The Great Malle Rally 2024

Dlouho živím v hlavě myšlenku nějakého většího dobrodružství. Láká mě hlavně Balkán, ale zároveň po letech sledování Top Gearu nebo třeba videí od magazínu EVO jsem vždycky chtěl vidět Wales a Skotsko, abych pochopil, proč o tom pořád tak básní, když podle mého názoru jsou nejlepší silnice v Evropě asi tak dvě hodiny od místa, kde bydlím. Žiju v zemi, která má nejvýkonnější vozový park na počet obyvatel, ale nedokázal jsem tu najít parťáka na ježdění na mašině. Momentálně funguju tak, že si v létě mašinu na pár dnů půjčím, vyzkouším něco nového a pojezdím něco buď v Alpách, nebo francouzské Vogézy, které mám skoro za rohem. Tohle bylo ale najednou něco úplně nového: 6 dní v sedle s cílem přejet celý ostrov z nejjižnějšího bodu Cornwallu (Lizard Point) po nejsevernější bod Skotska (Castle of Mey, nebo John O'Groats, chcete-li). Wow, tak tomu říkám nářez.

Ještě tu noc píšu na uvedený kontakt, očekávajíc, že omezený počet jezdců (100 cvoků) je již vyčerpán, a zajímám se o rok následující. Robert mi odepisuje následující den, že má poslední dvě místa a že mě tam může dát. Neváhám ani vteřinu, aniž bych měl vyřízeno cokoli dalšího. Jsem tam! A skutečně, do týdne je uzávěrka jezdců hotová, komplet vyprodáno. Paráda, hlavní krok hotový.

Přípravy a plánování

Když zjednoduším itinerář, tak nejdřív jednosměrná letenka Basel–London LHR (SO ráno), vypůjčit mašinu, dvoudenní easy-peasy přejezd do Cornwallu, kde je v neděli navečer meeting point pro všechny účastníky. V pondělí ráno začíná rally, aby za 6 dnů v sobotu navečer skončila na opačném konci ostrova. V neděli přesun na nejsevernější komerční letiště ve Skotsku – Inverness. Motorku si vyzvedne transportní společnost a vrátí ji do půjčovny (bez mé asistence). Let zpět do Basileje přes Gatwick. Pohoda, ne?

Z toho všeho stojí asi za zmínku výběr mašiny. Jelikož jsem byl jeden z posledních, už toho bylo hodně rozebráno. Navíc ten samý týden bylo TT na Isle of Man, takže mašin o to méně. Nakonec se něco našlo a byť by se nabídka Triumphu mohla zdát jako bezmyšlenkovitě jednoznačná – byl to Street Triple 765R. Na jedno-dvou denní pilu někde v kopcích jasná volba, ale na 8,5 dne v sedle se mi to nezdálo. Druhá volba byla pro mě úplně neznámá a na první pohled nijak zvlášť atraktivní KTM 890 SMT. Navíc nejsem fanda paralelních dvouválců, a tech jejich světel už vůbec ne, ale boy-oh-boy, to byla ale mýlka. Už ze stavby motorky bylo jasné, že se na tom dá sedět vzpřímeně a že 105 koní nebude úplně brzdou provozu, takže proč ne.

MALLE

Tahle společnost mi donedávna neříkala nic. Teď jsem s ní tak spojený, že vím, že si od ní v budoucnu koupím pár věcí, kor když jsem je viděl v akci. Ale hlavně jsem viděl a poznal ty lidi, co za tím stojí, a s jakou vášní to všechno dělají. V současné době mi to přišlo celkem jedinečné. Kromě svých výrobků dále organizují tyhle svoje akcičky, a tahle, jak už jsem naznačil, žene 100 cvoků v menších skupinkách přes nejkrásnější kraje a nejlepší zatáčky Spojeného království.

