je mu padesát a zjišťuje, že realita je něco úplně jiného.“
A jak probíhala stavba téhle Ducati? „Vždycky začínám motorem. To je ústřední věc, ten masterpiece. Pro instalaci turba je důležité u motoru snížit kompresní poměr, zejména u těch velkých, co dávám já, takže bylo třeba dát tlusté hliníkové těsnění pod válec, abych zamezil detonacím. Samotné umístění turba má přednost před vším ostatním, musím zvolit dobré a taky pěkné místo. Mým cílem je přivést co nejvíce vzduchu do intercooleru.“

Jelikož u Ducati bylo ideální místo tam, kde je, bylo potřeba vyřešit zadní tlumič. Původní SS má zadní péro bez přepákování a jako ideální řešení se ukázalo použít dlouhé táhlo a tlumič umístit pod nádrž. „Tu jsem musel tedy udělat vlastní, hliníkovou, a když už jsem ji dělal, tak jsem si řekl, že je vlastně škoda, aby ten tlumič nebyl vůbec vidět. Takže jsem udělal jen polovičku nádrže a tlumič odkryl pod jakousi hliníkovou mřížku, která vypadá trochu jako lidská žebra. Nejsem žádný turista, jezdím na krátké intenzivní vyjížďky, a objem nádrže mi na těch mých obvyklých 100 km bohatě stačí.“

Tahle Ducati není samozřejmě jen o turbu a zadním tlumiči pod žebry nádrže, ale jsou to její dva nejvýraznější prvky, s nimiž zbytek motorky souvisí. Pokud byste si lámali hlavu, jestli jediný budík nad brýlemi ukazuje otáčky, nebo rychlost, tak správně je „za cé“, on ukazuje plnicí tlak turbodmychadla. S přeplňováním je spojený již zmiňovaný mezichladič stlačeného vzduchu alias intercooler, ten najdeme nad předním válcem, a také vlastní podsedlovka. Sériová Ducati 900 SS má podsedlový rám součástí hlavního, Laurent ale musel zadek uříznout (takže i stupačky, které na něm držely, se musely dát jinam a jiné) a nahradit vlastní hliníkovou leštěnou parádou. Bobík za ručně dělaným koženým sedlem je pochopitelně také leštěný hliníkový, ale trochu jiného tvaru, než je v dnešní době retro strojů běžné, a nenajdeme v něm baterku, jak by se dalo čekat, protože ta má své místo v hliníkovém kastlíku za motorem. A ještě poslední poznámka k turbu – z něj vede už jen kratičká megafonová koncovka s mřížkou! To musí být slušný randál.

Podvozkové části, tedy hlavní rám, zadní kyvku i přední vidli Showa, udělal Laurent v černé, stejně jako motorové kryty. Původní třípaprsková litá kola vyměnil za vyplétané hliníkové ráfky, které sem pasují rozhodně lépe, ovšem proč přední brzdový třmen Brembo, okusující tlustý plovoucí kotouč, přesunul dopředu před vidlici, to ví jen on sám. Stejně jako původ předního světla.

Ovšem Laurent Dutruel ví také to, jak dlouho mu stavba trvala. Na tohle je totiž překvapivě velký puntíčkář a ke každé věci, kterou dělá, si vede pečlivou evidenci. Od okamžiku, kdy na své Ducati 900 Turbo začal pracovat, až po první jízdní test to prý bylo 930 hodin! Převedeno na pracovní osmihodinovou dobu 116 dní nebo také 23 pracovních týdnů. Takže skoro půl roku čistého času! Druhé místo v kategorii Street Performance na mistrovství světa přestaveb AMD 2018, vyhlašovaném loni na veletrhu Intermot, je pěkným ohodnocením jeho práce.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)