UK tentokrát jinak

Doteď jsem poznal tuhle zemi z toho nejkomerčnějšího možného pohledu: Londýn, Stonehenge, Oxford, Salisbury a podobně. Ne že by na tom bylo něco špatně, prostě jen návštěva historických měst a míst a to bylo vlastně všechno. Sem tam nějaká služebka, ale to je všechno. První dva dny jsem se přesouval z Londýna do městečka Paington, které se nachází na pro mě úsměvné "anglické riviéře", region Devon. Jel jsem s dvěma týpky, které jsem potkal v půjčovně. Také účastníci rally. Nabídli mi, ať jedu s nimi, což jsem s chutí využil, už jen z toho důvodu, že jsem naposledy řídil na opačné straně silnice asi před deseti lety... Jeli jsme nakonec s přestávkami skoro celý den. Rozdělili se u města Exeter a já pak pokračoval sólo jižně k moři. Druhý den ráno jsem se pak převážně podél pobřeží posouval k místu setkání u nejjižnějšího bodu Anglie. Když jsem dorazil, většina bikerů už tam byla. Vidět skoro stovku motorek všech druhů a značek na jednom místě, poznávací značky všemožných států... abych se později dozvěděl, že se letošního ročníku zúčastnilo zatím rekordních 22 národností, nejvzdálenější účastník přiletěl z JAR! Byl jsem překvapený, kolik lidí přiletělo ze Států. Po Angličanech to byla druhá nejzastoupenější národnost. Několik lidí si pak kvůli tomuhle eventu stavělo specifickou motorku a právě několik Američanů si ji pak poslali kontejnerem přes oceán, aby mohli rally absolvovat na svých strojích. Úžasné. Další věc, co mě dostala, bylo spektrum lidí. Vysoká cena tohoto úletu pochopitelně nedovolí absolvovat to jen tak každému, ale byli tam kromě výše popsaných "závodníků" i lidé, kteří na to šetřili dle svých slov celý rok. Nebo jsem mluvil s klukem, který udělal řidičák 5 týdnů před rally. Další pak měl Horneta 600, který měl namotáno 60 000 mil (a taky na to vypadal). Prostě mix lidí byl součástí kouzla tohoto dobrodružství a i když někdo jel na stroji na zakázku a někdo zase na 20 let staré Hondě, večer jsme ve stanu mrzli všichni stejně a když na severu začalo sem tam vydatně pršet, taky nás to sejmulo všechny bez rozdílu. Večer u whisky jsme se tomu pak stejně zasmáli.

Po vyfasování čísla (25) a pár obligátních blbovinek jako dres pro letošní ročník a hrníček pro ochutnávky pálenek se to rozjelo naplno.

Každý byl přiřazen do stanu, byly stanoveny týmy a dostali jsme itinerář na stage číslo 1, která začínala v pondělí ráno. Součástí toho všeho, pro představu čtenáře, je každý den snídaně a večeře, a nějaký malý snack s sebou na mašinu. Alkohol v ceně samozřejmě není, protože by se to mohlo zvrhnout. Ale jak se pak časem ukázalo, žádná divočina tam zas tak úplně nešla, ale k tomu se dostanu později. Co ale v ceně je a přispělo to celkově k dojmu dobré organizace (která se časem i ukázala jako skutečná), byla přítomnost medika a také několika techniků, kteří měli každou noc plné ruce práce.

STAGE 1 – 211 mil (Cornwall + Devon)

Lizard Point -> Aldwick Estate

Aniž byste si to sami projeli, asi mi dáte za pravdu, že popisovat tohle úplně nejde. Pokusím se vypíchnout pár klíčových věcí, ze kterých jsem si doslova sedl na zadek. Počasí nám přes den přálo, bylo převážně slunečno, nebo aspoň sucho, a to se počítá. Podél pobřeží se tradičně jede krásně, furt je na co koukat. V Cornwallu jsme projížděli úsek Helston-Truro a dál, kde se to točilo a zároveň vlnilo, jako kdyby člověk jel downhillový trail na horském kole. Největším šokem prvního dne pro mě byl rozhodně Dartmoor National Park. Nejen že holé, ploché, nekonečné pláně nejsou úplně běžné, ale když se po nich volně prohánějí stáda divokých koní, to jsem teda musel kapitulovat. Myslel jsem, že něco takového je možné vidět někde na americkém středozápadě, ale určitě ne tady. Nejsem fanda koní, dokonce z nich mám minimálně velký respekt, ale tohle byla absolutní nádhera, něco pro mě osobně neskutečného. Cestou jsme projížděli nespočet menších městeček, kde staré centrum bylo postaveno z kamene, každou chvíli nějaké sídlo nebo zámek. A když to nejsou kameny, tak převážně červené cihly. Den jsme zakončili povedeným kaňonem (Cheddar Gorge) a zakotvili v místním vinařství.

Každá stage měla tři checkpointy, na které brzo ráno vždy vyráželi kontroloři a zapisovali časy. Mluvíme přece o rally, takže musí jít o něco. V rámci bezpečnosti nešlo o rychlost, ale o přesnost a dodržování pravidel silničního provozu. My jsme byli v týmu čtyř, další tři borci se mnou byli všichni ze Švýcarska. Sám jsem o to požádal, protože jak jsem zmínil, každý blázen navíc se tu hodí. Nějaká koordinace samozřejmě na začátku chyběla, ale druhá polovina týdne už byla v pohodě. Jeden Triumph Bonneville T120 a dva Royal Enfield 650 Interceptor. Moje oranžová rakouská střela byla jako pěst na voko ve všech směrech a v kombinaci se švýcarským dodržováním pravidel jsem měl několik momentů, kdy jsem prostě šílel. Nárazově jsem sem-tam vyrazil sólo jet nějakou pilu a pak jsem na ně počkal. Fungovalo to tak dobře.

Po příjezdu do kempu od prvního dne byl člověk rád, že je rád. Jídlo bylo fajn. Pivo, pak nějaký gin nebo whisky, ale pak najednou dostal člověk do ruky itinerář na další den a tam bylo bezmála 300 mil. Bez mučení přiznám, že to bylo víc, než co jsem najel za celý minulý rok (!), takže člověk musel dát pejchu stranou a včas zalehnout. Co ale úplně nefungovalo, bylo to, že i když přes den bylo třeba 14–16 stupňů, v noci bylo klidně i 6 a s tím nepočítal snad nikdo, s kým jsem ten týden mluvil..

STAGE 2 – 287 mil (Wales + Snowdonia)

(via Llangynidr – Llanbrynmair – Hawarden Castle)

Za Bristolem, přes visutý most z Anglie do Walesu. Pak nekonečná zeleň, kopce, zatáčky, doprava začala slábnout, ovce začaly přibývat a tým začal nacházet svůj flow. Každou chvíli to vypadalo, že zpod kamenů začnou vylézat trollové, nebo že nahoře za kopcem má někde domeček s kulatými dveřmi Frodo. Popsat se to nedá, musí se to vidět. Plus minus 450 kilometrů za den uteklo jako voda. Rodina a kamarádi mi psali, jak hodně mě bolí zadnice, a ona mě prostě nebolela vůbec. KTM jela jako z praku. Jen je pech, že mě v půjčovně nevarovali, že je ve fabrickém nastavení, kdy má člověk všechno jen na zkoušku, a najednou se všechno vypne. Jo, na konci týdne se ukázalo, že quickshifter, ale hlavně tempomat by to všechno dost zjednodušil. Večer jsme se usadili v podhradí sídla Hawarden, dostali ochutnávku limitované edice whisky (65 % alkoholu), jejíž profil nás všechny moc pobavil (..hint of M2T..). Spát jsme šli opět brzy. V životě se mi nicméně do té doby nestalo, že by mi bylo na zvracení ze zimy. Spal jsem v kukle, kulichu, rukavicích, motoprádle a byl jsem jeden z posledních, kdo sehnal druhou deku. Ti méně šťastní kupovali pletené roláky, a pak už to nějak šlo. Paradoxně, čím jsme jeli severněji, tím bylo tepleji. Zvláštní.

STAGE 3 - 199 mil

(zpět v Anglii: Peak District + Yorkshire Dales)

Tahle zkouška byla jednou z těch nejpůsobivějších. Hlavně ve své druhé půlce za checkpointem Denholme směrem na Arncliffe, kde jsme projížděli oblast Yorkshire Dales. Nekonečná krajina, téměř neobydlená, ale všude posetá políčky, kde je každé obestavěno nekonečnými kamennými zdmi, které tam stojí už stovky let. Zní to banálně, ale garantuju vám, že je to zatraceně působivé, a všichni čtyři jsme se na konci celé rally shodli, že i po celém Skotsku to patří mezi naše top 3 místa vůbec. Kemp byl ve Windermere Motorboat Racing Club, kde jsme stihli západ slunce nad jezerem, kde slunce zapadalo už za skotskými kopci.

STAGE 4 - 215 mil

(Lake District - Scotland)

Nejsem kdo ví jak vyježděný střelec a ani toho evidentně nemám projetého moc. Tady není ježdění po dokonalém asfaltu, po široké silnici s bílými vrcholky třítisícovek. Tady má člověk spoustu single trailů, místa na vyhnutí se, asfalt kolikrát není úplně top, ale dohromady to funguje náramně. Hardknott Pass mě svou strmostí překvapil, ale některé překvapil tak, že se při stoupání lekli a zastavili. Ti, kteří se zastavili v oblouku, měli smůlu, protože tam, kde čekali pevnou zem, našli jen vzduch. A padalo se na nádrže, na páčky, na brzdy a páky řazení. Zálohy na půjčené motorky začaly létat komínem. Dál směr Gretna Green na hranici se Skotskem, pak směr severozápad do Kelburn Castle. Po tomhle dni se všichni vrátili do kempu jako lepší jezdci, než jací byli ten samý den ráno. V závěru dne jsme chytili první déšť a bohužel ještě bouračku (alles gut) na jediném úseku dálnice, který jsme potřebovali přejet. Někteří byli tak nepřipraveni, že jsem viděl, jak večer v kempu vylévali vodu z bot, jako kdyby to byla pinta na Guinnesse. A boty jim neuschly až do konce rally. Díky bohu jsem si tohle pohlídal. Dokupovat jsem musel jen rukavice. Den byl ale jinak dechberoucí.

STAGE 5 - 277 mil

(jen směr sever a jen Skotsko)

Úžasné ježdění celý den. Přes Aberfoyle – Glencoe – Invergarry a pak hlavně třešnička na dortu Applecross Pass, zakončení v Torridon Estate. Sem tam nějaká přeháňka, ale nic dramatického. Silnice úžasné. Sem tam jsou vidět jeleni. Za Applecrossem se jede podél pobřeží na sever a pak východ. Zdá se to jako kousek, ale je to prostě úplně zapomenutý kus světa. Sto motorkářů je tam jako úplné zjevení, alespoň teda v červnu. Když se člověk na chvíli zastaví na špatném místě, sesype se na něj asi tak 1000 komárů. I tady se ale dá na všechno připravit. V místě kempu jsme si poslechli i nějakou skotskou hudbu, hodně houslí a kytary. Vydržel bych tam poslouchat dlouho.

 

STAGE 6 - 239 mil

(poslední den plný nadšení)

Převážně celý den podél pobřeží, počasí zase převážně přálo. Nejdřív směr na sever (Gairloch – Ullapool – Durness), a pak na východ s cílem v zahradách zámku královny Viktorie, teď zámku krále Charlese - Castle of Mey. Tohle byl bez přehánění opravdu výjimečný moment. Ta euforie, když nám byl odmáván union jack, ta byla těžko popsatelná, těžko měřitelná. Záměrně jsem se tu o tom nerozepisoval, ale měl jsem několik černých momentů během uplynulých 6 dnů, hlavně na začátku. Pak se to podalo a v poslední třetině už moje psychika byla v pořádku, ale byla to fakt očista. Na druhou stranu se sem tam rozjely nějaké bolístky a taky bylo na čase se prostě vrátit v jednom kuse za rodinou. Prostě ten pocit, že jsme to jako tým zvládli, až na pár malých pádu na parkovišti, byl vážně překvapivě silný.

Večer se ve finálním kempu hned nad mořem vyhlašovaly ceny. Bylo vidět, jak si všichni trochu oddechli a mohli se uvolnit. Náš tým dojel na 9. pozici z celkových 24. Na to, jak volné tempo jsme jeli, to považuju za dobrý výsledek. Asi jsme byli poměrně konzistentní. Slavilo se a pilo trochu víc, i když druhý den to spousta lidí měla 3 hodiny v dešti na letiště v Inverness. Trochu překvapivě ze všech asi 115 lidí jsem u posledního stolu zůstal sedět já s Robertem a Rossem (medikem) a povídali jsme skoro do dvou do rána u láhve červeného. V ten moment mi Robert říká, že jsem vlastně první Čech, který to kdy absolvoval. Fajn zakončení.

V neděli ráno to bylo tak nějak o rychlosti. Někteří z kontinentální Evropy, kteří přijeli na vlastních strojích, směřovali na trajekty. Někteří si nechali odvést motorky do skladu v Londýně s tím, že si je vyzvednou někdy v létě. Já to dojel na letiště, dal KTM letmý polibek a poděkoval za svezení a bezpečný návrat.

Zážitek na celý život? Nezpochybnitelně.

.. A kluci z týmu? S oběma jsem stihl pár piv a vyjížděk. Urs stihl přidat do garáže velkýho Tigera a Tom překročil na Bonnie hranici 50 000 km. Moje mašina stojí na značkách v garáži. Kruh se uzavírá 🙂.

Tady je krátké video z ročníku 2023

Tady je krátké video z ročníku 2024

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE